Nejslavnějším a zároveň nejtěžším obdobím v historii britského Královského letectva byla druhá světová válka. Druhý díl fotoseriálu o letadlech RAF pokrývá právě tuto nelehkou dobu let 1939 až 1945. Během těch let se ve výzbroji RAF objevilo více než sto typů letadel, v naší fotogalerii se z této množiny objeví reprezentativní podmnožina.
Autor: SAC Neil Chapman, Crown copyright
Jako první bychom měli představit stíhačku Hawker Hurricane, která vyhrála slavnou leteckou bitvu o Británii. Hurricany byly během této bitvy zastoupeny ve výzbroji RAF početněji než Spitfiry, navíc se u nich díky jednodušší (jinými slovy zastaralejší) konstrukci o poznání snadněji opravovaly šrámy z boje. Již předtím se některé perutě s Hurricany přesunuté do Francie účastnily tzv. podivné války a následně bitvy o Francii (z tohoto nasazení je i prezentovaná fotografie). Jinak s Hurricany začínaly svou činnost a déle než rok operovaly 310. a 312. čs. stíhací peruť. Na Hurricanech také dosáhli všech svých sestřelů v rámci RAF dva nejúspěšnější čeští stíhači, Karel Kuttelwascher s 18 sestřely (celkem 20 sestřelů, z toho 2 dosažené předtím ve francouzském letectvu) a Josef František se 17 sestřely.
Autor: public domain
Legendou legend a nejznámějším britským letounem je stíhačka Supermarine Spitfire. Nedlouho po bitvě o Británii se Spitfiry staly páteří Stíhacího velitelství (Fighter Command) RAF a tuto roli úspěšně plnily až do konce války, samozřejmě ve stále vylepšovaných verzích, kterých bylo nepočítaně (na fotografii je Spitfire Mk.I). Spitfiry používaly v průběhu válečných let v několika verzích všechny čs. stíhací perutě RAF, a to 310. od října 1941, 312. od října 1941 a 313. od svého vzniku v květnu 1941. Po válce se jmenované jednotky s nově zakoupenými Spitfiry LF Mk.IXE vrátily do vlasti.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Mnoho z letounů prezentovaných v tomto třídílném seriálu existovalo ve více verzích a subverzích. Například Spitfire, který však patří v tomto ohledu mezi extrémy, se dočkal několika desítek variant. Zde vidíme Spitfire PR Mk.XI, což znamená, že se jedné o fotoprůzkumnou verzi (PR - Photo-Reconnaissance) Spitfiru Mk.XI. Všimněte si, že letounu chybí palubní zbraně, jeho zbraní na obranu před nepřátelskými stíhači byla pouze rychlost.
Autor: public domain
Zajímavou dvoumístnou stíhačku Boulton Paul Defiant používalo RAF na počátku války. Výzbroj letounu představovala čtveřice kulometů ve střelecké otočné věži za pilotem. V prvních střetnutích ještě v bitvě o Francii dosáhly Defianty jistých úspěchů. Natěšení stíhači Luftwaffe si mysleli, že útočí zezadu na Hurricany, když v tom je přivítala vražedná vstřícná palba. Poté, co Němcům došlo, jak se věci mají, už pro ně nebyl problém Defianty sestřelovat. A tak Britové přesunuli tyto neobvyklé a ne příliš hodnotné stroje na noční stíhání bombardérů. Brzy je však i z této role vytlačily lepší typy nočních stíhaček RAF.
Autor: public domain
Politováníhodnými nešťastníky byli členové posádek lehkých jednomotorových bombardérů s vyloženě bojovým jménem Fairey Battle. Během německého tažení západní Evropou na jaře 1940 utrpěly tyto stroje takové ztráty, že už nikdy potom si je Královské letectvo nedovolilo bojově nasadit v jejich primární roli.
