Největší tankové bitvy: Iráčané měli v Kuvajtu i čínské kopie tanků

Saddám Husajn se vystavil napadením sousedního Kuvajtu sankcím a ultimátu OSN. Vzhledem k tomu, že požadavek na okamžitý odchod z Kuvajtu ignoroval, následovala spojenecká operce Pouštní bouře, jejímž cílem bylo vytlačení okupačních iráckých vojsk. Operace se účastnili i vojáci československé armády, protože byla reálná hrozba nasazení chemických zbraní ze strany Iráku.

Závěrečný díl seriálu Největší tankové bitvy se věnuje bojům tankových jednotek na území Kuvajtu. Konkrétně jde o část, kdy se americký 2. průzkumný tankový pluk střetl s jednotkami irácké divize Tawakalna. Pozemní část operace měla název Pouštní šavle (Desert sabre).

Iráčané vybudovali na hranicích se Saúdskou Arábií rozsáhlou, do hloubky členěnou obranu, tvořenou tanky zakopanými ve věžových postaveních. Spojenci však toto obranné pásmo obešli po křídle a naráželi jen na slabý odpor. Proti nim stály jednotky tvořené odvedenci, kteří neprojevovali žádné velké bojové nadšení a po pár symbolických výstřelech se hromadně vzdávali. Jejich výzbroj tvořily většinou tanky starší generace, typu T-55 a T-62, případně jejich čínské kopie, podporované bojovými vozidly pěchoty BMP-1 .

Sledujte v televizi

Aktuální díl seriálu Největší tankové bitvy vysílaný Českou televizí můžete vidět v úterý 6. 3. 2012 ve 20:00 na ČT2 a reprízovaný na stejném programu v sobotu 10. 3. 2012 v 6:50.

Poněkud jiná situace nastala, když byly do boje nasazeny zálohy, tvořené republikánskou gardou, 12. tankovou divizí a elitní divizí Tawakalna. V tomto případě šlo o profesionální vojáky s nejlepší výzbrojí, kvalitním dlouholetým výcvikem a vysokou morálkou. Většina důstojníků i vojáků měla bojové zkušenosti z předcházející války s Íránem.

Na jejich činnosti bylo vidět, že svému řemeslu rozumí. Měli dobře vybudovaná obranná postavení na odvrácených svazích, aby nepřítel vystavoval palbě dno, kde je nejslabší pancéřování. Přístupy k nim byly zaminované, minová pole kryla palba. Nečekanému překvapení měly zabránit předsunuté hlídky, zkrátka vše podle obecně platných taktických zásad.

Také nové tanky T-72 a bojová vozidla pěchoty BMP-2 byly tím nejlepším, co dokázal Husajnův režim sehnat na zahraničních trzích. Irácké velení pružně reagovalo i na spojenecké pokusy obejít obranu po křídle a obklíčit irácké jednotky. Nasadilo proti nim své nejlepší divize.

Otázkou bylo, jak obstojí proti koaliční armádě, především proti americkým jednotkám vyzbrojeným tanky M1 Abrams a bojovými vozidly M2 Bradley, případně jejich průzkumnou variantou M3. Odpověď najdete v závěrečném díle seriálu Největší tankové bitvy.

Prakticky šlo o souboj techniky, vyvíjené pro střety v rámci předpokládaného konfliktu východ/západ. Základní koncepce, tedy spolupráce tanků a bojových vozidel pěchoty, byla stejná. Tím však podobnost končila. Armády měly jiné organizační struktury a obrněná technika byla konstruovaná podle jiných zásad. Jiný byl i výcvik. Zatímco jedna armáda preferovala iniciativu na nejnižších stupních velení, druhá měla rigidní velitelskou strukturu.

Výsledek bitvy byl pro provozovatele techniky východní provenience zklamáním. Přístrojové vybavení dávalo americkým tankistům převahu. Termovize umožňovala nalézt cíle i v prachu, systémy řízení palby dovolovaly střílet přesně na velkou vzdálenost a rychle přenášet palbu na jiné cíle.

Sovětská koncepce tanků s minimalizovanou siluetou na úkor ochrany osádky se také příliš neosvědčila. Nejhorší byly těžké ztráty na životech po sekundární explozi munice, která zpravidla utrhla věž. V případě bojů s divizí Tawakalna se nedalo odvolávat na horší výcvik iráckých osádek. V tomto ohledu na tom byli hůř američtí tankisté, kteří sice měli standardní výcvik, ale nikdy předtím nebyli bojově nasazeni. Tato bitva byla jednoznačným vítězstvím kvality a technologické převahy nad množstvím.