První díl zachycoval nejen dětství a mládí Miloše Knorra, ale také jeho účast v druhé světové válce, včetně vylodění v Normandii. Skončil krátce po komunistickém puči 1948, kdy se Miloš Knorr rozhodl k útěku za hranice.
Ostatky hrdiny z Normandie se vrátily do IvančicV den nedožitých stých narozenin byly v Ivančicích se všemi vojenskými poctami uloženy ostatky válečného hrdiny vylodění v Normandii a místního rodáka Miloše Knorra. Dosud byla urna s jeho popelem ve Spojených státech. |
Knorr odjel za otcem do Ivančic, matka už nežila. Odtamtud se začal chystat k útěku. Známá, která jezdila služebně do Vídně, mu obstarala falešnou rakouskou průkazku. Na černém trhu v Brně koupil šilinky. Zástupce amerického vojenského atašé mu slíbil, že dopraví do Vídně jeho kufry se šatstvem a prádlem. A potom zajel major do Znojma za dr. Františkem Muchou, okresním velitelem Státní bezpečnosti.
Mucha zvaný „Vančák“ byl o osm let starší, ale kluci se dobře znali z gymnázia. Muchův mladší bratr, který padl jako letec v Anglii, se s Milošem kamarádil. Teď měl Knorr prosbu: „Franto, chtěl bych, abys mne a mého kamaráda René Černého s jeho snoubenkou převedl přes hranice.“ Velitel StB odpověděl: „Převedu vás, chlapy, ale žádné ženské. Kdyby to prasklo, ženy si odsedí tři měsíce a nás pověsí.“
Mladík se svěřil otci. „Za jak dlouho se vrátíš?“ chtěl vědět starostlivý kantor. „Do pěti let,“ odpověděl syn.
Na Prvního máje musel major Knorr do průvodu se svým praporem ve Šternberku. Potom požádal kapitána od kontrarozvědky, který ho stále sledoval, aby ho odvezl na nádraží do Olomouce: „Mám rande s přítelkyní v Pardubicích. Jak víš, Prahu mám zakázanou. Jistě odposloucháváte telefony, tak jsi o této schůzce slyšel.“
Kapitán se proti podezření z odposlechu ohradil, ale majora k rychlíku odvezl. Knorr vstoupil do vagonu a druhou stranou vyšel ven. Potom zastavil první taxi a nechal se odvézt do Brna a odtud dalším vozem do Znojma. Schůzku s majorem Černým zmeškal, avšak ten se už dřív rozhodl přejít sám za pomoci celníků – a ti ho zradili.
Knorr přespal u Muchů a druhý den ráno vyjel s přítelovou rodinou do lesa. Paní Muchová s dětmi šla sbírat houby, oba muži vykročili k řece Dyji. V hloubi lesa na ně čekal neodsunutý Němec. „Ten tě bezpečně převede,“ řekl Mucha. „A teď sbohem!“
Němec a Čech přebrodili řeku a došli do myslivny. Rakouský hajný se nechal za pomoci šilinků a britské vojenské průkazky přemluvit. Nechá tady pána přespat a zatelefonuje do Vídně, aby pro něj ráno přijeli. Cesta do rakouské metropole byla nebezpečná, protože vedla sovětským okupačním pásmem. V pondělí se objevilo auto s mladými manželi a dítětem. Měli šest láhví whisky a špatně padělaný osobní průkaz pro Knorra. Uprchlík se divil: „Na co whisky a holčička?“
U první sovětské kontroly pochopil. Jakmile si začal voják prohlížet Knorrův průkaz, štípla paní holčičku do zadku a ta se rozbrečela. Rus dítě konejšil, ale to řvalo stále víc. Nakonec řidič strčil vojákovi láhev, aby je pustil. Takto projeli pět kontrolních bodů. Šestou láhev vypili sami v jejich bytě v americkém sektoru. Samozřejmě všechno šlo na účet uprchlíka.
„To, co pro mne Mucha udělal, jsem nikdy nikomu neprozradil,“ říká dnes generál Knorr. „Ani Američanům.“
Do Ivančic se vrátily ostatky rodáka a vojáka z vylodění v Normandii Miloše Knorra. Uložení i vzpomínka proběhla se všemi vojenskými poctami.
Služba u CIC Vídeň
Ve Vídni se ohlásil na americkém velvyslanectví, kde už o něm věděli, a u kontrašpionážní služby CIC. Nechtěl se ve Vídni zdržovat, počká si jen na vízum do Anglie. Velitel stanice CIC ho však přemluvil, aby jim zatím pomáhal s uprchlíky. „Musíme je aspoň zběžně prověřovat a potom zařizovat jejich přesun přes ruské pásmo k nám.“
Knorr souhlasil. Některé dny se hlásily desítky Čechů a Slováků. Knorr ověřoval jejich totožnost, zběžně je oťukal a odesílal pryč. „Na jejich důkladné prověřování nebyl čas,“ vzpomínal během našich rozhovorů v devadesátých letech. „Určitě mezi nimi byli komunističtí agenti. Ovšem pro nás bylo nejdůležitější, abychom je rychle dostali z amerického sektoru Vídně do amerického pásma Rakouska.“
Rakouská policie půjčovala prostřednictvím politických stran – lidovců a sociálních demokratů – úřadovně CIC čisté osobní průkazy, které se vyplňovaly falešnými jmény. Ale bylo jich málo, a proto mnozí uprchlíci přecházeli bez papírů. Knorr jim obstarával průvodce, kteří znali cestu, a jízdenky na vlak. Peníze na to dostával od Američanů.
