Letec Otto Jindra (vlevo) v kokpitu pozorovacího letounu | foto: public domain

Jak Jindra bombardoval ruského generála a ten ho za to ještě pochválil

  • 46
S výročím vzniku Československa si zpravidla připomínáme legionáře, kteří bojovali za svou budoucí vlast. Nesmíme však zapomínat ani na našince z druhé strany, kteří bojovali za císaře pána a za svou stávající vlast. Nechte se unášet příběhem Otty Jindry, nejúspěšnějšího českého letce Velké války.

Řídit lokomotivu a žít v Českých Budějovicích by chtěl každý

Otto Jindra přišel na svět 18. března 1886 na železniční stanici Chlumec-Pilař v Majdaleně nedaleko Třeboně, kde jeho otec v té době vykonával funkci přednosty. Asi by nebylo nutné tyto detaily o místě a původu uvádět, ale ne náhodou se později v bohatém portfoliu koníčků mladého muže objevuje vedle cyklistiky a motorismu také řízení parních lokomotiv.

Není žádným tajemstvím, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Ne každému se to podaří realizovat, ale když táhlo malému Ottovi na druhý rok, zavála šťastná souhra osudu rodinu Jindrových do této lokální metropole na soutoku Vltavy a Malše. V Budějovicích měl dospíváním se proplétající chlapec větší možnosti obdivovat různou techniku, ne jenom tu železniční.

Možná se někdo podiví, že technicky zaměřený Jindra začal studovat reálné gymnázium a nešel někam na průmyslovku. Ale evidentně mu nečinily potíže ani vědy humanitní, konkrétně studium cizích jazyků. Vedle perfektního ovládání jazyka německého, který byl v dané oblasti a době běžně používán, se byl postupem času schopen domluvit také italsky, francouzsky a polsky.

Ať tak či tak, zájem o techniku však převládal na plné čáře. Po ukončení gymnaziálních studií tedy nastoupil pragmaticky na dráhu profesionálního vojáka. V armádě se totiž práce s technikou přímo nabízela, i proto si vybral jako zbraň dělostřelectvo.

Do armády, do války

Jindrova vojenská kariéra se píše od roku 1905. Po úspěšném složení zkoušek v kadetní škole ve Vídni prošel službou minimálně u dvou pluků sborového dělostřelectva. Ten člověk však mířil výše. A tak se v roce 1910 rozhodl přestoupit k dělostřelectvu horskému. Po ukončení kurzu horského dělostřelectva sloužil u horského dělostřeleckého pluku v Tyrolích.

S vypuknutím války putoval jeho pluk na frontu do oblasti Haliče, to už byl Jindra velitelem baterie. Vyznamenal se v bojích o Lvov, jeho dny u kanonů však byly vlastním rozhodnutím sečteny. Nad frontou se totiž začala objevovat letadla a Jindra se rozhodl změnit zbraň. Pozemní boje jsou nejen pro tvořivého člověka velice ubíjející a cesta k letectvu nabízela nové zážitky, byť také životu nebezpečné.

Průzkumný letoun jednotky Flik 1 rakousko-uherského letectva

Šlo to rychle, již v září 1914 nastoupil jako letecký pozorovatel k jednotce Flik 1 (Fliegerkompanie, letecká setnina neboli rota), které velel Čech Josef Smetana, rodák z Chlumce nad Cidlinou. Po roce přímo u své jednotky zahájil pilotní výcvik a stal se polním pilotem. U Fliku 1 absolvoval Jindra také většinu své válečné letecké kariéry, kdy se stal nejúspěšnějším českým pilotem Velké války.

V rakousko-uherském letectvu patřil mezi průkopníky vzdušného fotoprůzkumu, kde opět uplatnil jedno své velké hobby, a to fotografování. Ve spojení zůstal i s dělostřelectvem, když pomocí radiového spojení „řídil“ ze vzduchu dělostřeleckou palbu. Získal si značný respekt i u Rusů, když se do svých průzkumných misí vrhal s ledovým klidem navzdory protiletadlové palbě, která neměla pražádný vliv na kvalitu výsledků jeho průzkumné činnosti.

