Zpravidla každý neprofesní životopis začíná radostnou událostí, a tak ani tento nebude výjimkou. Pavel Ignatievič Grochovskij přišel na svět v březnu 1899 ve městě Vjazma. Přesné datum narození neuvádíme, protože v Ruském impériu měli v kalendáři jiné než v zemích rozvinutějších, kde už byli přeci jenom trochu dál. Ale vězte, že v obou případech to bylo v březnu, a tak to nebyl zdaleka tak velký průšvih jako listopadová Velká říjnová socialistická revoluce. Ve Vjazmě se mimochodem více než půl století před narozením Grochovského vyléčil z těžkého rusofilství Karel Havlíček Borovský, což ovšem s dnešním referátem nemá žádnou přímou souvislost.
Ale vraťme se k oné radostné události. Je totiž pravdou, a dochovalo se to i ve svědectvích, že hned po ní šťastný otec Ignatij Josifovič Grochovskij příliš radosti neprojevoval, čímž trochu rozladil i vysílenou rodičku, vlastní manželku Anastásiju Vasilijevnu. V té době měl na železniční stanici, kde byl přednostou, věkově odstupňovanou sérii šesti synů a docela si už přál dceru, kterou by mohl rozmazlovat. Když se tedy jako sedmý v pořadí narodil opět chlapec, nepotěšilo ho to stejně, jako když mu přijede do stanice lokomotiva uhlím napřed. Naštěstí v dalším kole se vše konečně obrátilo a jako osmé dítě přišla dcera. Tím předmětní rodiče svou reprodukční činnost definitivně uzavřeli. Ale nemyslete si, osm dětí v jednom hnízdě v té době neznamenalo žádný rekordní počet.
Vjazma, rodné město Grochovského
Vjazma, rodné nádraží Grochovského
Zde je třeba pro pořádek také zmínit, že otec i matka vynálezcova otce byli Poláci. Vyhnanství v Rusku dostali jako odměnu za účast na polském vlasteneckém povstání proti ruské nadvládě konaném od ledna 1863 do června 1864. Řada takto odsunutých Poláků se už domů nikdy nevrátila, protože na to třeba ani neměli prostředky a za ta dlouhá léta ve vyhnanství se promísili s místním obyvatelstvem. Z tohoto zdroje v Rusku narozená druhá generace byla už považována za Rusy, a tak to bylo i s Pavlem Ignatievičem Grochovským.
Není zcela obvyklé, aby člověk, který má za sebou stovky vynálezů a konstrukčních návrhů, měl vychozenou pouze základní školu. Grochovského v tomto případě omlouvá snad pouze to, že naprostá většina z jeho vynálezů byla v praxi stejně nepoužitelná. Ale na druhou stranu má na svém kontě i věci povedené. Významně se také zapsal do rozvoje sovětského výsadkového vojska. Ostatně v této disciplíně Sověti před válkou nějaký čas vedli, i když potom a hlavně s příchodem války už to zdaleka neplatilo.
Z archivů: Bagr na kapry a další vynálezy našich zapomenutých velikánů |
Většina Grochovského nápadů byla tedy prakticky k ničemu. Jiné zas až tak bizarní nebyly, ale zaostalý průmysl největší země světa ještě neměl šanci si poradit s jejich výrobou. A potom zde byly nápady, které si po tragickém konci Grochovského přivlastnili jiní, což například zmiňuje ve svém díle spisovatel Kazakov (samozřejmě zcela jiný Kazakov než ten, který kvůli nedostatku kulometů začal po nepřátelských letadlech „házet kočky“).
S puškou v ruce
Ale musíme postupně. S vypuknutím občanské války vstoupil Grochovskij do armády rudých. Některé zdroje uvádí, že už na podzim 1917 se zúčastnil útoku na Zimní palác. I když komunisty zavedená klasifikace této akce jako útoku je dost nadnesená, protože do objektu rudí vlezli nechráněným zadním vchodem a obránci ztratili v boji sedm životů. Mnohem větší nebezpečí tedy hrozilo v bojích již regulérní občanské války. Co v bojích, ani na dovolené nebylo bezpečno.