Po dvou měsících odletěl major do Anglie. Velitel jeho bývalého pluku a další důstojníci mu nabízeli pohostinství. On však hledal trvalé zaměstnání – a volných míst bylo v Anglii málo.
Když se ohlásil u generála Sergeje Ingra, za války ministra obrany v londýnské vládě, dostal radu: „Jestli vás Američané potřebují, vraťte se. Za několika let vypukne válka. Připravuji založení zpravodajských skupin, které by podléhaly britské, francouzské a americké vládě. Ve Washingtonu je jednání nejtěžší. Proto by bylo dobré, kdybyste pro ně už pracoval.“
Ve Vídni mu dali z CIC kontakt na londýnskou ambasádu, kdyby se chtěl vrátit. „Přihlásil jsem se tam smluveným kódem. Důstojník na velvyslanectví mi řekl, že už týden na mě čeká.“
Za dva dny letěl Knorr vojenským letadlem zpět do Vídně. Vystupoval pod pseudonymem „major Peter“. Žil v americkém pásmu na americké osobní dokumenty, ale musel s sebou často nosit pistoli. „Rusové občas unášeli některé lidi,“ vysvětloval. „Musel jsem být připraven.“
Pod generálem Moravcem
V létě 1951 přišel za Knorrem pracovník americké ambasády: „Máte odjet za generálem Moravcem do západního Německa.“ František Moravec vedl jednu z několika špionážních skupin u Američanů. Nyní sdělil majorovi: „Generál Ingr schválil vaše přeřazení k nám.“
V Moravcově štábu v Bensheimu u Frankfurtu se stal major Knorr operačním důstojníkem. „Zaprvé jsem vyšetřoval uprchlíky a potom vysílal agenty do Československa. Většina agentů už kontakty měla, někdy jsme jim je dávali. Zajímaly nás vojenské i politické informace. Většinou chodili pěšky, vysílačky moc nefungovaly.“
Také řídil některé operace prováděné z Vídně a z Mnichova. Z bavorské metropole dirigoval osm agentů, kteří působili v Československu. Byl mezi nimi i Ladislav Malý, který v Babicích zastřelil místní komunistické funkcionáře. „Malý se vymkl kontrole.“
Moravec dodržoval všechny zásady zpravodajštiny. „Byl tajnůstkář,“ říkal Knorr. „Držel se zásady, že každý má vědět jenom to, co se ho týká. Z ostatního nic. Proto jsem podrobnosti o mnoha operacích neznal, i když jsem z Moravcova příkazu na ně vyplácel peníze... Generál Moravec byl výtečný člověk, ovšem velmi kontroverzní. Jaký opravdový efekt měla naše práce, to nechám na posouzení jiným.“
Když koncem roku 1954 odjel Moravec definitivně do USA, také Knorr rezignoval. Ještě než mu Američané udělili vstupní vízum, strávil několik měsíců fotografováním československých zátarasů na hranicích.
Na práci u Moravce Knorr nechtěl příliš vzpomínat: „Když vše skončilo, byl jsem velice zklamán a rozhodl jsem se, že na to zapomenu. S Moravcem se těžko jednalo.“
V létě konečně přeplul i on Atlantik. Zpočátku působil ve Fondu pro pomoc československým uprchlíkům. Potom si našel práci u velké firmy, která pojišťuje pojišťovny. Oženil se s rodilou Američankou, měli spolu dceru. Ovládal několik jazyků, proto ho poslali do Evropy. Po několika letech se vypracoval na místo ředitele evropského zastoupení v Haagu.
Miloš Knorr v roce 2004
Po 15 letech odešel do důchodu. I nadále působil jako poradce různých podniků a v této funkci stále častěji přijížděl do republiky. Do osmdesáti let jezdil každý víkend po newyorském Central Parku na koni, potom mu to lékař zakázal. Manželka se stala duševně Češkou po návštěvě Václava Havla v únoru 1990 v New Yorku.
Když Knorr poprvé přijel v roce 1990 do republiky, okamžitě navštívil rodinu Františka Muchy. „Vančák“ byl už dávno mrtvý. Musel poděkovat aspoň jeho manželce a dceři. V roce 1995 byl Knorr mezi veterány druhého a třetího odboje, které prezident Havel povýšil na generály ve výslužbě.
Do své kanceláře na Manhattanu docházel do ledna 2008. Teprve potom se stal definitivně penzistou.
Stovky lidí získaly svobodu
Když se Miloš Knorr ohlížel za svým životem, řekl mi, že největší zadostiučinění pociťuje nad tím, jak pomáhal uprchlíkům ve Vídni. „To mělo obrovský smysl. Stovky lidí získaly svobodu.“
Zemřel v New Yorku 6. července 2008. Bylo mu devadesát let. „Mnoha lidem zachránil život,“ řekl Pavel Paleček, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Byl to nejnoblesnější člověk, jakého jsem kdy potkal.“
Konec druhé, závěrečné části. První díl vyšel v pátek 21. září 2018.
Informace: Text byl převzat z chystané knihy Karla Pacnera Čeští vyzvědači.
