Protože se Londýn stal již během první světové války cílem náletů německých vzducholodí a bombardérů, byly civilnímu obyvatelstvu rozdány plynové masky a vyvinuty improvizované kryty. Ale to zdaleka nestačilo, bylo nutné využít všechny možnosti.
Seriál Pevnost Británie
|
Individuální kryty
Britská vláda rozdala obyvatelům ochranné masky hned v září 1939, tedy v době, kdy Británie vyhlásila Německu válku, ale reálná hrozba náletů byla ještě na hony vzdálená. Masky byly připravené pro všechny. Pro kojence byly k dispozici vaky s ventilátorem a ruční pumpou, kterými se filtroval vzduch. Podobné řešení měly plynové návleky pro nemocné a invalidy. Existovaly i masky pro služební psy a koně. Naštěstí se Hitler nikdy k nasazení chemických zbraní neodhodlal, protože Luftwaffe, na rozdíl od RAF neměla dostatek těžkých bombardérů s dlouhým doletem.
Protiletecké kryty byly hromadné nebo individuální. Asi nejznámější je Andersonův kryt, pojmenovaný po Johnu Andersonovi, lordu strážce pečetě. Kryt vyvinuli Oscar Carl Kerrison a William Paterson v září 1939. Během války jich bylo v oblastech nejvíce ohrožených nálety instalováno 3,6 milionu.
Kryt byl určen pro vlastníky typických anglických domků se zahrádkou. Jednalo se o sadu prefabrikovaných vlnitých plechů, spojovacího materiálu a nářadí. Pro kryt bylo nutné vyhloubit jámu předepsaných rozměrů, tu překrýt plechovými oblouky, upevnit plechová čela a nahoře vytvořit zához o síle alespoň 15 palců (38 cm) zeminy z výkopu. Někteří lidé dělali zához silnější. Z celkové výšky 1,8 m bylo 1,2 pod zemí. Vnitřní prostor byl 2 m dlouhý a 1,4 m široký.
V krytu nebylo standardně žádné osvětlení a během náletu se uvnitř nesmělo svítit ani svíčkami nebo baterkami. Nebylo tam ani topení, takže kromě léta bylo uvnitř chladno a vlhko, když pršelo, zatékala dovnitř voda. Obyvatelé dostali přesný popis variant rozmístění osob, předepsané zásoby jídla a vody, pro případ závalu. Uvnitř mohlo být šest sedících nebo čtyři ležící osoby. Postupně se na krytech začínala pěstovat zelenina a květiny. Někde mezi sebou sousedé soutěžili o nejkrásněji osázený kryt. Po válce vláda požadovala „železo zpět“. Ale protože kryty byly poměrně robustní, řada lidí si je chtěla ponechat, což mohli po úhradě výrobních nákladů.
Morrisonův kryt pro byty
Pro obyvatele, kteří neměli zahrádku a bydleli v bytech, byly k dispozici Morrisonovy kryty, pojmenované po ministru vnitřní bezpečnosti Herbertu Morrisonovi. Kryt byl dílem profesora Johna Bakera z Univerzity v Cambridge. Celkem bylo na začátku války vyrobeno půl milionu kusů a dalších 100 tisíc po obnovení útoků zbraněmi V-1 a V-2.
Kryt tvořila klec 198 × 120 × 76 cm z ocelových úhelníků. Strop tvořila 3,2 mm silná ocelová deska a boky ocelové pletivo. Uvnitř mohli ležet dva dospělí. Klec měla zabránit fatálním zraněním v případě, že by došlo k zásahu budovy a částečnému nebo úplnému zřícení stropu dvou podlaží. Při jednom zásahu bylo ze 44 zasažených budov z Morisonových krytů vyproštěno 136 lidí. Tři nepřežili, 13 mělo těžká zranění. Ostatních 120 mělo jen lehká nebo žádná zranění. Mrtví byli z domu, který dostal přímý zásah a někteří těžce zranění z nesprávně umístěných krytů.
