Ministr státní bezpečnosti NDR Erich Mielke se snažil v září 1968 zalichotit předsedovi KGB Juriji Andropovovi, který přijel do Východního Berlína: „Žádné ideologické uvolnění, jaké vedlo v Československu k Pražskému jaru, v Německé demokratické republice nedopustíme.“
Andropov ho však překvapil: „To je však jedna stránka věci. Měli jsme dvě možnosti – zasáhnout vojensky a vystavit se nebezpečí, že poškodíme vlastní pověst, nebo se Československa vzdát, a to se všemi důsledky, které by to přineslo ostatním socialistickým stranám Evropy. Nebyla to vůbec příjemná volba. V každé zemi se musí pečlivě zvažovat, jak je politická situace způsobilá. Nová československá vláda to nebude mít snadné. Koneckonců bychom se měli pokusit hledat příčiny toho, co se tam událo, u nás samotných, ve vnitřním vývoji našich států, v komunistickém hnutí. Myslím si, že tento vývoj povede k další diferenciaci. Rovněž se domnívám, že je nezbytné znovu se zamyslet a diskutovat o leninské a sociálnědemokratické cestě k socialismu.“
„Nebyli jsme schopni slova,“ vzpomínal ve svých memoárech generál Markus Wolf, šéf východoněmecké rozvědky. „Namísto ideologického zdůvodnění a podpory intervence se Andropov přimlouval za zkoumání příčin pražských událostí. To byly neobvyklé tóny z úst nejvyššího představitele KGB, ještě neobvyklejší však byl jeho apel nezatracovat sociální demokracii, nýbrž ji respektovat jako vážného partnera u jednacího stolu.“
Andropov totiž původně s vojenským řešením nesouhlasil. „Mluvil jsem s ním snad stokrát,“ vzpomínal Stěpan Červoněnko, bývalý velvyslanec v Praze v letech 1965–1973, když ho zpovídal reportér Izvěstijí Leonid Šinkarjov. „Neustále si lámal hlavu, jak zastavit kontrarevoluci v Československu bez krveprolití,“ pokračoval.
Maďarské povstání ho přesvědčilo, že ovládání východoevropského impéria se neobejde bez určité flexibility. Na jedné poradě v centrále KGB řekl: „Pouze pružností se můžeme vyvarovat opakování roku 1956.“ Nicméně podle bývalého šéfa archivu rozvědky KGB Vasilije Mitrochina podával Andropov politbyru „zkreslené špionážní analýzy, aby ho přivedl k rozhodnutí použít k rozdrcení Pražského jara armádu“.
Když se v červnu projednával na politbyru postup vůči Praze, Andropov třikrát odmítl vojenskou intervenci. Nic mu nevadilo, že zůstal v menšině.
Přesto už v březnu, kdy se na sovětském politbyru poprvé hovořilo o možnosti vojenské invaze, nařídil Andropov zahájit operaci proti Československu pod krycím označením Progres. Její stěžejní součástí se stalo vysílání nelegálů ze Západu do republiky, kteří sem přijížděli jako turisté a novináři. Předpokládalo se, že „kontrarevolucionáři“ budou k lidem se západními pasy přátelštější a upřímnější. Poprvé v historii sovětských výzvědných služeb byli použiti nelegálové k akcím uvnitř zemí komunistického bloku. Od března do května 1968 přijelo do Československa patnáct nelegálů – to bylo víc, než kdy bylo vypraveno do kterékoli západní země v tak krátkém čase.
Jestliže bude široce založené imperialistické spiknutí dál pokračovat, ztratí KSČ kontrolu nad Bezpečností, začal se obávat Andropov. To byl pravděpodobně jeden z podnětů, které vedly k rozhodnutí o invazi místo toho, aby se použily metody jemnější, tvrdil Oleg Gordijevskij, důstojník KGB, který zběhl na Západ.
I po invazi zůstávali nelegálové hlavní zbraní Andropova v Československu – měli odkrývat a destabilizovat pravičáky. V srpnu jich vyslal čtrnáct. V letech 1968–1969 se jich podle Mitrochina vystřídalo v republice dvacet devět.
Strmá stranická kariéra
Jurij Alexejevič Andropov se narodil 15. června 1914 ve vesnici Nagutskaja (dnes Soluno Dmitrijevskoje) ve Stavropolské gubernii. Otec Vladimir byl majetným klenotníkem židovského původu, matka Jevgenije, která pocházela z finské židovské rodiny, učila ve škole hudbu. Manželé se rozvedli krátce po narození syna. Paní odjela do Osetie, podruhé se vdala v roce 1921, zemřela o šest let později. Když bylo chlapci pět let, otce zahubil tyfus.
