Ladislav Adamec byl posledním premiérem československé normalizace. Někteří reformátoři si od něj slibovali mnohé. Na úvod: zkusme odpovědět na otázku, jestli se nakonec opravdu stal československým Gorbačovem.
V jistém smyslu ano. A to v tom, že skutečně v druhé polovině osmdesátých let patřil mezi politickou špičku KSČ k těm politikům, kteří si uvědomovali nezbytnost reforem, kteří o nich veřejně mluvili, ale kteří je nedokázali zásadně prosadit, případně prosadili jen velmi malé, kosmetické změny. Ty nakonec nezabránily rozkladu režimu a nepřesvědčily veřejnost, že by měla ještě jednou dát komunistům šanci na nápravu. A v tom je jeho osud velmi podobný Gorbačovovi – i on byl zpočátku velkou nadějí, velmi otevřeně pojmenovával problémy sovětské společnosti a snažil se prosazovat reformy, které se mu ale vymkly z kontroly a de facto vedly k rozpadu Sovětského svazu a k ještě většímu prohloubení nedůvěry společnosti vůči systému jako takovému.
Nový pořad Normalizátoři připravují Jan Bureš a Vladimír Vokál.
Kdo byl tedy Ladislav Adamec, z jakých rodinných poměrů a odkud pocházel?
Pocházel ze severní Moravy, v podstatě z Beskyd, z Frenštátu pod Radhoštěm, kde vyrůstal a vystudoval obecnou školu. Pocházel z hornické rodiny. Poté chvíli studoval gymnázium, které nedokončil, a přešel na obchodní akademii, kde odmaturoval. Tam se zřejmě velmi výrazně formovala jeho budoucí kariéra, především kariéra ekonoma. Ačkoli byl samozřejmě politik, v rámci stranických funkcí v KSČ patřil už od konce padesátých let spíše k ekonomickým expertům, a to se zformovalo právě na obchodní akademii. Po druhé světové válce, v březnu 1946, vstoupil do KSČ – to bylo období, kdy strana těsně před parlamentními volbami roku 1946 vedla velkou náborovou akci, během níž do ní během několika měsíců vstoupily statisíce nových členů, mezi nimi i Ladislav Adamec. Hned po válce si hledal zaměstnání, pracoval v různých pozicích, byl vedoucím skladu v podniku, poté působil na personálních odděleních podniků ve Frenštátě pod Radhoštěm.
A jeho stranická kariéra?
Vstupem do KSČ začal do jisté míry dělat stranickou kariéru, i když ta přišla až zhruba o deset let později. V nejhorších letech režimu, tedy na začátku padesátých let, ještě nebyl v žádných významných stranických funkcích, spíše stoupal v kariérním žebříčku na různých vedoucích pozicích v podnicích na Frenštátsku a Beskydsku. Byl například nejprve náměstkem ředitele Gumáren Zubří, poté se stal dokonce ředitelem podniku ve Frenštátě, který na konci padesátých let vyráběl elektromotory. A ruku v ruce s tím šly od roku 1956 i stranické funkce.
Takže se nesmočil během padesátých let, během politických procesů?
O tom neexistuje žádný historický pramen. Nemáme žádnou informaci, že by se jakkoliv angažoval v politických procesech nebo v podobných záležitostech.
A jak se k těmto procesům stavěl později, třeba během Pražského jara v roce 1968 nebo v osmdesátých letech – kriticky, nebo naopak loajálně?
Vůbec nijak. Ladislav Adamec nikdy veřejně, a to ani po listopadu 1989, nebyl ochoten s nikým diskutovat o svém názoru na politické procesy a na veškeré násilí, které se v padesátých letech odehrávalo. V šedesátých letech, přesněji v roce 1968, se choval velmi opatrně, i když už byl od roku 1963 členem ústředního výboru komunistické strany a postupně vedl několik různých ekonomických oddělení na ústředním výboru KSČ, například oddělení průmyslu. Měl už poměrně vysokou pozici ve vedení strany, ale širší veřejnosti nebyl znám. Byl to spíše stranický funkcionář, ale více byrokrat než politik.
