V roce 1952 na novém hřbitově v Poříčí nad Sázavou slavnostně odhalili památník padlých rudoarmějců, v němž byly uloženy rakve s ostatky staršiny Vasilije Ivanoviče Zavgorodného, gardisty K. A. Nečajeva a zdravotníka Alexandera Čigirina.
Památník postupem let chátral, proto starosta obce Poříčí Jan Kratzer požádal ministerstvo obrany o dotaci na jeho rekonstrukci. Po kladném vyřízení na podzim loňského roku zahájili opravy, zaměstnanci provádějící firmy se nestačili divit. Když otevřeli zabetonovaný tubus, zjistili, že je zcela prázdný. Jak je to možné? Pro odpověď se musíme vrátit do roku 1975, kdy místní kronikář František Novotný zaznamenal:
V měsíci listopadu pořizovalo okresní muzeum v Benešově seznam hrobů sovětských vojáků pohřbených na našem okrese. Dotazník byl zaslán také na náš MNV, které mě požádalo o prošetření a zodpovězení dotazníku. S odstupem třiceti let uvádím údaje, které se mi podařilo zjistit. Na území naší obce je pohřbeno pět sovětských vojáků. V pamětní knize Poříčí nad Sázavou z roku 1945 ani v dalších letech není záznam o jejich úmrtí, pochování ani příčině smrti. Teprve nyní se mi podařilo podle knihy pohřbených kolem kostela sv. Havla zjistit alespoň kusé údaje o zemřelých rudoarmějcích a pořídil jsem schematický situační plánek jejich hrobů. Původně měl každý rudoarmějec svůj hrob, po roce 1950 došlo ke sloučení v jeden velký.
Abychom si to ujasnili, v Poříčí nad Sázavou jsou tři hřbitovy. Jeden u kostela sv. Havla, druhý u kostela sv. Petra a nejnovější třetí, otevřený sedm let po válce na svahu nad obcí. Ostatky padlých vojáků spočívaly na hřbitově u kostela sv. Havla, odkud měly být přemístěny v roce 1952 do nově postaveného památníku. Zcela určitě se tak nestalo, což potvrzuje další vyjádření kronikáře:
Byli pozváni (v roce 1952) i zástupci sovětského velvyslanectví, ale pro obtíže s exhumací se od přemístění těl upustilo. A tak dodnes leží těla padlých rudoarmějců na bývalém hřbitově, jejich pěkný památník však stojí na hřbitově novém.
Dřevěné jehlany a rudé hvězdy
U hřbitovní zdi kostela sv. Havla je v místech, kde se měl nacházet společný vojenský hrob, dodnes prázdné místo. Původně nad ním stálo pět dřevěných jehlanů se jmény mrtvých a zakončených rudou hvězdou. Ty však časem hnily a rozpadaly se. V roce 1948 (v té době nepatřila znalost ruštiny a azbuky k běžným znalostem) poničené texty z náhrobků zaznamenala učitelka ruštiny z benešovského gymnázia.
Podle nich všichni zemřeli až po skončení války. První 12. května 1945, dva 18. května, další 25. května a poslední 3. června. Navíc se v Poříčí ani v jeho okolí neodehrávaly žádné boje. Existuje teorie, že v nedalekém okresním městě Benešově zřídili lazaret a rudoarmějci podlehli následkům zranění. Ale proč by je nepohřbili přímo tam, ale převáželi je do Poříčí?
Je zajímavé srovnat jména na zrekonstruované desce se zápisem z poříčské kroniky. Znalec azbuky pozná, v čem je rozdíl.
Zápis o nápisech na hrobech do poříčské kroniky učinil František Novotný podle dvacet let starého záznamu učitelky ruštiny z benešovského gymnázia. Přiznává, že nemusí být zcela přesný.