V roce 1924 začal Jurka chodit v Moskvě do sedmileté železničářské školy. Po jejím skončení pracoval jako pomocník u telegrafu a později u promítače kina. Také vstoupil do komunistické organizace mládeže, do Komsomolu. Chtěl se stát námořníkem. Vystudoval průmyslovku se zaměřením na říční loďstvo a potom techniku v Rybinsku. Neměl peníze, dostával stipendium a žil na koleji. Na vysoké škole ho zaujala spolužačka Nina Jengalyčevá, která chodila na elektrotechnickou fakultu. V roce 1935 se vzali a měli spolu dvě děti – Jevgeniji a Vladimíra.
Při odvodu do armády ho lékařská komise odmítla. Po absolvování školy nešel pracovat na řeku, jak původně zamýšlel, nýbrž zahájil politickou kariéru – stal se placeným tajemníkem komsomolské organizace své techniky. Postupně postupoval výš. Avšak zase ne tak vysoko, aby ho při první čistce označili za zrádce. Nepatřil mezi nejvyšší straníky a na schůzích proti „zrádcům a diverzantům“ hlasitě řečnil. Když prvního tajemníka Komsomolu Jaroslavské oblasti zatkli a popravili, dostal v prosinci 1938 jeho křeslo. „Masové represe mu otevřely cestu vzhůru,“ přesně vystihl jeho situaci L. Mlečin roku 2005 v deníku Večernaja Moskva.
V roce 1939 ho přijali do komunistické strany. Na Volze stavěli vězňové pod dohledem tajné policie NKVD sérii přehrad s vodními elektrárnami. Práce se opožďovaly, protože chyběli lidé. Andropov dostal za úkol, aby sehnal několik tisíc mladých z Jaroslavské oblasti, kteří by tam odjeli. V létě 1944 vyznamenal šéf státní bezpečnosti Berija několik důstojníků NKVD medailemi za dokončení přehrad. Jednu dostal i Andropov jako bývalý tajemník Komsomolu.
V létě 1940 byl přeložen do Petrozavodska v Karelofinské oblasti. Manželka se odmítla přestěhovat a zůstala v Jaroslavli. Začala obviňovat manžela, že jí neposílá dost peněz, aby mohla oběma dětem kupovat oblečení a boty. Nadřízení si toto obvinění ověřili, byla to lež. Manželství se rozpadlo.
V létě 1941 se Jurij v Bělomorsku podruhé oženil, vzal si Taťánu Lebeděvovou. Poznal ji v partyzánské škole, kde se připravovala k vysazení do Finska. V srpnu se jim narodil syn Igor, později přibyla dcera Irina.
Andropovovo zdraví se horšilo, trápily ho bolesti ledvin. Přesto po napadení země Německem a Finskem v červnu 1941 žádal, aby ho poslali k partyzánům. Vysadili ho u jednoho oddílu v Karélii, ale brzy se musel vrátit kvůli zdraví.
Oblíbil si ho Otto Kuusinen, finský bolševik, básník a literární historik, který žil v Sovětském svazu. Když Rudá armáda na Stalinův rozkaz přepadla Finsko, vytvořil exilovou vládu, která se měla ujmout vlády v Helsinkách. Finsko se ubránilo, jeho okupace se nezdařila, Kuusinen se jako zrádce nemohl vrátit domů a nechal se jmenovat předsedou Nejvyššího sovětu Karelofinské sovětské republiky. A právě tento politik pomáhal Andropovovi stoupat po žebříčku funkcí vzhůru.
Své židovské kořeny však tajil, protože „se obával, že antisemitismus mezi stranickou špičkou by mohl znamenat překážku v jeho kariéře,“ uvádějí ruští historici v knize Rusko 20. století
To byl systém výběrů kádrů ve všech komunistických státech. Namísto voleb, ve kterých by zvítězili nejlepší, spočívala praxe ve vytahování oblíbenců do vyšších funkcí. Tento způsob fungoval na všech úrovních.
V lednu 1947 se Andropov stal druhým tajemníkem strany Karelofinské republiky. Přitom dálkově studoval Vysokou stranickou školu ÚV KSSS, později rovněž historicko-filozofickou fakultu.
V létě 1949 šťastně prošel další čistkou, kterou tentokrát museli absolvovat funkcionáři působící za války mezi partyzány. Stačilo, když zkritizoval svého nadřízeného Gennadije Kuprijanova. Za nic nemravného to nepovažoval – všichni se tímto způsobem zachraňovali.
Stalin dál upevňovat diktaturu. Ve všech oblastech zřídili úřadovny tajné policie NKVD, jejichž příslušníci měli dohlížet na veškerý život. Také pomáhali Andropovovi, který se těžce potýkal s korupcí. Mohli rozhodovat o tom, jestli syn či dcera kteréhokoli člověka mohli jít studovat vysokou školu. Tím zásadně ovlivňovali výběr a povyšování funkcionářů všech stupňů včetně ředitelů podniků a institucí.
