SS divizi Prokop Veliký v seznamu útvarů německých zbraní SS nehledejte. Jmenovaný útvar je jen součástí knihy Lepší dějiny Česka. V ní "naše" ozbrojené síly bojují na německé straně barikády, dosahují skvělých a jednoznačných vítězství. V následujících úryvcích z textu knihy se můžete zároveň pokusit odhalit pro mnohé ne příliš zřetelnou, pro znalce dějin naopak nepřehlédnutelnou hranici mezi fikcí a skutečností.
Ukázky navazují na předchozí, kde autor popisuje objev fiktivního dodatku Mnichovské dohody, která předpokládala spojení československých a německých sil k rozdělení Polska. A také na část, která popisuje situaci za níž je zavražděn prezident E. Beneš a České země pozbývají demokracie.
Ukázka z knihy:
Česko - slovenské válečné úspěchy 1939 až 1942
Válka s Polskem
Za necelý rok od října 1938 byla naše armáda pod vedením direktoria přeměněna v moderní vojsko podle vzoru wehrmachtu. Záměru pomohla i promptně vyřízená dodávka čtyř tisíc nákladních automobilů ze Spojených států (fy Dodge), která byla objednána ještě do smíření a Mnichovské konference.
Kniha: Lepší dějiny ČeskaJaké by to bylo, kdyby ...
To vše si můžete přečíst v knize z alternativní historie Lepší dějiny Česka, kterou vydali redakce Technet.cz a autor Jiří Macoun. Koupit si ji můžete v elektronické podobě přizpůsobené pro vaši čtečku na tomto odkazu (Palmknihy.cz) za 99 korun. |
Česko-slovenské plně motorizované tankové jednotky soustředěným náporem rychle prorazily neuspořádané polské linie a během jediného dne postoupily k Visle u Skočova. Přeprava přes řeku byla dílem hodin a následujícího dne ráno dosáhly česko-slovenské síly města Bílsko, a připojily tak celé Těšínsko k historickým zemím česko-slovenským. Protože polská armáda přes katastrofální bojové neúspěchy odmítala složit zbraně, pokračoval útok dále ve směru na Krakov, Lublin a Lvov. Z území Slovenska byly vedeny podpůrné údery, které zcela rozvrátily polské obranné pozice.
Spojeným úsilím německých a česko-slovenských braných sil, po 17. září podpořených z východu i nástupem Rudé armády, odpor Poláků rychle slábl. Ještě před pár dny hrdé a sebevědomé Polsko bylo na hlavu poraženo. Česko-slovenská armáda se pak stáhla zpět do vlasti, nebo dílem na Těšínsko, kde vykonávala policejní úkoly, aby především bránila Poláky před Poláky. Tamní početné zlodějské živly totiž bezostyšně rabovaly v opuštěných usedlostech a obydlích prostého lidu (na tři tisíce osob bylo bez milosti zastřeleno česko- slovenskými bezpečnostními hlídkami při rabování).
Vojenské operace proti Polsku, zahájené česko-slovenskými ozbrojenými silami dne 1. 9. 1939, nebyly žádnou omezenou protiteroristickou akcí, jak bylo nejprve oznámeno téhož dne krátce po poledni tiskovým oddělením Hlavního velitelství, ale jednalo se o důkladně dlouhodobě plánovanou vojenskou operaci. Přípravy štábů naší armády proběhly v úzké součinnosti s německým vrchním velením. Z čistě vojenského hlediska přinesly nesporný úspěch.
Již dva dny po zahájení bojů polská armáda pod tlakem česko-slovenských sil opustila pohraniční pozice a byla uvedena v chaos, z něhož se již nevzpamatovala, protože na jiných směrech byla rovněž drcena německými armádami. Na přehledné mapce jsou vyznačeny směry nejdůležitějších dílčích úderů a vývoj fronty. Tažení bylo završeno společnou slavnostní přehlídkou německých, česko-slovenských a sovětských sil dne 22. září v Brestu, když tuhé frontové střety ustaly již po 17. září 1939.
