Bitva o Atlantik zuřila od okamžiku, kdy Británie po napadení Polska vyhlásila Německu válku, až do podpisu příměří v květnu 1945. Ostatně i britský premiér Winston Churchill připustil, že jediné, z čeho měl za války skutečné obavy, byly Dönitzovy ponorky, respektive následky jejich řádění pro zásobování Velké Británie. V době, kdy došlo ke zmiňovanému souboji, již měla Británie nejhorší za sebou a Němcům začínaly v Atlantiku krušné časy. Nicméně útoky na ponorky byly pro spojence stále nebezpečné a výsledky závisely na zkušenostech, štěstí a momentálních okolnostech.
Řada z nich byla zraněná nebo přiotrávená chlorem. Krev zraněných námořníků přilákala žraloky a tragédie pokračovala. Každou chvíli se hladina zbarvila doruda a někdo zmizel. Někteří ani nestačili vykřiknout.