Andropov vyzrával v nadějného funkcionáře. Po dvou letech ho povolali do Moskvy. Nejdřív do sekretariátu ÚV KSSS na Starém náměstí. Měl na starosti pobaltské republiky a potom vojáky posílané do války v Koreji. Za další dva roky začal úředničit na ministerstvu zahraničních věcí – vedl čtvrtý zahraniční odbor, kam spadaly Československo a Polsko.
Paní Nina syna Voloďu příliš nevychovávala. Stal se z něho chuligán, okusil i vězení. Potom odjel za otcem do Moskvy. Avšak ten měl jinou rodinu, chlapec po dvou dnech pochopil, že překáží a zmizel. Odjel do Tiranospolu v Moldavsku, pracoval v krejčovské dílně, oženil se s kolegyní Marií, narodila se jim dcera. Mladík však neměl trpělivost, někdy byl dlouhou dobu nezaměstnaný a pil. Otec jim posílal peníze, ale zůstával v pozadí, nechtěl si nevyvedeným synem poškodit obraz tajemníka ÚV KSSS, prozradil v roce 2004 deník Komsomolskaja pravda.
Voloďa stonal s ledvinami, zemřel v pětatřiceti letech. Marie zůstala s rodiči svého manžela dál v kontaktu, zvláště si oblíbila jeho druhou ženu. Naproti tomu dcera Irina vystudovala filologii, měla rodinu a žila normálním životem.
V červenci 1954 odjel Jurij Andropov jako velvyslanec do Maďarska.
Povstání utopené v krvi
Maďarsko se zmítalo v krizi. V zemi vládla tvrdá stalinistická diktatura vedená generálním tajemníkem komunistické strany Mátyásem Rákosim. Po Stalinově smrti začal nový vůdce Nikita Chruščov uvolňovat život nejen v Sovětském svazu, ale i v zemích, které byly pod jeho kontrolou. Na jeho nátlak sesadili Maďaři stalinistu Rákosiho v červenci 1953 z funkce předsedy vlády, v čele strany však zůstal. Po mnoha jednáních převzal premiérské křeslo Imre Nagy, jeden z bolševiků, který popravil carskou rodinu. Teď však tento muž spjatý se sovětskou tajnou policí smýšlel jinak. Propustil politické vězně, pokoušel se o reformy, mluvil i o neutralitě podle rakouského vzoru. Mezi těmito dvěma vrcholnými politiky začal zápas.
Nový velvyslanec neměl žádnou zkušenost, v zahraničí pobýval poprvé. Sovětům chyběli vyškolení diplomaté, a proto posílali do zemí svého vlivu stranické funkcionáře. Andropov se od většiny z nich odlišoval tím, že se začal v Budapešti okamžitě učit maďarsky.
Místní situaci nerozuměl, diplomaté, kteří tam působili delší dobu, mu vysvětlovali zákulisí. Uměl si zorganizovat práci a najít chytré spolupracovníky. Brzy se zorientoval. Stejně jako ostatní lidé na ambasádě byl příliš v zajetí ideologie, a proto podporoval Rákosiho. Také mu chyběl mu širší rozhled, než aby mohl hledat lepší východisko.
V dubnu 1955 Rákosi obvinil Nagye z revizionismu a ze špatné hospodářské situace. Byla to tradiční účelová kritika. Do čela vlády prosadil dosavadního stranického tajemníka Andráse Hegedüse.
Situaci změnil až XX. sjezd sovětských komunistů v únoru 1956. Chruščov vystoupil proti kultu osobnosti a odhalil větší část Stalinových zločinů. Diktatury zvolna tály. V Maďarsku, kde vládl Rákosi, zasáhl Kreml. Generální tajemník strany se musel v červenci vzdát funkce. Výmluvou byly „zdravotní důvody“. Také hned odletěl do Sovětského svazu na léčení. O jeho křeslo měl zájem János Kádár, ale Andropov jeho jmenování považoval za „ústupek pravicovým elementům“. Do čela strany postavili Rákosiho přítele Ernö Geröe.
Režim se nezměnil, jenom figurka na vrcholku. Nespokojenost lidí přetrvávala, množily se demonstrace. V říjnu 1956 proběhl pohřeb László Rajka a dalších komunistických funkcionářů popravených po vykonstruovaných procesech. Lidé demonstrovali: Chceme svobodné volby! Chceme zrušení cenzury! Chceme rehabilitaci všech nespravedlivě odsouzených!