Pomoc Finsku
Česko-slovenské zbraně a v omezené míře i vojáci se po rozdrcení polských vojsk a dobytí Těšínska zapojili do dalšího konfliktu. Ruský diktátor se rozhodl napodobit útok Německa na Polsko, aby se rychle se vypořádal s Finy, kteří získali samostatnost odtržením od carského Ruska po Leninově revoluci v roce 1917. Obrovitý Sovětský svaz nejprve kladl finské vládě v průběhu roku 1939 podmínky stěží přijatelné a navíc je stupňoval. Finsko se odhodlaně připravovalo na válku, přestože jeho armáda byla v porovnání s tabulkovou silou Rudé armády slabounká.
Ve čtvrtek 30. listopadu 1939 Rusové zaútočili ze vzduchu, po zemi i z moře na sousední státeček a utrpěli ostudný vojenský neúspěch. S příznačnou východoslovanskou lajdáckostí špatně připravená operace Rudé armády ztroskotala již 21. prosince 1939, kdy se postup zastavil na hlavním finském obranném postavení pouhých 20 až 30 kilometrů od výchozích pozic. Na finské opevněné linii byly sovětské komunistické síly drceny jak v mlýnku na maso a jen přisouváním nových a nových záloh si udržovaly iniciativu. Ztráty Sovětů byly obrovské a brzy přesahovaly desetitisíce pěšáků, stovky tanků i letadel.
V Česko-Slovensku se setkal odpor Finů vůči Stalinovým hordám s velkým porozuměním. Zvláště vojáci legionáři včetně generality jim byli od doby Zborova nakloněni. Finové se bili s Rusy stejným způsobem, jakým jsme byli připraveni postavit se nepříteli my sami, kdyby nedošlo ke smíření. Ještě v prosinci poskytlo direktorium Finsku, pochopitelně tajně a s tichým svolením Berlína, který pro zachování přijatelných vztahů se Sovětským svazem v konfliktu dodržoval navenek neutralitu.
Česko-Slovensko poslalo do severské země rozsáhlé dodávky výzbroje: 2 000 lehkých kulometů, 300 těžkých a 100 protitankových děl, vše s municí. Trpkým neúspěchem ovšem skončilo vyslání jednoho praporu tanků i s obsluhami. Stroje typu Škoda LT. vz. 35 v podmínkách severské kruté zimy zamrzaly (pneumatické řízení) a nebylo je možné ani nastartovat, natož vyslat do boje. Tanky pak byly v tichosti vráceny do Česko-Slovenska.
Ovšem dvacítka zbrusu nových stíhaček Avia B.135 byla významnou pomocí. Finští piloti s nimi sestřelili desítky sovětských letounů. Využity byly i staré Avie B.534 (40 ks). Česko-slovenská pomoc tak značně přispěla k ukončení nepřátelství. Pro obrovské ztráty (podle finských odhadů 600 tisíc mužů) Rusové po neúspěšné jarní ofenzívě raději uzavřeli s Finskem v polovině března 1940 příměří následované mírovou dohodou a ve válce, která Sověty stála mnoho sil, raději nepokračovali. Finové učinili omezené územní ústupky, ale zachovali si samostatnost.
Selhání Rudé armády ovšem ukázalo také na prozřetelnost rozhodnutí direktoria smířit se s Německem, protože případná pomoc Sovětského svazu Československu v roce 1938 by s jistotou dopadla z vojenského hlediska stejně katastrofálně jako jeho válka s Finskem.
Letecká bitva o Británii
Od 15. srpna 1940 ve vedení aktivní bojové činnosti vystřídaly pozemní jednotky česko-slovenské vzdušné zbraně, které byly přesunuty na pobřeží Lamanšského průlivu v síle dvou leteckých stíhacích pluků (cca 120 letadel), aby spolu s Luftwaffe podle záměrů A. Hitlera vybojovaly pod velením říšského maršála H. Göringa vzdušnou válku o nadvládu nad Anglií. Česko-Slovenské stíhací letky byly vyzbrojeny jednotně vylepšenými letouny Avia B.135, které byly sice o něco pomalejší než německé stíhačky Messerschmitt Bf 109 E, ale měly o 250 km delší dolet, který byl v bojích nad Anglií velkou výhodou.
