Tragický osud Titaniku zná každý. Podstatně méně známý je neméně tragický osud Lusitanie jen o tři roky později – stejně jako Titanik rychlého luxusního zámořského parníku a největší civilní lodi své doby fungující od roku 1907 jako pravidelný spoj mezi anglickým Liverpoolem a New Yorkem.
Přitom oproti notoricky známé hollywoodské hvězdě Titaniku, s kterou si dělila skromný přívlastek „nepotopitelná“, byla Lusitania důležitou „výhybkou“ toku evropských dějin. Bylo její potopení 7. května 1915 německou ponorkou U20 chladnokrevnou vraždou, politickým spiknutím nebo jen náhodou osudu?
Poslední plavba
Sobota 1. května 1915, New York City, Peer 54. Na palubu Lusitanie, pýchy britského námořnictva, nastupuje 701 členů posádky a 1 258 pasažérů včetně dětí. Z neutrální, mírové Ameriky vyplouvá krátce po poledni napříč Atlantikem do válečné Evropy. Po invazi Německé říše do Belgie vyhlásila Velká Británie v srpnu 1914 Němcům válku a ve snaze donutit je k ústupu zablokovala přístavy.
To sice odporovalo mezinárodnímu právu, neboť to nepostihovalo jen vojáky, ale i obyvatelstvo, bylo ale extrémně účinné. Taktika vyhladovění, která měla v Německé říši a Rakousku-Uhersku za následek přídělový systém potravin s 1 000 kaloriemi na člověka a den, se nedala dlouho vydržet.
Zaoceánský parník Lusitania |
Reakcí Němců bylo vyhlášení vod kolem Britských ostrovů válečnou zónou a nasazení novodobé zbraně: ponorky. Jenže britská admiralita se tenkrát považovala za neporazitelnou, a vlastně po právu, neboť pomalé německé ponorky neměly proti rychlým anglickým parníkům téměř žádnou šanci. A na zázraku techniky se nacházeli i pasažéři Lusitanie, netušící, že se brzy stanou obětmi nešťastného osudu... nebo spíš politického šachu?
Hraného navíc bez pravidel, morálky a soucitu, ve kterém šlo zřejmě hlavně o peníze, o hromadu peněz. Anglie a Francie totiž válku financovaly na dluh, „investoři“ byli jak Rothschildové, tak bankéř a milionář J.P. Morgan, dluhopisy byly prodány do Ruska, Kanady, Itálie….
V případě porážky spojeneckých sil by tudíž šlo o obrovskou finanční ztrátu zhruba 1,5 miliardy amerických dolarů. Tomu bylo nutné zabránit, a to za každou cenu, ideálně s novým spojencem proti Němcům: Spojenými státy. A tak prominenti tehdejší doby z politiky, šoubyznysu i obchodu, mimo jiné i 37letý milionář Alfred Vanderbilt v luxusu první třídy, spřádají tisíce kilometrů daleko plán s cílem vtáhnout doposud neutrální Ameriku do světové války. Ale jak?
Slavný pasažér, milionář Alfred Gwynne Vanderbilt I (1877-1915) těsně před nástupem na palubu Lusitanie, kde zahynul.
Oproti republikánské části Senátu sdílí prezident Woodrow Wilson zatím postoj americké veřejnosti a hledí na eskalaci mezi Anglií, Francií a Německem jako na ryze evropský problém. Jenže potopení lodi s americkými občany by určitě změnilo postoj americké veřejnosti a donutilo vládu ve Washingtonu jednat.
Už týdny předtím zněla odpověď plukovníka House, poradce prezidenta Wilsona, na hypotetickou otázku anglického ministra zahraničí „co by Amerika dělala, kdyby Němci potopili loď s Američany“ naprosto jasně: „to by znamenalo automatický vstup Ameriky do války“.
