Tragédie stíhací jaderné ponorky: Komsomolec leží na dně už třicet let

Jedním z černých dnů sovětského námořnictva se stal 7. duben 1989. Tehdy došlo ke katastrofě jaderné ponorky K-278 Komsomolec, kromě ztrát na životech spočívá tragédie události i v potopeném radioaktivním materiálu.

Fotogalerie4

Ponorka K-278 Komsomolec na výtvarném díle | foto: public domain

Ponorka K-278 s jaderným pohonem byla prvním, chcete-li prototypovým plavidlem nové třídy sovětských stíhacích ponorek (podle sovětského značení Projekt 685 Plavnik a podle kódu NATO třída Mike, další ponorka této třídy se potom už nestavěla). Přízvisko stíhací, také můžeme použít útočná, znamená, že byla určena k boji s nepřátelskými plavidly včetně ponorek, tedy se jednalo o jinou kategorii než ponorky strategické sloužící jako nosiče jaderných balistických střel a podobných ďábelských vynálezů.

Moderně řešenou ponorku (ale technicky ne příliš vyzrálou) vyrobili v severodvinských loděnicích (závod 402; pro větší utajení Sověti značili své zbrojní závody čísly). Severodvinsk je město ležící na pobřeží Dvinského zálivu, asi pětatřicet kilometrů západně od pro našince mnohem známějšího Archangelsku.

Ponorka K-278 měla dvojitý trup, jako hlavní konstrukční materiál se zde uplatnila titanová slitina. Kovový plášť pokrýval kaučukový potah, který měl nepříteli znesnadnit detekci ponorky sonarem. Pevnost trupu dovolovala plavbu v hloubce až tisíc metrů pod hladinou, v tomto parametru markantně překonávala ponorky americké. K-278 dokonce drží světový rekord v hloubce ponoru, který dosáhla 6. srpna 1984 metou 1027 metrů. Byl to samozřejmě rekord v dané kategorii podvodních lodí, tedy vojenských ozbrojených ponorek, speciální výzkumné ponorky a batyskafy dosahovaly hloubek nesrovnatelně větších.

Ve velké velitelské věži se navíc nacházela záchranná kapsle určená k opuštění ponorky v případě havárie a nemožnosti vynoření. Po uvolnění uzavíracího krytu, který byl součástí opláštění ponorky, měla zamířit kapsle vzhůru k hladině. Její kapacita postačovala na záchranu všech členů posádky.

Ponorka K-278 Komsomolec. Zakrytování záchranné kapsle ve věži je patrné (je nad ní volný prostor bez antén atd.).

Srdcem ponorky byl tlakovodní jaderný reaktor OK-650B-3 s maximálním tepelným výkonem 190 MW (pokud by se tedy „neutrhl ze řetězu“). Výkon hlavní parní turbíny určené k pohonu ponorky byl 43 tisíc koní. Dva turbogenerátory určené k zásobování ponorky elektrickou energií měly výkon po dvou megawattech. Jako záložní zdroje energie sloužily dva dieselgenerátory po pěti stech kilowattech.

Výzbroj tvořilo šest torpédometů. Vedle klasických torpéd se z nich daly odpalovat například protiponorkové střely Vodopad apod., a to i s jadernými hlavicemi.

Základní data zrození ponorky K-278 jsou: 22. dubna 1978 položení kýlu, 9. května 1983 (někdy se uvádí 6. června) spuštění na vodu, 20. října 1983 uvedení do služby a v červnu 1987 se završil zkušební provoz a ponorka vstoupila do běžného provozu. Dne 31. ledna 1989 obdržela ponorka K-278 čestné jméno Komsomolec.

Ponorka K-278 Komsomolec

Osudný den Komsomolce

Na svou třetí několikaměsíční bojovou hlídku vyplul Komsomolec 28. února 1989. Byla to druhá hlídková plavba v běžném provozu, první se konala už v provozu zkušebním.

Dne 7. dubna 1989, krátce po jedenácté hodině dopolední, se na pultu dozorčího technika spustil výstražný signál od teplotního čidla umístěného v sedmé ponorkové sekci. Znamenalo to, že teplota v měřeném místě překročila hodnotu 70 °C. Kapitán Jevgenij Vanin vyhlásil poplach. Tou dobou si to ponorka pokojně šinula Norským mořem rychlostí pouhých osmi uzlů v hloubce téměř 400 metrů.

Mnozí si možná řeknou, co je to nějakých 70 °C, ale za takovým zvýšením teploty stojí zpravidla požár. Bylo tomu tak i v tomto případě.

