Povstalecký Hetzer
Pražské povstání je co do počtu aktivně zúčastněných osob i utrpěných obětí největší bitvou našeho národa za svobodu na vlastním území v jeho novodobé historii. A i když zde hovoříme o povstání pražském, tak povstalecký boj se na konci války strhl víceméně na celém v do té době ještě neosvobozeném území protektorátu.
Pražské povstání vypuklo 5. května 1945 a trvalo prakticky až do 9. května. Nejintenzivnější boje v Praze ovšem probíhaly ve dnech 6. až 8. května. Povstalcům tehdy do jisté míry a v některých lokalitách pomohli vlasovci, tedy příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA). Vlasovci byli původně sovětští vojáci vstoupivší po zajetí na stranu uchvatitele, kteří se nakonec pod tlakem okolností rozhodli bojovat zase proti Němcům.
Němci v Praze 8. května ve čtyři hodiny odpoledne podepsali kapitulaci s tím, že město opustí a vydají se spořádaně „směrem k Plzni“, kde chtěli hledat štěstí u Američanů. Odchod měl být zahájen toho samého dne v šest hodin večer. Povstalecký štáb vyjednáním kapitulace německých vojsk vytočil Stalina, který chtěl mermomocí vidět jako osvoboditelku Prahy Rudou armádu.
Na kapitulaci ovšem nedbaly zbytky útvarů Waffen-SS a ve své válce si bezostyšně pokračovaly. S posledními esesáky se potom 9. května dostali do křížku příslušníci sovětských tankových jednotek, které toho rána do Prahy dorazily (je pravda, že na předměstí Sověti dorazili již v noci, ale trochu si odpočinuli a počkali, až vyjde slunce).
Pražské povstání, květen 1945
Pražské povstání v číslech
Podle denních hlášení podléhalo Vojenskému velitelství Velké Prahy ke dni 5. května asi 19,5 tisíce osob, z čehož bylo 1 716 důstojníků, a ke dni 8. května to už bylo 35,5 tisíce osob včetně 3 292 důstojníků. Další povstalci ani nebyli evidováni, o stavitelích barikád ani nemluvě. Na druhou stranu podle poválečného odhadu velitele povstání, generála Karla Kutlvašra, se přímo povstaleckých bojů se zbraní v ruce mohlo zúčastnit tak dvanáct tisíc lidí.
Ztráty na povstalecké straně činily v Praze (myšleno současné území Prahy) více než tři tisíce padlých a více než čtyři tisíce zraněných, zde jsou započítáni i nebojující. Jen pro porovnání můžeme uvést, že při Karpatsko-dukelské operaci měl 1. československý armádní sbor lidské ztráty ve výši 935 padlých, 4 518 zraněných a 756 nezvěstných (přičemž nezvěstní budou ve své většině prakticky padlí).
Příslušníků ROA padlo v pražském povstání kolem tří stovek. A posledního dne, 9. května 1945, ještě asi dvacet vojáků Rudé armády.
A dále se podíváme na některé z povstaleckých zbraní.
Panzerfausty
Stěžejní zbraní Pražského povstání se stala pancéřová pěst, tedy panzerfaust. Bez této účinné pěchotní protitankové zbraně by byl už tak těžký boj povstalců ještě těžší. Pancéřová pěst se stala jedinou prakticky použitelnou protitankovou zbraní pražských povstalců.
Tato zbraň na jedno použití se skládala ze dvou částí: výmetné roury a projektilu s kumulativním účinkem. Nevýhodou byl relativně malý dostřel, ale v pouličních bojích tato nevýhoda naštěstí ztrácela na síle.
Pražské povstání, květen 1945. Štěstím povstalců bylo, že se ve vojenských skladech nacházely pancéřové pěsti, které ukořistili a mohli se tak účinně bránit německým obrněncům.
Panzerfaust se tedy vyznačoval primitivností, leč relativně velkou účinností. Primitivnost znamenala, že ji zvládli použít i povstalci z kategorie zbraňových laiků, a velká účinnost znamenala, že i tito povstalci mohli být po svém výstřelu panzerfaustem často spokojeni s dosaženým výsledkem.
