Britská armáda byla malá, protože z geografického a politického hlediska bylo prvořadé královské námořnictvo, umožňující prosadit zájmy britské koruny kdekoli na světě. Koneckonců primární ochrana přístupových tras byla na jeho bedrech. Během první světové války a po ní začalo nabírat na významu letectvo. Armáda byla tradičně Popelkou, protože ani vojenský rozpočet impéria nebyl nekonečný. Navíc většina výzbroje zůstala na plážích u Dunkerque. Dala se nahradit, ale to vyžadovalo čas.
Co zbylo
Výhodou Britů bylo, že prakticky zároveň s vyhlášením války Německu, začala ekonomika přecházet na válečnou výrobu. To znamenalo mimo jiné omezení výroby spotřebního zboží až na minima nezbytná pro chod domácností. Prioritu dostala výroba letadel. Pro maximální efektivitu měla nejvyšší prioritu výroba jen pěti základních typů.
S britskými pěchotními tanky Matilda II měli němečtí tankisté velké problémy ve Francii a následně v severní Africe.
V roce 1940 se již dostavovaly první výsledky tohoto prozíravého kroku. Výroba stíhacích letadel vzrostla z 256 kusů v dubnu, na 467 v září. Podobné to bylo s obrněnou a další technikou. Zatímco v červnu měla britská armáda k dispozici zhruba 70 pěchotních tanků, z toho třetinu tvořily zastaralé (A11) Mk.II Matilda I, v září měla trojnásobek typů Mk.III Valentine a (A12) Mk.II Matilda II a to si velení dovolilo poslat v srpnu 1940 padesát kusů do Egypta. Výroba moderních QF 25-pdr kanonových houfnic dosahovala v červenci 100 kusů měsíčně a neustále rostla. Počet dělostřeleckých tahačů a nákladních vozidel vhodných k tažení děl vzrostl od června do července z 2 000 kusů na 3 000.
Navzdory materiálním ztrátám expedičního sboru BEF (British Expaditionary Force) nebyla královská armáda bez techniky. Bezprostředně po Dunkirque měla k dispozici 900 dělostřeleckých kusů střední ráže, z toho 300 moderních kanonů BL 4,5 inch (do konce roku 1940 bylo k dispozici 900 kusů), zbytek převážně QF 25-pdr, a z části starých QF 18-pdr. Těžké kusy zastupovalo několik desítek BL 60-pdr ráže 127 mm a BL 6-inch Mk XIX ráže 152 mm.
Po evakuaci z Dunkerque byo potřeba používat i starší dělostřelecké kusy, například BL 6-inch Mk XIX.
To však neznamenalo, že by bylo britských 22 pěších divizí a jedna obrněná divize na plných stavech a kompletně vyzbrojených. V červnu 1940 byly personálně naplněné zhruba z poloviny a dělostřelectva měly zhruba pětinu tabulkových počtů. Němci na tom nebyli o mnoho lépe. Páteřní typ tanku Panzer III utrpěl ve Francii bezmála 40% ztráty a navíc se ukázala nutnost zesílit u nových verzí pancéřování i výzbroj.
Dále je potřeba mít na paměti, že při invazi se nevylodí naráz celá armáda a předmostí je hlavně v úvodní fázi zranitelné. Z minulých dílů je zřejmé, že Němci potřebovali nutně dobýt nějaký přístav, protože pro vykládku posil a zásob přes pláže neměli techniku. Na druhou stranu Britové museli bránit 600 kilometrů pobřeží i když je jasné, že zdaleka ne celá délka pobřeží byla vhodná pro vylodění.
Seriál Pevnost Británie
|
Prcek a jeho řešení
Z uvedeného výčtu a ze zkušeností z Francie vyplývaly britské možnosti. Dne 27. května 1940 byl vytvořen Home Defence Executive, do jehož stanul generál William Edmund „Tiny“ Ironside, veterán búrských válek, první světové a účastník bojů ve Francii u Arrasu. Přezdívku „Tiny“ (prcek), dostal kvůli své „drobné“ postavě: 192 cm a 105 kg. Ironside si byl vědom, co mu velení hodilo na krk. Jednotky s nedostatkem výzbroje a přepravních prostředků a dlouhé pásmo obrany. Protože znal německou taktiku z Francie, bylo mu jasné, že má prakticky jen jednu možnost.