Na velkou demonstraci 23. října zaútočila policie. To lidi rozzuřilo. Později začala na ulicích střílet i sovětská vojska. Druhý den se Nagy vrátil do čela vlády. Na jeho naléhání se začali cizí vojáci stahovat. Pro Kreml to však bylo jenom přechodné řešení.
V obavě z nového sovětského útoku vyhlásil Nagy neutralitu země, vystoupení z Varšavského paktu a zažádal o pomoc OSN. Sovětské vedení rokovalo o dalším postupu. Chruščov o tom dokonce debatoval s jugoslávským vůdcem Jozipem Broz-Titem. Andropov se přimlouval za ostré řešení, žádné slitování!
Ráno 4. listopadu sovětská letadla bombardovala Budapešť a armáda zaútočila. Boje trvaly týden. Na Andropova nejvíc zapůsobil pohled na příslušníky bezpečnosti visící na lucernách. Jak říkali později jeho spolupracovníci, byl zatížen „maďarským syndromem“.
Mezitím Chruščov vybral nového šéfa státu Kádára a Andropovovi se podařilo ho přesvědčit, aby ustavil kolaborantskou vládu. Tisíce Maďarů uprchly do Rakouska a potom dál na Západ. Povstalce policie pronásledovala a zavírala, tisíce chlapců a děvčat putovaly na Sibiř.
Nagy se svými nejbližšími pomocníky se uchýlil na jugoslávské velvyslanectví. Třebaže jim Andropov zaručil, že se mohou přesunout do zahraničí, jakmile opustili bránu diplomatického azylu, slovo zrušil a policie je zajala. V červnu 1958 stáli před soudem, který je poslal na šibenici.
Návrh na odvážnou reformu
Kreml jednání Andropova v Maďarsku vysoce oceňoval. V březnu 1957 ho odvolal do Moskvy – byl jmenován vedoucím nově vytvořeného oddělení ÚV KSSS, které dozíralo na podřízené evropské země, aby přesně plnily rozkazy. Dostával zprávy o činnosti Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a Varšavské smlouvy, jak se nazývala ekonomická a vojenská společenství sovětského bloku, a hlášení KGB i GRU (vojenská zpravodajská služba) o snahách Západu je ideologicky ovlivňovat. Toto oddělení bylo vlastně štábem, který dirigoval podřízené státy východní a střední Evropy.
O čtyři roky později Andropov povýšil na člena ústředního výboru KSSS a v listopadu 1962 se vyšvihl do funkce tajemníka ÚV KSSS. Stranický šéf Nikita Chruščov návrh na povýšení odůvodnil: „Andropov už ve skutečnosti jako tajemník pracuje. Takže to jenom oficiálně potvrdíme.“ Dokumenty ho vyzdvihovaly jako správného „marxistu-leninistu“.
K tomu, aby hlouběji pronikl do problémů, si začal vytvářet kroužek externích poradců – politologů, politiků, ekonomů, novinářů. Patřili tam Georgij Arbatov, Alexandr Bovin, Fjodor Burlackij, Georgij Šachnazarov, Oleg Bogomolov, vesměs lidé velmi liberální a se širokým rozhledem po světě. Třebaže někteří z nich pracovali i pro jiné vlivné funkcionáře, tak kvalitní klub neměl nikdo.
Na podzim 1964 upadl Andropov v nemilost u Leonida Brežněva. Nepodpořil totiž puč, který svrhl Chruščova. Avšak byl natolik zdatný manažer a natolik loajální, že mu to nový generální tajemník strany odpustil.
Jeho poradci mu zkoncipovali odvážnou reformu socialistického státu. Měly ji zahájit ekonomické reformy, přechod k modernímu vědeckému řízení, rozvoj demokracie a místní samosprávy, soustředění komunistické strany na politické vedení, vstup SSSR na světový trh, kde by si osvojil novou techniku, i ukončení závodů v atomovém a jaderném zbrojení. Redakční článek o těchto cílech otiskla moskevská Pravda 6. prosince 1964. Další rok se Andropov marně pokoušel tyto myšlenky podsunout Leonidu Brežněvovi a předsedovi vlády Alexeji Kosyginovi.
Později klub jeho poradců rozpustili tím, že jim nabídli zajímavá místa v redakcích a výzkumných ústavech, mimo stranický sekretariát. Ovšem díky tomu přežili všechny převraty a sešli se za dvě desetiletí v kanceláři Michaila Gorbačova.
V únoru 1967 navštívili Prahu Brežněv a Andropov. Kreml potřeboval upevnit západní hranici. Rusové navrhovali, že by v Československu rozmístili několik svých divizí. Argumentovali: V některých letech u vás nastupují do základní vojenské služby slabé ročníky. A také pro odzbrojovací jednání s Washingtonem by to bylo výhodnější. Předsednictvo ÚV KSČ v čele s prvním tajemníkem Antonínem Novotným tento návrh razantně odmítlo.