Důvod vzniku požáru je zahalen tajemstvím. Pravděpodobně vypukl na závadě v olejovém hospodářství, kde mohlo dojít k elektrickému zkratu. Když následně došlo v zasažené oblasti k roztržení vysokotlakého vzduchového potrubí od systému balastních (vyrovnávacích) nádrží, dostala tragédie nový rozměr. Velké množství prýštícího vzduchu, konkrétně tedy jeho kyslíkové složky, požár umocnilo.

Mezitím se z velitelského můstku snažili spojit s námořníkem ze sedmé sekce, žádná reakce se nedostavila.

Ponorku se podařilo dostat na hladinu. Požár živený tlakovým vzduchem však rychle postupoval, na řadě byla sekce číslo šest s turbínami. Požár se šířil už i některými kabelovými trasami. Námořníci bojovali s ohněm ze všech sil. Nastal čas na odstavení jaderného reaktoru nacházejícího se ve čtvrté sekci, proto byly nadoraz spuštěny regulační tyče.

Posádka přísně utajované ponorky nemohla použít mezinárodní tísňové volání o pomoc SOS. Použila pro takové případy nařízené kódové volání o pomoc na sovětských vojenských frekvencích. Trvalo dlouho, než se jim dostalo nějaké odezvy.

Ve čtrnáct hodin a čtyřicet minut se nad ponorkou objevil čtyřmotorový námořní průzkumný letoun Il-38. Z ponorky putovala na letoun radiová zpráva, že je situace pod kontrolou, s požárem se bojuje a daří se uzavírat zasažené sekce. Opačným směrem zase putovalo ujištění, že už se blíží po moři záchrana.

Později se ozvalo ze zadní části ponorky pár explozí. Situace začínala být kritickou, voda se dostávala do dalších sekcí a ponor lodě se zvětšoval. V 17 hodin začala rychlá evakuace a za několik minut zmizel Komsomolec pod hladinou. Uvnitř zůstal pouze kapitán a pět nejvěrnějších. Poslední prchající námořník ještě za sebou stačil zavřít poklop, aby jim tam nenatekla další voda. Těch šest mělo opustit potápějící se vrak v záchranné kapsli.

Většině z členů posádky se tedy podařilo bezpečně opustit loď. Nebezpečenství však skýtalo prostředí kolem, ledové moře, ze kterého není úniku. Ze dvou záchranných člunů s automatickým nafukovacím systémem zafungoval pouze jeden, druhý zmizel v hlubinách. Tři další menší čluny sice shodil na hladinu letoun Il-38, ale ty dopadly ve vzdálenosti asi půl kilometru od místa neštěstí, nikomu nepomhly.

Jediný člun s tabulkovou kapacitou dvaceti osob nemohl pro všechny stačit, a to ani při přetížení v krajní nouzi. Ti méně šťastní, co zůstali ve vodě, se snažili držet člunu rukama. Netrvalo dlouho a studená voda je začala přemáhat. Síla v rukou klesala, palubní lékař radil držet se zuby a tato rada částečně pomohla. Řada námořníků se však pomoci nedočkala, vzalo si je chladné moře.

Ale vraťme se zpět do ponorky. Jestliže předtím to tam šlo od desíti k pěti, tak teď už se to řítilo od pěti k nule. Kapitán se čtyřmi společníky nastoupil do záchranné kapsle. Šestý muž, Anatolij Ispenkov, snažící se do poslední chvíle zprovoznit jeden dieselgenerátor, zůstal v ponorce. Ale ani ti v záchranném modulu neměli zdaleka vyhráno. Kapsli se nedařilo od klesajícího plavidla odpoutat, až když cosi v ponorce v hloubce kolem šesti set metrů explodovalo, došlo k uvolnění a kapsle „vystřelila“ vzhůru k hladině.

Na hladině se okamžitě utrhl výstupní poklop. Dva nešťastníky působící síly vymrštily ven z kapsle a zbylí tři, včetně kapitána, zůstali uvnitř. Kapsle se začala okamžitě plnit vodou a klesla s nimi ke dnu. Ty dva vymrštěné se podařilo z vody vytáhnout, přežil však pouze jeden.

Po šesté hodině večerní dorazila na místo loď Alexej Chlobystov, jinak tzv. plovoucí základna sloužící k operativní podpoře ponorek a menších vojenských hladinových plavidel na moři. Na svou palubu vytáhla třicet trosečníků, ale během plavby do přístavu tři z nich zemřeli. Z devětašedesáti členů posádky Komsomolce si tragédie vyžádala celkem dvaačtyřicet obětí, čtyři zahynuli přímo při požáru a osmatřicet jich utonulo nebo zemřelo na následky podchlazení.

A navíc na dně Norského moře, v hloubce 1658 metrů, dodnes leží mimo jiné ponorka, která ve svých útrobách skrývá odstavený jaderný reaktor a dvě jaderné hlavice, které jsou součástí zbraňových systémů.