Autor: public domain
V roce 1935 vznikl dvoumotorový dolnoplošník Avro Anson s využitím v civilní i vojenské sféře. RAF ho požívalo k dopravě, k výcviku a také k hlídkovým letům nad mořem. Anson se vyráběl postupně v několika verzích až do počátku 50. let. Na fotografii je první vojenská verze Avro Anson Mk.I z výzbroje 217. perutě. Snímek pochází z doby předválečné, což prozrazuje i označení perutě příslušným číslem na trupu místo pozdějších písmenných kódů jednotlivým perutím přiřazovaných. Avro Anson bylo prvním letadlem RAF se zatahovacím podvozkem, byť zpočátku na ruční pohon klikou (pilot s ní musel provést celý veletucet otáček, a tak se nelze divit, že při kratších letech na to mnohý kašlal).
Autor: Imperial War Museum / public domain
Dalším letounem, se kterým RAF vstupovalo do války, byl lehký třímístný bombardér Bristol Blenheim. Nás bude zajímat Blenheim Mk.I, ten byl od zobrazené verze Mk.IV na první pohled méně "čumákoidní". V tom původním (Mk.I) měl totiž navigátor/bombometčík stísněné pracoviště vedle pilota v přídi letounu, u další sériové verze (Mk.IV) proto došlo k prodloužení přídě kde nově seděl navigátor či bombometčík. A právě z verze Mk.I vznikla dvoumístná Mk.IF, původně dálková stíhací, posléze po namontování radaru noční stíhací. A tu používala k intenzivnímu výcviku nově utvořená 68. noční stíhací peruť, kde působilo relativně dost Čechoslováků. Její B letka (to béčko je čistě rozlišovací označení jedné z nejčastěji dvou letek u tehdejších perutí RAF) dostala přívlastek „československá“.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Bristol Beaufort byl primárně dálkový torpédový bombardér (čtyřmístný!) vyvinutý z lehkého bombardéru Bristol Blenheim. Beauforty samozřejmě mohly provádět i útoky pumami nebo shazovat námořní miny.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Výtečný víceúčelový dvoumístný Bristol Beaufighter vznikl dalším vývojem řady dvoumotorových bombardérů firmy Bristol, kdy na počátku byl Blenheim následovaný Beaufortem. Bristol Beafighter existoval v řadě verzí: stíhací, noční stíhací, bombardovací a torpédové. Na fotografii vidíme Beaufighter TF Mk.X, což podle zavedené terminologie značí verzi torpédovou-stíhací (TF – Torpedo Fighter). My bychom si měly alespoň slovně připomenout noční stíhací Beaufighter Mk.IF, s těmito stroji se po výcviku na Blenheimech vrhla do ostrých akcí 68. peruť tvořená částečně československým personálem, později je vyměnila za Beaufightery Mk.VIF.
Autor: public domain
Páteř výzbroje RAF Bomber Command při vstupu do války tvořila trojice typů dvoumotorových středních bombardérů, které po stránce doletu byly schopny bombardovat cíle v hlubším zázemí nepřítele. Trojici tvořily zde zobrazený Armstrong Whitworth Whitley, Handley Page Hampden a Vickers Wellington, přičemž pouze poslední z nich měl dostatečnou bojovou hodnotu pro strategické bombardování (zatím). Brzy se také zjistilo, že bombardéry bez stíhacího doprovodu jsou nad územím nepřítele velice zranitelné, a tak se nálety strategické bombardovací ofenzívy RAF přesunuly do nočních hodin. Letouny Armstrong Whitworth Whitley byly pro svou zastaralost do roku 1942 z bombardovacích akcí postupně staženy a převedeny na jiné úkoly, například k tahání kluzáků nebo k Pobřežnímu velitelství k protiponorkovým patrolám.
Autor: San Diego Air & Space Museum / public domain
Handley Page Hampden byl z uvedené trojice bombardérů nejmenší a potažmo mohl nést i nejmenší pumový náklad. A protože ani Hampden nebyl žádný technický zázrak, můžeme ho kvůli malému nákladu považovat pro strategické bombardování za ještě méně vhodný než Whitleye. Z bombardování byl také brzy stažen.