V čele obávané KGB
Brežněv odstraňoval potenciální rivaly a tím si upevňoval své postavení v čele strany a státu. Začal mu vadit Alexandr Šelepin, hlavní organizátor puče proti Chruščovovi, a tlačil se na jeho místo. Aby ho oslabil, zbavil jeho oblíbence Vladimíra Semičastného funkce předsedy tajné policie KGB. Na jeho místo dosadil pracovitého Andropova, který žádné podobné ambice neprojevoval.
Na centrály KGB na Lubjance uprostřed Moskvy přijel nový předseda KGB poprvé 18. května 1967. Tuhle honosnou budovu si nechala postavit v roce 1897 Všeruská pojišťovací společnost Rossija. Po bolševické revoluci v listopadu 1917 ji zabral Felix Dzeržinskij, zakladatel Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů (ministrů), spíše známé podle ruské zkratky jako Čeka (Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po borbe s kontrarevoljucijej i sabotažem).
Ovšem to nebyl pád dolů. Měsíc nato se Andropov stal kandidátem na členství v politickém byru strany, tedy členem nejvyššího vedení země bez hlasovacího práva, avšak s možností libovolně zasáhnout do diskuse. Na plnoprávného člena politbyra ho povýšili po šesti letech, 27. dubna 1973.
Nejlépe informovaný muž v zemi, který denně dostával zprávy z domova i ze světa, se stal členem nejvyššího vedení. Dovede tyhle znalosti využít?
„Andropov si vybudoval kariéru na Brežněvově důvěře,“ napsal historik Karel Durman v knize Popely ještě žhavé – Konce dobrodružství. „Odklízel mu z cesty ty, které neměl rád (Šelest, Poljanskij atd.) a sbíral kompromitující dokumenty na všechny ostatní.“
Hned v prosinci nařídil zahájit přísné kontroly obchodů, restaurací a dalších podniků. Všude se totiž bujela korupce a výpomoc ve stylu „dneska já tobě – zítra ty mně“. Milicionáři (policisté) a příslušníci státní kontroly prověřovali všechny účty a zatýkali provinilce. V podstatě pokračovali v akcích, které se rozběhly už dřív, tentokrát však v neobyčejně širokém rozsahu.
Ve druhé polovině Brežněvova panování se rozbujela korupce a mafiánské praktiky. Ovšem na všechny tyhle korupčníky nemohly KGB a milice sáhnout. Byli totiž mezi nimi i nejbližší přátelé generálního tajemníka a jeho dcera Galina.
Rozmazlenou dcerušku, kterou žádná práce nebavila, posedla touha po zlatě a drahokamech. Přes cikánského milence zpěváka Borise Burjanceva se zapletla do černého obchodu s nimi. Do podsvětí spadl i první tajemník strany Uzbekistánu Šarif Rašidov, který předešel svému sesazení sebevraždou.
Když první náměstek Andropova generál Semjon Cvigun přišel za Suslovem, aby mu objasnil mafiánské praktiky sahající k Brežněvově dceři, tajemník ÚV ho vyhodil. Cvigun si uvědomil svou chybu a zastřelil se.
Nový šéf se snažil dát činnosti KGB vědecký charakter. „Za hlavní určil analytický odbor, který zpracovával i materiály GRU, ministerstva zahraničí a jednotlivých oddělení ÚV, a školu pro rozvědku přeměnil ve speciální institut,“ uvedl Durman. Pro spolupráci získal odborníky z akademické obce – Arbatova, Primakova a Inozemceva. Georgije Arbatova pověřil vedením Ústavu USA a Kanady, známého i jako odbočka pro výchovu agentů výzvědných služeb.
Podle Vasilije Mitrochina, šéfa archivu rozvědky KGB, který na počátku devadesátých let emigroval do Velké Británie, měl Andropov „naprosto přehnané představy o tom, jak dalece by mohla politická špionáž prospět sovětské zahraniční politice“. Svým podřízeným napsal, že „KGB musí být v takové pozici, aby mohl ovlivňovat výsledek mezinárodních krizí, byť se to při karibské krizi před pěti lety nepodařilo“. Na podzim 1962 chtěl Sovětský svaz instalovat na Kubě rakety krátkého a středního doletu i strategické bombardéry, aby mohl ohrožovat většinu amerického území. Avšak CIA na to včas přišla a prezident John Kennedy žádal Moskvu, aby své zbraně a vojáky stáhla. Hrozilo vypuknutí války. Chruščov tomuto tlaku podlehl a vyhověl mu.
