Před 80 lety začala německá armáda obsazovat tzv. Sudety – pohraniční oblasti ČSR s nadpoloviční většinou německého obyvatelstva. Okupace byla rozdělena do pěti pásem, jejichž obsazení probíhalo ve dnech 1. – 10. 10. 1938. Zatímco na české straně se horečně pracovalo na evakuaci cenného vojenského materiálu a státního majetku, Němci si vychutnávali svůj nezasloužený triumf plnými doušky.
Přenesme se nyní o 80 let zpět do temných šumavských lesů, kam nás zavedou vzpomínky německého záložního nadporučíka Wilhelma Heidbrinka. Ty publikoval na konci roku 1938 pod názvem Infanterie Regiment 61 im Sudetenland (Pěší pluk 61 v Sudetech) v ilustrovaném časopisu Bayerland. Vzpomínky jsou přeloženy tak, aby byla v maximální míře zachována autenticita dobového textu, nově jsou vloženy mezititulky.
Ten památný okamžik
V památné noci z 29. na 30. září přišel také toužebně očekávaný rozkaz k pochodu. V 0:28 bylo v Mnichově podepsáno rozhodnutí čtyř velmocí. Než přišlo ráno tohoto pamětihodného dne, byly už první roty pluku na cestě k hranici. Bez výstřelu byla v březnu tohoto roku stará německá Východní marka (Rakousko - pozn. autora) vrácena k Říši. Pluk byl u toho. Nyní měla být ale vrácena k vlasti německá země, Velkoněmecká říše se dokončí. A pluk by měl být zase u toho a má jako první překročit hranici.
V prostoru Freyung provedl pluk ještě jednou ubytování, ještě než nastoupil do pohotovostních prostorů na hranici. Krátce předtím se s mojí 8. (kulometnou) rotou setkal vrchní velitel naší armádní skupiny, generálplukovník Ritter von Leeb, který pozdravil vojáky voláním „Heil“ a pochválil jejich volný přímý pohled, živou odpověď a dobrý stav koní. Při rozloučení generálplukovník upozornil, že armáda může být hrdá na to, že drží mírový štít nad všemi Němci.
Zlí novináři šíří fámy, Češi nesnesitelně utlačují Němce a Vůdce musí udeřit„Přes 200 000 uprchlíků, mnoho mrtvých, zranění a uvěznění, mnoho zničených budov a odstřely mostů a cest v sudetoněmecké oblasti.“ Takto líčí německý voják situaci v československém pohraničí v roce 1938. Nesnesitelná čechizace sudetských Němců donutila Vůdce k odvetnému útoku na Československo. |
Večer téhož dne, když se mezitím zatáhla obloha do šeda, napochodoval pluk při dodržení všech válečných opatření do pohotovostních prostorů u Schnellenzipfu a u celnice Landstraβen (dnes zaniklá obec Dolní Silnice - pozn. autora) na silnici Kleinphilippsreut – Kunžvart (dnes Strážný - pozn. autora).
Snášel se lehký déšť, na mokrých silnicích se odrážela zatemněná světla kolem se pohybujících strašidelných vozidel. Nezvykle tmavá se zdála noc, tmavší než u nás. Hluboké lesy i vesnice ležely mlčky, když se přes ně do kopců valila šedá kolona postupující k rozvodí u Kleinphilippsreutu. Obraz jako na západě v roce 1918, když nějaký pluk pochodoval Argonským lesem na frontu k vystřídání, jen s tím rozdílem, že chybělo dunění fronty, noční oblohu netrhaly svítící střely, ale také vojáci pochodovali volněji. Neležela na nich tíha nadcházejících těžkých hodin a dní, ale jejich hruď tížilo radostné očekávání. Co na tom, že bez přestání pršelo a že byl člověk zcela promočený. Na tyto nejnepatrnější věci a nepříjemnosti nikdo nedbal.
V Kleinphilippsreutu se pochodová kolona rozdělila. I. prapor šel do postavení k Schnellenzipfu a 6. rota s jednou četou těžkých kulometů 8. roty k celnici Landstraβen jako jištění. Za nimi v lesích u Schwarzenthalu zaujal ubytování II. prapor. V rychle postavených stanech zalehlo k odpočinku k smrti unavené mužstvo. Ale za touto jistící rouškou pracovaly štáby, přijížděly protiletadlové kanony a baterie, noční tmou uháněli motocyklisté a rachotily vpřed postupující tanky a obrněné průzkumné vozy. Spojovací oddíly stavěly vedení.
A konečně jsou tady! První přijíždí obrněné průzkumné vozy s ostře nabitými kulomety připravenými zlomit jakýkoliv odpor českých bolševických hord...
Po nich přichází pěchota bouřlivě zdravená místním obyvatelstvem.
Tak bylo vše připraveno pro bojové nasazení. Nevědělo se totiž, zda pánové v Praze jsou opravdu pány situace, zda někde nějaké „nepravidelné“ bandy nebo bolševické hordy nebudou chtít rušit náš nástup a postup. Než se konečně rozednilo po této studené a mokré noci, která dala mladým vojákům jen chabou představu o válečném nasazení, vylezla jednotka ze svých stanů, aby se osvěžila u polních kuchyní horkým čajem, a uviděla ještě před několika málo hodinami uprostřed lesa zcela mlčící správný vojenský tábor. Ženisté již stavěli u Schnellenzipfu nouzový most pro blížící se přechod.