Autor: Imperial War Museum / public domain
V počáteční fázi bombardovací ofenzivy RAF ležel hlavní díl práce na dvoumotorových bombardérech Vickers Wellington. Používala je i 311. čs. bombardovací peruť (letouny této jednotky jsou na fotografii). Později, když přicházely do služby v dostatečném množství těžké čtyřmotorové bombardéry, přešly Wellingtony k jiným úkolům. Když byla naše 311. peruť přeřazena k Pobřežnímu velitelství RAF, používala k hlídkování nad mořem také Wellingtony, zpočátku dokonce stejné jako předtím při náletech na Říši (dostaly pouze jinou kamufláž). Wellingtony létaly u "třistajedenáctky" u Pobřežního velitelství až do poloviny roku 1943, peruť dostávala i letouny dalších verzí, ale vždy „neradarové“.
Autor: public domain
Bomber Command RAF používalo za války tři základní typy čtyřmotorových bombardérů: Stirling, Halifax a Lancaster. Nejmohutnější a nejtěžší z nich byl Short Stirling. Byl však také nejhorší, pumovým nákladem dva zbývající nijak nepřevyšoval, nejvíce na závadu byl nedostatečný dostup, přičemž na vině bylo malé rozpětí křídla srovnatelné s oběma lehčími a o poznání kratšími konkurenty. Na konci roku 1943 tak byly Stirlingy bombardovacích akcí nadále ušetřeny a uplatnily se jinak, například k tažení výsadkových kluzáků během invaze do Francie v červnu 1944.
Autor: public domain
Druhým druhoválečným čtyřmotorovým bombardérem RAF byl Handley Page Halifax. Kkdybychom ho chtěli hodnotit, tak můžeme říci, že neurazil, ale ani nenadchl. Drží si však jedno prvenství, které mu nikdo nevezme. Stal se prvním čtyřmotorovým bombardérem RAF, který shodil pumy na německé území.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Bezkonkurenčně nejlepším britským druhoválečným čtyřmotorovým bombardérem byl Lancaster. Avro Lancaster má na svém kontě v porovnání s předchozími dvěma typy nesrovnatelně více operačních letů a svržené tonáže pum, ale také nejmenší vlastní poměrné ztráty (absolutní měl samozřejmě kvůli intenzitě nasazení nejvyšší). Upravený Lancaster mohl jako jediný nést nejtěžší britskou leteckou pumu Grand Slam o váze deseti tun. Grand Slam byla tzv. seizmická puma, která výbuchem hluboko pod zemí vyvolala „lokální zemětřesení“. To narušovalo i masivní betonové cíle, které by výbuchy klasických leteckých pum přestály bez úhony.
Autor: public domain
Když jsme před chvílí tak vychválili Avro Lancaster, nesmíme zapomínat, že vznikl radikálním přepracováním projektu, jehož výsledkem byl předtím tento dvoumotorový, vyloženě nepovedený a vlastními posádkami zatracovaný bombardér Avro Manchester. Po dvou stovkách vyrobených Manchesterů byla jeho produkce zastavena.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Obří létající člun Short Sunderland používalo RAF k protiponorkovému hlídkování nad rozlehlými mořskými plochami. Vhodný byl i k dopravním účelům.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Menší obojživelný létající člun Supermarine Walrus mimo jiné tahal z Kanálu sestřelené letce. Zde však vidíme jeden na základně v Alžírsku, vzadu je pouštní verze „kanonového“ Hurricanu s tropickým filtrem Vokes pod přídí.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Westland Lysander vznikl před válkou jako letoun pro spolupráci s armádou v oblasti fronty, mezi jeho úkoly spadalo i bombardování nepřítele lehkými 10kg pumami a jeho postřelování kulomety. Ve Francii na jaře 1940 jako bojový stroj utržil velké ztráty, ale záhy si díky schopnosti vzlétat a přistávat na krátké dráze našel důležité uplatnění, pro které bude navždy vyzdvihován. Zajišťoval spojení Británie s francouzským odbojem - dopravoval materiál, ale především osoby, a to oběma směry. Také mnoho sestřelených spojeneckých letců ukrývajících se před Němci u Francouzů vděčí Lysanderům za záchranu.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Britové si za války ve velkém množství pořizovali i letadla americká, šlo o více než třicet různých základních typů (a některé z nich opět v několika verzích). Představme si vzorek z nich na osmi po sobě jdoucích fotografiích, Víceméně epizodní roli ve službě RAF sehrála stíhačka Airacobra. Na první pohled zaujala příďovým podvozkem a na ten druhý, když si všimnete výfuků, situováním motoru těsně za kabinou pilota. Konstruktéři se snažili kvůli zlepšení obratnosti co nejvíce přiblížit těžiště těžkého motoru k těžišti celého letounu.
