Po půlnoci se ozval telefon. Prokop Drtina ho zvedl. Paní Hana Benešová ho žádala, aby k jejímu manželovi okamžitě přijel doktor Oskar Klinger. Pan prezident přestal vidět a dnes ráno máme letět do Moskvy! Všichni víme, že má těžkou aterosklerózu.
Lékař odjel do nedalekého Aston Abbotsu, kde Benešovi bydleli. Vrátil se po několika hodinách s vážnou tváří: „Panu prezidentovi se už zrak vrátil, usnul a klidně spí. Měl slabý záchvat mozkové mrtvice. Avšak letět nemůže.“ Drtina a jeho lidé museli přeorganizovat celý odjezd. Vždyť s Edvardem Benešem se chtěli přijít rozloučit na letišti premiér Winston Churchill a ministr zahraničí Anthony Eden.
V pátek 9. března 1945 tedy zamířila z Londýna do Moskvy většina ministrů exilové vlády a vysocí úředníci. Jejich trasa vedla přes jižní Francii, Středozemní moře, Káhiru a Teherán.
Agrárník Ladislav K. Feierabend, který nedávno odstoupil z funkce exilového ministra financí, se snažil churavého prezidenta od cesty odvrátit. „Mluvil jsem pomalu, na mne nezvykle pomalu, a s vroucím důrazem, abych dal najevo, jak mi mimořádně záleží na splnění této žádosti. Prezident to pochopil, podíval se na mne zvláštním pohledem a řekl: Kolego, teď už je pozdě. Já do Moskvy musím a chtěl bych tam být co nejdříve, abych mohl sledovat jednání.“
Feierabend nebyl jediný, kdo se obával komunistů. Před třemi týdny to nadhodil Churchill. Pečlivý Beneš si jejich rozmluvu zapsal: „Potvrdil jsem mu, že mám jisté starosti, ne obavy. Udělal jsem maximum toho, co bylo možno, uzavřel jsem smlouvu s Moskvou, dělal vnitropolitickou politiku demokratickou – více nebylo možno dělat. Doufám, že věci bude možno zvládnout.“
Prezidentův tajemník Edvard Táborský se domníval, že kdyby se nevracel přes Moskvu, mohli komunisté získat ještě víc míst ve vládě a státním aparátu.
Beneš odletěl za delegací s dvoudenním zpožděním. Na letiště ho vyprovodil Churchill a další členové britského kabinetu. Premiér pronesl řeč, kterou vysílal rozhlas, prezident byl však v tak špatném stavu, že svůj projev nedokázal přečíst, jenom několika slovy poděkoval za pohostinství.
Tvrdý Gottwald
Za týden přistáli všichni v Moskvě. Zatímco sovětský vůdce Josef Stalin se snažil o přátelské jednání, šéf československých komunistů Klement Gottwald vystupoval tvrdě, jako by právě on měl za sebou Rudou armádu a sovětskou tajnou policii. Ovšem byla to jenom hra. Kdyby Stalin chtěl, mohl Gottwalda okřiknout.
Hlavní sál mauzolea při pohledu od smuteční síně. V popředí Gottwaldův hrob.
Zástupcům národně socialistické, lidové a sociálně demokratické strany rozdal Gottwald návrh nazvaný Program vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Jeho jádrem bylo množství komunistů v prozatímním jmenovaném parlamentu, zestátňování velkých podniků a bank, omezení počtu politických stran včetně zákazu předválečné Agrární a Národně demokratické strany kvůli jejich údajné kolaboraci a podivný název „lidová demokracie“. Nekomunističtí politici nebyli jednotní a chyběla jim společná představa osvobozené republiky, proto dobyli jen málo nepodstatných změn. A komunisté získali klíčová ministerstva.
Karel PacnerKnihy Karla Pacnera koupíte v on-line knihkupectví Knihy.iDNES.cz. |
Když Německo skomíralo, prezident jel z Košic do Prahy vlakem. Chtěl se potěšit s prostými lidmi, získat zadostiučinění po těch šesti letech.
Všichni napjatě sledovali postup jak Rudé armády, tak amerických vojsk. Když armáda generála Pattona překročila šumavské hory a blížila se k Plzni, měli komunisté obavy, aby neosvobodila také Prahu. Přece bychom nemohli přijet do Prahy, kde bude americká armáda. Komunistický ideolog Václav Kopecký dokonce uvažoval o tom, že v nejhorším případě by se republika rozdělila na dvě zóny: na americkou, kde bude panovat Benešova londýnská vláda, a na sovětskou, která zůstane komunistům.
Třebaže George Patton chtěl dojít do Prahy, která se vzbouřila a bojovala proti Němcům, velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower mu to nedovolil. Se Sověty byl domluven, že Praha leží v jejich operační oblasti. Sovětské tanky přijely do Prahy ve středu 9. května ráno, kdy už boje dohasínaly.
Ve městě nad Vltavou vítal prezidenta Beneše čerstvě dosazený komunistický primátor Václav Vacek: „A protože jste přišel přes východ, je cesta na Hrad volná.“ Byla to formulace neomalená, ale bohužel pravdivá.
Část kapitoly z knihy DOTEKY DĚJIN (2012)
