1 / 28
Obyvatelé české kotliny si díky dovoleným u moře asi dokážou představit, jak vypadá život na větší či menší hladinové lodi. Ale jak se člověk asi může cítit v ponorce? Ponechme stranou národnost, bojové úspěchy či nezdary ponorkových námořníků a podívejme se, jak se jim v ocelové rakvi žilo jako lidem. Zpočátku se vůbec nevědělo, jak člověk na pobyt pod hladinou bude po psychické stránce reagovat. První vědecký pokus se odehrál 1. května 1889 v Cherbourgu, kdy se do ponorky Goubet nasoukali dva profesionální potápěči – Kiefer a Pral. Jejich člun ležel na dně přístavu osm hodin, spojení s dozorem na břehu obstarával telefon. Oba muži pobyt zvládli skvěle. Stěžovali si jen na pravidelné telefonické kontroly, které je zdržovaly od hraní karet a pití červeného vína.
Autor: Public Domain
Od počátku se posádky musely vyrovnat s minimalistickým životním prostorem. Snímek z Deutsches Musea v Mnichově ukazuje centrálu (řídící místnost) německé ponorky U-1 z roku 1906. Je opravdu těžké si představit, že právě v tomto prostoru se běžně pohybovalo 5–10 osob. Konstruktéři podobných raných modelů kupodivu nepočítali ani s prostory pro spaní. Námořníci se poskládali, kde se dalo, důstojníci se podělili o několik křesel a pohovku. Na druhou stranu se v dané době nepočítalo, že by plavby trvaly déle než dva dny.
Autor: Wikimedia
Centrála britské ponorky třídy E z roku 1912. Pouhých několik let stačilo, aby se vnitřní prostor zvětšil a námořníci obsluhující hloubková kormidla dokonce sedí na stoličkách. Co se z fotografie vyčíst nedá, je neuvěřitelný zápach. Stačilo několik hodin pod vodou, aby se člun naplnil puchem ze sražené vlhkosti, potu, špinavých těl, kyseliny z baterií, zkaženého jídla a výpary z nafty a olejů. Často se stávalo, že když se člun po několika hodinách vynořil, námořníkům dalo čerstvé povětří tak zabrat, že se jim obrátil žaludek. Odměnou za nelidské životní podmínky byly finanční bonusy ve výši 30–50 % základního platu.
Autor: Wikipedia Commons
Na službu na rakousko-uherské ponorce U-3 po padesáti letech nepříliš nadšeně vzpomínal námořník Bohumil Brkl (1890–1982): „Já byl kluk z vesnice zvyklý na mašiny, které pracovaly v dílně, ale nikdy jsem nebyl připraven na pobyt v ponorce. Bylo to tam strašně těsné a strašně hluku, po pár hodinách nedýchatelně, od samého začátku se mi tam nelíbilo a návratu z břehu do ponorky jsem se vždycky děsil.“ Dlužno dodat, že Brkl v ponorkové službě dlouho nevydržel Po dvou měsících byl hospitalizován s oteklýma nohama a nemocnými plícemi. Po vyléčení víc než ochotně nastoupil k hladinovým torpédovým člunům.
Autor: Wikipedia
První světová válka ukázala nutnost delších operačních plaveb. To znamenalo, že posádky potřebovaly trochu snesitelnější životní podmínky. Aby se vnitřní prostory zvětšily, některé modely nenesly torpédomety uvnitř, ale na vnějším trupu. Naneštěstí se nedaly na moři dobíjet. To se dalo provádět jen v přístavech - jak na snímku žertovně předvádí němečtí námořníci.
Autor: Public Domain
V roce 1914 byly ponorky zařízené tak primitivně, že kuchaři ohřívali jídlo letlampou. O čtyři roky později podmořské čluny měly nejen malou kuchyňku, ale i lůžka, na nichž se námořníci střídali a dokonce i toalety použitelné v hloubkách do třiceti metrů. Na snímku z německé ponorky UB-110 jsou vidět skříňky pro osobní věci. UB-110 byla potopena v červenci 1918, za tři měsíce byla z nevelké hloubky vyzdvižena a fotografie vnitřních prostor světové veřejnosti ukázaly, jak strašně se na ponorkách žije
Autor: War History Online
Asi tak do roku 1920 tvořila nedílnou součást ponorkových posádek drobná zvěř. Oblíbení byli zejména hlodavci. Kromě role mazlíčků měli ještě jednu úlohu. Pokud zvířátko zemřelo, námořníci věděli, že nastal nejvyšší čas se vynořit. Na snímku poddůstojník britské ponorky E.21 Tillion s palubním králíkem.
