Ke stoletému výroči vypuknutí I. světové války se v českém prostředí neobjevilo možná tolik zajímavých publikací jako jinde, nedá se ovšem říci, že by se neobjevily žádné. My bychom vám dnes rádi předvedli ukázku z jedné, která si pozornost zaslouží. Je to kniha Přišel befel od císaře pána, kterou sestavili Pavla Horáková a Jiří Kamen.
Autoři v ní přenechávají slovo samotným účastníkům války. Text tedy tvoří kompozice z deníků, pamětí a korespondence českých vojáků z první světové války, doplněná svědectvími jejich příbuzných v zázemí a deníkem novináře Jana Herbena. Poskytuje pohled „zdola“ na události jednotlivých válečných let, od sarajevského atentátu, přes mobilizaci, výcvik, odchod do pole, důležité bitvy, až po zakládání a vyhlášení Československa a návrat z legií. A doplňuje ho o informace, které se v učebnicích, ani obvyklé historické literatuře opravdu nenajdou: o stravování na frontě, poznávání cizích kultur, zavádění nových zbraní, zapojení zvířat do válečných operací, o nemocech a zraněních nebo milostných vztazích ve válečné vřavě.
Kniha, chronologicky členěná podle válečných roků, navazuje na úspěšný dvacetidílný pořad Polní pošta vysílaný Českým rozhlasem na stanici Vltava od roku 2014, kdy od vypuknutí první světové války uběhlo sto let.
Z deníku učitele a hudebního skladatele Františka Perny (1881–1945), rodáka ze Střelic u Brna, z roku 1916, krátce před tím, než upadl do ruského zajetí.
31. března
Zvědavě podíval jsem se jednou střílnou na Rusy. Trochu jsem se obával, aby snad právě v okamžiku, kdy strčím nos do střílny, některý nestřelil... A moje zklamání bylo po tom pohledu už takové, že jsem se usmál celým těm zákopům. Střílnou totiž bylo viděti několik řad drátěných překážek, za nimi louka, za loukou březový les... marně jsem pátral po ruských zákopech, marně jsem si přál uvidět nepřítele.
„Jestlipak se tady taky střílí někdy,“ ptám se známého landveráka opozdilce. „Či jen o Božím těle?“ – Z kanonů prý málo a z pušek vůbec ne. Ostatně granáty lítají až za rezervní zákopy, které se táhnou as 50 kroků za přední linií zákopů.
Zašel jsem do bejváku. Byla to jakási chata zasypaná hlínou a pryčnami z kmenů uvnitř. Vzadu malé okénko, u něho stolek, u dveří kamna ... Spokojeně jsem se uvelebil, když kdosi venku zakřičel „alarm“! Vyběhnu z bejváku – bylo již tma – a hledám svou střílnu... Rusové jako by se byli dozvěděli, že máme „alarm“. Začali střílet, naši kdesi začali hrkat strojní puškou a nic nedbali na to, že je tma a lehko mohou vystřelit někomu oko.
Za chvíli všechno utichlo. Jen občas vypustili raketu, fialové nebo zelené světlo její na chvíli osvítilo les ... Vrátil jsem se do bejváku. Zazněla prudká rána, která bejvákem otřásla. „Házejí miny,“ zvěstoval jeden přišedší z venku. S napětím čekal jsem nový výbuch. Co by se tak stalo, kdyby nám mina padla na střechu?
1. dubna
Odpoledne poslali mne do lesa na jehličí. Les máme hned za zády. Šel jsem se dvěma vojáky. Oni sbírali a já ležel pod stromem. Bylo tak teploučko. Vypravují mi o životě v zákopech. Poslouchám bez zájmu. Krev pomalu proudí v žilách. V dálce občas zahučí dělo... Zdá se mi, že ani nejsem v zákopech, že ležím kdesi doma v lese a vyhřívám se na jarním slunci.
