Brzdy a nebrzdy
Dnešní tanky úsťové brzdy nepoužívají z několika důvodů. Hlavním je zavedení průbojné munice s šípovou stabilizací a oddělitelným vodicím pouzdrem APFSDS (Armour Piercing Fin Stabilized Discarding Sabot), která je hlavním druhem munice v palebném průměru, při protitankovém boji. Vodicí pouzdro je tvořené zpravidla třemi segmenty, které se oddělí působením náporu vzduchu po opuštění hlavně. Při použití úsťové brzdy se začíná vodicí pouzdro rozkládat již v úsťové brzdě, což vede k jeho poškození, rozkmitání penetrátoru a zhoršení přesnosti palby.
Tento fenomén se objevoval již u britských protitankových kanonů QF 17-pdr, při střelbě průbojnou municí s oddělitelným vodicím pouzdrem APDS (Armour Piercing Discarding Sabot). Tato munice s úsťovou rychlostí až 1 200 m/s měla být pro osádky tanků Sherman VC Firefly „bičem“ na německé tanky Pz.Kpfw. V Panther a Pz.Kpfw. VI Tiger. Nevalná přesnost APDS byla jedním z důvodů, proč po Shermanech Firefly nesáhli i Američané.
Dalším důvodem je snaha vést v případě kontaktu s nepřítelem palbu co nejrychleji. Jak jsme zmínili, plyny z úsťové brzdy se odrážejí od země, víří prach a zakrývají střelci, případně i veliteli výhled, takže ztrácejí ze zaměřovačů cíle a musí je znovu vyhledávat. Limitem pro rychlost palby z úkrytu potom není výkon nabíječe, který byl odjakživa považovaný za „brzdu“, ale doba potřebná k tomu, aby se usadil prach.
To s sebou nese ještě jeden problém, kterým je poškozování optiky kamínky vrženými vysokou rychlostí proti průzorům a zaměřovačům. Situace s přílišným výkonem kanonů byla již v padesátých letech tak vážná, že konstruktéři od používání úsťových brzd zcela upustili nebo dokonce používali na kanonech deflektory prachových plynů.
Typickým představitelem jsou americké 90mm kanony tanků M48 Patton, které nesly podle verze deflektor ve tvaru písmene Y nebo T. Z tvaru nástavce je zřejmé, že jako typická úsťová brzda fungovat nemohl. Plyny byly odváděné do stran nebo směrem vpřed, takže nedocházelo k víření prachu a výše uvedeným problémům s odletujícími kamínky. Druhým cílem tohoto řešení bylo omezit oslňování velitele a střelce zábleskem z hlavně.
Zvířený prach je také demaskujícím prvkem. Proto se například Američané u lehčích tažených děl, kde se dala předpokládat přímá palba, úsťovým brzdám vyhýbali, aby se palebná postavení nestala cílem nepřátelské protibaterijní palby. Podobně Němci, kteří na samohybných houfnicích 15cm s.F.H.18 Hummel původně uvažovali s dvojkomorovou úsťovou brzdou, nakonec nechali hlaveň hladkou.