Nápad, pro který se dokázal krátce před katastrofou nadchnout údajně i bankéř Morgan, tudíž nebyl nový. Teď bylo potřeba ho realizovat a Lusitania se nabízela jako ideální obětní beránek. Jednak projížděla přesně trasou, kde intervenovaly německé ponorky, o jejichž pohybu měla admiralita a její hlavní velitel Winston Churchill detailní informace. Navíc se na palubě nacházelo skoro 200 Američanů.
Němci zas věděli, že Anglie své lodě čím dál častěji schovává za vlajky neutrálních států, a proto v únoru 1915 výslovně varovali před „možnými chybami“. Lusitania navíc měla oficiální status vojenské lodi, a ačkoli nebyla ozbrojená, pravidelně transportovala ilegálně válečný materiál.
Nebezpečný náklad
A tak nikdo z pasažérů vychutnávajících si klidnou plavbu netuší, že se v útrobách gigantické lodi skrývá bizarní a i bez hrozby ponorek nebezpečný náklad: 10,7 tun granátů, nábojů, rozbušek a hliníkového prachu pro výrobu výbušnin. A teď s blížícím se pobřežím Irska už nikdo nemyslí na varovný inzerát vydaný německou císařskou ambasádou otištěný nejen v cca 50 amerických novinách, ale i přímo pod jízdním řádem Lusitanie. V něm německý císař oficiálně upozorňuje pasažéry, že trasa Lusitanie vede válečnou zónou a že loď může být cílem německých ponorek a všichni pasažéři včetně amerických občanů tak činí na vlastní riziko.
Jenže nikdo nevěří, že by si Němci troufli torpédovat prestižní loď rejdařství Cunard, s 25 uzly držitelku Modré stuhy za rychlý přejezd přes Atlantik, mořského obra, plovoucí zázrak techniky, nad kterým přece britská admiralita drží ochranou ruku. Díky rozšifrovaným zprávám znali Angličané plán Němců a věděli nejen o vyplutí tří ponorek, ale i to, že U20 operuje zhruba v místě, kde se Lusitania má setkat s křižníkem Juno, který ji měl doprovodit do Liverpoolu.
Německé ponorky v přístavu. Přední řada zleva: U-22, U-20 (ponorka, která potopila Lusitanii), U-19 a U-21. Zadní řada zleva: U-14, U-10 a U-12.
Po potopení dvou obchodních lodí znali poté dokonce aktuální pozici U20 a věděli tudíž i to, že Lusitania míří přesně do jejího zorného pole. Jenže kromě obligatorních varování posílaných všem lodím v oblasti se nestalo vůbec nic. Tedy kromě náhlé mlhy, která kapitána Williama Thomase Turnera přinutila snížit rychlost a kvůli orientaci pozměnit kurz blíž k pobřeží.
William Thomas Turner (1856-1933), kapitán Lusitanie v době jejího potopení v květnu1915
Když se 7. května 1915 krátce po jedné mlha konečně zvedá, dostavuje se s výhledem na nedalekou pevninu i jakýsi klamný pocit bezpečí. A zatímco většina pasažérů se po obědě odebírá na promenádovou palubu, vrací Turner obří loď na původní kurz – bohužel nevědomky přesně do palebné rány německé ponorky. A tak krátce po 14. hodině je pod klidnou mořskou hladinou vidět záblesk torpéda nesoucího smrtící náklad 140 kg výbušniny.
Umělecké vyobrazení torpédování Lusitanie
Pouhých 18 minut
Na ohlušující zásah torpéda, které vniká do pravoboku mezi prvním a druhým komínem a v místech kotelny, trhá 20 m² velký otvor, následuje vzápětí druhá, mnohem silnější detonace. Zatímco na jedné straně hoří, druhou stranou jsou do neovladatelné lodi rychlostí plavby tlačeny tuny vody. Chaos a paniku ještě stupňuje náhlý 13° sklon a výpadek proudu, který už tak nepřehlednou spleť chodeb, schodišť a výtahů v podpalubí mění pro pasažéry 3. třídy v smrtelný labyrint.