Neměl tedy ještě žádnou vysloveně politickou funkci?
Poslancem se stal až od roku 1969, ministrem ještě nebyl. Působil pouze v aparátu ústředního výboru KSČ a veřejně se nijak nevyjadřoval, o jeho názorech nebylo prakticky nic známo. Celé Pražské jaro proplul v úřednické pozici v budově ústředního výboru KSČ. A protože se během Pražského jara veřejně nevyjádřil ani jednoznačně ve prospěch Dubčeka, ale ani proti němu, ve chvíli, kdy Pražské jaro skončilo tak, jak skončilo, se mu kariéra po okupaci v roce 1968 neuzavřela – nikdo ho totiž nespojoval s jednoznačně produbčekovskými postoji.
První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček vítá generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Iljiče Brežněva při návštěvě Prahy. (únor 1968)
Čím to tedy bylo, že se pak začal prosazovat? Měl čistý štít – nesmočil se ani v padesátých letech, ani v roce 1968. Byl to jen dobrý stranický aparátčík?
Nebyl pouze dobrým stranickým aparátčíkem, byl to skutečně odborník, jeden z mála relativně vysokých funkcionářů ústředního výboru. Nejenže vystudoval klasickou vysokou školu politickou, kde získal titul RSDr., ale také obhájil kandidátskou práci na Vysoké škole ekonomické, kde dokonce obhájil nakonec i docenturu v oblasti národního hospodářství. Stal se tedy skutečně odborníkem, měl tak trochu pozici jakéhosi akademika uprostřed ústředního výboru KSČ. Musíme si uvědomit dvě věci. Za prvé, že Novotného garnitura ve druhé polovině šedesátých let byla mimo jiné založena na přesvědčení, že je třeba skutečně zlepšit stav ekonomiky a zvýšit životní úroveň obyvatelstva, a že je proto třeba upřednostňovat odborníky na vedoucích pozicích.
Byla to doba, kdy se už mohlo stát, že ředitelem podniku bude spíše dobrý ekonom bez stranické knížky než dobrý straník, který věci nerozumí – typické to bylo třeba v zemědělských družstvech. A Adamec byl uvnitř stranického aparátu už od poloviny šedesátých let znám jako odborník na národohospodářské otázky. Politici, kteří většinou – jak vidíme i dnes – ekonomickým problémům do hloubky nerozumí, mají totiž vždy dvě možnosti: buď dělají politiku špatně, protože ji dělají podle toho, jak si myslí, že se má dělat, anebo poslouchají odborníky. A vedení komunistické strany ve druhé polovině šedesátých let odborníky do určité míry poslouchalo, takže Adamcova pozice byla v tomto smyslu docela pevná.
A toho pak KSČ využila po okupaci v roce 1968?
Po roce 1968, kdy z politických důvodů muselo ze strany odejít obrovské množství lidí – několik set tisíc bylo vyloučeno z KSČ, mezi nimi většinou i odborníci, kteří se z pohledu normalizátorů postavili na „špatnou stranu“ – se Adamcovi jako odborníkovi, který se navíc veřejně jednostranně neztotožnil s Dubčekovým vedením během Pražského jara, se kariéra otevřela. Najednou byl potřeba někdo, kdo je nejen ekonomickým expertem v aparátu strany, ale kdo zároveň nemá žádný stranický škraloup a kdo může být dosazen přímo do výkonných funkcí ve vládě, na ministerstvech nebo v parlamentu.
Jak tedy pokračovala jeho státnická a stranická činnost? Čím se vlastně stal normalizátorem?
Ve druhé polovině šedesátých let se stal členem ústředního výboru KSČ – to už byla poměrně významná pozice. Po okupaci Československa a po schválení zákona o federalizaci vznikly od 1. ledna 1969 nové ústavní orgány národních republik – Česká národní rada a Slovenská národní rada jako národní parlamenty, a k nim odpovídající vlády – vedle federální vlády. Adamec se hned na začátku roku 1969 stává místopředsedou, respektive ministrem vlády České socialistické republiky, a v průběhu téhož roku se stává i poslancem České národní rady. V této poslanecké funkci vydržel až do roku 1990, tedy do pádu režimu. Ve funkcích v rámci české vlády zůstal do roku 1988, než přešel na pozici federálního premiéra.
