Někdy v roce 1907 se z diskuzí amerického finančníka J. Pierpointa Morgana a ředitele rejdařské společnosti White Star Line J. Bruce Ismaye zrodil plán postavit trojici superlodí. Měly se v boji o zákazníky postavit dominantní společnosti Cunard i prudce expandujícím německým rejdařstvím. Oba manažeři se rozhodli postavit lodě, které by s Cunardovými loděmi Lusitania a Mauretania ani s nejnovějšími německými transatlantiky nesoupeřily v rychlosti, ale v poskytovaném luxusu. V projektových kancelářích věhlasné loděnice Harland & Wolff se začal rýsovat projekt parníku (terminologicky přesně vzato poštovní lodi Jeho Veličenstva, RMS) Olympic. Následovat měl o něco prostornější Titanic a s časovým odstupem ještě Britannic.
Pro Britannic se uvažovalo o jménu Gigantic. Nakonec na něj nedošlo, faktem přesto je, že se pod obřími konstrukčními jeřáby rodily gigantické lodě, které svými rozměry překonávaly všechna dosud známá měřítka. Olympic byl 269 metrů dlouhý a 28 metrů široký, ponor dosahoval deseti a půl metru. Při výtlaku 52 067 tun měl Olympic hrubou prostornost 45 324 GRT, Titanic a Britannic byly ještě o něco větší. Olympic byl takřka dvakrát větší než slavná Cunardova Mauretania a jeho první plavba se v červnu 1911 stala společenskou událostí prvního řádu.
Jeden novinář si dal tu práci a vypočetl, že „cena“ všech milionářů, kteří se zúčastnili první plavby Olympicu, činí 1,64 miliardy tehdejších dolarů. Zhýčkaná smetánka byla navýsost spokojena. Olympic byl díky svým rozměrům nebývale pohodlnou lodí. Ale již brzy se mělo ukázat, že se velikost nové superlodě stala její Achillovou patou. A Violet Constance Jessopová měla být u toho.
Srážka Olympicu
Dne 20. září 1911 vyplouval Olympic ze Southamptonu ke své páté plavbě přes Atlantik. Poblíž ostrova Wight se míjel s válečným plavidlem, dvacet let starým křižníkem Hawke o výtlaku 7 700 tun. Kapitán Olympicu Edward Smith nařídil standardní úhybný manévr, ale obrovská masa lodi s relativně malými kormidly a z konstrukčního hlediska pochybnou trojicí lodních šroubů reagovala příliš pomalu. Důstojníci shromáždění na můstku křižníku s údivem sledovali, jak velká loď líně vytáčí nouzový obrat. Velitel křižníku nařídil ostrý manévr, který měl Hawke vyvést z nebezpečné blízkosti obřího parníku. Válečná loď však ke zděšení všech vůbec nereagovala na kormidlo.
„Zdálo se, že křižník k Olympicu přitahuje nějaká neviditelná síla,“ napsala později Violet Jessopová.
V roce 1911 jí bylo 24 let. Narodila se roku 1887 v argentinském Bahía Blanca v rodině irského emigranta. Když jí zemřela matka, nalodila se na parník Orinoco („zablešená napůl se potápějící noclehárna,“ napsala o něm) jako stevardka. Byla snaživá, měla zdravý rozum a potřebnou dávku štěstí a už v roce 1909 ji do svých služeb přijala společnost White Star Line. Ta ji jako mimořádně oblíbenou zařadila na svou prestižní loď Olympic.
Zkušené stevardce neuniklo, že se Olympic „chová divně,“ jak to sama popsala. Pozdější vyšetřování prokázalo, že obrovská hmotnost plujícího Olympicu vytvořila sací sílu, kterou kapitáni neměli možnost odhadnout. Hawke přesto, že jeho stroje pracovaly naplno zpětným chodem, narazil do zadní části pravoboku velké lodi a v délce několika metrů ji naštěstí nad čarou ponoru rozerval. Příď křižníku byla úplně zničená, naštěstí si katastrofa nevyžádala oběti na životech.
„Nepotopitelná“ Violet Jessopová strávila na moři 42 let.
Oprava Olympicu v loděnicích Harland & Wolff trvala přes dva měsíce a byla kvůli ní pozastavena stavba Titanicu. Ten musel Olympicu uvolnit místo v jediném suchém doku na světě, kam se velká loď vešla. Na opravu Olympicu byl použit lodní šroub vyrobený původně pro Titanic. Jako viníka nehody admiralitní komise určila Olympic, a tak společnost White Star Line nemohla vymáhat způsobenou škodu ani ušlý zisk. Nic na tom nezměnily ani zkoušky, při nichž vlečný člun představoval Hawke a parní jachta Olympic a které dokázaly, že by srážka byla nevyhnutelná, i kdyby od sebe lodě pluly o pět set metrů dál než onoho 20. září 1911.
Plavební předpisy byly upraveny tak, aby se podobná neštěstí nemohla opakovat. Na úpravu bídných manévrovacích schopností Olympicu ani jeho sesterských lodí nikdo nepomyslel. Důsledky této nedbalosti byly osudné. A Violet Jessopová měla být opět u toho.
Titanic a Britannic
Příběh RMS Titanic, největší lodi, jaká byla do té doby postavena, je notoricky známý. Jeho srážka s ledovou horou si dne 15. dubna 1912 vyžádala nejpravděpodobněji 1 523 lidských obětí. Na vině byl nedostatečný počet záchranných člunů, nedomyšlená konstrukce vodotěsných přepážek a také nedobré manévrovací schopnosti obrovské lodi.