„První hlavní správě (zahraniční rozvědce) Andropov nařídil, aby do tří čtyř měsíců připravila pro ústřední výbor hlášení o současné a budoucí politice hlavního protivníka a jeho spojenců,“ zjistil Mitrochin. „Stěžoval si, že hlavní slabinou současných operací na území USA je nedostatek agentů takového kalibru, jako byli Kim Philby, George Blake a John Vassall, nebo západní Němec Heinz Felfe. Trval na tom, že jedině s takovými agenty může první správa získat přístup k prvotřídním špionážním informacím.“
Nový šéf nařídil: „Musíme oživit zvláštní akce!“ Zvláštní akce bylo zjemňující označení pro teror a převraty. Andropov totiž miloval spiklenecké teorie, považoval je za cestu k moci i k odstraňování nepřátel. Například záhadná mizení některých důstojníků KGB a GRU anebo i vědců připisoval tajným operacím CIA, i když k tomu neměl sebemenší podklady. Tahle pošetilost jako duševní porucha přetrvala v myšlení šéfů KGB i dlouho po odchodu Andropova.
Když se v Řecku armáda pučem zmocnila vlády a vyhlásila diktaturu, KGB se chystala za pomoci parašutistů, Bulharů a místních komunistů k útoku. Politbyro akci neschválilo, jeho členům se to zdálo příliš riskantní. Rovněž nesouhlasilo s narušením vyhlášení Charlese princem z Walesu ve Velké Británii. Zato nebránilo výcviku a vyzbrojování palestinských teroristů, kteří bojovali proti Izraeli a Američanům, a dodávky zbraní Irské republikánské armádě IRA, která bojovala s britskou vládou. Sovětská tajná služba také pomohla Muslimskému bratrstvu zavraždit egyptského prezidenta Anvara Sadata v roce 1981. Byla to pomsta za vyhoštění 17 tisíc sovětských „poradců“ ze země.
Existuje podezření, že KGB se podílela spolu s bulharskou tajnou službou na atentátu na papeže Jana Pavla II. v roce 1981. Andropov se katolické církve hrozně bál – podle zprávy jednoho agenta z roku 1968 chtěl Vatikán „rozbít Sovětský svaz zevnitř pomocí ideologické sabotáže“. Vadili babtisté, jehovisté, adventisté a další vyznavači netradičních církevních uskupení. A ideologická diverze Západu strašila tajnou službu odedávna.
Mnoho plánovaných operací – atentátů, otrávení vody, zatopení metra a podobně – zhatil důstojník KGB Oleg Ljalin z londýnské rezidentury, kterého získala kontrašpionáž MI 5. Půl roku před svým zběhnutím v roce 1971 rozkryl všechny plány západním tajným službám. Nicméně výcvik vybraných militantů z Itálie a z některých dalších zemí na sovětských cvičištích se nezastavil – byť je do akce nakonec nikdy nenasadili.
Ovšem pátrání po uprchlících ze sovětských tajných služeb pokračovalo přes všechny obtíže. Podle tradice, kterou Stalin zavedl už před válkou, museli všichni tihle zrádci zemřít anebo je unést zpátky do Sovětského svazu.
Na začátku sedmdesátých let vypukla v kanadské Ottawě velká aféra. Padla tam výzvědná síť. A skupina sovětských diplomatů, vesměs zpravodajců, musela opustit zemi.
O případu jednalo i politbyro. Mluvilo se o odvolání velvyslance Alexandra Jakovleva. Zastal se ho všemocný ideologický tajemník Michail Suslov: „Soudruha Jakovleva neposlala do Kanady KGB!“ Andropov nebyl tak silný, aby mohl vzdorovat.
Boj se zahraničními vyzvědači musíme ještě rozšířit o hledání a umlčování vlivových agentů, navrhl v roce 1972 Andropov členům politbyra.
Žádný špion v politických špičkách
„Pod Andropovem se první hlavní správa, která se tradičně obávala převzít iniciativu v hodnocení zpravodajských materiálů, aby se náhodou nerozcházela s názory vyšší autority, reformovala a rozšířila své analytické oddělení,“ uvedl Mitrochin. „Při různých příležitostech nechal Andropov kolovat mezi členy politbyra zkreslené analýzy, aby ovlivnil jeho politiku.“
Tyto podvrhy měly úspěch. „Ačkoli Andropov posílil jak svůj vlastní politický vliv, tak vliv KGB na vytváření sovětské zahraniční politiky, jeho ambiciózní plány na zásadně vylepšenou politickou špionáž proti hlavnímu protivníkovi se nikdy neuskutečnily,“ domnívá se Mitrochin. „Vysoká očekávání, která se vkládala do politické rozvědky v amerických legálních rezidenturách, se nesplnila.“ Dokonce se ukázalo, že newyorský rezident zfalšoval údaje ve svém životopisu, takže ho Moskva odvolala a vyhodila. Mnohem lepší výsledky měl Washington, kde se ke spolupráci přihlásilo několik amerických zpravodajců – Robert Lipka z Národní bezpečnostní agentury (National Security Agency – NSA), Aldrich Ames z CIA a John Walker z velení ponorkové flotily v Atlantiku. Všichni zradili kvůli penězům.