Autor: archiv Aloise Běloty
Námořník francouzské ponorky Casablanca škrábe brambory. Strava na ponorkách musela být vydatná a trvanlivá. Brambory obě kritéria splňovaly, a tak tvořily základ jídelníčku všech ponorkářů na světě. Pochopitelně s výjimkou Japonců, kteří preferovali neméně trvanlivou rýži.
Autor: Francouzské námořnictvo
Jak ukazuje snímek z německé ponorky U-505, navzdory pokroku i za druhé světové války muselo umění ponorkových kuchařů hraničit s genialitou. V tak malé kuchyňce připravoval jeden muž čtyřikrát denně stravu pro 40–45 mužů.
Autor: archiv Aloise Běloty
Přes tvrdé pracovní podmínky byli hrdinové vařeček a sporáků na svou práci hrdí. Na snímku se jakýmsi kulinářským výtvorem chlubí kuchař sovětské ponorky S-56 Vasilij Mitrofanov.
Autor: Waralbum.ru
Se zdravotní péčí to na ponorkách vypadalo vždycky všelijak. Kam až se dá ponorkové léčitelství dotáhnout, to ukázali Američané. V roce 1942 provedli zdravotníci ponorek Seadragon, Grayback a Silversides úspěšné operace slepého střeva. Na snímku Thomas Moore z ponorky Silversides operuje námořníka George Plattera. Zákrok se odehrál v důstojnické jídelně, sterilním úborem operatéra byly pyžamové kalhoty vymáchané v lihu pro pohon torpéd a místo retraktorů použil ohnuté lžíce. K anestézii posloužil cedník s vatou, do které jeden z důstojníků kapal éter vždy, když se mu zdálo, že se Platter probouzí. Pacient se po několika dnech cítil zdráv.
Autor: Public Domain
Takto vypadala důstojnická jídelna na amerických druhoválečných ponorkách, když nesloužila jako operační sál. Obecně se dá říci, že americké ponorky ve své době patřily k nejpohodlnějším. Nechyběla v nich klimatizace, sprchový kout, pračka nebo mrazící boxy. Časem se na palubách objevily malé pekárny, takže námořníci běžně snídali třeba čerstvé bagety se šunkou a sýrem. Nedělní obědy obvykle tvořily bifteky se sázeným vejcem a hranolkami, jako dezert se podávala zmrzlina.
Autor: usscod.org / PAUL FARACE
Oproti tomu životní podmínky německých ponorkových námořníků se od první světové války o moc nezlepšily. Ačkoli se v útrobách nacházely dvě toalety, jedna z nich sloužila jako spíž a druhá byla permanentně obsazená. Proto námořníci hledali pohodlí na horní palubě, stejně jako tento muž z ponorky U-68.
Autor: Public Domain
S nepohodou se námořníci prostě museli smířit. My se dnes asi jen těžko umíme vžít do situace nešťastníka ubytovaného na lůžku estonské ponorky Lembit.
Autor: Wikipedia
Místa bylo málo všude. Přední torpédová komora německé ponorky U-505 sloužila jako bojové stanoviště, sklad torpéd, místo pro uložení potravin, jídelna a ubikace pro nejméně dvacet mužů. Bojové mise na ponorkách tohoto typu (třída IXC) trvaly obvykle asi šest týdnů. Zkuste si tak dlouhou dobu v tomhle žít…
Autor: Public Domain
Na ponorkách platil „suchý zákon“. Přesto měl kapitán k dispozici pro „zvláštní příležitosti“ několik lahví. Druh vycházel z tradic toho či onoho národa, například v SSSR se preferoval sekt. V roce 1940 velitel ponorky Šč-324 Anatolij Koňajev (na snímku) usoudil, že ponorková služba je tak náročná, že si posádky zaslouží mok o poznání ostřejší. Služební cestou se obrátil na velení Baltské flotily a místo sektu doporučoval gruzínský koňak. Žádost podpořil výpočtem, podle něhož by posádce ponorky třídy Šč (38–40 mužů) mělo na dva týdny stačit 20–25 lahví. Velitelství návrh zamítlo, nicméně kapitán Koňajev získal mezi námořníky značnou popularitu.
Autor: Wikipedia
Když je řeč o alkoholu, je nutné zmínit i cigarety. Stručně řečeno, na ponorkách se kouřilo napříč všemi národy. Ale jen při plavbě na hladině, jen na horní palubě a pouze za denního světla. V noci by žhnoucí oharek mohl prozradit pozici nepříteli. Někteří kapitáni dovolili kouření i uvnitř ponorky, nicméně při plavbě pod hladinou se samozřejmě kouřit nesmělo.