A byl přesvědčeným normalizátorem typu Vasila Biľaka, anebo spíše pragmatikem typu Lubomíra Štrougala?
Řekl bych, že nebyl ani jedno. Zatímco Vasil Biľak byl skutečně ideolog, který stavěl ideologické pozice a názory na první místo, Ladislav Adamec ideolog rozhodně nebyl. Byl to pragmatik. Zároveň se ale lišil od Lubomíra Štrougala v jedné základní věci. Lubomír Štrougal byl ochoten riskovat svou tvář i kůži tím, že stál v čele vlády jako premiér – nesl tedy zodpovědnost za realizaci politiky, která se dělala v sedmdesátých letech a ještě většinu let osmdesátých, a to jak za její pozitivní, tak za negativní stránky, tedy za to, jak režim po ekonomické stránce vypadal. Věřil, že má smysl spolu s Gustávem Husákem normalizační režim udržovat aspoň v té podobě, že když už musíme strpět přítomnost sovětských vojáků a podřízenost Sovětskému svazu, budeme se aspoň snažit v rámci možností modernizovat československou ekonomiku a zlepšovat životní úroveň lidí.
Rok 1982. Tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak (první zprava) při tradičním prvomájovém průvodu na Letenské pláni v Praze. Po jeho pravoci A. Kapek, dále G. Husák a L. Štrougal.
Podle mého názoru Adamcovi o nic z toho nikdy nešlo. Byl to klasický aparátčík, kterému šlo o to mít dobře placené funkce, ve kterých neriskuje svůj krk, protože není veřejně vidět, nemá přímou zodpovědnost, není premiérem a nenese odpovědnost za dění v zemi. Byl v pozadí aparátu – i když byl ministrem, ministři sami o sobě neměli tak zásadní pozici ani vliv, protože o všem se rozhodovalo v předsednictvu ÚV KSČ, kam se Adamec dostal až v roce 1987. V tomto smyslu si myslím, že si našel takovou pozici, o níž věděl, že ho vedení strany potřebuje jako ekonomického experta, a byl ochoten zastávat funkce, kde příliš nefouká a kde příliš neriskuje, že se někomu znelíbí. V takových funkcích vydržel téměř až do konce režimu.
Napadá mě otázka, jestli se smočil natolik, že by se mohl dopustit i skutečně zločinných věcí. Vasil Biľak a jemu podobní byli přece lidé, kteří pozvali vojska zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Udělal Adamec něco zločinného?
Pokud chceme takto hodnotit kohokoliv, nejen politiky, ale jakoukoliv osobu, platí vždy určitá presumpce neviny – o tom, zda se někdo dopustil trestného činu, musí rozhodnout soud. Adamec nikdy nebyl postaven před soud, a to ani po roce 1989, za žádnou svou činnost. Nicméně samozřejmě nesl politickou zodpovědnost za podobu režimu. Má-li tedy někdo pocit, že sedmdesátá léta byla obdobím určitého relativního ekonomického vzestupu, pak se na tom Adamec nepřímo podílel. A má-li někdo pocit, že v osmdesátých letech docházelo k ekonomickému úpadku, podílel se na tom také, protože stál v pozicích, které ovlivňovaly zejména podobu ekonomické politiky československého státu.
Fotografie z natáčení „Normalizátorů“ s Janem Burešem a Vladimírem Vokálem.
Po roce 1989, tedy v demokratickém režimu, Adamec nikdy nebyl postaven před soud. Policie sice v roce 2021, tedy velmi dlouho po jeho smrti (zemřel v roce 2007), zahájila určité šetření, které mělo směřovat k prověření jeho zodpovědnosti za střelbu na lidi, kteří se v osmdesátých letech pokoušeli překonat státní hranici směrem na Západ. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu totiž dospěl k názoru, že i Adamec jako premiér byl informován o fungování represivního aparátu. Vzhledem k tomu, že podle našich zákonů nelze obvinit a soudně trestat člověka, který nežije, bylo toto řízení zastaveno. Nikdy tedy nebyl odsouzen. Ale v morální rovině, pokud to tak chceme nazvat, určitě nesl zodpovědnost za podobu tehdejšího režimu.