Zatím ale byli Češi v blízkém Kunžvartu. Zpravili nás o tom starší ženy, muži a děti, kteří ještě v posledních hodinách uprchli, protože se obávali pomsty odcházejících trýznitelů. Hlavní masa české posádky odtáhla ovšem v průběhu noci, vykradla se jako zloděj a zbylým obyvatelům zakázala opustit domy. Do poledne bylo jasno o tom, že 1. úsek I. okupační zóny byl zcela vyklizen. Svědčily o tom jednotlivé vlajky s hákovými kříži, které byly na druhé straně hranice vyvěšeny.
Mohlo tak ve stanovenou hodinu začít nerušené německé obsazování. Přesně ve 14 hodin se zvedla závora u celnice Landstraβen a silnice do Kunžvartu je volná. Nezapomenutelný okamžik!
Nekonečný jásot pro osvoboditele
Naše myšlenky se vrátily zpět do ranních hodin 13. března, kdy I. a II. prapor stály u celní závory v Kiefersfelden připraveny k pochodu do Kufsteinu. Ve stejnou hodinu držel III. prapor most přes Salzach u Freilassingu, aby mohl vpochodovat do Mozartova města Salzburgu.
Pochodující pěšáci však musí ve tváři udržet kamenný výraz. Jsou tu jako vykonavatelé Vůdcovy vůle...
A opět byla sobota, opět stály na hranici prapory nastoupené k pochodu do prastaré německé Nové země. U celního úřadu Landstraβen stál velitel divize generálporučík Hartmann spolu s velitelem pěšího pluku 61 plukovníkem Sintzenichem a krátkým proslovem oslavil velký čin Vůdce a nejvyššího velitele Wehrmacht. Potom nastoupila přehlídkovým pochodem 6. rota s četou těžkých kulometů z 8. roty, zatímco I. prapor pod velením podplukovníka Nebauera pochodoval se zajištěním ze Schnellenzipfu přes Kunžvart a Řasnici do Vlčích Jam. Major Pürkauer s II. praporem obsadil ve stejnou dobu Radvanovice a Dolní a Horní Cazov. Podplukovník Wittstatt se svým III. praporem obdržel vlastní bojový úkol, ale protože obsazení probíhalo mírovou cestou, byl v následujících dnech přisunut přes Kleinphilippsreut – celnice Landstraβen.
V Kunžvartu, který se mezitím slavnostně vyzdobil vlajkami s hákovými kříži a vlajkami Sudetoněmecké strany, defilovaly jednotky před velitelem divize. Nekonečný jásot zdravil osvoboditele z české nouze a útrap. Těmto starým, ustaraným a upracovaným rolníkům zamrzla slova na rtech a velké slzy emocí tekly po zvrásněných tvářích.
K uvítání tohoto vstupu, o kterém se hned všude rozkřiklo, se shromáždilo obyvatelstvo z celého okolí, takže okolní obce vypadaly jako po vymření. Lidé všeho nechali, utekli od práce z pole, ze stáje nebo z kuchyně. Mnoho lidí zde nebylo, pouze ti, co zůstali, většina utekla přes hranici. A těch několik málo, co zůstalo doma, mělo plné ruce práce – většinou museli pečovat o dobytek ve více hospodářstvích. Teď ale už neměli stání, nechali všechno ležet a stát, jen aby u toho mohli být také. Z posledních událostí se poučili tak dobře jako nikdy předtím.
U Vlčích Jam byla dosažena hraniční linie prvního dne. Polní stráže byly rozmístěny a zajišťovaly údolí Vltavy – hlavní opevněnou linii Čechů. Byla zde zřízena průběžná linie bunkrů, které obyvatelstvo nazývalo kavernami. Často jen 50 m od sebe a také mezi domy stály tyto dobře maskované betonové bloky, které měly způsobit mnohatisícovou smrt. Ještě do posledních dní na tom Češi pracovali a zřizovali k nim silniční zátarasy.
Když večer toho dne šla za zajišťovací linií jednotka spát, byly vidět stoupat na druhé straně Vltavy mnohé sloupy kouře a byly slyšet duté detonace. Češi ničili před ústupem poslední zbytky svých vojenských zařízení.
Obyvatelstvo se odtamtud toužebně dívalo k již osvobozeným obcím a vyčkávalo nedočkavě náš další pochod. Ten mohl začít teprve další den (byla krásná slunná podzimní neděle) v 16 hodin, neboť se šlo až po poledni, kdy odjel poslední vlak se zbytky češství, které zde bylo plánovitě dosazováno za účelem posunu jazykové hranice na západ a čechizace německého životního prostoru...
Konec 1. části.
Celý Gittnerův text o obsazování Šumavy, problémech Němců s těžkým šumavským terénem a desítky a dalších fotografií z jeho knihy najdete v knize Šumava 1938 – Německá okupace v dobových fotografiích a dokumentech (předpoklad vydání září 2018).  Publikace vydaná k 80. výročí Mnichovské dohody a okupace československého pohraničí přibližuje Šumavu a události roku 1938 pohledem ze strany tehdejšího nepřítele. Nově objevené, dosud nezveřejněné zpravodajské dokumenty z německých archivů odhalují zajímavá a mnohdy překvapující fakta o situaci v příhraničí a o střetech sudetoněmeckých povstalců s československými ozbrojenými složkami. Součástí knihy jsou překlady autentických vzpomínek německých vojáků a velké množství dosud nepublikovaných dobových fotografií, zachycujících nejen obsazování Šumavy německou armádou, ale také často zapomenutá nebo málo známá místa šumavského příhraničí. Naprostým unikátem je podrobná fotografická dokumentace návštěvy Adolfa Hitlera na Českokrumlovsku v říjnu 1938. |