Dobové vyobrazení potápění Lusitanie
Bez proudu se navíc nedají uzavřít zaplavené části podpalubí, marný je i pokus Turnera nasměrovat neovladatelnou loď k pobřeží. Po zkušenosti s Titanikem má Lusitania sice dostatek záchranných vest a člunů, kvůli 20° sklonu ale není polovinu z nich možné spustit na hladinu. Zbylé čluny se převracejí nebo padají do moře či na palubu prázdné jak následkem paniky, tak kvůli novým těžko ovladatelným jeřábům, které jsou potřeba ke spuštění plných člunů na vodu.
Oproti Titaniku, který se potápěl přes 2 hodiny, trvá boj Lusitanie s Atlantikem pouhých 18 minut. S hrůzostrašným syčením a hukotem je lodní kolos přesně v 14:28 vtažen do hlubin oceánu. Ještě několik minut jsou vidět stovky paží mávajících o pomoc, ještě chvilku je slyšet zoufalý křik, prosebné volání i beznadějný pláč, poté už nic než hrobové ticho. V místech, kde ještě před chvílí plul luxusní chrám, hrdý a nepotopitelný, teď zbyl jen hrůzostrašný koberec z trosek a lidských těl umrzlých v ledových vodách Irského moře.
Do pozdní noci vozí záchranné lodě do nedalekého přístavu v Queenstownu desítky zraněných a 300 mrtvých – především žen a dětí. Většina obětí je dodnes pohřbena na dně nemilosrdného oceánu. Nulovou šanci měly především děti, které podle tehdejších konvencí obědvaly zvlášť s personálem v podpalubí. Z 129 se jich zachránilo pouhých 35, z 39 kojenců, kteří byli podle svědků do vyčerpání drženi matkami nad smrtící vodou, přežili jen čtyři...
Pohřeb obětí potopení Lusitanie
Reakcí na 1 198 obětí – z toho 128 Američanů – byla celosvětová vlna pobouření rozdmýchávaná médii, která zveřejňovala snímky hromadných hrobů na titulních stránkách. To mělo za následek diskriminaci obyvatel německého původu jak v Anglii, tak v Americe a vygumování Německa z listiny civilizovaných zemí. Výsledkem politického zemětřesení byla vlna vzájemných obvinění. Zatímco Němci byli přesvědčeni, že jednali v souladu s mezinárodním právem, neboť Lusitania převážela zbraně, a hájili se tím, že je k činu dohnala ilegální blokáda jejich přístavů, Anglie se snažila vinu rozpůlit mezi Němce a kapitána Turnera, který katastrofu přivodil nedovolenou změnou kurzu.
Zamést stopy
Aby válečná propaganda fungovala, měl být vinný kdokoli, jen ne britská admiralita. Ta nechala zmizet nejen telegrafní protokoly a celní listiny, ale snažila se ovlivnit jak svědky, tak hlavního soudce Lorda Merseyho. Tlak světové veřejnosti byl natolik silný, že nakonec i Němci našli svého obětního beránka, a sice komandanta U20 Walthera Schwiegera, který byl nejdřív zavalen řády, a poté téměř degradován.
Německá ponorka U-20 u dánského pobřeží. Má se za to, že právě U-20 torpédovala Lusitanii.
A i soudní proces byl nakonec spíš show pro novináře než hledáním pravdy a rozsudek jen prohnilým kompromisem s ohledem na průběh války. Kapitán Turner byl sice zproštěn viny, hlavním a jediným viníkem bylo Německo, které mělo parník potopit minimálně dvěma torpédy. V roce 1923 došel newyorský soud k závěru, že Lusitania prokazatelně vezla válečnou munici, Anglie uvedla o rok později, že útok byl veden pouze jedním torpédem.
