Lancaster zasažený "cákancem" vody ze shozené pumy

Lancaster zasažený "cákancem" vody ze shozené pumy | foto: archiv autora a www.thedambusters.org.uk

Rozbíječi přehrad: Když kvůli Britům teklo Němcům do bot

  • 34
Katastrofální záplavy v posledních letech ukázaly, jak mocným živlem je voda. Během druhé světové války přišli Britové s nápadem využít sílu vody cíleně. A Operace Chastise před 70 lety dokázala, že je to opravdu možné.

Porúří bylo tradičně průmyslovým srdcem Německa. Vědomi si toho vždy byli i protivníci. Před druhou světovou válkou tam měli například Britové vytipované strategické cíle vhodné k bombardování.

Na žebříčku důležitosti cílů si poměrně slušnou pozici udržovaly i přehrady v Porúří. Jednak zásobovaly celou průmyslovou oblast elektrickou energií a technickou vodou pro těžký průmysl, dále byly zásobárnou pitné vody pro místní obyvatele (výrobní sílu zbrojního průmyslu) a sloužily i pro regulaci průtoku vody v plavebních kanálech. Otázka, jak je vyřadit z provozu, ale zdaleka neměla tak jednoduchou odpověď, jak by si člověk představoval.

Jak zničit hráz

Zničení přehradní hráze není tak snadné. Nejprve je nutné si uvědomit, jaké prostředky byly v té době k dispozici. Nejtěžší britská standardně vyráběná bomba měla ráži 500 liber (250 kg). Hráze cílových objektů měly u paty tloušťku 30 až 36 metrů a u koruny 6 až 7,5 metrů. Podle prvních výpočtů bylo na protržení stěny z vnější strany potřeba asi 10 tun (!) trhaviny. V té době neexistoval bombardér, který by byl schopen dopravit ani polovinu této hmotnosti.

Dalším problémem bylo, jak a kam nálož umístit. Při náletu proti betonové hrázi by se tělo bomby rozbilo, v lepším případě by bomba explodovala neškodně na povrchu. Praktičtější tedy bylo umístit nálož do vody k patě hráze. Ale jak? Pro horizontální nálet z velké nebo střední výšky po délce koruny byl cíl velmi úzký. Pravděpodobnost, že bomba dopadne na správnou stranu hráze a navíc dostatečně blízko, byla příliš malá.

Mnohem praktičtější se jevil útok z malé výšky proti celé šířce hráze. Pokud by byl veden prostředkem odvozeným od torpéda, podobal by se útoku na zakotvenou loď. V tomto případě se však obránci nabízela stejně jednoduchá obrana, jakou používaly lodě: protitorpédové sítě. Bylo tedy potřeba vymyslet něco nového.

Kromě toho bylo potřeba brát v úvahu další faktory. Ideálním termínem pro útok na přehrady je jaro, kdy jsou koryta řek i přehradní nádrže plné vody z tání sněhu. Tlak milionů tun vody zvyšuje účinek poškození hráze a každý kubík vody navíc vede k záplavám údolí pod přehradou. Aby byla vůbec nějaká naděje na úspěch, byla nutná jasná noc s dostatkem měsíčního světla.

Otázkou vhodného prostředku na ničení přehrad se již od roku 1939 začal zabývat sir Barnes Neville Wallis, britský vědec a vynálezce, který si vybudoval jméno stavbou vzducholodi R100 a návrhem geodetické konstrukce bombardérů Wellesley a Wellington.

Na maketě přehrady Möhne v měřítku 1:50 se Wallisovi podařilo zjistit, že pokud by byla u paty zdi z vnitřní strany odpálena nálož RDX o hmotnosti tří tun, došlo by k takovému narušení konstrukce, že tlak vody by dílo zkázy dokončil. Zbývalo vyřešit, jak nálož na správné místo dopravit.

V dubnu 1942 přišel Wallis s nápadem, ke kterému ho inspirovala jednoduchá dětská zábava: házení oblázků jako "žabek". Navrhl "skákající bombu" kulového tvaru, kterou bylo nutné před svržením roztočit. Při vhodné kombinaci rychlosti nosiče a výšky shozu skákala podobně jako žabka.

Pokusy s modelem ukázaly, že bomba sice dokáže přeskočit protitorpédové sítě, ale stejně dobře přeskočí i zeď přehrady. Wallisův kolega George Edwards navrhl, aby se bomba otáčela proti směru letu. Opačná rotace bombu po nárazu do koruny hráze prakticky strhla pod hladinu, kde ztratila rychlost a klesla ke dnu. O zbytek se postaral tlakový spínač, adaptovaný z hlubinných náloží.

Cvičný shoz bomby.