2. dubna
Ze sladké nečinnosti z nudy vyrušil mne nářek. Dívám se přes val. Na zemi tam leží voják, u drátěných překážek a naříká jako dítě. Jeho kamarádi rozprchli se jako vrabci. Přišli saniteráci, obvázali a odnesli. Dostal do ruky a do stehna jedinou kuličkou. Pletli drátěné překážky a nedbali na ojedinělé výstřely. Záviděli jsme mu všichni
4. dubna
Nad zákopy zabušil motor aeroplánu. Dlouho to trvalo, než jsme ho našli. Však nám pomohli dělostřelci. Běločervené obláčky šrapnelů nám označovaly místo, kde ho hledat... Zmizel... Dělostřelci střílejí kamsi šrapnely. Ležím naznak za bejvákem a skoro mi lahodí to ostré syčení šrapnelu. Rusové, aby nebyli mnoho dlužni, občas pošlou také nějaký se stejným úspěchem jako naši.
Teplý večer... Za zákopy v háji březovém zpívá jakýsi pták. Kdesi z daleka nese se nápěv naší české hymny. Všichni sedíme venku, posloucháme... Kdosi hraje na harmoniku. Občas zazní smích z některé skupiny lidí.
Je teplý večer... Do ptačí melodie občas vpadne třesk výstřelu a lesy opakují...
11. června
Nespal jsem dlouho. Probudila mne prudká střelba z pušek. Opásal jsem se... Vystrčím hlavu a právě nade mnou zahvízdla. Skrčil jsem se jako zajíc... S napětím čekám, co bude dál. „Dum – dum“ práskají ve vzduchu.
Kdosi vykřikl: „ Ustoupit!“ Vyskočíme jako diví a upalujeme dozadu. Tam jsme opět ulehli... Chci se zakopat a s hrůzou pozoruji, že jsem lopatku i vak nechal v zákopu.
Zaznělo komando: „Vorwärts!“ Vyběhneme opět dopředu. Dívám se, kde je moje lopatka i vak... Našel jsem ji a v běhu zdvihl. Lopatku dal jsem si za pas a hledím dát si vak na záda... Přešli jsme louku a vběhli jsme do žita. Děla začala hřmět. Občas šrapnel zableskl před námi a s lomozem se roztrhl. Bylo ještě šero. Střelba zesílila, jakmile jsme vyběhli na návrší, na jehož svahu bylo vidět zákopy. Před chvílí Rusové vyhnali z nich 49. pluk a my jdeme jich dobývat.
Nevím, jak se to stalo, že běžel jsem najednou vedle kadeta. Ten držel hůl v ruce a volá „Vorwärts“. Strojní puška načala svoje dílo. Vedle mne upadl člověk bez hlesu. Zastavím se na okamžik a vidím, jak na prsou mu krvaví oděv. Řídneme...
Ranění úžasně křičí – jako malé děti... „Aá - - - sanitét!“ Více mne děsil ten jejich křik – jako střelba.
Jsme již blízko zákopů, ze kterých Rusové pálí do nás. Na chvíli jsme se bezradně zastavili. Kdosi křikl: „Hurá!“ A za ním ostatní a s připravenými bodáky ženeme se k nim. Jsme již jen asi 30 kroků a Rusové střílejí... Beze smyslů běžíme s napřaženým bajonetem. Rozeznávám již tváře protivníků. Rozhodný okamžik... Rusové vyskočili ze zákopů... Srdce mi zabušilo, když postavy v zákopech se pohnuly... Kam se obrátí?... Na nás, A roj myšlenek zavířil mi v hlavě.
Ukázali nám záda... Běžíme za nimi a usazujeme se v opuštěných zákopech. Oddechl jsem si. Cítil jsem se v bezpečí v těch hlubokých jamách vykopaných v písku... Jsme na mírném svahu, pod nímž je močálovitá louka se Styrem. V zelené půdě louky pohyboval se řetěz figur...