Dalším prefabrikovaným typem byly kryty Stanton, stejnojmenné betonářské firmy z Derbyshire. Segmentový kryt tvořily dvojice zakřivených prefabrikovaných dílců z železobetonu, sešroubované ve stropní části k sobě, Každý segment byl půl metru široký, s vnitřní výškou 2,1 m. Segmenty bylo možné navzájem spojovat do libovolné délky. Vchod se dozdíval a byl otočený o 90 stupňů z důvodu ochrany osazenstva před tlakovou vlnou.
Stantonův kryt s přistavěným lomeným vchodem proti tlakové vlně
Lidé si poradí i bez vládních úředníků
Během Blitzu se ocitl bez střechy nad hlavou každý šestý občan britské metropole. Celkem bylo zničeno kolem milionu bytových jednotek. I tito obyvatelé se museli někam uchýlit. Často opěvovaným řešením jsou úkryty v londýnském metru, ale nebylo to tak jednoduché. Přestože se tunely londýnské podzemní dráhy využívaly jako kryty již za první světové války, nebyla tato zkušenost nijak zužitkována. Naopak.
V roce 1924 zamítl John Anderson, tehdejší předseda výboru imperiální obrany pro předcházení škodám způsobeným leteckými nálety, upravit metro jako protiletecké kryty. Důvodem byly peníze, důsledkem absence jakéhokoli vhodného vybavení, počínaje toaletami, přes filtroventilační zařízení a tlakovými uzávěry konče. Obavy ze špatných hygienických podmínek vedly k tomu, že vláda využívání metra jako krytu neschválila.
Jenže po těžkém náletu v noci ze 7. na 8. září toho začínala mít veřejnost dost. Lidé si kupovali lístky na peron a zůstávali v metru, jak dlouho se dalo. Poslední kapkou byl nálet z 19. na 20, září. Lidé po tisících vzali stanice metra útokem, donesli si s sebou matrace a byli rozhodnuti tam přenocovat. Policie se neodvážila zasáhnout. Vláda, pokud nechtěla čelit davům v ulicích, musela ustoupit.
Od 21. září začaly úpravy stanic. Podle možnosti byly vybudované chemické toalety a základní hygienická zařízení. Na peronech byly rozmístěné poschoďové postele, začaly fungovat výdejny jídla, základních hygienických a zdravotních potřeb, první pomoc a pořádková služba. V 79 stanicích byla lůžka pro celkem 22 tisíc a úkryt pro celkem 170 tisíc obyvatel.
Nicméně žádná slast to nebyla. V podzemí byl zápach z improvizovaných toalet, u lůžek dál od vchodu nedostatek vzduchu, špína, krysy a nulové soukromí. Navíc ani tunely metra nebyly zcela bezpečné, o čemž svědčí několik přímých zásahů s různým počtem obětí. K nejhoršímu došlo 11. ledna 1941 na stanici Bank Station s 56 obětmi na životech.
Před válkou se začaly budovat hloubkové kryty. Tvořily je dvě 400 metrů dlouhé jednotky s průměrem 5 metrů, rozdělené na dvě podlaží. Měly poskytovat útočiště až osmi tisícům lidí. Uvnitř se nacházely poschoďové postele, jídelny, sprchy a vše potřebné. Byly navržené tak, aby se po válce a po vyklizení mohly propojit, a tak by vznikly tunely pro vysokorychlostní podzemní dráhy. Za války bylo dokončeno jen osm těchto krytů Anson, Beatty, Collingwood, Drake, Evans, Freemantle, Grenville a Hardy.
Kromě toho byly na úkryty upraveny všechny vhodné prostory. Sklepy budov se vyztužily traverzami. Některé tunely a podchody měly zazděná čela a otočený vchod, aby se zamezilo účinku tlakové vlny. Využívaly se pasáže a podzemní sklady. Kromě toho se budovaly protiletecké kryty, většinou s kapacitou kolem 50 až 60 lidí, přímo na ulicích a vhodných prostranstvích. V Leedsu, se zhruba půl milionem obyvatel, vzniklo těchto veřejných krytů kolem 6 tisíc.