Němci praktikovaný Blitzkrieg má jednu zásadní slabinu. Pokud narazí na pružnou, dostatečně hlubokou obranu, která se po prvním náporu nezhroutí, tempo útoku začne brzy ztrácet rychlost. Protože na průlom je potřeba dosáhnout místní převahy, zpravidla stažením jiných jednotek, útočník riskuje, že obránce průlom uzavře, odřízne zásobovací trasy a dopředu vysunuté jednotky jsou v pasti. A přesně to měl Ironside v úmyslu.
Hlavní síly rozmístil dostatečně hluboko ve vnitrozemí, přibližně uprostřed nejohroženějšího úseku pobřeží. Pobřeží plánoval opevnit a obsadit především jednotkami Home Guard, jejichž úkolem bylo vyhlásit poplach, informovat o pohybech nepřítele a se znalostí terénu vést boj na zdrženou. Invazní síly měly být v příhodný okamžik napadeny a rozdrceny jednotkami královské armády.
Generál Ironside si mohl dovolit takto uvažovat, protože Britové dokázali svůj vzdušný prostor ubránit a přesuny armády brzdil spíše nedostatek techniky, než činnost nepřítele,. To byl zásadní rozdíl proti situaci Wehrmachtu v Normandii v roce 1944.
Ironside si nedělal iluze o možnostech fortifikací. Jeho představy se diametrálně lišily od francouzského „vysedávání pod betonem“. Každá pevnostní stavba poskytuje obráncům ochranu před nepřátelskou palbou, ale je účinná jen do doby, než se ji nepříteli podaří obejít. Jeho záměrem bylo rozmělnit nepřátelský nápor a získat čas, aby velení mohlo rozpoznat skutečný rozsah útoku, jeho cíle a nasadit armádu k jeho odražení.
Trochu předběhneme, když prozradíme, že uvažoval v zásadě správně, nicméně „vděku“ za svou práci se nedočkal. Z funkce byl v červenci odvolán a nahrazen generálem Alanem Francisem Brookem.
Pobřežní krunýř
První linii pozemní obrany představoval takzvaný pobřežní krunýř (Coastal Crust). Jednalo se o soubor opatření na zodolnění pláží, vhodných pro vylodění. Jako první bylo celé pobřeží zmapované a rozdělené na úseky. Místa k vylodění nepoužitelná (Doverské útesy, bažiny Fensland nebo Romney Marsh) byla vyznačena zeleně. Ohrožené úseky byly žluté a úseky s ideálními podmínkami pro vylodění červené. Použitelné úseky se ještě dělily podle toho, zda tam bylo možné vylodit kolovou nebo jen pásovou techniku.
Nad nejohroženějšími úseky bylo během roku 1940 vybudovaných přes 153 pobřežních baterií, pro odražení připlouvajících nepřátelských plavidel a pro křížovou palbu na vysazené invazní síly. Výzbroj pro pobřežní obranu poskytly především námořní arzenály, kde byla uskladněná děla, demontovaná z bitevních lodí z první světové války, a zásoby munice.
Kanony prošly revizemi, většina dostala novou lafetaci a modernější zaměřovače, včetně zvukových indikátorů dopadu granátů, umožňující vést palbu na přibližující se lodě na vzdálenost až 20 kilometrů i za mlhy a špatné viditelnosti. Porovnávací střelby prokázaly, že pobřežní instalace dokázaly vést tři až pětkrát efektivnější palbu, než byla odvetná palba lodí. Díky umístění na pobřežních výšinách měla děla větší dostřel a mohla dříve zahájit palbu.
