náhledy
Zbraně dělostřelecké, protiletadlové a ženijní si prohlédneme ve druhém dílu fotogalerie věnované technice Střední skupiny vojsk, tedy svazku Sovětské armády působícího v letech 1968 až 1991 v Československu. Opět se zaměříme na techniku, kterou neznáme z výzbroje naší armády.
Autor: Wikimedia Commons
Tažená kanonová houfnice D-20 ráže 152 mm byla vyvinutá v padesátých letech jako náhrada předválečné houfnice ML-20 používané i ČSLA. Houfnice tvořila výzbroj dělostřeleckých praporů motostřeleckých divizí. Na základě kompletu hlavně byly zkonstruovaná samohybná verze 2S3 Akacia, určená především pro tankové útvary. Maximální dostřel D-20 byl 24 km. Zvláštností zbraně byla hydraulická podpěra na přední části lafety, která zajišťovala lepší stabilitu než mechovkové "pneumatiky" a usnadňovala změnu odměru mimo běžný rozsah.
Autor: Wikimedia Commons
Samohybné houfnice 2S3 Akacia ráže 152 mm nebyly do výzbroje ČSLA zařazené, protože vyspělý československý zbrojní průmysl byl schopen vyvinout výrazně mobilnější samohybnou kanonovou houfnici ShKH vz. 77 Dana stejné ráže, navíc s nabíjecím automatem. V Sovětském svazu tvořily akacie divizní palebný prostředek, především tankových útvarů. Samohybná akacia měla proti tažené verzi D-20 dostřel jen 18 km, protože na vozidle je omezený zákluz, a tím i možnost použít plné prachové slože. V současné době jsou již 2S3 z větší části nahrazené výrazně modernějšími houfnicemi 2S19 Msta.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Protitankový kanon 2A19 Rapira byl náhradou starších kanonů BS-3 ráže 100 mm. Od svého předchůdce se lišil hladkým vývrtem hlavně, což umožnilo dosahovat úsťové rychlosti 1575 m/s. Přitom byl kanon o téměř tunu lehčí než jeho předchůdce. Sovětské motostřelecké jednotky Střední skupiny vojsk používaly k vlečení transportéry MT-LB. Kanon byl vybaven i zaměřovačem pro nepřímou palbu. V Sovětském svazu byly pro přepravu přes zasněžené pláně nebo bažiny k dispozici lyže LO-7, které se nasazovaly přes kola.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Samohybný kanon 2S5 Gyacint-S byl navržený jako protiváha amerických samohybných kanonů M-107. Zbraň ráže 152 mm měla dostřel 28 km, s dalekonosnou municí až 40 km. Kanon byl připraven k palbě z pochodové polohy během 3 minut a byl schopen vést palbu rychlostí až 6 výstřelů za minutu. Munice byla uložena v korbě v karuselovém dopravníku. Palebný průměr tvořilo 30 konvenčních granátů nebo bylo možné používat jaderné granáty 3VB6 s tritolovým ekvivalentem 0,1 - 2 kt.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Těžký 120 mm tažený minomet 2S12 Sani je kombinací minometu 2B11 a přepravního vozidla 2F510, jehož základem je střední nákladní automobil GAZ-66. Minomet s vlastní hmotností 190 kg (bez vozíku) dokáže vystřelovat miny na vzdálenost až 7 km. Používá se na ničení objektů, které není možné umlčet nebo zničit přímou palbou. Rychlost střelby dosahuje až 12 výstřelů za minutu.
Autor: Wikimedia Commons
Raketomet BM-21, respektive jeho dělostřeleckou část známe i z naší armády. Českoslovenští technici však využili podvozek Tatra 8x8 a kromě samotného raketometu na něj namontovali i nabíjecí zařízení, které umožňovalo v krátkém čase provést opakovaný úder. Kromě dvojnásobného palebného průměru byla obsluha raketometu RM-70 chráněna pancéřovanou kabinou. Sověti podobný "luxus" na BM-21 s podvozkem Ural-375D neměli, takže není divu, že jsme si raketomety vyráběli sami a dokonce je úspěšně vyváželi.
Autor: Wikimedia Commons
Další zbraní, kterou dokázal náš průmysl vyvinout, byly bezzákluzové kanony vz. 59 ráže 82 mm. Používaly je výsadkové jednotky nebo byly namontované na polopásovém transportéru OT-810. Sověti měli zavedený bezzákluzový kanon SPG-9 Kopijo ráže 73 mm. Výhodou bezzákluzových kanonů byla jejich malá hmotnost, takže s kanonem dokázala bez problémů manipulovat obsluha. Nevýhodou bylo množství zvířeného prachu, které okamžitě demaskovalo palebné postavení.