„Hlavní slabinou washingtonské rezidentury během studené války byla neschopnost naverbovat agenty, kteří by dokázali získávat velmi důležité špionážní informace z vlády,“ uvedl Mitrochin. Jedině s Henrym Kissingerem, politologem z Harvardovy univerzity, se jeden zpravodajec, který vystupoval jako novinář, sblížil a dovídal se zajímavé věci. Když se stal Kissinger ministrem zahraničí, převzal komunikaci s ním velvyslanec Anatolij Dobrynin.
Několik důstojníků KGB, kteří sloužili jako diplomaté, proniklo na místa asistentů generálních tajemníků OSN. Díky tomu mohla Moskva rozehrávat různé hry na získávání států třetího světa, ale to bylo všechno. Hroznou ránu udělil KGB a Kremlu náměstek generálního tajemníka OSN Arkadij Ševčenko, když v roce 1978 zběhl do USA – tento člověk znal taje sovětské politiky. V první polovině sedmdesátých naléhal Andropov na rezidentury v USA, aby naverbovaly vlivné politiky, ale nikoho nesehnaly.
Zato velkými úspěchy se mohla chlubit vědecko-technická rozvědka KGB. Mitrochin vypočítával: „Patřily tam i tajné informace o raketě Saturn, kosmických výpravách Apolla, o raketách Poseidon, Honest John, Roland, Hydra a Viper, o obřím proudovém letadle Boeing 747 a o počítačové technice, která byla vzápětí napodobena při výrobě počítače Minsk 32.“
Se získáváním agentů v západní Evropě a Asii byli Sověti úspěšnější. Andropov sám anebo místní rezidenti se často obraceli na funkcionáře komunistických stran, aby jim je pomohli hledat. Zato ve Spojených státech byla komunistická strana tak poničená, že to ani nezkoušeli.
Koncem šedesátých let začala odposlechová střediska KGB umístěná na Západě na ambasádách zachycovat radiotelefonické rozhovory nejvyšších politiků. Později se jim podařilo získávat z odposlechu rovněž informace o raketách, letadlech a různých tajných zbraních. Ovšem západní systém odposlechů, který fungoval už od konce čtyřicátých let, byl efektivnější.
Andropov nařídil rozvědce KGB, aby se také vypořádala s eurokomunismem. Tento směr, jehož podstatou byla vlastní komunistická politika jednotlivých stran bez podřízenosti Moskvě, zformulovali italští komunisté po sovětské invazi do Československa. K Italům se přidávali někteří Francouzi a Španělé. Proti vedoucímu tajemníkovi Italské komunistické strany Enrico Berlinguerovi použila KGB takzvané aktivní opatření: Rozhlásila, že vlastní na Sardinii parcelu a účastní se pochybných stavebních kontraktů v hodnotě desítek milionů lir. K údivu sovětských špionů to Berlinguerovi neuškodilo – všichni zřejmě brzy přišli na to, že se jedná o výmysl, který ho má poškodit.
Proti „lidem jinak myslícím“
Uvolňování v šedesátých letech vytvořilo novou vrstvu oponentů socialistického režimu. Lidé, kteří přinášeli nové myšlenky, naráželi na stupidnost ideologických bariér, přesto o nich mluvili a psali. Rodila se vrstva disidentů, kteří začali vydávat samizdaty, jak se nazývaly časopisy a knihy rozepisované na psacích strojích. Šéf KGB se stal jedním z největších bojovníků proti nim, proti „lidem jinak myslícím“.
V březnu 1968 vydali disidenti v Moskvě první číslo časopisu Kronika současných událostí (Chronika těkuščich sobytij). To byl obrovský přelom, časopis představoval trvalý zdroj samizdatových informací. Dosud rozepisovali pouze knihy a různá provolání.
Po zadušení Pražského jara sovětskými tanky založil Andropov pátou správu KGB, aby monitorovala a potlačovala disent. Chtěl upevnit moc nad všemi sférami života obyvatelstva. Vedle boje s disidenty se musel vypořádat i s nacionalisty, kteří se stále častěji vynořovali. Kromě přesidlování lidí z velkých měst na venkov zavedl místo vězení násilné pobyty na psychiatrii, kde se lékaři snažili měnit myšlení údajných pacientů injekcemi a elektrickými šoky.