Neexistují přesné statistiky, kolik obrněnců pražští povstalci pancéřovými pěstmi zničili nebo poškodili. Nejčastějšími cíli se staly stíhače tanků „Hetzer“, kterých zde měli Němci na konci války velké množství, a dále to bylo například útočné dělo StuG III a samohybný lehký flak, tedy protiletalový kanon (který se dal velice dobře používat i v boji proti pozemním cílům).
Německý stíhač tanků Hetzer, který zničili povstalci 8. května 1945 na Staroměstském náměstí pancéřovou pěstí. V budově za zničeným obrněncem dnes sídlí ministerstvo pro místní rozvoj.
Pancéřová pěst byla zbraní pro pravé hrdiny, člověk – ne vždy kryjící se za barikádou – musel vydržet čekat na přibližující se tank a nepropadnout panice. Navíc vystřelit mohl pouze jednou, a pokud se netrefil, strhl na sebe pozornost rozzuřeného nepřítele. On ji na sebe samozřejmě strhl i při úspěšného zásahu, ale v takovém případě byly vyhlídky na jeho další působení o poznání nadějnější, zvlášť tehdy, když už tam jiný obrněnec nebyl a před nepřátelskou pěchotou ho kryli vlastní spolubojovníci.
Mezi bojovníky s pancéřovou pěstí se během Pražského povstání zařadili i učni a studenti. Například sedmnáctiletý Ladislav Strych nebo patnáctiletá Eva Čížková, která dokonce zničením tanku odvrátila jeden z německých útoků v Michli.
Povstalecká útočná vozba
Povstalecký Hetzer
Pražské povstání se 5. května rozhořelo sice spontánně, a to na základě probíhajících manifestací obyvatelstva, očekávajícího konec války, a následného volání rozhlasu o pomoc, ale zainteresované osobnosti odboje povstání v Praze již chvíli připravovaly.
Podplukovník František Bürger, náčelník ilegálního Vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“, pověřil 2. května plukovníka Zdeňka Vltavského, aby zorganizoval jednotku útočné vozby pro potřeby připravovaného povstání. Vltavský byl pro takový úkol víc než kompetentní, před válkou velel útočné vozbě československé armády.
Povstalecký Hetzer se řítí pražskou ulicí.
A tak již 5. května vyjely do boje první povstalecké „tanky“. Obrněnce povstalci získali jednak v továrnách, v Libni a na Smíchově, kde se vyráběly a opravovaly, a na nákladovém nádraží Žižkov, ve všech těchto případech hovoříme o obrněncích „Hetzer“. Nebo je ukořistili přímo Němcům, kteří používali například lehké francouzské tanky na okupovaných územích k policejním účelům.
Pražští povstalci tak měli k dispozici osm stíhačů tanků „Hetzer“. Ale pouze jeden z nich byl kompletní se standardní kanonovou výzbrojí a zbývajících sedm dostalo improvizovaně jen slabou kulometnou výzbroj, takže to vlastně ani stíhače tanků nebyly.
Povstalecký polopás Sd.Kfz. 250 zvaný „Malá Housenka“
Povstalecké lehké tanky Renault AMR 35
Dále to byly po jednom kuse polopásové obrněné transportéry vyzbrojené lehkým kulometem, menší Sd.Kfz. 250 a větší Sd.Kfz 251. A portfolio ještě doplňovaly čtyři lehké tanky francouzského původu, z toho tři Renaulty AMR-35 a jeden Hotchkiss H-39, který ovšem postrádal výzbroj.
O povstalecké útočné vozbě z květnových dnů roku 1945 pojednává podrobněji článek: Tanky povstalců. Bylo jich málo a byly slabé, ideální pro hrdinský boj.
Obrněné vlaky
Improvizovaný obrněný vlak Blaník
Mobilní palebnou sílu, vyznačující se navíc relativně velkou mohutností v porovnání s ostatními dostupnými zbraněmi, získali povstalci v improvizovaných obrněných vlacích. Naši povstalci jich měli na konci války na českém území dvě desítky, z toho čtrnáct přímo v Pražském povstání. A je logické, že posádky těchto improvizovaných obrněných vlaků z velké většiny tvořili právě železničáři.