Pokud však Jindru titulujeme jako našeho nejúspěšnějšího pilota, vidíme za tím především devět sestřelených ruských letadel. Zde platila taková zajímavost, sestřel dosažený na dvoumístném pozorovacím stroji Rakušané připisovali oběma členům jeho posádky. Ne vždy měl při tom tedy prst na spoušti náš hrdina, který v takovém případě řídil aeroplán.

Letecké souboje s puškou a pistolí

Z válečného hlediska drahnou dobu před tím, než se Jindrovi podařilo sestřelit první nepřátelské letadlo, byl jeho stroj při jednom průzkumném letu v sychravém listopadu 1914 těžce poškozen kulometnou palbou ruské kavalerie. Pilot Hesse zvládl nouzové přistání na jedničku a oba letci s notnou dávkou štěstí překročili frontovou linii a vrátili se ke své jednotce.

Když se 21. ledna 1915 nevrátil z bojové mise velitel Josef Smetana, spadlo břímě velení Fliku 1 na Jindru, který si už stačil u císařské letecké generality vydobýt svými schopnosti více než dobré jméno. Do funkce byl jmenován, i když byl stále „pouze“ pozorovatelem, a ne pilotem. Pod jeho velením se stal Flik 1 nejlepší leteckou jednotkou rakousko-uherského letectva na východní frontě.

Prvních vzdušných vítězství dosáhl Jindra 13. června 1915. Ne snad, že by posádka průzkumného stroje stála o vzdušný boj, když navíc jako obranná výzbroj sloužila pouze karabina Mannlicher M.1895 a pistole Mauser C96. Tehdy to nebylo na ruském nebi zdaleka tak horké jako nad Francií, a tak většina rakouských letounů nebyla vybavena kulomety, které by přinášely zbytečnou hmotnost navíc, a letci si pro případnou obranu brali pouze své osobní zbraně.

Tak tedy toho pro zainteresované Rusy nešťastného červnového dne letěl pozorovatel Jindra ve dvoumístném dvouplošníku Albatros B.I opět na svou obligátní misi nad frontou, pilota mu dělal Max Libano. Na nebohý průzkumný albatros s ještě nebožejší posádkou se vrhly dva ruské dvoumístné hornoplošníky francouzského původu Morane-Saulnier type L. A to neměly dělat, Jindra je vítal palbou z karabiny a Libano si během řízení ještě přisadil z pistole. Nastala ta nejnepravděpodobnější situace a oba morany byly sestřeleny, respektive zásahy střel donuceny k nouzovému přistání. Pouze jeden ruský letec to přestál bez újmy na zdraví, jeden to nepřežil a dva skončili v lazaretu s těžkými zraněními.

Jindra se stává esem

Doba pušková však i na ruské frontě pomalu končila, a na rakouských dvoumístných průzkumnících se začaly ve větší míře objevovat kulomety, nejprve pohyblivé u pozorovatele, později u některých strojů i pevné u pilota.

Otto Jindra, nejúspěšnější český letec Velké války bojoval v řadách rakouského letectva

Jindrovy bojové úspěchy jsou oceňovány vojenskými vyznamenáními, rakouskými i německými, občas přichází i nějaké povýšení. Jako pozorovatel si Jindra připsal ještě třetí vzdušné vítězství, stalo se tak 27. srpna 1915. Poté se přeškolil na pilota, jak již bylo uvedeno výše.

Začátek jeho pilotní dráhy trochu pošramotily dvě kulky ruského letce. Při bojovém letu počátkem ledna 1916 ho jedna lehce zranila a druhá prostřelila palivovou nádrž brandenburgu. Skončilo to nouzovým přistáním.

Vzdušné skóre si vylepšil na konci března, když letěl s pozorovatelem Buchbergerem na albatrosu a napadl je dvoumístný morane. Jeho sestřel znamenal čtvrté Jindrovo vítězství.

