Opravdu je konflikt na Ukrajině tak odlišný od těch dosavadních, jak říkají mnozí analytici?
Nevím, nakolik kvalitativně z té či oné strany, nicméně dojem, který mám, je ten, že ukrajinská armáda trpí zastaralou technikou, nedostatečným a zanedbaným výcvikem, nulovými bojovými zkušenostmi a špatnými zpravodajskými informacemi. Na ruské straně vidím bojeschopnost, která se projevuje nezanedbatelnými dílčími úspěchy, ve všech ohledech dobrou výzbrojí, jinak zcela jistě dodávanou z Ruska, a v neposlední řadě i efektivní taktiku, kterou do řad separatistů přinesli ruští vojáci, důstojníci a specialisté. Samotný konflikt jinak naplňuje standardní scénář tzv. asymetrické války. Tedy vcelku nepružné vládní jednotky, místní povstalci, jejich znalost prostředí, mobilita a podpora zastrašeným obyvatelstvem, lokální střety. Takže konflikt se až tak obecně ničím moc neodlišuje.
KDO JE VÁCLAV MARHOULVáclav Marhoul (54) je producent, scénárista a filmový režisér (Mazaný Filip, Tobruk). Za scénář podle románu Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče získal v roce 2013 zvláštní uznání poroty filmového festivalu v Cannes. Jako důstojník je činný v Aktivní záloze Armády České republiky. Je spoluautorem Bílé knihy o obraně České republiky. Ta má hodnotit reálný stav v ozbrojených silách a navrhuje opatření ke zlepšení fungování resortu. |
Čím se ale odlišuje, pak zcela jistě tím, že Rusko nadále a neustále popírá zjevná a zpravodajsky ověřená fakta. Den co den jeho představitelé bezostyšně lžou. Byli jsme toho svědky už při anexi Krymu, kdy Kreml každý den popíral přítomnost ruských vojáků, aby je posléze prezident Putin vyznamenával za operaci na Krymu. Byli jsme toho svědky, kdy Kreml popíral rozmisťování ruských vojsk na hranici s východní Ukrajinou, aby po třech týdnech ohlásil jejich stahování. Připadá mi to, jako kdyby někdo při setkání s Putinem řekl: „Vy jste ruský prezident.“ A Putin by odpověděl: „Ne. Nejsem.“
Jaký vliv podle vás ukrajinský konflikt bude mít na strategii a taktiku jak v měřítku vojenských aliancí, tak na úrovni jednotlivých armád?
To se dá jen velmi těžko odhadnout. Dopad na NATO jako celek si netroufám odhadnout. Aliance by si ale měla z toho všeho v první řadě vzít hlavně asi politické ponaučení typu „s potencionálním nepřítelem se moc nepaktujme.“
Bezpečností experti se obecně shodují v tom, že tzv. velká konvenční válka v příštích dvaceti až třiceti letech nehrozí. Konflikty v první polovině 21. století asi skutečně budou mít s největší pravděpodobností podobu asymetrického vedení boje. Hrozby v několika příštích desetiletích bude představovat islamistický terorismus, nacionální a šovinistický fašismus maskovaný za národně osvobozenecký boj, nadnárodní skupiny angažující se v obchodu s drogami, zbraněmi, lidmi a vodními zdroji.
Samozřejmě vedle toho všeho bude existovat reálné nebezpečí ze strany diktátorských režimů typu Severní Koreje, Íránu a jeho jaderného programu, nestabilní jaderné mocnosti Pákistánu, nevypočitatelné Číny s jejími velmocenskými ambicemi a nedostatečnými hospodářskými zdroji a v neposlední řadě pak z důsledků imperiální politiky Ruska.
Nic a nikdo se nesmí podceňovat. Na všechny tyto hrozby a nebezpečí musí být NATO adekvátně připraveno a schopno rychle a efektivně reagovat. Nicméně pro asymetrické druhy konfliktů by měl být kladen největší důraz na nákup, rozvoj a výcvik, a to hlavně v oblastech letecké podpory a boje s pozemními cíli, hloubkový průzkum a na speciální síly, jejich nadstandardní schopnosti, výcvik, výzbroj a výstroj. Nicméně pokud by takový lokální konflikt dokázal posléze přerůst v klasickou válku, pak by samozřejmě prvosledově přišly na řadu všechny ostatní složky armády.
Jaké ponaučení by si z Ukrajiny měla vzít naše armáda? Tím mířím zejména na celkové zaměření naší armády.
Není třeba vymýšlet něco nového, je třeba jen čas od času upgradovat naši tzv. Bílou knihu. Česká republika je členem NATO. Česká armáda pak součástí jeho struktur. Takže zjednodušeně řečeno, naše armáda by neměla „dělat“, s uvědomělým přístupem našich politiků, nic než to, aby v případě jakéhokoliv shora zmíněného druhu konfliktu či války byla platným, dobře vyzbrojeným, vycvičeným a odhodlaným článkem řetězu. Nic víc, nic míň.