Nezodpovězeno však zůstalo, proč se Lusitania potopila tak rychle a co bylo tedy příčinou druhé exploze: munice, parní kotle nebo první explozí rozvířený uhelný prach? Až do 70. let byl tragický osud Lusitanie v anglických a amerických historických knihách vysvětlován pohodlnou verzí černobílého světa. Tedy, že barbarské Německo bezdůvodně potopilo mírumilovnou loď plnou civilistů.
Titulní stránka listu The New York Times přinášející zprávu o torpédování parníku Lusitania
Teprve v r. 1972 dospěl anglický historik a publicista Colin Simpson po bádání v tajných anglických a amerických archivech k závěru, že Lusitania fungovala jako transportní loď Royal NAVY, která proti mezinárodnímu právu pravidelně převážela munici a její potopení byl tedy legitimní způsob námořní války. Dlouho byl tragický osud Lusitanie odsunut do „oddělení spikleneckých teorií“ s hlavním aktérem Winstonem Churchillem.
Většina historiků je přesvědčena, že Churchill potopení Lusitanie záměrně vyprovokoval, a sice ne tím, co udělal, ale spíš tím, co neudělal. Fakt je, že Churchill mohl loď poslat bezpečnou trasou severně od Irska místo přímo do náruče Němců.
Příliš mnoho otazníků
Proč byl křižník Juno odvolán zpátky do Queenstownu a kapitán Turner vůbec nebo příliš pozdě informován o pozici ponorek? A proč mu admiralita zatajila otevření nové, bezpečné severní trasy? Na druhé straně je možné, aby „šéf“ lodě nevěděl, jaký náklad veze? A celní správa v New Yorku? Nevšimla si zfalšované nákladní listiny s 8 200 bednami munice deklarované jako lovecká? A proč se korektní listina objevila až když byla Lusitania dávno na cestě a kdo nechal listinu po tragédii záhadně zmizet v tajných archívech? A proč je vrak děravý jak švýcarský ementál? Že by kvůli likvidaci stop?
Jedno je jasné, plán vyšel a Amerika skutečně o dva roky později 6. 4. 1917 vstoupila do války. I díky štvanici amerických novin. Novin, které ve velkém stylu krátce po katastrofě „náhodou“ zakoupil právě bankéř Morgan…
Němci lhali v tom, že Lusitania byla ozbrojená, a incidentem jasně překročili hranici lidskosti, čímž otevřeli dveře špinavým praktikám příštích válek. Barbarské obětování civilistů ale rozhodně nebyla žádná německá doména, což potvrdili jak Turci s vyhlazováním Arménů, Rudí Khmerové v Kambodže vyvražděním skoro 2 milionů vlastních lidí a nakonec i Američané v Hirošimě…
A když už jsme u lodních katastrof, tak není možné opomenout tu největší: potopení německé lodi Wilhelm Gustloff Rusy v lednu 1945 s civilisty prchajícími z východního Pruska před postupem Rudé armády. Z 10 000 lidí, protože muži byli ve válce, tudíž většinou žen, dětí a starců, poslala tři ruská torpéda na dno Baltského moře 9 343 obětí!
Ani při potopení Lusitanie nezbylo místo pro lidskost a právo spočívající v prostém rozlišování mezi vojáky a civilisty. O pár let později komentoval Churchill potopení Lusitanie jako „výhodnou událost pro spojence, která byla přes utrpení obětí důležitým impulsem pro vstup Ameriky do války“.
Smrt několika dětí v oceánu měla jednoduše větší účinek, než by měly statisíce vojáků padlých na bojišti. Osudy pasažérů Lusitanie nakonec vlastně nikoho skutečně nezajímaly a poté, co byly mediálně vykuchány, sloužily jen jako munice politické propagandy. Oběti se staly bezcennými figurkami špinavé hry zvané válka.¨
Zdroje: Lusitania Museum, Cobh Heritage Centre The Queenstown story
