Jako doplněk vojenského stejnokroje můžeme pamětní prsteny se znakem útvaru nalézt i v současné AČR. Jistě není náhodou, že právě prsteny vyráběné vojáky v letech první světové války se staly symbolem tzv. zákopového umění.
Zákopové prsteny a jejich původ
Typické zákopové prsteny, jsou podle rozšířené legendy dílem zručných vojáků, kteří si jejich výrobou krátili dlouhou chvíli v zákopech. Dnešní výzkum ukazuje, že zdaleka ne všechny prsteny musí pocházet od vojáků. Jejich produkcí si zřejmě přivydělávali i civilisté, žijící poblíž frontové linie, a to ještě dlouhá desetiletí po skončení války, kdy se bojiště proměnilo v turistickou atrakci.
Dále je mezi výrobce třeba zahrnout válečné zajatce, raněné vojáky v lazaretech, rekonvalescenty a samozřejmě i novodobé padělatele. Zvyk vyrábět prsteny byl rozšířený u vojáků obou bojujících stran a na všech frontách první světové války.
Zákopový prsten ozdobený mosaznou rytinou moždíře ráže 30,5 mm systému Škoda. | foto: VHÚ
Pozoruhodná je i vzájemná podobnost mnoha prstenů, na kterých by mnohdy bez vyrytých nápisů bylo jen obtížně rozeznatelné, zda vznikly ve Francii, Itálii či v Rusku. První zmínky o výrobě zákopových prstenů najdeme v českém prostředí symbolicky v souvislosti s legionáři Roty Nazdar.
Co vojáky uprostřed válčícího běsnění vlastně přivedlo k výrobě prstenů? Lze předpokládat, že prsteny měly pro své tvůrce dvojí účel. Původním motivem byla zřejmě snaha ukrátit si čas, následně se z nošení prstenů stala móda a zvýšená poptávka odstartovala komerční produkci a s ní spojené zdokonalování výrobních postupů.
Zatímco legionáři z Roty Nazdar v básnické nadsázce nabízejí své výtvory za cenu od 1 do 5 franků, v Rusku si vojáci podle vzpomínek Karla Fibicha účtovali o rok později za prsten od 20 kopějek do půl rublu, což nebyly malé peníze a prodejce si za ně mohl pořídit stravu na celý den nebo nechat vyspravit chatrný oděv.
 |
Směnu prstenů popsal i rakouský voják Čeněk Slejška, který ve svém deníku před Vánocemi 1915 píše: „Jsme asi dva kilometry za frontou v lese. Jsme v dosti slušných barácích. I teplo jest v barácích pěkné. Dělám z ruských šrapnelových hlaviček prstýnky. Jsou pěkné a prodávám je za chleba nebo peníze. Několik jsem jich prodal nedaleko tábořícím dělostřelcům.“
V předvánočním období mohly prstýnky představovat pro vojáky žádané suvenýry. Jejich přidanou hodnotu představoval především samotný fakt, že byly vyrobeny z materiálu nalezeného na bojišti.
Britská badatelka Rachel Duffetová ve svém výzkumu věnovaném korespondenci britských vojáků v letech první světové války upozorňuje na skutečnost, že někteří muži – horliví dokázat svou statečnost– posílali domů celé kusy šrapnelů a jiných na bojišti nalezených artefaktů. Snažili se tak zprostředkovat svým blízkým dojmy z války lépe, než by to dokázali zachytit na papíře.
Tento zvyk se rozšířil do té míry, že musel být s ohledem na bezpečnost rodin i poštovních doručovatelů zakázán rozkazem. Je možné, že zasílání hotových výrobků z dělostřelecké munice představovalo vhodnou, a především bezpečnou alternativu k takovému počínání.
Pro tuto teorii by mohly svědčit i hojně se vyskytující prsteny ozdobené motivem dělostřeleckého granátu nebo kusem šrapnelu. O popularitě prstenu jako daru pro blízké svědčí i část dopisu rakousko-uherského vojáka Tomáše Hrbka ze 4. ledna 1916: „Koupil jsem Vám na památku od Rusů dva náramky a tři prstýnky a fajfku od kamaráda. Tu bys dala tatínkovi, ale musil by ji mít jen v neděli, je pěkná, drahá. Mařce a Pepičce dej ty náramky. Mamince a Tobě prstýnky.“