Jména z náhrobků ze hřbitova u sv. Havla nemusela vzhledem k jejich poničení být přesná, ale uveďme si je: Zavgorodnij, Bravaij, Tojenka, Nečajev a Čigeryk (na novém pomníku je jméno uvedeno jako Čigirin). Z desky na novém pomníku se tedy vytratila dvě jména, Bravaije a Tojenka. Proč a jak k tomu došlo, se asi již nikdy nedozvíme. Stejně tak se nedozvíme ani pravé příčiny úmrtí vojáků, poříčský kronikář František Novotný uvádí jen jeden konkrétní případ:
Čigerik Sergej Alexandr – gardista, zemřel údajně v září 1945, což se mi zdá nepravděpodobné, protože v té době se v Poříčí sovětská posádka nenacházela, odešla koncem června 1945. Patrně se jedná o prvého rudoarmějce zemřelého v obci, který prý spadl z tanku a byl roztrhán jeho pásy.
Paní Soňa Holečková z Československé společnosti vojenské historie v Brně zapátrala v současných ruských archivech, kde nalezla dva záznamy týkající se přímo vojáků pohřbených v Poříčí, v nichž se píše:
Zavgorodnij Vasilij Ivanovič, staršina, štáb 52. střelecké divize, nar. 1910 v Kirovogradské oblasti, Ustinovský okres, obec Antonovka, povolán v březnu 1944, zemřel na následky zranění 18. 5. 1945 v lazaretu 106. zdravotnického praporu, pochován v obci Poříčí Benešovského okresu na hřbitově katolického kostela v severní části města, hrob č. 1.
Urazmuchamedov Anamuchamed, vojín, samopalník 429. střelecký pluk 52. střelecké divize, nar. v Marijské ASSR, Sakarčajevský okres, 1 Karaliv, 25. 5. 1945 zemřel na následky zranění v lazaretu 106. zdravotnickém praporu, pochován v obci Poříčí benešovského okresu na hřbitově u katolického kostela v severní části města, hrob č. 2.
Odfouknutá čepice
Záhada kolem pohřbených rudoarmějců se tím však rozšiřuje. Víme, že z pětice jmen padlých uvedených na soupisu hrobů u kostela sv. Havla, se na nově zřízený pomník dostala jen tři. Díky pátrání Soni Holečkové v ruských archivech se však objevuje jméno šesté - vojína Urazmuchamedovova. Vysvětlením mohou být vzpomínky poříčských pamětníků.
Jeden voják jel v podvečerním šeru na koni a vítr mu odfoukl čepici. Sesedl z koně a hledal ji na silnici, když ho srazil vojenský náklaďák a na místě usmrtil. Vzhledem k milionům padlých v období druhé světové války se tehdy smrt jedince nebrala až tak vážně. Hrob sovětských vojáků na hřbitově u kostela sv. Havla byl už zaplněn, tudíž nešťastníkovy ostatky zakopali na přilehlé louce. Vzpomněli si na ně až v roce 1952 v souvislosti se zřízením památníku.
Existuje očitý svědek, tehdy malé dítě. Dodnes vzpomíná, jaké měl trauma z toho, když pozoroval, jak je zetlelá a rozpadající se mrtvola vytahována z improvizovaného hrobu za kožený opasek a překládána do rakve. Logicky se tedy domníval, že zemřelého rudoarmějce přemístili do hrobky pod novým pomníkem. Jenže jak už víme, tento prostor je prázdný a nikdy se v něm nic nenacházelo.
S pravděpodobností hraničící s jistotou lze konstatovat, že v Poříčí nad Sázavou jsou na hřbitově u kostela sv. Havla v neoznačeném hrobě dodnes pochována těla sovětských vojáků, zatímco pod nově opravenou hrobkou na kilometr vzdáleném místě jsou prázdné prostory.
Uplynulo více než sedmdesát let od konce války a určitě by stálo za to, aby těla nebožtíků byla přemístěna do nově zrekonstruované hrobky a náhrobek doplněn o jména těch tří vojáků, na které se jaksi zapomnělo.
