Od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940 probíhala zimní válka, kdy se kremelský vůdce Stalin snažil rozdrtit pokojně si žijící Finsko, které bylo při porcování východní Evropy v tajném dodatku paktu Molotov-Ribbentrop zahrnuto do sféry vlivu Sovětského svazu. V té době byla Rudá armáda kvantitativně nejsilnější armádou na světě, nepočítáme-li síly námořní (vyrábět velká námořní plavidla zkrátka není tak jednoduché, jako sekat hromadně tanky a letadla). Jen tanků měli Sověti více než celý zbývající svět dohromady.
Během zimní války provedlo sovětské letectvo řadu náletů na finská města. Již prvního dne byly bombardovány také Helsinky, tedy hlavní město, což si vyžádalo velké ztráty civilního obyvatelstva. Bomby ten den padaly i na města Viipuri, Lahti, Petsamo a další. Aktivita sovětských bombardérů se samozřejmě odvíjela od počasí, některé dny byla utlumena, ale jak se počasí trochu umoudřilo, tak si to agresoři v tomto směru zase vynahradili. A tak to pokračovalo celou válku, během níž Sověti uskutečnili přes dva tisíce náletů na finská sídla. Snad nejhůře dopadlo výstavní město Viipuri, které bylo nálety téměř zničeno, a jako by to nestačilo, tak následně bylo na základě tzv. moskevského míru zcizeno a dodnes se nachází v ruských rukou pod jménem Vyborg. Jen dodejme, že na samotné válečné hospodářství Finska měly sovětské nálety nepatrný vliv.
Teroristické bombardování Finska civilizovaný svět odsoudil. Leč Moskva se snažila dlouho lhát a tvrdila, že žádné civilní cíle ve Finsku nebombarduje. V tomto duchu přinášel zprávy sovětský rozhlas i tisk, včetně deníku Pravda (už jen z toho muselo být každému soudnému jedinci jasné, že na to moc pravdy nebude). Molotov se dokonce vyjádřil, že letadla Rudé armády neshazují na finská města bomby, ale potravinovou pomoc. Na základě toho potom Finové začali jednomu druhu sovětských pum říkat Molotovův chlebník (Molotovova ošatka na chléb, ve finštině Molotovin leipäkori). Jedná se o pumy typu RRAB, to znamená rotačně-rozsévačné (nebo chcete-li rotačně-rozptylující) letecké pumy. Jinak zde se musíme pozastavit nad tím, že Molotov si neviděl do úst, protože Finové na rozdíl od obyvatel SSSR nedostatkem potravin netrpěli.
Ale zaměřme se ještě na samotné pumy RRAB, ty v podstatě můžeme zařadit do kategorie kazetových pum (daný termín byl zaveden až později), byť specifického mechanismu distribuce nesené submunice. Obecně kazetovou pumu tvoří obal (kazeta) a v něm umístěná submunice (větší množství malých pumiček), přičemž během pádu pumy dojde v určité výšce k uvolnění a rozptýlení submunice, která pak při dopadu pokryje větší plochu. Pumy RRAB měly být proti Finsku poprvé použity 2. prosince 1939, Rusko tak získalo světový primát v bojovém nasazení leteckých kazetových pum.
Typy, provedení a nasazení pum RRAB
Rotačně-rozsévačná letecká puma (v ruštině ротативно-рассеивающая авиационная бомба, odtud zkráceně РРАБ, latinkou pak RRAB) se vyráběla ve třech hmotnostních kategoriích. Všechny tři typy, RRAB-1, RRAB-2 a RRAB-3 byly přijaty do výzbroje sovětského letectva už v první polovině třicátých let. RRAB-1 (setkáme se i s typovým označením RRAB-1000) byla tunová, RRAB-2 (RRAB-500) byla 500kilogramová a RRAB-3 (RRAB-250) byla 250kilogramová. Hmotnostní parametr udává plus mínus možnou hmotnost neseného souboru submunice (tyto číselné parametry neberme jako dogma, když se tam submunice vešlo tolik, že to hmotnostní parametr RRAB markantně překročilo, ničemu to nevadilo.
Pro plnění kazety RRAB měli Sověti bohaté portfolio pumiček ráží od jednoho kilogramu do 25 kilogramů, po stránce druhové potom mluvíme o munici tříštivé nebo zápalné, případně i chemické. Když se podíváme na RRAB-1, tak ta mohla být naplněna například 130 osmikilovými nebo stovkou desetikilových trhavých pumiček, nebo dokonce 580 pumičkami zápalnými o hmotnosti 2,5 kg atd. Těch možností bylo mnoho, což se odvíjelo právě od již zmíněného bohatého typového portfolia munice. Na začátku zimní války se kazety plnily vždy pouze submunicí jednoho typu (stejná ráže i stejný druh), zanedlouho však bylo povoleno tuto kombinovat (samozřejmě „rozumě“). Zároveň vyšlo najevo, že největší typ často selhává, a tak se už v roce 1940 přestaly kazety RRAB-1 vyrábět.
Funkci rozhozu submunice z rotačně-rozsévačných pum již prozrazuje sám název této zbraně. Klasické stabilizační plochy na zádi běžné pumy a jejich účel zná asi každý. U RRAB nebyly stabilizační plochy pevné, během letu dlely přiklopeny k tělu pumy. Po odhozu pumy, kdy se uvolnilo zajištění stabilizačních ploch, se tyto vyklopily do funkční polohy pod úhlem 45° vůči ose pumy. Padající puma se díky tomu začala roztáčet stále vyšší a vyšší rychlostí kolem své osy. Zpravidla do deseti sekund od odhozu se roztočená RRAB rozevřela (roztrhly se zajišťovací kroužky; jinak i kazeta byla sestavena z tenkých plechů) a submunice se rozlétla do prostoru.
V zimní válce byly pumy RRAB použity ve větším množství, ovšem vztaženo ke specifičnosti druhu této munice, takže v poměru k množství pum ostatních typů se to tak jevit nemusí. Například jen 6. dálkový bombardovací letecký pluk létající na Iljušinech DB-3 shodil během zimní války 14 půltunových pum FAB-500 (Фугасная авиационная бомба, trhavá letecká puma), 205 čtvrttunových pum FAB-250, 4 512 stokilových pum FAB-100, 843 padesátikilových pum FAB-50, 1 210 zápalných pum ZAB-50 (зажигательная авиационная бомба) a 164 rotačně-rozsévačných pum RRAB-3.
Běhen další etapy druhé světové války na východě, zahájené napadením Sovětského svazu Německem, se tyto pumy používaly v mnohem menším množství, a to víceméně pouze zpočátku. Souviselo to s pracností jejich přípravy, protože kazety RRAB se musely plnit submunicí přímo na letišti. Průšvih nabýval rozměrů, pokud byla mise zrušena, neboť podle předpisu se RRAB nesměly skladovat naplněné, takže je bylo třeba vyprázdnit, než na ně mělo opět dojít před další misí.
Ještě zbývá dodat, že Sovětský svaz nebyl za druhé světové války jediným uživatelem kazetových bomb. Z dalších to bylo především Německo a později se přidaly i Spojené státy americké.