Obratné stroje českých konstruktérů velice zamotaly hlavu britským pilotům, protože přes slabší výzbroj dokázaly ničit slavné huriccany i rychlejší spitfiry. Celkem česko-slovenští stíhači v bitvě o Anglii sestřelili 185 britských letounů při vlastních ztrátách 41 strojů (28 pilotů) a plně prokázali své bojové mistrovství.
Legendární český stíhací letec Petr Hofman zahájil svou úspěšnou kariéru nad Polskem (dva setřely na B.534) a záhy pokračoval na západní frontě (tři zničené letouny ve vzdušných soubojích). Těžce nabyté zkušenosti (sám byl v počátečním období konfliktu čtyřikrát pro poškození letadla nepřítelem přinucen nouzově přistát) plně využil na východní frontě.
Nad Ukrajinou a Ruskem celkem v průběhu války sestřelil 151 letadel. Po zesílení bombardovacích náletů nepřítele na cíle v Čechách a na Moravě byl převelen zpět do vlasti a zničil nad domácím územím 11 čtyřmotorových bombardérů a dva stíhací letouny angloamerických vzdušných sil. S celkovým počtem 164 sestřelených letadel nepřítele se stal nejlepším válečným pilotem našich vzdušných zbraní všech dob a nejúspěšnějším neněmeckým stíhačem ve druhé světové válce. Po propuštění ze zajetí se věnoval již jen létání na větroních a inženýrské práci.
Boje v Rusku
Válka na východě byla zahájena v neděli ráno 22. června 1941. Česko-slovenské síly uskupené do 1. motorizované armády (4 tankové a 4 motorizované divize, 3 samostatné pluky útočných úderníků a další posilové jednotky), podporované vzdušnými silami 4. a 5. leteckého pluku, zahájily plnění úkolů v rámci plánu Barbarossa útokem na Lvov.
Průlom pohraničních sovětských pozic se zdařil na první pokus. Město již podruhé během necelých dvou let, tentokrát z moci Sovětů, dobyla naše armáda během necelého půldne. Rusové kladli dokonce slabší odpor než původní páni města Poláci. Během následujících dvou dnů postoupily česko-slovenské útočné formace 80 až 130 km do nitra Sovětského svazu. V součinnosti s jednotkami wehrmachtu pak česko-slovenské útvary obsazovaly další a další oblasti Ukrajiny. Ke konci srpna naše divize ovládly Nikopol a přepravily se přes Dněpr.
Direktorium poměrně brzy poznalo, že válka v Rusku je jiného druhu, než časově omezené operace v Polsku nebo na západě Evropy. Jednotlivé bitvy byly z obou stran vedeny čím dál urputněji. Velikost Stalinova impéria umožňovala Rudé armádě snášet bez známek totálního zhroucení obrovské ztráty. Podle hlášení z fronty 1. motorizovaná armáda zničila, nebo ukořistila na východě jen do konce roku 1941 celkem 2 564 tanků, 4 542 děl a minometů, 921 letadel, 265 lokomotiv a 4 500 železničních vagonů, na 60 plavidel, 18 500 povozů nebo aut a z boje vyřadila 580 tisíc vojáků Rudé armády (zabití, zranění i zajatí dohromady).
Dobře si na moskevském směru vedla i tanková divize SS Prokop Veliký (Panzer Division SS Prokop der Große), složená z vojáků i důstojníků německého i českého, nebo slovenského původu, která ale bojovala v sestavě německé branné moci. Jako jediný útvar říšských pozemních sil dělostřeleckou palbou napadla prostor Kremlu.
Tanková divize SS Prokop Veliký byla útvarem ustaveným plně podle obvyklých postupů pro říšské divize zbraní SS, ale byla složena výhradně z dobrovolníků státních příslušníků Česko-Slovenska s dvojím občanstvím. Po celou dobu války podléhala vždy německému vrchnímu velení a nikdy nebyla součástí česko-slovenských branných sil. Počet Čechů v útvarech divize kolísal podle období od 38 do 62 procent, dosažených krátce před zánikem divize.