Pak jsou tu osmdesátá léta a nástup Michaila Gorbačova v Sovětském svazu – přichází perestrojka, glasnosť. Jak on sám zareagoval na přestavbu?
Zde je zajímavých hned několik věcí. Víme, že československé vedení nebylo zpočátku Gorbačovovými reformními snahami příliš nadšeno, protože mu to příliš připomínalo Pražské jaro. A protože všichni, kdo seděli v předsednictvu ÚV KSČ, věděli, že základním stavebním kamenem jejich pozice je duben 1969 – tedy že do svých funkcí přišli na základě shody, že Pražské jaro bylo špatně, a že v nich mohou zůstat, pouze pokud nepřipustí žádné zásadní reformy, které by veřejnosti připomněly Pražské jaro a mohly ji přimět znovu žádat reformy, jež by šly dál, než je komunistická strana ochotna unést. Ale najednou vál reformní vítr z Moskvy, a protože komunisté v Praze byli čtyřicet let zvyklí Moskvu poslouchat, respektive proti ní veřejně nevystupovat, a protože i v osmdesátých letech vykazoval československý režim ekonomické problémy jiného typu než v sedmdesátých letech – najednou byl nedostatek bytů, klesala hodnota mezd, respektive peněz, objevovaly se problémy v zásobování různým zbožím a životní úroveň obyvatelstva se do určité míry, byť ne zásadně, začala snižovat – objevili se i politici, kteří dávali najevo, že když už Moskva zahajuje reformy, především v ekonomické oblasti, měli bychom je dělat také.
Ladislav Adamec a Michail Gorbačov
Mluvil o nich premiér Lubomír Štrougal, který si velmi dobře uvědomoval, v jakém stavu se československá ekonomika z makroekonomického hlediska nachází, a začal o nich mluvit i Ladislav Adamec. Zajímavé ale je, že hlavní reformátor, tedy člověk, který chtěl reformy skutečně dělat – Lubomír Štrougal – byl v roce 1988 velmi nevybíravým způsobem odstaven ze všech funkcí a donucen odejít z politiky. Vysvětluje se to tak, že konzervativci, kteří ve vedení strany převládali, nechtěli akceptovat jeho návrhy a on prostě práskl dveřmi a odešel. Dnes ale víme, že na jeho odvolání, respektive na strategii, která vedla k jeho rezignaci, měl velkou zásluhu právě Ladislav Adamec. Ten se sice později prezentoval jako politik, který chápe potřebu reforem a chtěl je prosazovat, ale do své pozice se dostal právě proto, že nejprve přispěl k likvidaci Lubomíra Štrougala.
Jak se ho zbavil?
Adamec, byť ne veřejně, ale na fóru stranických orgánů, zejména na ústředním výboru, otevřeně kritizoval Štrougala. Obviňoval ho z toho, že je velmi nepružný, příliš konzervativní, a že není ochoten opustit dogmata konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Vyčítal mu také, že je jako dlouholetý federální premiér odpovědný za celkový stav ekonomiky země. Bylo to do jisté míry absurdní, protože Lubomír Štrougal svou zodpovědnost za stav ekonomiky nepopíral, ale byl zároveň jediným z členů předsednictva ústředního výboru, který opakovaně přicházel s návrhy na reformy a konzervativcům říkal, že takhle už nelze pokračovat a je nutné začít reformovat. Oni ho ale nechtěli slyšet.
Lubomír Štrougal (vlevo) vítá na ruzyňském letišti Fidela Castra. Vpravo generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák.
