 |
Úvahy o vývoji mechanizovaných prostředků pro námořní invazi byly ve Spojených státech zahájené v době, kdy bylo jasné, že další světový konflikt je na spadnutí a USA se mu dříve či později stejně nevyhnou. Po pádu Francie a zemí Beneluxu bylo jasné, že jedinou cestou, jak se dostat zpět na kontinent bude invaze, v lepším případě z území Velké Británie, a pokud by i ta padla, tak z území Commonwealthu nebo dokonce přímo z USA.
Hlavně levně a spolehlivě
Urychleně byly objednány prostředky na udržení námořního obchodu a na provedení invaze. Základem byly transportní lodě Liberty. Přepravu jednotek a materiálu na pobřeží měly zajišťovat vyloďovací čluny LCVP (Landing Craft Vehicle Personnel) schopné přirazit až na pláž. Nevyřešené zůstalo zásobování v době, kdy invazní síly již prolomily pobřežní obrannou linii a zahájily postup do vnitrozemí, ale předmostí mělo zatím malou hloubku, takže pláže byly v dostřelu polního dělostřelectva.
V takovém případě nebylo možné provádět na plážích nějakou překládku, nebo tam vršit hromady zásob. Nehledě na to, že LCVP byly nutné na přepravu posil, aby bylo možné udržet tempo útoku. Ideálním řešením se jevil obojživelný nákladní automobil, který by bylo možné naložit u boku lodi, k pláži by doplul vlastní silou, z pláže by byl schopný vyjet po provizorně zpevněných pásech a dál by mohl pokračovat k zásobovacím místům prvosledových jednotek.
Nic takového žádná armáda ve výzbroji neměla. Kromě americké armády se vyjádřilo i námořnictvo (USN – US Navy), námořní pěchota (USMC – US Marine Corps) a pobřežní stráž (USCG – US Coast Guard), že by pro podobný stroj našly i jiné využití. Vývoj měl zajistit Národní výbor pro obranné výzkumy NDRC (National Defence Research Commitee). Vedoucím projektu, Palmer Cosslett Putman, byl známý tím, že dokáže postavit cokoli prakticky na koleně. Ponton navrhoval Roderick Stephens, hlavní konstruktér společnosti vyrábějící závodní jachty.
Vše se nejprve zkoušelo v malém na GPA Seep.
Logickým prvním krokem bylo zkusit to nejprve v malém. A tak vznikla obojživelná varianta Fordu GPW, označená GPA, přezdívaná Sea Jeep, zkráceně Seep. Ta se dostala do sériové výroby, ale zhruba polovina vozidel skončila v SSSR, kde byly pro jejich využití vhodnější podmínky.
Konkrétní kroky ke konstrukci nákladního obojživelného vozidla se začaly podnikat v březnu 1942. Mělo mít stoupavost 60 % a schopnost překonat svislý stupeň vysoký 45 cm, mělo být schopné plavby i na rozbouřeném moři s vlnami do výšky 4 m a mělo být schopné překonat útesy a pískové bariéry. Konstrukce měla vycházet z nějaké typu zavedeného do výroby a maximum dílů mělo být shodných nebo jen mírně modifikovaných. Volba padla na 2,5tunový nákladní automobil série 353 společnosti GMC (General Motors Corporations) série 353.
Prototypy obojživelného vozidla byly postaveny na „tuponosé“ verzi AFKWX, kde znamenalo: A – design z roku 1939, F – trambusová kabina, K – poháněná přední náprava, W – poháněné dvě zadní nápravy a X – nestandardní podvozek. Důvodem byla delší ložná plocha a rám nutný pro vyztužení pontonu a zajištění dostatečného výtlaku.