Právě když byl na dovolené, tedy na návštěvě rodiny, vypuklo na daném místě povstání místních proti bolševikům. Jeho kamarád z dětství, který už evidentně kamarádem nebyl, ho udal spiklencům. Po odsouzení k smrti odváděl nešťastníka do vězení jeden mladý nezkušený strážný. Když Grochovskij tou smutnou cestou zaslechl, jak strážnému při míjení hostince zakručelo v břiše hlady, dostal dobrý nápad: „Pojď brácho dovnitř, dáme si míchaná vajíčka a trochu popijeme, to nikomu neuškodí. Peněz mám dost.“
A tak skončili v hospodě. Grochovskij logickým argumentem přesvědčil strážného, že nemůže mít svázané ruce, protože by se těžko najedl jako člověk. Když už měli i trochu upito, Grochovskij jen tak mezi řečí pronesl, že si skočí na latrínu. Než se strážný vzpamatoval, vyběhl vězeň z hostince zadním vchodem, což už měl byť v opačném směru nacvičeno ze Zimního paláce.
S kniplem v ruce
Grochovskij si přál stát se pilotem. Protože neměl střední školu, musel absolvovat nejprve výcvik mechanika motoráře a až následně výcvik pilotní. Evidentně mu to prospělo. Když sloužil jako vojenský pilot, oženil se poprvé. Nakonec měl ženy tři, chronologicky za sebou. První ho opustila za pár let i s malou dcerkou. Nešťastný pilot chtěl vrazit s letounem do země. Ale jak později při společenských dýcháncích často vyprávěl, rozmluvil mu to orel, se kterým se potkal, když se svým strojem stoupal k bodu zlomu. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zde měli v Sovětském svazu tak pomalá letadla, nebo tak rychlé orly (ano, při střemhlavém letu je orel rychlý, to dosahuje rychlosti kolem 300 km/h, ale v tom fofru zase nedokáže mluvit).
Když už jsme u toho, Grochovského létat bavilo, ale z toho podezíráme snad každého pilota. Často se však nestává, aby se láska k letectví takto postiženého jedince promítla i do jména jeho dítěte. Jedna z dcer Grochovského dostala jméno Avieta. A protože se maminka Grochovského o něj bála, říkala mu, aby nelítal moc vysoko. Proto se stal Grochovskij známý i svými akrobatickými kousky nízko nad zemí.
Jmenoval se Vánoce. Příběh konstruktéra letadel, která zabíjela piloty |
A nyní se již konečně dostáváme k prvnímu vynálezu upozaďovaného génia. V Sovětském svazu měli problém i s cementovými bombami pro cvičné bombardování. Vyráběly se v továrně, a tak jich byl nedostatek. Grochovskij chtěl něco ještě levnějšího, kde by navíc jeho pluk nebyl závislý na externích dodávkách. Vymyslel tedy cvičné pumy z hlíny, plněné rozemletými barevnými křídami, aby se hned poznala úspěšnost zásahů jednotlivými piloty. Jeden pilot zkrátka letěl s pumami naplněnými červenými křídami, jeden pilot zelenými křídami atd. Logicky se jednalo o obyčejnou místní jílovitou zeminu, ne o drahou hrnčířskou hlínu, a pumy byly vysušované na vzduchu.
Když se doneslo do Moskvy, jak je Grochovskij šikovný, byla mu tam svěřena konstrukční kancelář. Jak mu záviděli ti, kterým byla svěřena jenom nástěnka. Ale pozor, jsme v Rusku, NKVD chodila častěji než pošťák. A čím byl člověk výše, tím vyšší byla i pravděpodobnost, že si pro něj přijdou. Nakonec si přišli i pro Grochovského. A řekněme si to rovnou teď, ať si tím potom nerozesmutníme závěr článku.
