Poklady z depozitáře
Sledovat další díly na iDNES.tvVe druhé polovině třicátých let 20. století pracoval Ferdinand Porsche na levném čtyřmístném osobním automobilu pro civilní trh KdF-Wagen (“Kraft durch Freude“). Každý asi ví, že čas tohoto vozu - nakonec známého jako VW Brouk - přišel až po válce, kdy přišla i jeho velkosériová výroba. Jednalo se o technologicky jednoduchý automobil se vzduchem chlazeným motorem vzadu a pohonem zadních kol.
Výroba původního KdF-Wagen začala krátce před válkou, přičemž na základě úspěšného tažení dravé propagandy si ho davy německých dělníků začaly předplácet v pravidelných splátkách (spořící známky v hodnotě 5 říšských marek zakupované s týdenní periodicitou, po takovémto „naspoření“ 990 říšských marek měl na úspěšného střadatele čekat nový KdF-Wagen).
Začátek války však znamenal konec nejen celého známkového programu, aniž by se tímto způsobem k vozu vůbec někdo dostal, ale i uzavření prakticky jakékoliv cesty takového vozu mezi drobné civilní zájemce. Do té doby v nevelkém počtu vyrobené KdF-Wagen skončily zpravidla v ozbrojených silách.
Především se však místo nich začaly ve větších počtech vyrábět typy odvozené, už přímo koncipované jako vojenské. Z nich je nejznámějším a nejpočetnějším lehký terénní Volkswagen typ 82 Kübelwagen, vyvíjený od začátku roku 1938 a sériově produkovaný od srpna 1940 až do dubna 1945, v celkovém výrobním objemu více než 50 tisíc kusů.
A zde se již dostáváme k lehkému terénnímu obojživelnému vozu VW typ 166 Schwimmwagen. Po stránce mechanické vycházel z KdF-Wagen, respektive z VW typ 82. Hlavní rozdíl představovala samozřejmě „vanová“ karoserie, navíc s plnými boky bez dveří, aby se nemusely řešit další prvky s utěsněním. Podle zadávacích podmínek měl vůz navíc také pohon všech kol, kdy pohon předních kol se zapínal v případě potřeby (měl se používat rozumně, při nižších rychlostech).
Ve vodním živlu přišla ke slovu sklopná lodní vrtule, přičemž ta zajišťovala pouze pohon vpřed, a to až do rychlosti 10 km/h. Případné couvání na hladině bylo možné řešit zařazením zpátečky, kdy kola vozu točící se ve vodě uvedla vůz do zpětného pohybu, byť s rychlostí ještě menší než malou. Osádka vozu měla k dispozici i pádla, hlavně pro situace, kdy z nějakého důvodu nebylo možné použít na vodě motor.
Vývoj obojživelníku začal v létě 1940. Nejprve vznikl VW typ 128 Schwimmwagen, který se do velké míry tvarově podobal typu 82 a odpovídal mu tedy i velikostně. Při zkouškách se však zjistilo, že vůz nemá dostatečnou stabilitu a manévrovatelnost. Než přišel finální obojživelný typ 166, bylo vyrobeno několik desítek VW typ 128.
O poznání povedenější VW typ 166 byl kratší a kompaktnější, kvůli tomu jeho předchůdci (tj. typu 128) někdy říkáme „dlouhý Schwimmwagen“. U přepracovaného vozu se navíc zlepšila průchodivost terénem, která tak byla výborná a mnozí na ní nedali dopustit. Ve spojení se vzduchem chlazeným motorem se tak stal Schwimmwagen snad nejoblíbenějším německým lehkým vozidlem za druhé světové války. Nezastavil ho ani těžký terén, ani třeskutý mráz a ani tropické teploty (používal se i na bojištích v severní Africe, kde jinak jeho obojživelné schopnosti byly až zbytečným luxusem).
Sériová výroba VW typ 166 Schwimmwagen začala na podzim 1942. Alespoň z počátku byly tyto vozy prioritně expedovány k útvarům Waffen SS. Postupně se však objevily víceméně všude a prakticky na všech bojištích německé armády. Kvůli zničení výrobních objektů při spojeneckém náletu 5. srpna 1944 skončila toho dne vynuceně i výroba Schwimmwagenu. Celkem bylo vyrobeno kolem 15 tisíc těchto malých obojživelných vozidel.