Nejjednodušším způsobem, jak uniknout bombardování, bylo nepřebývat na místech, která byla jednoznačným cílem. Tedy především ve městech. Kdo mohl, odstěhoval se na venkov. Některé rodiny odjížděly přespávat mimo město, do lesů. Lidé, kteří měli možnost, si v lesích budovali sruby nebo zemljanky, kde alespoň v letních měsících mohli přenocovat. Využívaly se doly a jeskyně.
Nejznámějším komplexem jsou Chislehurstské jeskyně, což je asi 35 kilometrů chodeb, zhruba 30 metrů pod zemí, za války využívaných jako úkryt. Celkem zde mohlo být ubytovaných 15 tisíc lidí. Fungovaly tu sprchy, hygienická zařízení, kuchyň, jídelna, zubař, první pomoc, dokonce i kino. Nicméně o nějakém komfortu se mluvit nedalo. Na umývárně bylo vědro se studenou vodou, mýdlo a houba. Platila tu přísná pravidla. Za jejich nedodržení mohl následovat nejtěžší trest – nevpuštění do objektu.
Není všechno tak, jak vypadá
Úkryty se budovaly i pro vládní úředníky. V roce 1938 začala přestavba podzemí centrální banky na velitelské stanoviště válečného kabinetu. Strop byl postupně vyztužen traverzami a v roce 1940 zesílen metr silnou betonovou deskou. Za války tu proběhlo 115 zasedání válečného kabinetu. Málo se ví, že na Brook Road byl 12 metrů pod zemí postaven druhý, mnohem lépe vybavený železobetonový kryt Paddock. Ten však válečný kabinet prakticky nevyužíval.
Mapová místnost krytu válečného kabinetu
Další, podstatně náročnější možnosti bylo přimět piloty letadel, aby svůj smrtící náklad vysypali jinde – na noční klamné cíle. Klamné cíle se začaly budovat po ničivém náletu na Coventry v listopadu 1940, který byl prvním cíleným rozpoutáním efektu „ohnivé bouře“. Původní označení bylo Q-cities, později se zažil název Starfish vycházející ze zkratky SF (Special Fire). V té době již Němci invazi „odpískali“.
Továrny byly maskované jako jiné objekty. Například továrny Avro pracovníci filmových ateliérů změnili na farmu. Britové šli do takových detailů, že na „farmě“ se „pásly“ makety krav, které pracovníci pravidelně přemisťovali, aby se na snímcích z leteckého průzkumu chovaly „jako živé“.
O Němcích se vědělo, že během svého tažení Evropou zničili nebo ukradli spoustu uměleckých děl. Proto se vypracovaly i plány na přestěhování Národní galerie mimo jejich dosah. Jako úkryt bylo vybrané Bohem zapomenuté místo, podzemní šachty opuštěných břidličných dolů Snowdonia. Vchody se rozšířily tak, aby se dovnitř dostaly nákladní automobily. Uvnitř byly vybudované utěsněné kóje, aby nedošlo k poškození děl vlhkostí. Umělecká díla se do galerie vrátila až v květnu 1945.
Pomocné jednotky
Pro případ, že by se Němcům podařilo postoupit do vnitrozemí, byly připravené pomocné jednotky. Pod tímto záměrně nenápadným názvem se skrývaly speciálně vycvičené, přísně tajné, samostatně operující skupiny – operační hlídky – v síle čtyř až osmi mužů. Jejich nábor v řadách Home Guard zahájila Sekce D (sabotáže a odpor) zpravodajské služby MI 6 (Millitary Intelligence) v červnu 1940.
Jednotky nespadaly pod armádu. V jejich čele stál plukovník Colin McVean Gubbins KCMG, DSO, MC, veterán první světové války, účastník ruské občanské války, války za nezávislost Irska a norské kampaně. Většinu života velel nepravidelným guerillovým jednotkám. Gubbins pro příslušníky pomocných jednotek organizoval výcvikové tábory v Coleshill House, kde vyučoval boj zblízka, práci s trhavinami, sabotáže, atentáty a přežití.