Kanon Wiinie ráže 356 mm, pobřežní baterie v Doveru
Rozsah ráží sahal od dvojice 356 mm kanonů Winnie a Pooh, bránících Doverskou úžinu, přes 152 mm, 140 mm, 120 mm, po 102 mm. Pravda je, že pro některé kanony bylo k dispozici jen několik desítek nábojů. Byly rozmísťované na nejméně pravděpodobných místech vylodění. V zálivech a širokých ústích řek byly dělostřelecké baterie doplněné minovými uzávěrami, ovládanými z opevněných bunkrů na břehu, někde i pobřežními torpédomety.
Všechna plovoucí i pevná mola a kotevní pilíře postavené u jižního a východního pobřeží Britové demontovali. Pokud to nebylo možné, byla zaminovaná a krytá palbou z pobřežních objektů. Některá kotevní místa byla obnovena až v padesátých letech a některá vůbec.
Na vyloďovacích plážích byly vztyčené překážky proti vyloďovacím člunům a pěchotě. Vyloďovací překážky Z.1, přezdívané „admiralitní lešení“ (Admiralty scaffolding), tvořila trubková konstrukce vysoká 2,7 m a postavená tak, aby bránila přiražení vyloďovacích člunů k pláži. Dopředu trčící trubky dokázaly prorazit dno člunu. Kolmá stěna tvořila dostatečnou překážku i pro tanky, které by chtěly dosáhnout břehu hlubokým broděním.
Překážka se umisťovala do poloviny přílivového pásma. Překážku Z.1 sice dokázala prorazit 250tunová bárka při rychlosti 5,5 uzlu a vyšší nebo 80tunový remorkér při rychlosti přes 7,5 uzlu, ale dostat obě plavidla zpět na volné moře nebylo snadné. V některých exponovaných místech byly postaveny dvě řady Z.1. Na stavbu překážek Z.1 padlo 24 000 km lešenářských trubek, tj. polovina britské výroby. Pole měla délku od několika desítek metrů po několik kilometrů.
Nákres konstrukce protiinvazní překážky Z.1 Admiralty scaffolding
Proti pěchotě se používaly překážky z ostnatého drátu. Nejjednodušší byla pole prostého ostnatého drátu, zpomalující postup pěchoty, případně směřující invazní síly do palebných vějířů pobřežních bunkrů. Ohroženější úseky kryly „španělští jezdci“ (rohatky) nebo ploty tvořené až třemi svitky ostnatého drátu s výškou přes 2 metry.
Často se používal tvrzený drát, takzvaný Dannert wire, který bylo obtížnější přestřihnout a svitky díky své tuhosti držely tvar. Pro Dannert wire nebyla nutná tak hustá řada nosných sloupků. Kromě toho byl ostnatý drát doplněn protipěchotními minami nebo zavěšenými obrannými granáty.
V souladu s přírodou a historií
Výstupy z pláží kryly překážky a různé typy bunkrů. Na stavu se používaly částečně místní materiály, například na povrch ještě mokrého betonu se sypaly oblázky z pláží, takže výsledná stavba byla dobře maskovaná. Také rozmístění bralo ohled na místní podmínky. Někde bunkry byly poměrně nízko, aby se maximálně využila možnost pokrytí pláží křížovou palbou.
Objekty umístěné na vyšších kótách byly pro nepřítele hůře dosažitelné. Podle potřeby dostaly bunkry silné světlomety pro nasvícení pláží. Kromě obsluh palných zbraní se počítalo s přítomností předsunutých návodčích schopných řídit dělostřeleckou palbu baterií umístěných hlouběji ve vnitrozemí.
Na územích, kde proběhla regulace vodních toků nebo meliorace, byla provedena opatření umožňující zaplavit rozsáhlé oblasti a tím je udělat neprůchodné pro vozidla, případně pro živou sílu. Typické byly například bažiny Romney Marsh, bažiny Wetland nebo North Solent Marshes.
Mezi bunkry chodily hlídky. Na určených místech byly vybudované radiové stanice, případně stanoviště polního telefonu, pro vyhlášení poplachu. Po překvapení v Ardenách kryly hlídky (pěší, na kolech nebo motocyklech) i místa označená jako neprůchodná.