Krátce poté, 9. dubna, sestřelili Jindra s pozorovatelem Fialou ruský stroj typu Lebeď. Pro Jindru to bylo páté vítězství a stal se tak leteckým esem. Stále musíme mít na zřeteli, že se sestřelený stroj připisoval oběma členům vítězné posádky. Navíc u skromného rakouského letectva se více než u jiných stíraly v první polovině války rozdíly mezi stíhači, průzkumníky a bombardéry. Jindrův Flik se svými dvoumístnými dvouplošnými albatrosy a brandenburgy plnil všechny možné i nemožné úkoly.

Pokažená ruská přehlídka

Bezesporu nejslavnější misí pilota Jindry je bombardovací nálet ze dne 12. dubna 1916. Toho dne dopoledne měl v přifrontovém městě Chotyn ruský car Mikuláš II. zhlédnout vojenskou přehlídku a poté se odebrat na slavnostní pohoštění s generály a vysokými důstojníky. Mikulášova cesta však nezůstala utajena před ušima tajné služby antagonistického císaře. Informace pak putovala i k Fliku 1 a Jindra se rychle rozhodl nad Chotyn zaletět s nákladem pum.

Jindra za kniplem Albatrosu B.I, s Godwinem Brumowskim za zády a sedmi drobnými pumami v kabině, vlétl do jámy lvové. Rázný pochod předvádějících se ruských jednotek se náhle změnil ve zbrklé pobíhání nekoordinovaných jedinců a skupinek, když na ně dva drzí letci z albatrosu začali ručně házet nepříjemný náklad.

Když tu náhle, kde se vzali, tu se vzali, na scénu dorazili chrabří ruští sokoli se čtyřmi morany. Jindra se musel pustit do šílených obranných manévrů, zatímco Brumowski pálil z kulometu na dotěrné útočníky. Rusům se toho dne vyloženě lepila smůla na paty, nejenže přišli o krásnou přehlídku, ale navrch ještě o dvě letadla. Bylo to první a druhé vítězství Brumowského (ten se krátce poté stal čistokrevným stíhačem a do konce války dosáhl úctyhodných 35 sestřelů) a šesté a sedmé vítězství našeho Jindry.

Není divu, že car Mikuláš nenalezl pro nepřátelské letce vlídného slova, vyloženě zuřil. V kontrastu s tím stojí hodnocení slavného ruského generála Brusilova, který byl také u toho a čin Jindry a Brumowkého hodnotil jako mimořádně smělý a statečný.

Poslední úspěchy a těžký pád

Poslední dvě vítězství dosáhl Jindra na novém Brandenburgu C.I. V prvním případě byl pozorovatelem Struckel a sestřeleným strojem stíhačka Nieuport. Skóre uzavřel mezi Vánoci a Silvestrem 1916, když jeho pozorovatel neznámé identity zapálil pozorovací balon.

Bojově létal samozřejmě i dále, ale ruská letadla se mu už víceméně vyhýbala. Ne tak pozemní protiletadlová palba. Ta měla na svědomí 13. září 1917 jeho třetí sestřelení, naštěstí žádných větších šrámů na těle neutrpěl.

Po ukončení bojů mezi Centrálními mocnostmi a novým Leninovým Ruskem převeleli Jindru na italskou frontu. Tam mu bylo od 12. dubna 1918 svěřeno velení bombardovací Fliegergruppe G, skládající se z pěti Fliků. Ale již 4. května byl Jindra těžce raněn během havárie při nočním bojovém letu. To znamenalo dlouhé léčení a konec aktivní služby až do konce války.

V letectvu československém

Po válce se Jindra významným způsobem podílel na výstavbě československého vojenského letectva. Brzy však odešel do výslužby, což možná více než se zdravím semletým předchozími haváriemi souviselo s tehdejšími třenicemi probíhajícími napříč celou naší armádou mezi nejvyššími šaržemi z legií a jejich kolegy, kteří bojovali pouze v rakousko-uherské armádě. Následně tedy pracoval v leteckém oboru civilním, angažoval se například ve společnosti Ikarus, než byla tato zrušena. Otto Jindra zemřel relativně mlád, 2. května 1932, na ischemickou chorobu srdeční.

Zdroje a doporučená literatura:

  • Chris Chant: Austro-Hungarian Aces of World War 1. Osprey Publishing Ltd., Oxford, 2002
  • časopis Historie a vojenství, č. 2 a 3 / 2009