Základem povstaleckých obrněných vlaků, samozřejmě kromě lokomotiv, se staly německé improvizované (zde se zkrátka z té improvizace nevymaníme) protiletadlové vagony, které se na železnici nacházely v zajímavých počtech. Protiletadlové vagony se totiž zařazovaly do vlaků jako ochrana proti „kotlářům“, tedy spojeneckým stíhacím letcům útočícím na železniční dopravu.
Improvizované protiletadlové vagony existovaly ve více typech, které se lišily konfigurací nástaveb a výzbrojí. Ke stavbě jejich nástaveb se nepoužívala pancéřová ocel, ale palebná stanoviště byla v tom lepším případě z železobetonových skruží a „obytné“ boudy pouze ze dřeva. Objevovaly se zde kanony více typů a podle počtu hlavní různých provedení. Kanony měly ráži 15 mm nebo 20 mm, a nejšťastnější střelci tam nalezli kanon ráže 37 mm. Zkrátka tam najdeme celou plejádu lehkých německých flaků.
Fotografie ze smíchovského nádraží z 5. května 1945, kde pražští povstalci právě ukořistili vlak s protiletadlovými vagony. Hlavní typ německého improvizovaného protiletadlového vagonu se stavěl ve dvou provedeních. Jako platforma byl použit dvounápravový plošinový vůz. V jedné verzi (viz foto) měl dvě střelecká stanoviště na obou koncích a mezi nimi „obytnou boudu“ pro obsluhu kanonů. Druhá verze měla pouze jedno střelecké stanoviště, a to uprostřed vagonu. Střelecká stanoviště byla u vagonů tohoto typu vyrobena ze speciální mohutné železobetonové skruže a boudy pouze ze dřeva.
Rychlopalné protiletadlové kanony jsou účinnou zbraní i proti pozemním cílům, samozřejmě ne proti všem, na „tygra“ si nepřijdou. Povstalci své obrněné vlaky nasazovali vcelku úspěšně, uplatnily se při palebné podpoře „pěších“ obránců Prahy, tvořily hráz proti obrněným vlakům samotných okupantů a také proti jejich vlakům s posilami. Dále se účastnily přímých střetů s německou pěchotou, ale i s obrněnými vozidly. A dokonce došlo i na jeden cíl vzdušný, z vlaku nesoucího jméno Blaník byl sestřelen proudový Messerschmitt Me 262 (“turbíny“ operovaly proti povstalcům z ruzyňského letiště).
Do samotného Pražského povstání zasáhlo tedy čtrnáct povstaleckých obrněných vlaků. Na vršovickém bylo sestaveno osm vlaků: Praha I (později ho chudáka přejmenovali na Moskvu), Praha II, Vršovice, Orlík I, Žižka, Libuše, Uhříněves a Smíchov. Na smíchovském nádraží to byly vlaky tři: Blaník a dva bezejmenné. Stejně tak tři vlaky vznikly v Roztokách (z protiletadlových vozů ukořistěných předtím v Kralupech nad Vltavou), dostaly jména: Sokol, Orlík II a Stalin.
Cvičné letadlo shazuje letáky
Pražští povstalci obsadili 5. května 1945 také čakovické a letňanské tovární letiště. A z toho čakovického, které patřilo Avii, se toho dne nad Prahu vznesl i jediný povstalecký letoun. Bylo to dvoumístné cvičné Arado Ar 396 s ještě nezaschnutými a improvizovaně štětcem namalovanými československými znaky. V kokpitu arada seděli tovární piloti Antonín Kraus a František Janča. Více o samotném letu, typu letadla a zúčastněných letcích pojednává tento článek.
Povstalecké Arado Ar 396 s nouzově namalovanými československými znaky přes německé kříže, výr. č. 460042, kód RT+WL. Areál Avie s továrním letištěm.
Pilot František Janča se opírá o jediný letoun pražských povstalců Arado Ar 396.
Jediná dvacetiminutová mise neozbrojeného povstaleckého letounu nad Prahou byla víceméně demonstrační, došlo ke shozu letáků a „průzkumu“ situace v centru města a jeho přilehlém okolí. Zároveň tato akce představovala určitou vzpruhu pro lidi v ulicích, vždyť to byl první let československého stroje nad Prahou po dlouhých létech okupace.
A námitka, že neozbrojené arado nebylo zbraní, nemůže padnout na úrodnou půdu ve světě, ve kterém je zbraní i hudba.