Autor: Capt. Anthony Deiss, Wikimedia Commons
Protiletadlový dvojkanon ZU-23-2 byl vyvinutý na začátku šedesátých let. Jde o jednoduchou a levnou zbraň, se snadnou obsluhou. Pohotovost ke střelbě je do 30 sekund. V nouzi je možné střílet z přepravního podvozku. Účinnost palby proti rychlým cílům je nízká, ale na většinu vrtulníků je dostačující. Největší oblibu si ZU-23-2 získal při palebné podpoře pěchoty. Sověti mu říkají "prodloužená ruka pěchoty". Palebná síla různých vozidel, včetně obrněných transportérů, se často zvyšuje prostým přivařením nebo přišroubováním celé lafety ZU-23-2 na strop nebo korbu.
Autor: Wikimedia Commons
Protiletadlový systém 9K31 Strela 1M byl vyzbrojen čtyřmi řízenými střelami 9M31 s pasivními samonaváděcími infrahlavicemi. Dosah řízených střel byl 4,5 až 6 km podle verze. Systém tvořil obrněný transportér BRDM-2, na jehož stropním plátu byla namontovaná velmi jednoduchá věž ovládaná manuálně operátorem. ČSLA koupila jen 4 vozidla a potom přešla rovnou na modernější verzi 9K35 Strela 10. Pokud máte zájem si 9K31 Strela 1M prohlédnout, tak vojenské muzeum v Lešanech má jeden kus ve sbírkách.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Mostní tank MTU-20 se od verzí používaných v ČSLA lišil především konstrukcí mostovky. Zatímco naše MT-55A měly nůžkovou mostovku, MTU-20 měly mostovku se sklápěcími konci. Výhodou tohoto řešení je menší nápadnost při rozkládání mostu, protože 18 m dlouhá nůžková mostovka se skládá na polovinu, tedy do výšky 9 m, sklopné konce 20m mostovky MTU-20 nemají ani 5 m. Kromě toho je mostovka MTU-20 dimenzovaná na větší nostnost.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
BREM-1 je vyprošťovací tank na podvozku T-72. Vozidlo je vybaveno jeřábovým ramenem s nosností 12 t. Na korbě je možné přepravovat náhradní díly, případně celý motor s převodovkou. Do výbavy patří sada nářadí a speciálních přípravků. Naviják má tah 25 t, přes kladky je možné vyprošťovat břemeno s hmotností 100 t. Naše armáda používala vlastní vyprošťovací tank VT-72.
Autor: Wikimedia Commons
Ženijní tank IMR-1 sloužil pro budování průchodů v těžkém terénu, například ve lese, na březích řek nebo přímo na bojišti. K tomu byl vybaven šípovou angledozerovou radlicí k zahrnování jam, prorážení náspů a vytváření nájezdů. Drapákové rameno umožňovalo odstraňovat popadané stromy a jiné překážky. Drapák bylo možné nahradit lžicí nebo vrtací hlavicí. V současnosti byla většina IMR-1 nahrazena modernější verzí IMR-2.
Autor: livejournal.ru, Wikimedia Commons
Ženijní tank IMR-2 je druhou generací ženijních tanků. Je postavený na podvozku tanku T-72. Účel a technické vybavení je obdobné jako u IMR-1. Vozidlo si odbylo svůj křest ohněm při likvidaci následků havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Obsluhy mohly v reálu otestovat úroveň ochrany proti účinkům radiace. V pancéřované věži na tom byly rozhodně lépe než obsluhy jiné techniky. Poslední generace IMR-3 je postavena na podvozku tanku T-90.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Odminovací vozidlo UR-67 bylo postaveno na základě obojživelného transportéru BTR-50PB. Odminování se provádělo táhlými náložemi palstické trhaviny, které na místo dopravily dvě neřízené rakety odpalované z vedení na motorovém prostoru. Samotné nálože byly uvnitř transportéru. Jedna nálož dokázala vyčistit prostor 6 x 90 m. Podle požadavku se odpalovaly dvě nálože za sebou nebo paralelně, aby vznikl širší průchod.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Odminovací vozidlo UR-77 Meteorit je modernizovanou verzí postavenou na stejném podvozku jako samohybná houfnice 2S1 Gvozdika. Vozidlo je možné kromě odminování používat i k demoličním pracím.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Obojživelné vozidlo LuAZ-967 bylo vyvinuté na požadavek výsadkových sil, pro dopravu zásob a odsun raněných. Konstruktéři navrhli vozidlo s extrémně nízkou siluetou a řidičem uprostřed. Zády k němu seděl zdravotník. Po stranách bylo možné umístit nosítka, bedny s municí nebo posadit střelce. Na vodě bylo vozidlo poháněné otáčením kol.
Autor: Wikimedia Commons