První pokusy

Aby Wallis přesvědčil ministerstvo, měl ve Walesu vyhlédnutou starou nepoužívanou přehradu. Přehrada měla zděnou hráz a byla mnohem menší než německé cíle. 24. července 1942 zde bylo v hloubce 3 metry, přibližně v polovině výšky hráze, odpáleno 130 kg trhaviny RDX. Exploze vytrhla v hrázi otvor široký 20 metrů a vysoký 8 metrů, kterým se začala valit voda. Ministerstvo povolilo výrobu šesti pokusných exemplářů a úpravu jednoho Wellingtonu na pokusné shozy.

První byl proveden 3. prosince 1942 z výšky 45 metrů při rychlosti 385 km/h a 500 otáčkách bomby. Pokus byl v zásadě úspěšný. Plášť bomby byl sice poškozen nárazem na vodní hladinu, ale navržený princip fungoval bezchybně.

Nakonec se podařilo přesvědčit i vzdorujícího "bombarďáka" Harrise, který vydal povolení k přestavbě tří v té době velmi vzácných bombardérů Avro Lancaster pro testy, k výrobě 150 kusů skákajících bomb a přestavbě dalších 20 Lancasterů pro operační nasazení. Operace na zničení přehrad dostala krycí název Chastise (trest).

V prosinci 1942 dostala 541. peruť RAF do výzbroje novou verzi průzkumných Spitfirů PR.XI a rozkaz pořídit snímky cílových přehrad. Druhou perutí, která se na tomto úsilí podílela, byla 542. Squadron. Piloti obou perutí se touto oblastí pravidelně vraceli z průzkumu, takže jejich letouny nebudily podezření. Navíc dostali rozkaz pořizovat záběry na konci průzkumu jiných cílů, aby se v případě sestřelení mohli vymlouvat, že jen chtěli spotřebovat zbytek filmu a nedošlo k prozrazení skutečného objektu jejich zájmu.

A/M Harris 15. března 1943 nařídil vytvoření nové bombardovací perutě. Formálně peruť vznikla k 17. březnu pod prozatímním označením Squadron X. Nová peruť vznikla, tak jak bylo u RAF obvyklé, vyčleněním jedné letky z některé ze stávajících perutí a doplněním obou jednotek na plné stavy novým personálem.

Cíle

Přehrada Möhne měla objem 140 milionů kubických metrů vody a zásobovala vodou průmysl a domácnosti v okruhu 35 kilometrů. Pro informaci: ocelárny spotřebovaly na výrobu jedné tuny oceli osm krychlových metrů vody. Přehrada navíc regulovala výšku hladiny v Mittellandském kanálu, což byla jedna z největších dopravních tepen v celé oblasti. Vodní elektrárna měla výkon 5 MW.

Přehrada Eder.

Přehrada Sorpe.

Přehrada Mohne.

Přehrada Eder byla největší, plná měla objem 300 milionů kubických metrů vody. Tato přehrada sloužila primárně jako zdroj elektrické energie. Instalovaný výkon byl slušných 20 MW. Dále regulovala hladinu vody, zajišťovala splavnost řeky Wesera a kromě toho měla význam při předcházení záplav v Hessensku.

Přehrada Sorpe s objemem 70 milionů kubických metrů sloužila jako zásobárna vody, především pro páteřní železniční trať. Kromě toho dodávala do sítě 7,5 MW elektrické energie. Obě větší přehrady Möhne a Eder zadržovaly 75 procent vody v oblasti.

Tajemná peruť X

Do čela byl jmenován zkušený velitel 106. bombardovací perutě W/Cdr Guy Gibson DFC (Distinguished Flying Cross) a DSO (Distinguished Service Order), který právě končil třetí operační túru. Na kontě měl přibližně 600 letových hodin a 170 vzletů. Od velitele 5. bombardovací skupiny AVM Ralpha Cochrane se dozvěděl jen to, že jeho peruť dostane speciální úkol. Že má volnou ruku při výběru lidí a že má cvičit hlavně lety v malých výškách a v noci. Víc nic.

Oficiální portrét: W/Cdr Guye Gibsona VC, DFC, DSO.

Kolem vytvoření nové speciální jednotky vznikla spousta legend. Ale pravda byla mnohem prozaičtější, než se traduje. Osádky nevybíral Guy Gibson osobně, i když je pravda, že ty piloty, kteří s ním přišli od 106. perutě, znal. Ostatní létající personál byli většinou dobrovolníci. Většinu vybral W/Cdr Smith.

Pravdou není ani to, že šlo o nejzkušenější letce RAF. Podmínkou pro přihlášení bylo, že musejí mít odlétanou jednu, nebo lépe dvě túry. Ve skutečnosti někteří neměli odlétanou ani celou první túru (30 letů, nebo 200 hodin), řada neměla na kontě ani 10 letů a pár členů osádek mělo za sebou jen jeden operační vzlet. Všem bylo mezi 20 a 32 lety.

