 |
Němci v Praze se v sobotu 5. května nevzdávali, jako by jejich říše nebyla na kolenou. Po všech Češích, kteří se jim stavěli na odpor, stříleli. Přesto se podařilo policistům a civilistům na několika místech vojáky odzbrojit, zmocnit se vagonů i skladů se zbraněmi.
Po jedné hodině přišel ke Kutlvašrům neznámý mladík s nepodepsaným lístkem: „Dostavte se ihned, kde jste byl ráno!“ Tedy na velitelství Alex.
Jenže tramvaje přestaly jezdit, auto generál k dispozici neměl. Ve čtvrt na dvě sedl na manželčino dámské kolo a zamířil k Riegrovým sadům. Ale tam se střílelo. Nakonec ho dohnalo auto, které pro něho poslali. O půl třetí konečně přišel generál Kutlvašr na své velitelství v Bartolomějské ulici.
Veřejně se ujalo role vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš vysíláním rozkazu v pražském rozhlase až v 16:55 hodin. A Česká národní rada se představila světu v 19:55.
Německý maršál: Potlačte povstání!
V sobotu dopoledne předsedal Smrkovský poradě zástupců průmyslových závodů z okolí Prahy, která se konala v budově družstva Bratrství na Tylově náměstí na Vinohradech. Shromáždění rozhodlo „vyhlásit pohotovost v závodech, kde by se dělnictvo soustředilo, odzbrojilo závodní stráž a zabarikádovalo“.
ČNR se sešla ve 14 hodin na pravidelné schůzi v místnostech záložny Svépomoc v Dlouhé třídě. Třebaže její členové věděli, že rozhlas volá o pomoc, nepovažovali to ještě za signál k povstání. Místo toho projednávali činnost konkurenčního Národního výboru Praha. Později ČNR jednala o převzetí některých deníků, které se za okupace zkompromitovaly. Řešila věci nepodstatné, je mimo hlavní dění.
Maršál Schörner pořád počítal s tím, že bude českou kotlinu proti spojeneckým armádám urputně bránit. Proto svým oddílům nařídil, aby povstání potlačily. „Praha se musí dostat bezpodmínečně zpět do německých rukou.“ Stejný názor zastával i K. H. Frank.
Mezitím se rozhořely boje i na dalších místech centra města: v Jindřišské ulici, na křižovatce U Bulhara, na Wilsonově a Masarykově i těšnovském a vysočanském nádraží, na Staroměstském náměstí a v jeho okolí, v hotelu Monopol v Hybernské ulici, kde bydleli němečtí důstojníci.
Povstalci obsadili Staroměstskou radnici, ale od budovy Právnické fakulty, kde bylo velitelství SS, je ostřelovaly tanky. Na vltavském nábřeží se bojovníci zmocnili bývalého křížovnického kláštera, kde Němci složili hodně zbraní. Na vršovickém nádraží odzbrojili železničáři dva pancéřové vlaky a hned je obrátili proti blízkým kasárnám. Podařilo se obsadit vysílačku ve Strašnicích. Posádka meziměstské telefonní ústředny, která stojí na pomezí Vinohrad a Žižkova, se vzdala po dlouhém vyjednávání. Do českých rukou se dostala i pankrácká věznice, odkud vyšlo na svobodu tři tisíce politických vězňů včetně padesáti odsouzenců k smrti. Už se bojovalo ve všech pražských čtvrtích.
Němci však ovládali strategické vrchy Vítkov a Petřín, střelnici v Motole, Černínský palác na Hradčanech, sídlo gestapa v Petschkově paláci pod Wilsonovým nádražím, letiště v Ruzyni a řadu dalších důležitých objektů. Uniformovaní a neuniformovaní ostřelovači zákeřně vraždili z bytů v horních patrech domů a ze střech povstalce i nevinné lidi.
Odpoledne navázala ČNR kontakt s velitelstvím Bartoš. Tajemník Kubát se podivil, že vojenským velitelem Prahy má být generál Kutlvašr.
„Ne! Velitelem Prahy je generál Richard, který sem zatím nedorazil,“ vysvětloval Kubát ostře Kutlvašrovi. Richard byl pseudonym Štainera-Veselého z Rady tří. A pak pokračoval: „Jeho zástupcem je kapitán Nechanský a ten je teď velitelem.“
„Prosím, má to tady k dispozici a může se ujmout velení,“ kapituloval Kutlvašr.
„Ne, vy zůstáváte, ale jako zástupce Nechanského.“
V podvečer se vyjasnil vztah ČNR k velitelstvím Alex a Bartoš. Vojáci se podřídili politikům. A Česká národní rada, která má být představitelem celých Čech a Moravy, se místo toho ujala řízení povstání v hlavním městě. Do krytu v Bartolomějské ulici přišel kapitán Nechanský jako zástupce ČNR a ministra obrany.
„Než se všechno uvedlo do řádného chodu, vyžádalo si to určitý čas,“ konstatoval později Kutlvašr. „Sešli se lidé noví, často navzájem si vůbec neznámí a ti vyvíjeli činnost, kterou prakticky dělali prvně v životě, nebo ji před šesti lety přerušili. Samozřejmě chvíli trvalo, než se obnovila rutina a než se všechno zaběhlo. Ovšem kritika na to nebere patřičný ohled a vyžaduje hned, od prvních okamžiků, bezvadný chod... Mohu s určitostí prohlásit, že naše velitelství Bartoš, velitelský rámec a celý připravený aparát, vše sedlo jako ušité do situace, kdy se nevědělo, kdy a jak se spustí a jak se provede. Byly to jak šaty ušité do konfekce, ale padly jako ulité.“