„Aufsatz 300! Labhaft schiessen!“
Řada figur zvolna se blíží, za ní ještě druhá, třetí, čtvrtá. Jsem ještě v jakémsi pološílenství, do kterého mne přivedl křik raněných a prudká střelba. Zapomínám na nebezpečí, neslyším hvízdání kulí ani kanonády. Jako na střelnici – mířil jsem na jednu figurku. Posadím si ji na mušku a pomalu stahuji péro... Výstřel cukl mi ramenem a vzápětí figurka rozpřáhla ruce a zmizela... Namířím na sousední. Houkl výstřel – figurka zmizela. Střílím potřetí, po čtvrté, až při páté ráně mne překvapilo, proč figurka klidně se pohybuje se dál – proč nezmizela... Rozbřesklo se mi v hlavě... malé figurky proměnily se mi v živé bytosti, které mi ničím neublížily.
Já – zabil 4 lidi... Právě nyní hasnou jejich životy v trávě na louce – jako životy zašlápnutých mravenců... Z prsou, či z hlavy teče jim krev, oči se jim kalí... A doma jich čeká snad žena, děti, otec, matka...
Rakousko-uherští vojáci z 1. světové války na východní frontě
Z deníku brněnského inženýra Bohumila Sperlinga (1888–1960), který byl do služby k rakousko-uherské armádě odveden v červenci 1915. Po výcviku na vídeňské dělostřelecké kadetce byl odvelen na tyrolskou frontu, poté do Haliče a zase zpět do Itálie. V roce 1917 v tyrolských horách tráví čas v duchu úsloví, že ve válce se čeká, aby se pak mohlo spěchat. Hojně fotografuje. Dočká se povýšení do hodnosti poručíka.
19. ledna
Včerejšek byl osudným dnem v mém životě. Noc z 18. na 19. jsem vůbec oka nezamhouřil. Z rána o 1⁄2 2. hodině odjíždím s 12 telefonisty na cestu. Máme klásti vedení ze sv. Ambrože na kótu 363. Vše jest ale zmateno a rozkazy jsou neúplné, do sebe zasahující, uvádějí mne do největší kolize. K 7. hodině dorazili jsme zmoženi na sv. Ambrož. Jak ale dále? Namáhám se rozuzliti situaci, leč jde to těžko. Člověk naráží na neochotu a nepochopení lidí. Kolem 10. hodiny s největším chvatem hledím dosáhnouti cíle, o 1⁄2 12. po cestě mezi žitím a nežitím, zpocen a sotva na nohou stoje, dorazil jsem na proslulou kotu 363, tzv. „Kurort“. Setkávám se tu Fhn. Steinböckem, milým estétem, a ještě jedním známým poručíkem. Nahoře je nevlídně. Člověk dostává jinou představu o sobě a o lidech vůbec. Dnešní střelba jest snad horší než při kterékoliv ofensivě. Často kamením zasypáni běžíme s poručíkem dolů a v tom najednou octneme se v hromadě zasypáni kamením. Kromě menšího nárazu na hlavě dobře to skončilo. Před námi ale je zákop zasypán, z něho trčí prkna a hadry. Nezbývá než ze zákopu ven a po skalách rychle pryč z místa osudného. Jsem dosud sám a cítím potřebu někoho míti s sebou. Není to strach, ale přece pocit nepříjemný býti sám mezi na všech stranách číhajícím nebezpečím. Hledám svoje telefonisty, ale marně. Co se s nimi asi stalo? Akce dostoupila kolem 5. hodiny vrcholu a k 6. hodině nastává zvolna uklidnění. Vše dobře skončilo. Pomalu scházejí se prap. od pěchoty, nastává radost, objímání, vypravují se příhody a zvolna dostavuje se uklidnění. Na mne ale jde hlad a malátnost, nemohu se ani hnouti. Chtěl jsem přenocovati nahoře, ale použiv odchodu 1. kump., vracím se do Lipy, kamž ve 2 hod. dorážím. Telefonisti všichni se vrátili a nastává šťastný návrat. Cestou spíme.