Každému bylo jasné, že příslušníci pomocných jednotek budou mít do značné míry nejistý osud a většina počítala s tím, že než padnout do německého zajetí, ukončí život posledním nábojem nebo granátem. Přesto nebyla o dobrovolníky nouze. Do pomocných jednotek se vybírali jedinci z Home Guard s nejlepšími výsledky, dobří střelci, lidé zvyklí pohybovat se nepozorovaně v terénu a schopní přežít pod holým nebem. Ideální byli lesníci, myslivci, farmáři, ale také pytláci.
Celkem prošlo výcvikem přes 3500 mužů, z nich byly vytvořené operační hlídky. Jejich úkolem nebyl boj proti řadovým příslušníkům wehrmachtu. Pomocné jednotky měly ničit letadla, sklady (především paliva a munice), dopravní a spojovací uzly a vykonávat „popravy“ vysokých německých důstojníků, případně kolaborantů z řad vlastního obyvatelstva (pátá kolona). Všechny tyto úkoly bylo možné plnit přímým útokem nebo nastraženými výbušnými systémy.
Každá operační hlídka fungovala zcela samostatně a z bezpečnostních důvodů neměla o dalších buňkách žádné informace. Hlídky působily z operačních základen, vybudovaných v lesích a na špatně přístupných místech, kam se dalo dostat jen díky dokonalé znalosti místního terénu. Základny stavěli většinou kanadští ženisté, kteří Británii opustili. Plány byly zničeny, takže dodnes se základny objevují víceméně náhodou, když dojde k nějakému sesuvu nebo propadnutí půdy.
Základnu tvořil podzemní objekt z prefabrikovaných dílců z vlnitého plechu. Uvnitř byla lůžka, stůl, židle, vysílačka, suchý záchod, zásoby vody a potravin na 14 dnů, sklad zbraní, munice a trhavin. Objekt měl dva vchody, jeden maskovaný, který se otevíral zevnitř. Pro otevření vstupu, bylo nutné například vhodit do skrytého otvoru správný předmět (náboj, kamínek).
Vnitřek operační základny pomocných jednotek
Pokud nebylo „heslo“ správné, bylo jasné, že došlo k vyzrazení. Osazenstvo základny mohlo zvolit boj nebo úkryt podminovat a použít nouzový východ, ústící většinou v zádech potenciálních pronásledovatelů. Celkem bylo postaveno asi 500 operačních základen.
V případě ohrožení měly pomocné jednotky obsadit své základny a počkat, až se přes ně Němci „převalí“. Potom měly na povel operovat v jejich týlu. Prakticky šlo o formu partyzánského boje. Zhruba čtrnáctidenní pobyt pod zemí, v (z dnešního pohledu) katastrofálních hygienických podmínkách určitě nebyl pro každého. Stejně jako plnění některých úkolů.
Když byly po 75 letech odtajněné některé materiály, vyšlo najevo, že v Corwallu měl být prvním cílem starší pár, který měl dům na samotě v místech, odkud mohl vidět výstavbu základny. Pokud by je Němci dostali, nikdo si nedělal iluze o tom, jak by skončili a že by v rukou gestapa vydrželi mlčet.
Každý splní svou povinnost
Jedním z horlivých prosazovatelů pomocných jednotek byl Winston Churchill. Ostatně sám razil myšlenku, že každý Brit (včetně členů jeho rodiny) by měl být ozbrojen, i kdyby to mělo být palcátem nebo kopím, a splnit svou povinnost. Tím myslel zabít tolik Němců, kolik půjde. Svou manželku Clementine a snachu Pamelu Beryl Digbyovou učil střílet. Když Pamela proti střelným zbraním protestovala, podal jí sekáček na maso a prohlásil: „ … s tímhle nějakého Huna odrovnáš také!“
Britové byli připraveni v případě invaze odstranit názvy obcí, nádraží, orientační tabule a ukazatele směru. Leckde byli nápaditější a směrové tabule k městům končily v nějakém zapadákově nebo slepé cestě, případně Němce čekal, pokud by se neřídili svými mapami, pěkný okružní výlet britským venkovem.
