V záběru kamery se tísní pět mužů, jeden (komentátor) s velmi tmavými brýlemi. Záběr se náhle rozzáří a jen muž v brýlích pohlédne vzhůru. Chvíli se neděje nic, je ticho, pak dorazí tlaková vlna. Nadšení komentátora v tu chvíli dosáhne: "Je po všem, přátelé! Země se chvěje, to je úžasné! … A přímo nad našimi hlavami se zvedá oblak!" A pak ještě několik těžko srozumitelných slov a výkřiků úžasů nad krásou oblaku na nebi.
Není divu, pohled je to opravdu zajímavý a vzácný. Jen málokdo měl možnost vidět oblak atomové hlavice přímo zespodu. Na nimi právě explodovala jaderná hlavice rakety AIR-2 Genie o síle 1,5 kilotuny.
Události zachycené na snímku z amerických vládních archivů se udály 19. července 1957 zhruba sto kilometrů severozápadně od Las Vegas. Video, na něž upozornil článek amerického rádia NPR, vzniklo na požadavek amerického vojenského letectva. A pět mužů před kamerou byli důstojníci letectva, kteří se k demonstraci dobrovolně přihlásili. Ano, Sidney Bruce, Frank P. Ball, Norman Bodinger, John Hughes a Don Lutrel si dobrovolně stoupli pod výbuch atomové hlavice. Jediný, kdo účast na akci dostal příkazem, byl muž za kamerou, George Yoshitake.
Střela proti "rudým komárům"
Pětice mužů se rozhodla armádě pomoci na sobě dokázat neškodnost používání atomových zbraní na americkém nebi, a to nejspíše z vlasteneckých důvodů. Střela AIR-2 Genie, která nad nimi explodovala, byla totiž první (ze dvou) jaderných raket určených proti případným sovětským bombardérům útočícím na USA.
Dnes se to může zdát přehnané, ale v 50. letech byla situace z pohledu vojenských stratégů zoufalá. Šlo o jeden z těch okamžiků, kdy možnosti útočníka výrazně převyšovaly možnosti obránců. Nebe v době před elektronickou (a tedy informační) revolucí představovalo otevřenou dálnici, po níž měly stroje nepřítele otevřenou cestu. Neexistovaly satelity, které by zachytily jejich start z domovských základen, neexistovaly výkonné létající radary, které by mohly poskytnout včasné varování. Neexistovaly ani počítače pro řízené protiletadlové střely, které by je dokázaly navádět na letící cíle. Odborníci tedy dospěli k názoru, že za stávajících okolností se odhodlanému útoku bombardovacích svazů nelze ubránit.
Jednou z možností, jak nepříznivou situaci zvrátit, byly účinnější zbraně pro stíhačky. Třeba i takové, které by dokázaly ničit několik bombardérů najednou. Něco takového nabízely jaderné zbraně: ty mohly být tak malé, aby je stíhačky unesly, a přitom dost účinné, aby zničily několik cílů najednou.
Odpálení rakety Genie 19. července 1957 ze stroje F-89 Scorpion. Šest kilometrů pod ním stála šestice mužů a čekala.
V roce 1954 proto začala firma Douglas Aircraft pracovat na vývoji takové zbraně. Vzhledem k úrovni elektroniky šlo o obyčejnou neřízenou střelu, která letěla po odpálení slepě vpřed do maximální vzdálenosti zhruba 10 kilometrů a v danou chvíli pak explodovala. Podle odhadů měl výbuch bezpečně zničit letouny v okruhu tří set metrů a vážně poškodit všechny do vzdálenosti kolem jednoho kilometru. Do služby se raketa dostala v roce 1957 pod označením MB-1 Genie, později bylo označení změněno na AIR-2A Genie (Džin).
Střela Genie byla jednou ze dvou zástupkyní kategorie jaderných střel vzduch-vzduch vůbec. Druhou byla střela AIM-26 Falcon (více na Wikipedii) zařazená do výzbroje USA v roce 1961. Měla menší hlavicí o síle čtvrt kilotuny, proti Genie byla ovšem naváděná radarem.
My vám ukážeme, že to nic není
Zavádění tohoto typu munice na obranu amerického území bylo politicky ožehavé i v jaderné technice nakloněných 50. a 60. letech. Jaký by byl dopad jejich skutečného nasazení v boji na civilní obyvatele? Podle vojáků nepochybně plusy převažovaly, ale jak o tom přesvědčit ostatní? Nakonec tak došlo k nápadu uskutečnit pokusný výbuch a zachytit ho na film.
Průběh můžete vidět na videu sami. Jen dodejme, že odpálení jaderné rakety provedl stroj F-89 Scorpion a ta vybuchla 18 500 stop (zhruba 5 600 metrů) nad šesticí a cedulí "Ground Zero (tj. epicentrum, pozn. red.), počet obyvatel: 5". (Mimochodem, ve videu se hovoří o výšce 10 000 stop, ale podle armádních záznamů je tento údaj chybný a výška výbuchu byla 18 500 stop. Je to v tomto dokumentu na s. 27. Výbuch byl součástí operace Plumbomb, název samotné exploze je John. Údaje potvrzuje i další zpráva dostupná zde.)
Letectvo také příležitost využilo k jediné ostré zkoušce jaderné verze rakety Genie (jinak se odpalovaly jen s cvičnými hlavicemi). A pokus ještě doplňoval průlet měřáky radioaktivity vybaveného stroje jaderným oblakem deset minut po výbuchu, aby se ověřilo, jak (ne)bezpečné bude použití střel pro piloty v případném boji.
