V první části článku jsme se seznámili s německými přípravami na obsazení území a vstoupili s jednotkami pěšího pluku 61 do první části okupační zóny I u dnešního městysu Strážný, který zabrali Němci odpoledne 1. října 1938.
Vzpomínkový článek německého záložního nadporučíka Wilhelma Heidbrinka pokračuje i s popisem událostí následujících dní německého záboru Šumavy. Nyní se přenesme do odpoledních hodin 2. října 1938, kdy jednotky Wehrmachtu stály u řeky Vltavy a čekalo je vůbec poprvé setkání s liniemi československého opevnění.
Vzpomínky jsou přeloženy tak, aby byla v maximální míře zachována autenticita dobového textu, nově jsou vloženy mezititulky.
Zkáza nejen v lesích
Za jásotu vyčkávajícího obyvatelstva pak zahájil I. prapor postup do Volar. II. prapor odbočil do Horní Vltavice a III. prapor obsadil Zátoň. Linie bunkrů tak ležela v novém úseku nebo za ním. Prázdnotou zely střílny hrozící do prázdna a po obou stranách pochodové cesty ležely odklizené silniční zátarasy.
V lesích to byl obraz zkázy! Početné velké stromy i mladý porost padly v posledních dnech za oběť ranám sekyr Čechů. Spěšně káceli Češi průseky v lesích pro získání palebného pole. Také mosty byly navrtány a připraveny k odstřelu. To vše teď ztratilo smysl a účel. Opevnění dorazil čin jednoho muže, kterému vystrašené obyvatelstvo vyjadřovalo vřelý dík voláním „Heil Hitler“.
Raně středověké město Volary s úžasnými starými dřevěnými stavbami připomínajícími vysokohorské obce, jehož dějinný význam stoupl v době obchodních karavan a velkých obchodníků, kteří zde odpočívali. Město bylo tehdy posledním „soumarským náměstím“ na Zlaté stezce z Pasova do Prachatic.
Nebyl však čas na rozjímání. Za nepopsatelného jásotu obyvatelstva defilovaly jednotky na náměstí před velícím generálem VII. armádního sboru, generálem Ritter von Schobertem. Ve všem spěchu osazené vlajky a girlandy dávaly tomuto rolnickému a řemeslnickému městu dosud nevídaný obraz a slavnostní veselý rámec. A další den také přinesl sváteční a slavnostní hodiny jak pro obyvatelstvo, tak pro jednotku.
Pro získání lepšího palebného pole byly před objekty opevnění káceny lesní porosty - zde vykácený porost u Soumarského Mostu.
Jeden z mnoha lenorských řopíků vyfotografovaný několik hodin po ústupu čs. posádky. Na objektu je ještě původní krycí maska.
V těchto dnech vzniklo vzájemné pouto a obyvatelstvo bohatě obdarovalo jednotku srdcem i rukou. K občerstvení bylo nabízeno pivo i chléb. Pokud bude chtít někdo mluvit o dojemném poděkování při vstupu německých jednotek, pak musí mluvit o Volarech, stejně jako o jiných místech v Sudetech. Obyvatelé nevěděli, co by z lásky k vojákům udělali dříve. Zda je obejmout, nebo zasypat květinami, kdyby mohli, tak by vzali pušku a výstroj, aby se lehčeji pochodovalo.
Přišli pomáhat
Obsazením Volar, Zátoně a linie Horní Vltavice – Borová Lada dosáhl pluk hranic pro II. zónu a zase postavil zajišťovací hlídky. Proti nim na dohled stály hlídky ustupujících Čechů. Tedy i přes jásot a mírové obsazení to nebyl zcela mírový obraz: hlídky a zátarasy s protitankovými kanóny na silnicích a cestách vedoucích na východ, děla a protiletadlové kanóny v palebných postaveních připravené k nasazení. Mír s válečnými příznaky.
Také kontroly byly přísné. Nikdo nesměl sem nebo tam bez nutných dokladů. Nic se však nestalo. Češi se drželi rozkazů, a pokud přišli čeští důstojníci k naší linii na jednání, chovali se rytířsky. To, že zápasili o každou píď země, lze z jejich úhlu pohledu pochopit. Zde však rozhodovala hraniční komise.