Na stranických fórech se Adamec naopak vůči Štrougalovi vymezoval a v podstatě dával najevo, že Štrougal na svou funkci už nestačí a je třeba ho odvolat. Nakonec i díky této rétorice, ale hlavně díky tomu, že necítil podporu předsednictva ÚV KSČ, na všechny funkce v roce 1988 rezignoval. Adamec dosáhl svého, stal se jeho nástupcem a začal mluvit o reformách, jeho reformní snažení ale bylo velmi slabé – žádné zásadní reformy se mu prosadit nepodařilo. Dnes samozřejmě můžeme snadno tvrdit, že po bitvě je každý generál – víme, že když se v roce 1988 stal premiérem, měl k dispozici vlastně jen jeden rok, což ale tehdy nikdo nevěděl, a je třeba to takto vnímat. Rozhodně tedy nebylo mnoho času něco zásadního prosadit.
Skutečně se mu nepodařilo nic prosadit?
Něco se podařilo – byl například přijat zákon o státním podniku, napsaný podle vzoru sovětského zákona, který v podstatě umožňoval princip větší ekonomické samostatnosti podniků, ale zároveň i větší ekonomickou zodpovědnost jejich managementu za vlastní hospodářské výsledky, a umožňoval státu přestat dotovat některé nerentabilní podniky. Protože to všechno vešlo v platnost až na začátku roku 1989, nebylo pak už moc času ukázat, zda tyto změny měly nějaký dlouhodobější pozitivní efekt, či nikoliv.
Byla tedy perestrojka v československém pojetí slepou uličkou?
Neřekl bych slepou uličkou, byla to spíš rétorika než realita – úplně stejně jako Pražské jaro. Podíváme-li se na Pražské jaro, málokdy se zdůrazňuje, že tvrzení, že šlo o největší pokus o reformu socialismu v celém východním bloku mezi lety 1948 a 1989, není podle mě pravdivé. Daleko větším a významnějším pokusem byla politika Imreho Nagye v padesátých letech v Maďarsku, protože Nagy na rozdíl od Pražského jara nejenom měl seznam reforem, ale také většinu z nich skutečně zavedl.
A Pražské jaro?
V Československu je Pražské jaro z hlediska reformního procesu v podstatě jen o tom, že vznikl akční program KSČ, tedy seznam reforem, z nichž se ale zrealizovala pouze jedna – zrušení cenzury, a i to spíše tak, že média sama přestala stranu poslouchat. Pražské jaro tedy samo o sobě nebylo žádným výrazným reformním procesem, byl to spíše jen seznam reforem. A v letech 1988–1989 to vypadalo velmi podobně.
Adamec byl u veřejnosti velmi populární, protože uměl pracovat s médii – objížděl republiku, jezdil do závodů, poslouchal dělníky, co všechno podle nich nefunguje a co by se mělo změnit, a říkal jim, že mají pravdu, že to vedení ví a že změny udělá. Přesně tohle dělal i Michail Gorbačov v Sovětském svazu. Bylo to samozřejmě populární, protože po dlouhých desetiletích konečně někdo z centra veřejně říkal, že chápe, že země má problémy, že režim ve spoustě věcí nefunguje a že je třeba si vyhrnout rukávy a dělat reformy. Realita těch reforem ale byla velmi slabá a Adamec toho ve skutečnosti mnoho neprosadil.
Veřejné zdroje uvádějí, že Ladislav Adamec byl od sedmdesátých let veden podle takzvaného Mitrochinova archivu jako důvěrník KGB pod krycím jménem Atos. Je to pravda? Odpovídá to i jeho skutečnému chování?
Je to realita v tom smyslu, že tato informace je obsažena v Mitrochinově archivu. Vasilij Mitrochin byl člověk, který působil ve strukturách KGB v Sovětském svazu, a v době, kdy se Sovětský svaz začal rozpadat, si vlastnoručně opsal obrovské množství dokumentů, které ukrýval na své chatě, poté utekl do Londýna a předal je, respektive jejich přepisy, britské vládě, která je následně uschovala na univerzitě, myslím, v Cambridgi, kde jsou dodnes. V tomto smyslu je Mitrochinův archiv mezi historiky považován za velmi relevantní zdroj informací, nikoliv za soubor výmyslů či konspirací.