Už v případě srážky Olympicu s křižníkem Hawke se ukázalo, že trojice lodních šroubů v kombinaci s kormidlem o relativně malé ploše dělají z velkých lodí jen špatně ovladatelná monstra. Zkoušky provedené po katastrofě Titanicu na Cunardově lodi Mauretania dokázaly, že loď s lépe řešenou pohonnou soustavou a kormidelním zařízením by se osudné srážce s ledovcem dokázala vyhnout. Titanicu se to v noci ze 14. na 15. duben 1912 nepodařilo.
Ve svých pamětech Jessopová vypráví o tom, jak dostala za úkol být na palubě potápějícího se Titanicu. Na lodi se plavilo velké množství emigrantů, kteří chtěli začít nový život v Americe a neuměli slovo anglicky. Jim Jessopová dokolečka názorně předváděla, jak si mají nasazovat záchranné vesty, jak se hlásit u člunů a také musela němohrou vysvětlovat, že nastoupit na čluny mohou pouze ženy a děti. Na palubě lodi odsouzené ke zkáze to musela být hrozná povinnost.
Nakonec dostala Jessopová rozkaz nastoupit do záchranného člunu číslo 16, ve kterém se zachránili převážně neanglicky mluvící pasažéři, většina z nich ze severských zemí. Stejně jako trosečníky ze všech ostatních člunů i Jessopovou zachránila loď Carpathia. „Nepotopitelná“ Violet vystoupila na palubu i s malým dítětem, které celou ledovou noc držela v náruči. Zanedlouho k ní přiběhla žena se šíleným výrazem ve tváři, dítě jí vytrhla a beze slova utekla. Až o mnoho let později se Jessopová dozvěděla, že šlo o malého Assada Thomase, který na lodi ztratil otce a dva sourozence.
Nepotopitelná Violet měla svůj mužský prozějšekŽivotní příběh Violet Jessopové se těší relativní známosti. Žena, která přežila tři katastrofy na třech z nejznámějších parníků světa, navíc na sesterských lodích, je prostě „sexy.“ Osud Arthura Johna Priesta (1887 – 1937) zůstává téměř zapomenut. Přitom se tento topič stal stejně jako Jessopová svědkem srážky Olympicu s křižníkem Hawke, na potápějícím se Titanicu na poslední chvíli unikl ze zaplavovaných kotelen a totéž se mu podařilo roku 1916 na Britannicu. Aby toho nebylo málo, přežil Priest potopení lodí Alcantara a Donegal, které padly obě za oběť torpédům německých ponorek. Z moře nakonec musel odejít. Ostatní námořníci ho totiž začali považovat za Jonáše nesoucího prokletí a nechtěli nastoupit na loď, na jejíž palubě Priest byl. |
Tragédie Titanicu Jessopové kupodivu nevzala chuť plavit se na velkých lodích. Když začala první světová válka, stala se dobrovolnou sestrou a nastoupila na největší nemocniční loď Královského námořnictva, Britannic. Na palubu třetího z obrů, na jejichž stavbě se roku 1907 domluvili Morgan a Ismay, se dostala proto, že jak napsala ve svých memoárech: „Patrně na celém světě nebyl nikdo druhý, kdo by vnitřní uspořádání lodi znal tak dobře jako já. Byla jsem na Olympicu, když se srazil na Solentu s Hawkem, i na Titanicu a také jsem byla ochotná sloužit na lodi, která se dvěma předešlým podobala jako vejce vejci. Ačkoliv na Britannicu kvůli válce nesvítily tisíce světel a nehrála hudba, namísto smokingů bylo vidět jen uniformy, obvazy a zase uniformy, byla to nádherná, důstojná a neskonale majestátní loď. Nic se nemůže vyrovnat těmto lodím. Když zmizely z moře, přišel oceán o kus své krásy.“
Osud Britannicu se naplnil 21. listopadu 1916 poblíž ostrůvku Kea v Egejském moři. Lodí náhle otřásla exploze (podle některých svědectví dvě). Nejpravděpodobnější je, že velká loď najela na minu, ale objevují se i hypotézy, že ji torpédem potopila německá ponorka. Vodotěsné přepážky Baritannicu sice byly po katastrofě Titanicu vytaženy až k palubám, takže byly skutečně vodotěsné, ale nebylo to nic platné. Okénka v bocích nemocniční lodě zůstávala kvůli čerstvému vzduchu otevřená a teď se jimi do naklánějící se lodi dravě hnala mořská voda. Stroje navíc hnaly smrtelně zraněnou loď dál, takže postupně zajížděla pod hladinu jako ponořující se ponorka.
Britannic se potopil dvě hodiny po nárazu na minu. Při katastrofě zahynulo třicet lidí. Violet Jessopová mezi nimi nebyla. Věrna své nepotopitelné pověsti se vrhla přes palubu a zranila se při tom o vynořující se kýl. „Zachránily mě moje husté vlasy,“ poznamenala. „Vždycky jsem je měla hezké.“
Violet Jessopová se i přes nezáviděníhodné zkušenosti zaměstnání na moři nevzdala. Pracovala postupně na lodích Whiste Star Line, Red Star Line a Royal Mail Line. Do penze odešla roku 1950 a v důchodu také společně se svým přítelem Johnem Maxton-Grahamem napsala knihu pamětí. Zemřela na srdeční zástavu roku 1971 ve čtyřiaosmdesáti letech.