V příštích dnech také začali chodit první mladí sudetští Němci, kteří právě sloužili v české armádě, nebo záložníci, kteří neměli při mobilizaci možnost utéct. Přicházeli jednotlivě nebo ve skupinách a byli přešťastní, že jsou zase doma a navíc v německé otčině.
Až do 8. října zůstal pluk v tomto úseku. Jednotka však nebyla nečinná, neboť nicnedělání je pro ni jako jed. O co slabší byla služba na hranicích, o to více se pomáhalo obyvatelstvu se sklizní okopanin a obděláváním polí. Všechno zůstalo ležet kvůli nejistotě posledních týdnů a nedostatku pracovních sil.
Obávaná česká zima, která přichází často velmi brzy, byla důvodem k nutné rychlé pomoci, aby se zachránily pro obyvatelstvo tak důležité žně. Celé roty nastoupily s muži, koňmi a vozy k zemědělské pomoci. Tímto byl rychle vytvořen tak těsný a srdečný vztah mezi obyvateli a vojáky, jež rozchod už po několika dnech bolel, když pluk 8. října v 12:00 nastoupil k dalšímu pochodu do úseku Vimperk.
Německá pěchota při průchodu Lenorou kolem objektu lehkého opevnění.
Zdvižené pravice obyvatel Lenory lemují pochodovou kolonu německých jednotek v Lenoře.
Německá schematická mapa zobrazující rozsah záboru šumavského území jednotkami pěšího pluku 61 ve dnech 1. a 2. října 1938.
Osvobození z dusivého stínu české touhy po moci
Zase to byla sobota. Kolem tmavého svátečního lesa u divokého Boubína vál chladný a studený český vítr. Občas také zaprší, přesto se pak ukáže slunce. Až do tisíce metrů nadmořské výšky stoupá silnice u Kubovy Hutě, odkud zase pomalu padá do Vimperka.
Vysoko nad městem trůní prastarý zámek. Základní kámen k němu položila mocná hrabata z Bogenu v roce 1195. Dnes je ve vlastnictví knížete Schwarzenberga. Jeho historie je bohatá, stejně jako dějiny tohoto města. Jeho obyvatelé byli také kdysi bohatí, o čemž dodnes svědčí skvostné měšťanské stavby.
Záběr z vojenské přehlídky ve Vimperku, kde generál von Epp mluví s příslušníkem pěšího pluku 61, který se účastnil bojů v 1. světové válce.
Ale jakmile se město dostalo do dusivého stínu české touhy po moci, začalo zevnitř upadat, i přes nablýskanou českou krásu z vnějšku. Stojí tu dnes jako páteř snahy o čechizaci nové obytné domy, správní stavby a především školy. Přesto se rozšiřovala bída a nouze, kvetoucí průmysl se zhroutil. Ale obyvatelstvo přestálo tuto těžkou zkoušku, která se mu těžce podepsala v obličejích, a 8. října tohoto roku prožilo svůj nejšťastnější den. Jeho vlast se příchodem pluku vrátila zpět k mateřské zemi.
Zvonění zvonů nás přijalo a doprovázelo na cestě slavnostně vyzdobeným městem. Zaplnily jej transparenty, girlandy a vlajky a pochodový vstup do města se uskutečnil za nekonečného jásotu. Kvůli uvítání byl celý Vimperk na nohou. Po rázném pochodu, kterému přihlížel divizní velitel, jsme se ve městě ubytovali.
Město se zdálo proměněné jako mávnutím kouzelného proutku. Strašlivé časy cizí nadvlády byly zapomenuty. České jednotky, které odtáhly z města den před tím, zde nenechaly nic, co by bylo připomínkou na strašlivý osud, který hrozil vymýcením všeho německého. S německými jednotkami se Vimperským vrátily krev ke krvi, duch k duchu, víra, naděje a odvaha.
Na mohutném shromáždění na nádherně vyzdobeném náměstí obyvatelstvo vyjádřilo večer 9. října svůj dík Vůdci. Po nekonečném pochodňovém průvodu slavnostně nasvíceným městem se konala pozdvihující slavnost. Byl u toho celý Vimperk, nikdo, kdo mohl ještě stát na nohou, nezůstal doma. Dvě čestné roty s vlajkou a hudbu dokazovaly sounáležitost lidu a armády, která byla potvrzena také v promluvách starosty, zástupců Sudetoněmecké strany a velitele pluku.
