 |
Vize šíleného lajtnanta
Za otce německé vzduchoplavby se právem považuje hrabě Ferdinand von Zeppelin. První vzducholoď vyrobil už v roce 1899, a i když ho brzy následovali jiní, činorodý aristokrat si dokázal držet technický náskok. Zpočátku prodával své výrobky civilní společnosti DELAG (Deutsche Luftschifffahrts-Aktiengesellschaft) přepravující pasažéry.
Vojenští páni byli o poznání opatrnější a zájem měla především pozemní armáda. Námořnictvo se k vzdušným korábům stavělo rezervovaněji už jen proto, že během roku 1913 díky haváriím o dva přišlo – a v obou případech s celou posádkou. Ve stejném roce se však do vedení námořního vzduchoplaveckého oddílu dostal vizionář a nadšenec, korvetní kapitán Peter Strasser.
Strasser v nové zbrani viděl potenciál strategického bombardování a podle toho také jednal. Nejdřív bombardoval představené žádostmi o rozšíření oddílu, a to tak usilovně, až sám admirál Alfred von Tirpitz Strassera obdařil řadou přezdívek, z nichž „šílený lajtnant“ nebo „luftmaniak“ patřily k těm uctivějším.
Na druhou stranu i Tirpitz coby zavilý „předseda dělového klubu“ vzduchoplavbu do jisté míry podporoval. To proto, že podle výpočtů jedna průzkumná vzducholoď dokázala obsáhnout stejný prostor jako pět rychlých lehkých křižníků – a to s nesrovnatelně nižšími pořizovacími a provozními náklady.
Do srpna 1914 se ale mnoho nezměnilo a námořní vzduchoplavba první světovou válku zahájila s jedním operačním a čtyřmi cvičnými zepelíny. To stěží stačilo k průzkumu nad Severním mořem, kde vzduchoplavci monitorovali pohyby nepřátelských plavidel a hledali minová pole. Kolegové z pozemní armády podobně operovali nad východní i západní frontou.