Autor: Imperial War Museum / public domain
U Královského letectva sloužilo i několik verzí stíhačky Curtiss P-40 Warhawk. Britové jim dali nová bojová jména, letouny verze P-40B a P-40C nazývali Tomahawk, od verze P-40D potom Kittyhawk (viz foto). Britové tyto stroje používali na severoafrickém bojišti a s krátkým přesahem přes operaci Husky (vylodění na Sicílii) i na bojišti jihoitalském. Tam přeci jen nebyl nepřítel tak nebezpečný jako nad západní Evropou a stíhačky řady P-40 výkonově do jisté míry zaostávaly za svými konkurenty.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Jednou z nejlepších druhoválečných stíhaček byl americký North American P-51 Mustang, tedy především od verze P-51D. Na fotografii vidíme dle britského značení Mustangy Mk.III (což je v originále verze P-51B a C, přičemž zde se béčko od céčka lišilo prakticky pouze místem výroby, tedy produkující továrnou, a proto si Britové vystačili se společným otypováním). Již zmiňovaná verze P-51D Mustang sloužila v RAF jako Mustang Mk.IV. Je třeba připomenout, že Mustangy původně vznikly na britský popud, první verze měly americké motory značky Allison, které však ve větších výškách pokulhávaly. Plnohodnotnými stíhačkami se tak staly až verze P-51B a C (a u dalších se to jen zlepšovalo), které dostaly motory britské konstrukce Rolls-Royce Merlin (vyráběné pro tato letadla samozřejmě v USA).
Autor: Imperial War Museum / public domain
V Královském letectvu sloužily v několika verzích i střední bombardéry North American B-25 Mitchell. Zde vidíme záběr pořízený během operace Noball, jejímž cílem bylo ničení odpalovacích základen letounových střel V-1.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Významnou roli sehrály v RAF bombardéry Consolidated B-24 Liberator. Nebombardovaly však strategické cíle v Třetí říši, ale patrolovaly v rámci Coastal Command (Pobřežní velitelství) nekonečné hodiny nad Atlantikem, kde vyhledávaly německé ponorky i hladinová plavidla a snažily se je zničit. Od července 1943 do konce války je k této činnosti používala i 311. čs. bombardovací peruť. Jinak RAF používalo Liberatory v příslušných verzích také k dopravě a na asijském bojišti navíc v menší míře i k tomu bombardování.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Coastal Command používalo také americké létající čluny Consolidated Catalina (Američany klasifikovaný jako hlídkový bombardér). Catalina nevynikala cestovní rychlostí, která činila 200 km/h, ale s použitím přídavných nádrží vydržela ve vzduchu až 27 hodin. Jedna Catalina Pobřežního velitelství se vyznamenala při hledání bitevní lodi Bismarck, kterou Britové zuřivě a nakonec úspěšně honili, když jim předtím mezi Islandem a Grónskem během okamžiku potopila bitevní křižník HMS Hood. Catalina bývá klasifikována jako nejlepší hydroplán historie a ve své době byla i hydroplánem nejrozšířenějším.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Vojenské dopravní letouny vzešlé z legendárního amerického Douglasu DC-3 obdržely označení C-47 Skytrain a C-53 Skytrooper. Britové svým strojům dali jméno Dakota. To se nakonec stalo nejznámějším a nejpoužívanějším pro všechny stroje typové řady DC-3.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Posledním „americkým příspěvkem“ v této fotosérii je jeden z nejoblíbenějších a za války nejrozšířenějších cvičných letounů North American AT-6 Texan. V Královském letectvu létaly stroje této typové řady celou válku a ještě deset let po ní, Britové jim daly jméno Harvard.