Pavel Ignatievič Grochovskij
NKVD zatkla Grochovského 5. listopadu 1942. Mimosoudním orgánem při NKVD byl 19. května 1943 obviněn z kontrarevoluční činnosti a úmyslu zradit vlast. Horší už to snad ani být nemohlo, zvláště když sám obviněný neměl o takovém úmyslu ani tušení. Ač mnohé encyklopedie zpravidla uvádí, že Grochovskij potom v roce 1946 podlehl koordinovanému útoku vysílení a blíže nespecifikovaných chorob v gulagu, tak ani takové štěstí neměl. Ve skutečnosti byl už 29. května 1943 zastřelen ranou do týla. Později, za vlády raketového a kukuřičného krále Chruščova, se v srpnu 1957 dočkal rehabilitace in memoriam. Jemu samotnému to sice už příliš nepomohlo, ale pro jeho rodinu to znamenalo částečnou redukci problémů v dalším žití v té velké zemi.
Génius utržený ze řetězu
Ale zpět ke Grochovského vynálezům a nápadům. Týkaly se především sféry vojenské, samozřejmě a zdaleka ne pouze letectví. A jak už jsme několikrát naznačili, nebyly to věci obyčejné, a proto zlé jazyky přezdívaly jeho konstrukční kanceláři Chodorkovského cirkus.
Z dlouhé řady jmenujme třeba tank na lyžích, obrněné bojové vznášedlo, ruční protitankový granátomet nebo driftující polární stanici. Z několika letadel byla asi nejzajímavější stíhačka určená k taranům (ničení nepřátelských letadel nárazy), aniž by byla sama poškozena či dokonce zničena. Její prototyp byl postaven, ale nikdy nevzlétl. Známý zkušební pilot Čkalov se o to pokoušel, jezdil s tímto prototypem po dráze jako šílený, a když mu došlo palivo, tak mu došlo, že to nikdy nepoletí.
S těmito a mnoha dalšími technickými díly se někdy seznámíme v článku odbornějším. V tomto silvestrovském si ještě lehce připomeneme alespoň některé věci z rozsáhlé množiny nápadů určených pro vojsko výsadkové, kde byla po stránce kvantity úroda opravdu bohatá.
Od konce dvacátých do poloviny třicátých let patřil Grochovskij k nejaktivnějším experimentátorům v oboru výsadkové techniky. Neřešil moc samotná letadla, zde samozřejmě bral, co dům dal. Jeho doménou byly návrhy prostředků i vymýšlení způsobů pro distribuci živé síly i techniky z letadel na povrch zemský.
Málokdo asi ví, že v Sovětském svazu měli problém už se samotnými padáky. Ty nebyly zase až tak levné, protože se vyráběly z hedvábí, a hlavně se musely nakupovat v zahraničí za dolary. Snad až do roku 1928 bylo dokonce v Sovětském svazu zakázáno používat padáky jako nouzový prostředek pro opouštění letadel ve vzduchu. Ostatně stejně jich tam moc neměli, takže normální pilot někde na letišti by pomalu ani neměl kam pro něj sáhnout. Grochovskij tedy zkonstruoval padák z „běžného hadru“ a opatřil ho prádelními šňůrami. Asi nikoho nepřekvapí, že i takový padák padal.
Ve třicátých letech Sověti mohutně rozvíjeli své výsadkové vojsko. Doprava výsadkářů probíhala na těžkých bombardérech. A když říkáme na, myslíme to doslova. Muž sedící uprostřed, zády k objektivu, je Grochovskij. Je evidentní, že tato fotka vznikla na zemi, na stojícím stroji.
Ze strojů, které mělo sovětské letectvo k dispozici, se mohly k výsadkům použít buď větší bombardéry nebo primárně lehké bombardovací a průzkumné dvoumístné dvouplošníky. Před válkou se této role nakonec ujaly čtyřmotorové těžké bombardéry Tupolev TB-3, kde se parašutisté vyskládali jako mravenci na křídlo a trup a celý let si užívali čerstvého vzduchu.