Není na místě začít věnovat pozornost nejen zahraničním misím, ale také přímé obraně vlastního území?
Myslím, že našim územím už není oblast mezi Beskydami, Šumavou a Krkonošemi, naším „územím“ je oblast naší kultury, naší historie, civilizace, našich demokratických hodnot, svobody projevu a názoru, včetně toho tolikrát proklínaného konzumního způsobu života. Byť jsou dnes hranice, od kterých už tyto hodnoty neplatí daleko, musíme jasně deklarovat, že jsme připraveni je bránit. Zahraniční mise jsou vlastně dost podstatné. Ne jen z důvodů, které jsem až do teď zmínil, ale taky proto, že vojáci s bojovými zkušenostmi jsou nenahraditelní, hlavně v počátku. Bojová zkušenost získaná v misi bojovou zkušeností zůstává, ať si říká, kdo chce, co chce, a jako taková je použitelná kdekoliv.
S obranou vlastního území úzce souvisí činnost aktivních záloh.
Ano a je dobře, že tématu záloh byla prostřednictvím Bílé knihy konečně věnována náležitá pozornost. Její jednotlivé kapitoly, které se týkají záloh, jasně analyzují důvody a definují jejich potřebu pro armádu. Obecně řečeno, nový koncept záloh je definuje hlavně tak, aby se skutečně staly integrální součástí armády, tedy aby doplňovaly jednotlivé bojové útvary a byly s nimi v maximálně možné míře secvičeny.
Na poslední slovo kladu důraz, a to v souvislosti s čas od času se znovu objevujícím názorem, že by měla být znovu zavedena vojenská prezenční služba. Argumentům lidí, kteří takovou myšlenku hájí, rozumím. Ale jsem zásadně proti.
Co vás k tomu vede?
Několik důvodů. Zaprvé armáda tady není proto, aby zachraňovala situaci, kdy selhala či selhává rodina a škola, tedy dvě základní společenské instituce, které mají prvotně přivést mladé lidi k poznání své země, historie, a díky tomu posléze k vlastenectví. Vlastenectví, ne k připitomělému vlastenčení. Armáda nemůže nahrazovat jakýkoliv stupeň školní výchovy, jejíž součástí by měla být tělesná a branná příprava. Armáda nemůže být jakýmsi „mlýnkem na maso“, do kterého nasypete tisíce chabrusů, kteří nejsou schopni uběhnout ani sto metrů a kteří si při slovu vlastenectví maximálně vybaví, že brankář Čech chytá za nároďák, aby pak z nich na druhé straně jen po nějakém čase vypadly tisíce osvalených a uvědomělých mladíků, kteří si konečně umí složit košili, což je nakonec měla dávno naučit právě jejich maminka a disciplíně tatínek.
Druhým důvodem je pak to, že při dnešní sofistikovanosti a náročnosti zbraňových systémů, technologii a výcviku z nikoho po pár měsících, nebo i po roce, vojáka zkrátka neuděláte. Jasně, ti kluci by zesílili, aby následně zase ztloustli, naučili by se nějaké postupy, aby je následně zase zapomněli, ale vlastně by armádu opouštěli jen jako jakýsi v některých ohledech víceméně poučený kanónenfutr.
A to by byl, což je třetí důvod, zatraceně drahý špás, respektive špás, který by stál desítky miliard. Desítky miliard jen za to, že máte lidi, kteří v uvozovkách umí dobře salutovat a pochodovat. Protože přesně na takové věci by se minimálně polovina času promrhala, nehledě na to, že by to do armády znovu jak za bolševika přitáhlo stovky a stovky důstojnických hňupů, kteří by sami nic víc neuměli. Strašné peníze by stála celá logistika, vystrojení, vyzbrojení, jídlo, náhrady, vykoupení a zařízení starých kasáren nebo jejich znovupostavení.
Pro upřesnění, jak to u nás tedy je s brannou povinností?
Je více než nutné zdůraznit, že branná povinnost stále platí. Stále platí, že stát může nařídit odvody. Což je řádově úplně něco jiného než povinná prezenční služba. Ale pokud se tak stane, pak jedině tehdy, když nějaká krize bude hrozit přerůst do velkého globálního konfliktu. Pak odvody budou. Ne z důvodu nástupu do nějaké dnes už z vojenského hlediska překonané povinné služby, ale bohužel do války. A buďme jen rádi za to, že to není třeba. Buďme rádi za profesionální armádu a její vojáky, kteří už dnes brání to naše „území“, aby za to často sklidili jen nenávistné nadávky a urážky.