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Dřevěný zázrak, takovou přezdívku si vysloužil De Havilland Mosquito, v jehož konstrukci se v maximální míře uplatnilo dřevo, což v té době u bojového letounu bylo nevídané (zajímavá byla skořepinová konstrukce trupu, kde se mezi dvěma vrstvami překližky nacházela tlustá vrstva balzy). Ironií osudu je, že jeden z vůbec nejlepších britských letounů začal původně vznikat jako soukromá iniciativa výrobce bez jakéhokoliv zájmu budoucího vděčného uživatele. Primárně Mosquito vznikalo jako (ultra)rychlý bombardér bez hlavňové výzbroje, postupně se však objevila řada dalších verzí, kde se už kanony a kulomety uplatnily (např. stíhací, noční stíhací nebo stíhací bombardér). Na nočních stíhacích Mosquitech operovali od června 1944 naši letci u 68. perutě, která byla tak trochu „československá“.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Jedním z nejzajímavějších britských letounů je Westland Whirlwind, nebylo mu však dopřáno dozrát a kvůli problémům s motory bylo vyrobeno pouze 112 sériových strojů. Typ sloužil v RAF v letech 1940 až 1943. Dvoumotorový jednomístný stroj vyzbrojený čtveřicí 20mm kanonů byl zamýšlen jako stíhačka (avšak ne tak velká a zdaleka ne tak těžká jako např. americký Lockheed P-38 se stejným počtem motorů i členů posádky). Whirlwind se však nakonec uplatnil spíše při útocích na pozemní cíle (viz pumy pod křídlem).
Autor: public domain
Hawker Typhoon byl povedeným stíhacím bombardérem, stalo se tak po bolestném vývoji (bolestném především kvůli problémům s motory a „upadávajícím ocasům“), který měl původně připravit novou silně vyzbrojenou stíhačku pro RAF. Při vývoji se dokonce laborovalo s výzbrojí dvanácti kulometů ráže 7,7 mm (po šesti v každé polovině křídla), ale standardní hlavňovou výzbrojí Typhoonu se staly čtyři 20mm kanony, které bez ohledu na počet kulometů puškové ráže představovaly výzbroj účinnější. Nápadné pruhy na letounu na fotografii nejsou pruhy invazní (ostatně svým provedením ani umístěním jim neodpovídají), ale jsou to identifikační pruhy zamezující záměně s německými Focke-Wulf Fw 190. Na Typhoonech létal i náš Jiří Maňák, který dokonce po určitý čas velel 198. peruti těmito letouny vyzbrojené.
Autor: Imperial War Museum / public domain
Stíhačka Hawker Tempest byla vyvinuta z typu Typhoon. Tempesty mimo jiné dosáhly v porovnání s jinými stíhacími letouny největších úspěchů při sestřelování létajících pum V-1. Když ostřelování Anglie střelami V-1 ochablo, účastnily se Tempesty západního tažení v rámci taktického letectva, kdy díky podvěšené pumové či raketové výzbroji a mohutné hlavňové výzbroji čtyř 20mm kanonů účinně potíraly pozemní cíle.
Autor: public domain
Zde vidíme zástupce vyloženě dopravního letounu domácí výroby pro RAF, čtyřmotorový hornoplošník Avro York. Jeden letoun ve speciální VIP verzi byl k dispozici králi Jiřímu VI. a ministerskému předsedovi Churchillovi.
Autor: public domain
Druhý díl fotoseriálu věnovaném letadlům RAF v letech 1918 až 1945 zakončíme prvním proudovým letounem RAF, kterým byl Gloster Meteor. První kusy vstoupily do operační služby v červenci 1944. Meteor byl dokonce jediným spojeneckým proudovým letounem nasazeným ve druhé světové válce do boje. Ale je pravda, že si v tomto konfliktu moc nezabojoval, protože ho nechtěli pustit nad území nepřítele. Skromné úspěchy dosáhl pouze v boji s letounovými střelami V-1, pouhých třináct sestřelů pak v porovnání s celkovým počtem stíhači sestřelených střel V-1 nestojí ani za řeč.
Autor: public domain