Džinové na oblozeStřely MB-1/AIR-2A Genie nesly jadernou hlavici W25 využívající směsi plutonia a uranu. Měla rozměry zhruba válce o průměru zhruba 45 centimetrů a výšce 68 centimetrů a vážila téměř přesně metrák. Střel vzniklo celkem přes 3 000. Do výzbroje je kromě USA zařadila i Kanada, byť i pod křídly kanadských strojů byly oficiálně stále majetkem USA a spravovala je americká podpůrná jednotka. Použít se daly jen se společným souhlasem kanadské i americké strany, která každá měla jeden ze dvou klíčů nutných k aktivaci střely. Palivo stačilo střele na let v délce zhruba deset kilometrů, během kterého ji motor Thiokol SR49-TC-1 dal nejvyšší rychlostí zhruba 3,3 Machu (tj. rychlosti zvuku v daném prostředí). V druhé polovině 60. let se střely dočkaly modernizace zabudováním silnějších motorů, které jí poskytovaly vyšší dolet. Z výzbroje byly „Džinové“ oficiálně vyřazeni až v roce 1988 s koncem „ostré“ služby strojů F-106 (upravené verze letounu dál sloužily dále jako cvičné cíle nebo pro nejrůznější zkoušky). Více informací o jaderné střele najdete v poměrně obsáhlém hesle na české Wikipedii. |
Co řekly dozimetry? Největší dávky ozáření zřejmě dostala posádka letadla, která proletěla mrakem. Podle záznamů z pokusu to v dnešních jednotkách odpovídá hodnotě 50 milisievertů, což je dodnes platný limit v USA pro ozáření pracovníků za rok.
Ozáření pro skupinku na zemi bylo téměř jistě ještě o hodně menší, i když přesné údaje se nám dohledat v archivech nepodařilo. Dávka záření šířícího se z místa výbuchu byla malá, díky menší velikosti nálože a vzdálenosti. Hlavní nebezpečí by mohl představovat radioaktivní spad. Tedy pevné částice radioaktivních látek rozptýlené z místa výbuchu, které se mohou dostat do těla a tam pak neustále zářit a tím škodit. Tyto částečky ovšem stoupaly s oblakem horkých plynů vzhůru a nedopadly přímo v místě výbuchu. Rozptýlily se v atmosféře a dopadly na zem daleko od místa výbuchu.
Muži pod bombou tak stáli na relativně bezpečném místě, byť se to na první pohled nezdá. Rádio NPR se pokusilo dohledat osudy všech pěti účastníků v záznamech americké armády, ale příliš přesvědčivé jeho výsledky nebyly. (Archívy totiž obsahují pouze jména zemřelých a novináři neměli k dispozici nic více než jména, tak není jisté, zda nedošlo k záměně osob na základě shodných jmen.) Zdá se ovšem, že většina z účastníků patrně v poměrně požehnaném věku, někteří žijí dodnes. Jistě to však víme jen o kameramanovi Georgovi Yoshitakem, který před dvěma lety pro New York Times mluvil o svých zážitcích coby kameramana amerických jaderných zkoušek.
Opatrnost především
Ale i když zdravotní následky pokusu na účastnících nebyly vážně, neznamená to, že by odborníci podobné pokusy považovali za dobrý nápad. V současné teorii radiační ochrany platí zásada, že lidé se nemají vystavovat jakémukoliv nadbytečnému ozáření, pokud přínos takového ozáření nepřevýší způsobenou újmu, říká Karla Petrová ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). To platí například v případě ozařování v medicíně, ale i tady by lékaři měli zvažovat, aby pacienta nevystavovali záření zbytečně.
K opatrnosti odborníci nabádají i kvůli mezeře v našich vědomostech. Dodnes se totiž nepodařilo jasně prokázat, jaký je vztah mezi množstvím záření a zdravotními následky. Je jasné, že velké dávky záření jsou škodlivé, ale v případě malých dávek záření je situace mnohem méně jasná.
Zjednodušeně můžeme říct, že existují dvě hlavní hypotézy. Jedna říká, že závislost mezi počtem komplikací a ozářením je i od malých dávek zcela lineární, a platí tedy, že čím více jsme ozářeni, tím spíše nám hrozí zdravotní riziko. Podle jiných je však možné, že existuje určitý práh množství radioaktivity a záření škodí až po jeho překročení. V malých dávkách pak může být radioaktivita i prospěšná. Dokládají to například účinky některých mírně radioaktivních léčivých vod, třeba těch jáchymovských.
Uznávanější je první z teorií, ale ani jedna zatím nebyla přesvědčivě vyvrácena. V tak nejasné situaci se ovšem vyplatí opatrnost, a vědci proto raději předpokládají, že každé ozáření škodí. "Odborníci to tedy vidí dnes tak, že je naprosto neodůvodněné někoho vystavovat záření jako v případě tohoto pokusu," říká Karla Petrová ze SÚJB.
Vytvoření takového názoru ovšem nějakou dobu trvalo. V 50. letech byl přístup jiný. A to nejen u vojáků, ale i u vědců, jak vzpomínal nedávno zesnulý nestor českého jaderného výzkumu Čestmír Šimáně (více zde). V rámci amerických zkoušek například celé vojenské útvary pochodovaly stovky metrů od místa nedávného výbuchu atomové nálože. Ozbrojené síly USA za tyto události do slova a do písmene zaplatily. Stát musel vyplatit odškodné v celkové výši zhruba miliardy dolarů (a to ne současných dolarů).
Oprava: Původní verze článku uváděla, že střela AIM-26 byla typu země-vzduch. Ve skutečnosti šlo také o střelu vzduch-vzduch. Za chybu se omlouváme.