Základ jednotky byl vytvořen z oddílu Freikorpsu z Ústí nad Labem (Aussig an der Elbe) v březnu roku 1940. Čestný název divize byl zvolen výhradně z politických důvodů, kdy se propagandisté NSDAP ruku v ruce s ideology národních pospolistů snažili v souladu s kurzem smíření, nastoleným totalitními vůdci Německa a Česko-Slovenska, zneužít ke svému prospěchu jméno vynikajícího husitského představitele a válečníka německého původu Prokopa Holého.
Vyzbrojena byla těžkými zbraněmi německé výroby, pěchotní pocházely z česko-slovenských zbrojovek. Divize se zapojila do bojů v červnu 1941 útokem na hlavním směru Smolensk - Moskva. Tankový pluk divize se jako první a zároveň poslední probil na pouhých 10 km od středu ruského hlavního města a 120 dělostřeleckými granáty zasáhl prostor Kremlu. Vlivem strašlivých povětrnostních podmínek, nedostatečného zásobování a tlaku Rudé armády ustoupila divize vzápětí na západ. Doplněná a přezbrojená divize se zúčastnila v letech 1942 – 1943 bojů u Stalingradu, Charkova a Kyjeva.
Po další reorganizaci byla nasazena v červnu 1944 v Normandii, kde jen v důsledku maršálem Rommelem ukvapeně vydaného rozkazu ke stažení od pobřeží nezatlačila Brity zpět do moře. Do posledního boje vstoupila tato tanková divize u Senice a Gbel v polovině března 1945, kdy v sebevražedném boji významně oslabila svazky 46. armády 3. ukrajinského frontu Rudé armády (zničila za dva dny 348 tanků a samohybných děl).
Ve střetu však vykrvácela a jen jednotlivé nepočetné oddíly, zpravidla bez těžkých zbraní, ustoupily za obranné pozice česko-slovenské armády v tomto prostoru. Formálně byla divize rozpuštěna 15. dubna. Příslušníci divize SS Prokop Veliký se dopustili, tak jako jiné oddíly zbraní SS, řady válečných zločinů hlavně na východě během protizáškodnických akcí v zápolí, kdy ve střetech s nepravidelnými oddíly postupovali velmi nelítostně a v příkrém rozporu s válečným právem.
Útoční úderníci česko-slovenské armády (ÚÚ)
Celkem byli příslušníci divize obviněni z 8 450 vražd zajatců i rukojmích z řad civilního obyvatelstva, včetně žen a dětí. Za mimořádně brutální činy byli dva válku přeživší důstojníci divize Obergruppenführer Martin Písačka a Gruppenführer Jan Ulman odsouzeni vítězi války k trestu smrti oběšením. Navíc v jejich případě bylo pro mimořádně zavrženíhodné skutky, které spáchali, vykonání popravy zachyceno na filmový pás a promítáno ve zpravodajských žurnálech po celém světě. Řada dalších důstojníků i poddůstojníků divize SS byla zbavena života méně potupně, nebo dlouhodobě uvězně
ÚÚ jsou obvykle nesprávně chápáni jako obdoba zbraní SS působících v říšském politicko-vojenském systému. Samostatné pluky česko-slovenských ÚÚ byly vždy řádnou součástí ozbrojených sil a nepodléhaly zvláštnímu politickému řízení národních pospolistů jako právě jednotky SS v Německu. Oddíly ÚÚ byly vytvořeny Hlavním velitelstvím po vyhodnocení nasazení pozemního vojska v Polsku a na západě z dobrovolníků jako elitní jednotky se zvláštním výcvikem zaměřeným na průlomové operace silně bráněných postavení nepřítele.
Náročný výcvik mužstva i důstojnického sboru pak během nasazení jednotek na východní frontě přinášel prospěch celé 1. motorizované armádě. Odborně zdatní a dokonale vycvičení příslušníci pluků ÚÚ dokázali plnit rozkazy zpravidla jen s malými ztrátami v porovnání s výsledky běžné pěchoty. Fotografie zachycuje příslušníky 2. roty 3. praporu 1. pluku ÚÚ během počátečních bojů východního tažení u Lvova 22. června 1941.