Mitrochinův archiv je k nahlédnutí v archivu Univerzity v Cambridge.
Je to podobné jako v případě historika Karla Kaplana, který v šedesátých a sedmdesátých letech vyvezl z Československa řadu dokumentů z provenience aparátu ÚV KSČ a na jejich základě psal odborné práce. Mitrochin na základě svých materiálů napsal dokonce dvě knihy. V tomto smyslu se dá informaci věřit. Mimochodem, Ladislav Adamec nebyl mezi agenty, respektive takzvanými důvěrníky KGB, sám – bylo i více vysoce postavených normalizačních funkcionářů KSČ ve stejné roli. Nemáme ale žádné další dokumenty, které by prokazovaly, jak konkrétně ta spolupráce vypadala. Víme, že status důvěrníka znamená, že daná osoba má za úkol předávat informace sovětské straně, ale zda a v jaké míře a jaké informace Ladislav Adamec skutečně předával, to opravdu nevíme. Jediné místo, kde by to bylo možné dohledat, jsou sovětské archivy, a tam to buď nikdo dosud nehledal, nebo to nebylo nalezeno, případně jsou tyto archivy nepřístupné.
Proč se právě Ladislav Adamec stal kontaktní osobou pro jednání s opozicí od srpna do prosince 1989? V rozhovoru mi například Michal Horáček řekl, že byli v rámci iniciativy Most ochotni jednat pouze s ním, s nikým jiným. Proč právě on?
Tato situace má hned několik rovin. Za prvé si musíme uvědomit, že v létě 1989 se sice v Československu zdánlivě nic neděje a stále tu panuje šedivý normalizační režim, ale všude kolem začínají režimy padat. V Polsku a Maďarsku probíhají obrovské protesty, v Polsku proběhly volby, které komunisté prohráli a vyhrála je Solidarita, vytváří se první vláda, kde mají většinu demokratičtí politici, nikoliv komunisté, začínají velké demonstrace ve východním Německu a podobně. Takže i lidé, kteří stáli v čele československého režimu, respektive alespoň někteří z nich, si uvědomovali, že režim má problémy.
Adamcova pozice byla taková, že jako jediný z funkcionářů ve vedení strany veřejně a často kriticky mluvil o stavu režimu a dával najevo, že chce dělat reformy. Opozice, která sice nebyla úplně jednotná, ale jejíž hlavní organizací byla Charta a lidé okolo Václava Havla, vycházela z názoru, že má-li se v Československu něco změnit, je třeba, aby opozice předávala své návrhy politikům, kteří v danou chvíli měli stále moc – nikdo totiž nevěděl, kdy režim padne. Dnes to víme, ale v létě 1989 vůbec nebylo jasné, zda k tomu dojde a případně kdy. Kontakty mezi Adamcem a opozicí do značné míry zprostředkovával Oskar Krejčí, poradce Ladislava Adamce na předsednictvu vlády, člověk, který byl ochoten do určité míry riskovat a zároveň si uvědomoval, že režim má velké problémy. Adamec se mu se svými názory svěřoval – mimochodem, ve chvíli, kdy zemí začala kolovat nahrávka projevu Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, řekl Adamec Oskaru Krejčímu: „Tak toto je konec režimu.“ Veřejně by to samozřejmě nikdy neřekl, ale k Oskaru Krejčímu měl takovou důvěru, že s ním takto otevřeně mluvil.
Takže jaký byl scénář?
Oskar Krejčí se propojil se zástupci iniciativy Most, za kterou byli Michael Kocáb a Michal Horáček. Most byla neformální iniciativa, kterou tito dva založili s heslem, že politika je uměním nemožného, nikoliv možného, a snažili se propojit opozici s představiteli vlády, tedy navodit mezi nimi nějaký dialog – a to prostřednictvím lidí z kultury, kteří by byli schopni zprostředkovat vzkazy třeba premiérovi. Michael Kocáb se tak, myslím, dostal k premiéru Adamcovi na nějakém představení v Národním divadle, kde se o přestávce potkali na chodbě a on mu řekl, že je ochoten či schopen zprostředkovat nějaké rozhovory.