Obal knihy Pavly Horákové a Jiřího Kamena, Přišel befel od císaře pána
1. února
Sedíme většinou v baráku a hrajeme karty, není to tak špatné a po těch dvanácti dnech na kótě 363 je to dokonce výborná zábava. Večer hrajeme bridge.
3. února
Mám celý den volno. Dopoledne byl jsem na Hermadě u Gruppy ohledně povýšení, odpoledne po odjezdu leutnanta Krechlera na dovolenou hrajeme piquet až do 11 hodin večer. Zaučuji se teprve.
8. února
Mám celý den volno, ještě mám býti pohotově a zabývám se vyvoláváním obrázků. Provedl jsem jich vcelku 12 a dopadly vesměs dobře.
12. května
Přišel befel ...o autorech Pavla Horáková (1974) Jiří Kamen (1951) Obal knihy Pavly Horákové a Jiřího Kamena, Přišel befel od císaře pána |
Dnes v noci byla tu vzducholoď a letadla. Taloši shazovali jako obyčejně bomby. Za dne, od rána počínaje, zuří již dosti silná bubnová palba. Také naše okolí jest neustále drženo pod těžšími kalibry. Myslím, že z cesty ke kádru nebude nic, budeme tu asi museti zůstati. Dnes uveřejněno bylo v novinách mé jmenování za poručíka.
14. května
Dnes měli jsme neštěstí. Stříleli jsme silně skoro celý den a byli jsme také ostřelováni. Zraněn byl telefonista Hafner a Vorm. Spitz padl. Granát blízko
explodovavší vytrhl mu žaludek. Po několika výkřicích zemřel. Odpoledne dusil nás nepřítel plynem.
16. května
Dosud znepokojuje nás nepřítel plynovými bombami. Zdá se, že první náraz je již odražen. Jsou dosud malé akce, které na všeobecné situaci nic nemění.
17. května
Také dnes dostali jsme v noci několik plynových granátů, ale naštěstí beze škody. Velikou depresi způsobila zpráva, že Italové mimo chloru používají též kyanovodíku a plynu, jehož účinky teprve po osmi dnech se jeví, a to úplným rozkladem plic. Jsou to pěkné perspektivy.
6. června
Vojna trvá s neúprosnou krutostí. Od rána střílí se z obou děl. Kol osmé hodiny byl jsem vyrušen neobvyklou ránou. Nebyla to správná explose. Bylať prudší a trvala déle než obyčejně. Za pár okamžiků bylo slyšeti hukot různých předmětů. Kamení a části menších šrapnelů dopadly na boudu a těsně před ni. Nebylo pochyby: explose v rouře. Roura je do polovice pryč, leží asi 600 metrů před dělem. Z mužstva nezraněn nikdo. Jen Lt. Pfob leží opodál v tratolišti krve. Přikrýváme ho stanem. Má uraženou hlavu od brady počínaje. Poblíž spousty krve a v celém okolí jednotlivé součástky mozku, oko, nos, zuby atd. Je mu dnes 19 let. Je trudno na to mysliti, to je vojna.
17. srpna
Z rána vzbudilo mě bouchání hmoždířů. To zdejší Tyroláci slaví narozeniny císaře. Veškeré dědiny jsou slavnostně vyzdobeny a všichni se těší na jídlo – důstojníci jako mužstvo. Jídlo stálo opravdu za to. Byla hovězí polévka, telecí maso s novými bramborami, hovězí pečeně se zeleninou, pečená kuřata s kompotem a salátem, dorty, vanilková zmrzlina (z mléka a vajec), černá káva, 2 žemle, ovoce a 3 láhve vína. Bylo to výborné a litovali jsme, že musíme odejeti a upustiti od večeře. Večer jsme to ale doplácali, přijeli jsme do Niederdorfu a zde nebylo nikoho k najití a nic ke koupení, zvláště o chleba bylo zle. Tu museli jsme jen vzpomínati na hostinu u brigády a sami jsme utahovali řemeny a vedli nihilistické řeči.
Ukázky z knihy: Přišel befel od císaře pána. Vydává nakladatelství Argo
