V roce 1942 vyvrcholily po několikaleté přestávce snahy přivést na svět létající tank. Sovětský kluzák A-40, jehož základ tvořil lehký tank T-60, však letěl pouze jednou a žádná sláva to nebyla. Jeho pilot navíc mohl hovořit o štěstí, že po přistání na vlastním letišti, kde ho nikdo nečekal, nepřišel k úhoně na zdraví.
Ve třicátých letech se objevilo několik projektů létajících tanků, kde létajícím tankem není myšleno pancéřované bitevní letadlo (jak se to zpravidla praktikuje), ale skutečný tank uzpůsobený k letu přidáním křídla nebo křídel, ocasních ploch a dalších potřebných prvků. Létající tank v uvedeném smyslu představoval výsadkový prostředek. Byla to zkrátka slepá cesta v hledání způsobu letecké dopravy obrněné techniky do týlu nepřítele.
Žádný z projektů létajících tanků ze třicátých let dvacátého století nepřinesl výsledek, který by se vznesl. Nenaplněny zůstaly snahy amerického konstruktéra a vynálezce Christieho i řady jmenovaným průkopníkem ovlivněných konstruktérů sovětských. Po technické stránce asi nejzajímavějším a zároveň nejstřízlivějším z nich je sovětský projekt Rafnik z let 1932 až 1933.
Antonov se bezmotorovými letadly už nějaký čas zabýval. Před válkou stavěl sportovní kluzáky a v roce 1941 vyšel z jeho dílny výsadkový kluzák pro sedm mužů včetně pilota.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