Předseda vlády Ladislav Adamec a dramatik Václav Havel během jednání delegací ÚV NF ČSSR se zástupci Občanského fóra v Obecním domě v Praze. (26. listopadu 1989)
Zásadní bylo, že Adamec to úplně neodmítl. Ačkoliv se Oskar Krejčí v létě 1989 se zástupci iniciativy Most několikrát sešel, dělal to s vědomím Ladislava Adamce, který se těmto kontaktům nebránil. Prostřednictvím Oskara Krejčího a iniciativy Most předložila opozice Ladislavu Adamcovi i některé konkrétní návrhy, směřující spíše ke klasickým zájmům lidí v opozici, například k propuštění novinářů Lidových novin, Jiřího Rumla, z vězení. Byly to tedy určité požadavky, přičemž Oskar Krejčí zamýšlel připravit jednání mezi Ladislavem Adamcem a zástupci opozice. To trochu připomínalo strategii Solidarity, kdy se v jedné vile ve Varšavě tajně konaly schůzky mezi předáky Solidarity a vysokými představiteli komunistického režimu v Polsku – jednání byla přísně tajná, ale dohodly se na nich konkrétní kroky, které pak byly veřejně transformovány do reformní politiky, jež vyústila ve svobodné volby v Polsku.
Možná měl Oskar Krejčí podobnou představu. K oněm jednáním ale nakonec nedošlo, protože se o nich, respektive o těchto aktivitách, dozvěděl Miloš Jakeš a zakázal Ladislavu Adamcovi v tomto cokoliv dál podnikat. Adamec ale zřejmě Miloše Jakeše už úplně nebral vážně, protože Oskaru Krejčímu i nadále toleroval udržování kontaktů s opozicí. A pak přišel 17. listopad.
A proč to všechno dělal? Věděl, že je režim odsouzen k pádu? Vnímal mezinárodně politický kontext? Anebo z toho chtěl něco mít, chtěl se třeba stát prezidentem?
Těžko říct, jak přesně se úvahy pana Adamce, řekněme třeba v září, tehdy ubíraly. Určitě ale viděl, v jaké mezinárodní situaci se komunistický režim v Československu nachází. Viděl, že kolem nás padají režimy a že už začíná zvonit konec středoevropskému sovětskému bloku. Mohl doufat, že v Československu k žádné radikální změně nedojde, ale mohl také předvídat, že k ní dojde – že i tady nakonec vypuknou nějaké protesty, demonstrace nebo krach či otevření se režimu, a že dojde k uvolnění energie nespokojenosti té části veřejnosti, která s režimem nesouhlasila, včetně opozice.
A mohl se prostě připravovat, protože štěstí přeje připraveným – jestliže udržujete kontakty s těmi, kdo představují alternativu, byť si Adamec o opozici asi nedělal velké iluze, přesto opozice představovala jistou alternativu, možnost předání moci nebo zapojení do struktury moci, mohl se domnívat, že bude-li mít on sám kontakty na opozici, získá velkou výhodu ve chvíli, kdy k něčemu dojde a ostatní konzervativci ve vedení strany takovou výhodu mít nebudou. A pokud by ti sami nebyli schopni přijít s reálným řešením možné krize, mohly by Adamcovi kontakty udržované prostřednictvím Oskara Krejčího umožnit tuto situaci ovládnout. A přesně to se po 17. listopadu nakonec stalo.
Jak na sebe reagovali během revoluce Adamec s Havlem? Bylo ve hře skutečně násilné potlačení revoluce? Měl komunistický režim stále podporu z Moskvy? Komunikoval tehdy Adamec s Gorbačovem? A co Marián Čalfa? Byl to Adamcův muž, nebo jednal na vlastní pěst?A co vlastně bylo s Ladislavem Adamcem po pádu železné opony? Jak skončil? I na to odpovídal Jan Bureš v úvodním dílu pořadu Normalizátoři.
Ladislav Adamec (1926–2007)
|