Grochovskij však zkoušel způsoby technicky vyspělejší v porovnání s prostým dlením na potahu, které dokonce fungovaly, ale jako zbytečné se v praxi neujaly. Vymyslel kolébky k instalaci pod vícemotorové bombardéry TB-1 a TB-3. Napadly ho jako logická náhrada místo pum zavěšených pod bombardérem. V každé takové shora otevřené rakvičce ležel jeden výsadkář. Nad cílem pilot ovladačem otočil kolébky vzhůru nohama a výsadkáři se způsobně vysypali. A padák se jim při opuštění zdánlivě bezpečného místa nuceně otevřel, jak to známe z klasických výsadkových letadel. Zajímavé je, že vysadit se tak zkusil nejen vynálezce, ale dokonce to zkusila i jeho po dobrodružstvích prahnoucí žena.
Těžký bombardér modifikovaný na výsadkový stroj měl být pod trupem a křídlem osazen větším počtem otočných výsadkových kolébek.
Díky těmto rozměrově mohutným, ale materiálově střídmým (aby byly lehké) kazetám unesl jednomotorový dvouplošník šestnáct mužů. Plus tedy standardně pilota v trupu, bez toho to nešlo.
Jiným prostředkem byly výsadkové kazety montované pod spodní křídlo dvojplošníku R-5. Letoun tak mohl nést šestnáct mužů. A kupodivu je unesl. Ostatně byla zde kapacita ušetřená absencí pum, se kterými se u tohoto typu v roli bombardovací počítalo, v trupu seděl pouze pilot bez druhého člena osádky, a když nebyl druhý člen osádky, byla samozřejmě odstraněna i kulometná výzbroj a případná radiostanice.
A jak přemýšlel více a více do hloubky, napadlo ho zajímavá otázka: „Potřebují výsadkáři vůbec padáky?“ A sám si hned odpověděl: „Nepotřebují!“ Tak vznikly výsadkové vozíky zvané aviabusy, které se měly shazovaly z letadel při nízkém průletu. Ano, byla zde zásadní omezení, výsadky bylo potřeba provádět na víceméně rovných plochách bez překážek, aby z výsadku vůbec něco zbylo. Když se v tom nechal shodit Grochovskij se svým kolegou Ivanem Titovem, tak sám utržil jenom bouli. O poznání hůře ovšem dopadl Titov, který skončil se zlomeným nosem.
Grochovský navrhl několik typů aviabusů, některé byly určeny pro dopravu výsadkářů, jiné pro dopravu materiálu (například pro zásobování proviantem nebo municí). Na tomto těžším aviabusu, zavěšeném pod trupem bombardéru, si všimneme dvojmontáže kol.
Shazování obojživelného tančíku z těžkého bombardéru Tupolev TB-3 do vody při nízkém průletu se neukázalo jako dobrý nápad.
Grochovskij se svérázným způsobem snažil vyřešit i problém, jak vysazovat techniku, a to alespoň lehkou, například tančíky. Když se člověk myje, neuvědomí si, jak je voda tvrdá. Nemůžeme to tedy vyčítat ani největšímu ruskému géniovi, když ho napadlo shazovat při nízkém průletu nad vodou lehké obojživelné tanky. Nevyšlo to. Hned při prvním shozu tanku T-37 se mu při nárazu na hladinu utrhl pancéřový plech ze dna korby, načež se potopil. Další shozy už dopadly lépe, protože tanky zůstávaly v jednom kuse, ale i tak si to často nějakým nedopatřením namířily ke dnu.
O co méně vynálezů a konstrukcí Grochovského jsme si z jeho rozsáhlého díla ukázali, o to více jsme si v článku zapřeháněli. Téma to je však natolik zajímavé, že by bylo potřeba se k němu někdy vrátit a představit si toho mnohem víc a především s rozsáhlejším a přesnějším technickým popisem.
A právě rozsah díla tohoto ruského velikána svádí některé jedince přirovnávat ho k našemu Cimrmanovi. Ale takové přirovnání je zcela mylné, i kdyby šlo jen o dílo, tak Grochovskij neměl zdaleka tak široký záběr napříč různými obory, nebyl například spisovatelem, dramatikem, básníkem, lingvistou, etnografem, dentistou a už vůbec ne lyžařem.