Všechen materiál, který by mohl nepřítel využít, měl být zničen. Obyvatelé dostali instrukce, jak se chovat. Měli zůstat v místě bydliště, aby silnice ucpané uprchlíky nebránily armádě v přesunech. Měli pozorovat nepřítele, vše rychle a přesně hlásit. Počty lidí, techniky, směr přesunu. Nepříteli neměli poskytovat žádnou vodu, jídlo, mapy, přístřeší ani informace.
Na druhou stranu měli Britové všemi způsoby bránit německým jednotkám v pohybu, zablokováním silnic odstavenými vozidly, poraženými stromy, falešnými výkopy, zbytečně spuštěnými závorami na železničních přejezdech, na venkově stády dobytka apod. Lidé to brali vážně a mnohé organizace, včetně třeba golfových klubů, pořádaly kurzy rozpoznávání techniky a civilního odporu. Otázkou samozřejmě je, jak by se každý zachoval s puškou vraženou pod bradu.
… ochraňujte krále
Dále Britové předpokládali, že by se Hitler mohl pokusit nasadit výsadkáře k zatčení královské rodiny, k následnému vydírání vlády a vnucení kapitulačních podmínek. Proto vznikl plán operace Rocking Horse, jejímž cílem bylo dostat krále Jiřího VI, královnu Alžbětu a princezny Alžbětu a Margaret do bezpečí.
Pro tuto operaci přeškolili 124 mužů a 5 důstojníků elitního pluku Coldstream Guardsmen, pod velením majora Jamese Coata, do rolí osobních strážců, řidičů a dalšího personálu. Kompletní jednotka byla připravena vyrazit do 5 minut. K dispozici měla 10 vozidel a mohla spoléhat na podporu dalších jednotek.
O riziku byla samozřejmě informována i královská rodina. Ve všech více než 100 místnostech Buckinghamského paláce byly ukryté zásoby munice a trvanlivých potravin. Všichni měli sbalené po jednom kufru s nejnutnějšími potřebami. Sám král bral situaci velmi vážně. Na střelnici v zahradě paláce celé hodiny cvičil střelbu z revolveru a později i ze samopalu Sten gun. Trval na tom, že si zbraně vezme s sebou. Svému řidiči řekl, že pokud to bude nutné, bude bojovat do posledního náboje.
Královská rodina měla být podle momentální situace převezena do jednoho z předem vytipovaných sídel: Newby Hall, North Yorkshire, Pitchford Hall, Shropshire, Madresfield Court. Operace Rocking Horse měla ještě jednu část, o které věděl jen major Coats a pár nejdůvěryhodnějších zainteresovaných. Pokud by to král považoval za nutné, měly být na jeho rozkaz obě princezny „pro zajištění jejich bezpečnosti“ odvezeny do zámoří přes přístavy Liverpool a Holyhead.
Operace Black Move byla plánem na přesun vládních institucí na západ Británie. Premiér Churchill měl jedno náhradní sídlo v Bletchley Parku, druhé ve Worchesteru. Kabinet by se přemístil do Hindley Hall v hrabství Worchestershire. Novým sídlem Parlamentu měla být budova Shakespeare Memorial Theatre ve Stradford Upon Avon.
V Británii si Hitler ukousl příliš velké sousto. I kdyby se mu invaze podařila, a nakonec by Británii obsadil, což je velmi nepravděpodobné, Britové byli připraveni vést boj ze zámoří. Nic z toho nakonec nebylo potřeba. Hitler přípravy na invazi zrušil a nakonec zaútočil na Sovětský svaz. Dostal se do situace, o které tvrdil, že ji nepřipustí – války na dvou frontách.
