Princip ponorného člunu byl znám mnohem dřív než vhodný systém pro jeho pohon. Takže první ponorky byly poháněné ručně. Dosáhly sice jistých úspěchů a konfederační ponorka Hunley má na kontě první úspěšné potopení nepřátelského plavidla – unijní šalupy Housatonic, ale každému bylo jasné, že bez strojního pohonu jsou pokusy o zvýšení výkonů marné.
První ponorka se strojním pohonem byla francouzská Plongeur z roku 1863 s pístovým motorem na stlačený vzduch z 23 tlakových lahví. Motor měl výkon 60 kW a umožňoval urazit necelých deset kilometrů rychlostí kolem 3,5 uzlu (6,5 km/h), což bylo na nějaké operační nasazení zoufale málo. Bylo potřeba mnohem výkonnější soustrojí.
V tomto ohledu byl slibný parní stroj, který nabízel dostatečný výkon. Měl jen dvě „drobné vady“ – ke své činnosti potřeboval přísun dostatečného množství vzduchu a rozpálený kotel s otevřeným ohněm se nejevil z pohledu bezpečnosti úplně ideální. Nicméně, kde je vůle, žádná překážka není dost velká.
První použitelnou ponorkou s parním pohonem, dokonce nezávislým na přísunu vzduchu, byl výtvor španělského inženýra Narcise Monturiola – Ictineo II. Jeho první pokusná ponorka Ictineo I z roku 1862 byla poháněná ručně. Ictineo II používala pro plavbu na hladině parní stroj. Pro plavbu pod vodou Monturiola vyvinul pohon nezávislý na přísunu vzduchu (Air Independent Propulsion, AIP), využívající k ohřevu kotle exotermické reakce zinku, chlorečnanu draselného (KClO3) a oxidu manganičitého (MnO2). Kromě toho se při reakci uvolňoval kyslík, který posádka využívala k dýchání.
Ponorky měly být původně kovové, ale Monturiola neměl dost prostředků. Navíc byl jeho otec bednář, takže na stavbu použil dřevo. Přitom Ictineo II měla dvojitý trup, vnější hydrodynamický a vnitřní tlakový. Strojní vybavení pořídil „snadno“. Koupil šestiválcový parní stroj a v kovárně jej nechal rozpůlit. Polovinu použil s klasickým kotlem pro plavbu na hladině, druhou polovinu napájel samostatný kotel ohřívaný chemickou reakcí. Ponorka se dokázala ponořit do hloubky kolem 25 metrů a mohla zůstat pod hladinou 7,5 hodiny. Projekt zkrachoval v roce 1867 na nedostatku financí.