Průzkumná zajišťovací jednotka pěšího pluku 61 překračuje odpoledne 2. října 1938 most přes Vltavu před Lenorou, kde již čeká místní obyvatelstvo na uvítání "osvoboditelů".
Pluk zůstal 14 dní v tomto pohostinném městě ležícím těsně u hranice, kterou vícero rot zajišťovalo předsunutými hlídkami, polními strážemi, stavěním závor a prováděním hraničních kontrol.
Ojedinělý pocit vojenského štěstí
Během tří pochodových dnů vzal pluk do péče a pod ochranu nádhernou lesní vlast Adalberta Stiftera, kterou tak opojně opěvuje v knížečce nazvané Hochwald. A Stifter nelhal, což jsme zakusili na podzim před naším odchodem...
Tyto týdny byly pro jednotku doslova lahůdkovým a prožitkovým obdobím, ve kterém také zažila největší evropský prales u Boubína. Zůstal zde původní život a v bytí a rozpadu se ukazuje věčný zákon stvoření. Na vrcholu Boubína na 40 metrů vysoké vyhlídkové věži vztyčil pluk vlajku s hákovým křížem a na věž pokřtěnou jako Leiberturm připevnil pamětní tabuli připomínající obsazení Sudet plukem. Dříve než skončilo toto zážitkové období, měl jej pluk ještě korunovat docela zvláštní poctou.
Zlí novináři šíří fámy, Češi nesnesitelně utlačují Němce a Vůdce musí udeřit„Přes 200 000 uprchlíků, mnoho mrtvých, zranění a uvěznění, mnoho zničených budov a odstřely mostů a cest v sudetoněmecké oblasti.“ Takto líčí německý voják situaci v československém pohraničí v roce 1938. Nesnesitelná čechizace sudetských Němců donutila Vůdce k odvetnému útoku na Československo |
Vůdce a Říšský kancléř jmenoval svého místodržícího v Bavorsku generála Ritter von Eppa k jeho 70. narozeninám čestným velitelem pluku. Čest pro pluk, na kterou je zvláště hrdý. A zde ve Vimperku převzal generál 20. října při slavnostní přehlídce svůj pluk.
21. října bylo zahájeno stahování jednotek ze Sudet, nad kterými navždy vlají vlajky Adolfa Hitlera. Domů do staré Říše se jelo v dlouhých kolonách, zpět na nakládací nádraží a jako poslední z mnichovských posádek se vrátil 27.–28. října zpět do Traunsteinu III. prapor.
Pěší pluk 61 nesl v tomto roce dvakrát vlajku do nové německé země, dvakrát se spolupodílel na moci Německa a jeho hrdé, svobodné velikosti, dvakrát mu poděkovalo přešťastné obyvatelstvo za osvobození. Vskutku ojedinělý a krásný pocit vojenského štěstí.
Konec druhé, závěrečné části. První najdete zde.
Celý Gittnerův text o obsazování Šumavy, problémech Němců s těžkým šumavským terénem a desítky a dalších fotografií z jeho knihy najdete v knize Šumava 1938 – Německá okupace v dobových fotografiích a dokumentech (2018).  Publikace vydaná k 80. výročí Mnichovské dohody a okupace československého pohraničí přibližuje Šumavu a události roku 1938 pohledem ze strany tehdejšího nepřítele. Nově objevené, dosud nezveřejněné zpravodajské dokumenty z německých archivů odhalují zajímavá a mnohdy překvapující fakta o situaci v příhraničí a o střetech sudetoněmeckých povstalců s československými ozbrojenými složkami. Součástí knihy jsou překlady autentických vzpomínek německých vojáků a velké množství dosud nepublikovaných dobových fotografií, zachycujících nejen obsazování Šumavy německou armádou, ale také často zapomenutá nebo málo známá místa šumavského příhraničí. Naprostým unikátem je podrobná fotografická dokumentace návštěvy Adolfa Hitlera na Českokrumlovsku v říjnu 1938. |