Autor: archiv Aloise Běloty
Když to šlo, občas si námořníci přilepšovali lovem mořských živočichů – především ryb. Všechny úlovky v létě 1943 trumfla posádka německé ponorky U-601, která u Severního ostrova v Karském moři zastřelila ledního medvěda. Bohužel není známo, zda kuchař úlovek připravil se šípkovou omáčkou anebo se zelím.
Autor: Wikipedia
Na ústrojovou kázeň se na ponorkách nikdy moc nedbalo. V jižních mořích námořníkům stačil jen ručník a boty. Tak, jak to na britské ponorce Osiris předvádí námořník Daisy Adams.
Autor: Public Domain
Ponorková služba občas přitahovala podivínské nátury. Například Roy Milton Davenport (na snímku hledí do sextantu) se jako zástupce kapitána americké ponorky Silversides projevoval v mezích běžných norem. Sotva však dostal velení ponorky Haddock, nechal volný průchod svému hlubokému náboženskému přesvědčení. Každou neděli sloužil v přední torpédové komoře mše, které doprovázel falešnou hrou na pozoun. Dle tvrzení pamětníků Davenportovy výstupy připomínaly spíš kabaret než náboženské setkání, a proto byly hojně navštěvované. Druhý námořník na snímku je poddůstojník Robert Danko, potomek emigrantů z východního Slovenska.
Autor: US Militaria Forum
Někdy situace žádala, aby se z bojových ponorek staly nákladní lodě. Německé a japonské čluny do Evropy vozily nedostatkové suroviny, sovětské zásobovaly obležený Sevastopol a tak by se dalo pokračovat. Ale jen jedna převážela zlato. Na snímku z března 1942 námořníci americké ponorky Trout v Pearl Harboru vykládají filipínský státní poklad. Při kontrole však úředníci zjistili, že jedna zlatá cihla chybí. Našla se u kuchaře, který neodolal snu o snadném zbohatnutí a na svou obhajobu po švejkovsku tvrdil, že kus zlata o hmotnosti takřka 50 kg hodlal používat jako těžítko na recepty. A prošlo mu to, potrestán nebyl.
Autor: NavSource Naval History
Záliba v chovu zvířecích maskotů pokračovala i v druhé světové válce. Obvykle se jednalo o kočky, ale britská ponorka Trident se pyšnila palubním sobem! Získala ho v sovětské základně Poljarnyj, kde kapitán Geoffrey Sladen přijal od admirála Arsenije Golovka pozvání na večeři. Když se Sladen zmínil, že se mu nedávno narodil syn, admirál mu věnoval mládě sobice. Prý může jeho ženě tahat kočárek. Zvíře se do ponorky dostalo skrz torpédomet, ale do návratu domů poněkud vyrostlo, takže jej námořníci vytáhli se značnými potížemi jeřábem přes hlavní poklop. Mládě kočárek samozřejmě netahalo a našlo domov v londýnské ZOO.
Autor: RNSUBS
Den se na ponorkách dělil na tři časově vyvážené úseky – službu, spánek a volno. Právě s volnem byla asi největší potíž, protože pojem „volno“ ve skutečnosti znamenal osm hodin nudy. Námořníci ji zaháněli četbou a hraním šachů nebo karet – tak jako na britské ponorce Tribune v roce 1942.
Autor: Reddit.com
Poválečné nejen jaderné, ale i dieselelektrické ponorky, co do rozměrů, podstatně nabobtnaly a to znamenalo víc prostoru pro posádku. Ani kóje pro tři muže na relativně malé japonské ponorce Akišijo z roku 1983 už nepřipomíná inkviziční vězení, jako spíš levnou turistickou ubytovnu.
Autor: Public Domain
V řídící centrále jaderných ponorek dnes o sebe lidé už nezakopávají. Ze snímku z americké ponorky Seawolf je zřejmé, že práce námořníků se podezřele podobá kancelářské činnosti korporátních pracovníků. Rozdíl spočívá v tom, že ono pracoviště se nachází třeba 300 metrů pod hladinou.
Autor: U.S. Navy
Některé věci se navzdory technickému pokroku nemění. Natírání trupu v 50. letech 20. století…
Autor: archiv Aloise Běloty
… a v roce 2010.
Autor: archiv Aloise Běloty
Se zlepšením životních podmínek se ponorkové mise protáhly na tři i více měsíců. To ale může mít mít negativní dopad na soukromý život. Sovětští námořníci se s rodinnými problémy vypořádali tak, že vyrobili nástěnku s všeříkajícím mottem „ženy, které nečekají“ a pro výstrahu na ni umístili fotografie svých nevěrných manželek a přítelkyň. Zajímavé je, že zatímco námořníků je pět, hříšnic na nástěnce se dá napočítat snad až dvacet.
Autor: Public Domain