Od 23. ledna 1940 byl v celé Británii vyhlášen zákaz používání kostelních zvonů. Zvonění mělo signalizovat nálety nebo zahájení německé invaze. Věřící si tak museli na známý zvuk počkat až do 28. března 1943, kdy bylo toto omezení zrušeno.
Druhou linii obrany tvořilo polní dělostřelectvo, zastřílené na přidělené úseky pláží, výstupy z nich a čáry dalšího postupu. V řadě případů dokázali dělostřelci pokrýt požadovanou oblast palbou jen na základě tabulek. Limitem bylo omezené množství munice pro některé typy děl, které neumožňovalo sestavit podobné palebné plány úplně všude.
Moderní kanonová houfnice QF 25-pdr. Britský průmysl jich dokázal vyrobit více než sto za měsíc.
Britové mobilizovali vše. Pevnost Newheaven kryjící stejnojmenný přístav dostala již v době stavby do vínku značný obranný potenciál. Ze dvou stran je krytá útesem, na zbytku obvodu byly vybudované hluboké příkopy a pevnostní stavby jsou vetknuté do terénu. Na druhou stranu neexistovala žádná protiletadlová ochrana, protože v době stavby letadla neexistovala.
V roce 1940 byla fortifikace doplněna několika betonovými bunkry, na útesu před pevností byla vybudována radarová postavení, kontrolující lodní provoz v průlivu, do pevnosti byly dovezeny automatické protiletadlové kanony Bofors 40 mm L/60, stará pobřežní děla dostala nové optické a echolokační zaměřovače, na centrálním nástupišti byla postavena polní děla, zastřílená na moře.
Podobně byla upravena celá řada starých pevností, které sloužily jako opěrné body a palebná stanoviště, kryjící vstupy do vnitrozemí. Jakkoli se jejich využití může zdát anachronismem, poskytovaly obráncům ochranu před nepřízní počasí, bezpečný úkryt před nepřátelskou palbou a vyvýšené pozorovací stanoviště. Podzemní prostory sloužily jako sklady nebo jako velitelská stanoviště a často mohla fungovat nějakou dobu i v případě, že by byla pevnost odříznuta.
Spálená země
Celá jižní a východní Británie se pomalu měnila v jedno bojiště. Z ohrožených oblastí bylo evakuované obyvatelstvo, kromě lidí nezbytně nutných pro zajištění obrany, místní správy a výroby. Byly evakuované celé vesnice. V hrabství Kent bylo evakuovaných 40 % obyvatel, ve Východní Anglii až 50 %.
Na základě zkušeností z Francie, kdy německé tanky bezostyšně doplňovaly palivo u benzínových pump, nechalo ministerstvo ropné války PWD (Petroleum Warfare Department) v červnu 1940 vyčerpat všechny podzemní bunkry benzínových pump v pobřežním pásmu. Pokud to nebylo možné, byly výdejní soupravy vyřazené z činnosti. Všichni autodopravci, servisy a autodílny musely mít zpracovaný plán na likvidaci svých zásob v případě ohrožení.
Pokud by se nepřátelským vojákům podařilo vylodit, nechalo PWD připravit podobné prostředky jako na moři statické a pohyblivé ohnivé pasti. Došlo také na oprášení zápalných fugasů, vyvinutých za první světové války.
Nádrž statické ohnivé pasti na kopci nad silnicí
Statické ohnivé pasti byly tvořené perforovaným potrubím, nataženým podél cest nebo průchodů v terénu, nejlépe v místech, kde se nedalo jet velkou rychlostí. Používané průměry byly 1–2 palce (25–50 mm). V potrubí byly navrtané otvory s průměrem 1/8 palce (3,2 mm), směřující ke komunikaci. Další část tvořila nádrž umístěná na dostatečně vyvýšeném místě, propojovací hadice a ventily. Nádrž se umísťovala v terénu nebo ve vhodné budově a plnila se směsí 25 % benzínu a 75 % mazutu.