Nová peruť X dostala přidělené letiště Scrampton, asi osm kilometrů severně od města Lincoln, o které se dělila s 57. perutí vyzbrojenou letouny Lancaster. 24. března dostala peruť přiděleno oficiální označení 617. bomber squadron RAF.

Skákající bomba

Wallisova bomba obsahovala 2 990 kg Torpexu, což je trhavina tvořená 42 procenty RDX, 40 procenty TNT a 18 procenty práškového hliníku. Zesílený plášť, který byl pro zjednodušení výroby válcového tvaru, vyhnal celkovou hmotnost na 4 200 kg, což bylo i na Lancaster dost. Další mrtvou hmotnost tvořilo vypouštěcí zařízení.

Jako první byly v rámci redukční kúry svěšeny původní pumové závěsníky a vrata pumovnice. Jako další byla odstraněna horní střelecká věž Frazer Nash FN-50 a vnitřní pancéřové pláty. Přesto byl Lancaster B Mk.III Special, neboli Type 464 Provisioning, jak byla tato verze označena, o 540 kg těžší než standardní bombardéry téhož typu.

Vypouštěcí zařízení, vestavěné v pumovnici, tvořila dvě ramena ve tvaru písmene V, upevněná na otočných závěsech. Ramena tlačily do stran čtyři silné pružiny, ale pohybu bránila západka, kterou ze svého stanoviště mohl odjistit bombometčík. Roztáčení bomby zajišťovaly třecí kotouče s průměrem 20 palců. Pravý po směru letu byl roztáčený klínovým řemenem od hydromotoru Vickers-Jassey napájeného z rozvodu horní střelecké věže.

Bomba se roztáčela na 500 ot/min. V přední a zadní části pumovnice byly upevněny aerodynamické přechody, které omezovaly turbulence vzduchu. Další technické úpravy zahrnovaly například montáž VKV vysílačky, aby spolu mohly osádky bombardérů během letu v malé výšce komunikovat.

Britské finty

Aby celá věc fungovala, musela být bomba vypuštěna přesně ve výšce 18 metrů při rychlosti 370 km/h a ve vzdálenosti 800 yardů (730 m) od cíle. Bomba udělala 7 skoků a po nárazu na překážku se potopila. Tyto parametry však bylo nutné přesně dodržet. Ale jak?

Barometrické výškoměry neukazují výšku, ale rozdíl tlaků mezi místem vzletu a hladinou, v které se letoun pohybuje. Přesný barometrický tlak v místě náletu byl nezjistitelný, nehledě na to, že všechny barometrické přístroje pracují s určitou chybou a zpožděním. A v 18 metrech není na chyby prostor. Radiovýškoměry v té době neexistovaly.

Řešením bylo použití dvou reflektorů namířených šikmo pod letoun. Když se jejich paprsky proťaly v jednom bodě pomyslného trojúhelníku, měl letoun správnou výšku. Po několika pokusech byla jako optimální varianta vybrána montáž v přídi a za pumovnicí. Přední reflektor svítil kolmo dolů, zadní šikmo proti němu. Oba reflektory byly navíc vychýlené mírně doprava, aby se obrazec vytvářel před náběžnou hranou pravého křídla, přibližně na úrovni vnějšího motoru, kam na něj dobře viděl navigátor.

Podobný problém byl s přesnou vzdáleností shozu. Letoun neměl žádný dálkoměr a standardní bombardovací zaměřovač nebyl na řešení podobných úloh stavěný. Řešení bylo podobně jednoduché a efektivní jako v předchozím případě.

Přesné zaměření Britům paradoxně usnadnili sami Němci. Na všech cílových přehradách byly dvě výrazné strážní věže. Britové k měření dálky využili prostou triangulaci, jednoduchý dřevěný přípravek ve tvaru písmene Y. Na svislém rameni bylo hledí s otvorem a na obou šikmých byly zatlučené kolíky. Bombometčík přiložil hledí k oku a zamířil na obě věže. V okamžiku, kdy se překryly s kolíky, stačilo stisknout spoušť.

Někteří bombometčíci to ještě zjednodušili. Na perspexovou bublinu svého stanoviště nakreslili černou barvou dvě tenké čáry a správnou vzdálenost pozorování zajistil provázek připevněný pod šroubky na obou stranách.

Začátkem května dorazily na základnu Scrampton první kusy rotačních bomb, 40 cvičných, naplněných betonem, a 56 ostrých. Osádky začaly cvičit na nálety na přehradu. Na břehu byly vztyčené dvě textilní stěny, simulující věže na koruně přehrad. Přestože piloti dostali instrukce o přesném dodržování výšky, byly dva letouny poškozeny "cákanci" vody. Jeden Lancaster dokonce natolik, že musel být odeslaný k rozsáhlejší opravě a osádka musela převzít náhradní letoun, čímž snížila údernou sílu perutě na 19 strojů.

Pokračování nalzente v druhém dílu.