V případě ohrožení stačilo otevřít ventil a princip spojitých nádob zajistil spolehlivou funkci. K zapálení hořlavé směsi mohlo dojít dálkově (elektricky nebo pyrotechnicky), plamenometem nebo zápalnou lahví. Většinu komponentů k výrobě měli k dispozici místní instalatéři. Statických ohnivých pastí bylo vybudováno kolem 200.
Pohyblivé ohnivé pasti vytvářely cisternové automobily rozstřikující zápalnou směs v ohrožených úsecích. Původní verze používala nástavbu se zhruba tisícilitrovou nádrží a přenosnou hasičskou stříkačku s vlastním motorem, namontovanou za kabinou. Směs nastříkaná na zemi se následně zapálila, nebo ji bylo možné zapálit hned a ze dvou trysek šlehaly zhruba 20 metrů dlouhé ohnivé jazyky.
Stříkačky však byly potřeba především k hašení. Proto byla vyvinutá jednodušší verze s 200litrovými nádržemi natlakovanými inertním plynem z tlakové lahve. Běžné nákladní vozidlo jich převáželo na korbě pět. Kromě toho bylo možné jednotlivé nádrže umístit samostatně v terénu, do křoví, či jiného porostu podél cest nebo klíčových křižovatek a odpálit na dálku například nástražným drátem.
Nákres správně umístěného fugasu Hedge hopper
Fugas se funkcí podobá mině, ale cíl ničí zápalnou směsí nebo bojovými otravnými látkami. Fugasy se vyráběly ze 40gallonových (180 l) sudů. Po iniciaci vytvářely hořící pásmo zhruba 3 × 30 m. Celkem jich bylo vyrobeno a v jižní části Británie rozmístěno přes 50 000.
Fugasy byly zakopané ve svislé nebo vodorovné pozici s projekční trubicí kryjící bráněný prostor, ale existovaly „Hedge hopper“ podložené trhavinou, která sud vymrštila tak, aby zapálená hořlavina zasáhla cíl. „Hedge hoppery“ se volně ukládaly za vhodnou překážkou. Fugasy se rozmisťovaly v bateriích od 1 do 14 kusů. Doporučené minimum bylo 4 kusy.
Fugasy a zápalné prostředky obecně, mají kromě samotného účinku i značný psychologický efekt. Zatímco průstřel utrpěl v životě málokdo, s většími či menšími popáleninami se setkal asi každý. Všichni vědí, že jsou bolestivé, špatně se hojí a nechávají ošklivé jizvy nebo znetvoření. Výstřel není vidět, zatímco zášleh hořlavé směsi se přehlédnout nedá.
Praktická zkouška zápalného fugasu. Na snímku je vidět hořící vrak auta. Zbraň má kromě ničivého i velký psychologický efekt.
Pro případ nezvládnutelného náporu nebo hroutící se fronty byly zpracované plány na přehrazení vhodných úseků pomocí bojových otravných látek. Podmínkou bylo, aby se úsek nedal obejít, z oblasti bylo vystěhováno vlastní obyvatelstvo a stažené vlastní jednotky. Za ideální byl považovaný zpuchýřující yperit, v anglicky mluvících zemích známý spíše jako hořčičný plyn, podle typického zápachu.
Yperit je olejovitá látka, která v létě kontaminuje terén na 3–5 dnů. S klesající teplotou se prodlužuje doba kontaminace až na týdny. Zásoby byly připravené ve skladech Bombardovacího velitelství. Menší množství u polních letišť a v armádních skladech, protože v nouzi se počítalo s nasazením zemědělských letounů a cisternových automobilů s rozstřikovací soupravou. Kromě přímých ztrát by nasazení yperitu výrazně zpomalilo nepřátelský postup kvůli nutnosti odmoření lidí i techniky.
V nouzi se měly používat méně účinné dusivé látky fosgen a chlór. V případě nedostupnosti bojových látek se počítalo s rozmetáním jedovaté svinibrodské zeleně. Některé metody, jako otrávení studní a ponechání otrávených potravin na místě, již připomínaly spíše středověk, ale účel jak známo světí prostředky.