Kreml vyděsil pokus o atentát na Brežněva v lednu 1969. Když se vracel konvoj s kosmonauty a funkcionáři z letiště, spustil před branou do Kremlu mladík v milicionářské uniformě palbu na vůz, v němž měl být šéf strany a státu. Zabil řidiče a zranil jednoho kosmonauta. Střílel důstojník, který zběhl od svého pluku. Po zatčení ho poslali na psychiatrii, kde strávil dvě desetiletí.
Skandál! Třicet let se nikdo nepokusil odstranit vysokého stranického funkcionáře. Andropov musel zesílit ochranu všech členů politbyra.
Dalším příkladem opozice, byť jiného typu, byla vzpoura politického zástupce kapitána torpédoborce Storoževoj Valerije Sablina v roce 1975, kterou námořnictvo krutě potlačilo. Sablin měl údajně idealistické názory na řízení strany a státu.
Předním představitelem opozice se stal spisovatel Alexandr Solženicyn, který psal novely a romány o životě politických vězňů uvězněných v gulagu, jak se říkalo táborům nucených prací. Když získal v roce 1970 Nobelovou cenu za literaturu, Andropov navrhl zbavit ho občanství a vyhostit ze SSSR. Nepovedlo se mu přesvědčit většinu politbyra.
I akademika Andreje Sacharova, otce sovětské vodíkové pumy a trojnásobného hrdinu socialistické práce, považoval Andropov za nebezpečného. Koncem šedesátých let napsal studii o vzájemném prolnutí socialismu a kapitalismu, o jejich konvergenci, která zaujala sovětskou inteligenci. Spolu s kolegy Valerijem Chalidzem a Andrejem Tverdochlebovem založil Výbor pro lidská práva a přesvědčil Solženicyna, aby se stal jeho dopisujícím členem. Mezinárodní věhlas Solženicyna a Sacharova svázal ruce KGB tak, že je nemohl perzekvovat jako jiné méně známé disidenty.
„Existují stovky a tisíce lidí, kteří budou Solženicyna podporovat,“ bouřil Andropov v Kremlu. „A když nic nepodnikneme proti Sacharovovi, jak se v budoucnosti zachovají ostatní akademici?!“
Až v únoru 1974 přesvědčil předseda KGB členy politbyra, aby souhlasili s vyhoštěním Solženicyna. Slavný spisovatel se usadil ve Švýcarsku. Podařilo se na něj nasadit československé agenty Františka Holuba a Tomáše Řezáče, kteří informovali o jeho činnosti pražskou centrálu, ta tyto zprávy posílala okamžitě do Moskvy. Když si Solženicyn uvědomil, že ani tam neunikl pronásledování komunistických špionů, odstěhoval se v roce 1976 do Spojených států.
Akademika Sacharova v lednu 1980 nuceně vystěhovali do města Gorkij, kde měl omezenou možnost komunikace s okolím. Víc si proti němu nedovolili.
Brežněvova doktrína skončila v Polsku
Večer 19. září 1978 zastavil zvláštní salonní vlak s Brežněvem, který mířil na dovolenou na jih, ve městě Miněralnyje Vody. Odpočíval tam Andropov. Přijel za Brežněvem na nádraží, aby mu představil Michaila Gorbačova. Povídali si o sklizni a dalších obyčejných věcech. Andropov chtěl, aby Brežněv poznal Gorbačova, protože ho vzápětí navrhl do funkce tajemníka ÚV pro zemědělství.
Když se v Polsku bouřili dělníci a jejich odbory Solidarita měly na jaře 1981 deset milionů členů, debatovali pohlaváři v Kremlu, jestli by je tam neměla zpacifikovat Sovětská armáda. Andropov se proti takovému zásahu ostře postavil. „I kdyby se Polsko dostalo pod kontrolu Solidarity, nedá se s tím nic dělat,“ argumentoval. „Pokud kapitalistické země udeří na Sovětský svaz, bude to pro nás velmi tíživé. Musíme se starat především o vlastní zemi.“
Rovněž ideolog Michail Suslov souhlasil: „Kdybychom tam vyslali vojska, znamenalo by to katastrofu.“ „Politické uspořádání je vnitřní záležitostí,“ uzavřel Andropov.
Tím skončila Brežněvova doktrína omezené suverenity států sovětského bloku, podle níž intervenovala cizí vojska v srpnu 1968 v Československu – na záchranu socialismu“.
Polský ministr obrany generál Vojciech Jaruzelski musel rozhodnout sám. Vyhlásil výjimečný stav a nechal pozatýkat předáky Solidarity. Andropov – aspoň podle svědectví polského komunistického ministra vnitra Česlava Kiščaka – žádal, aby vláda nezahájila žádné masové represe. Připomněl své dětství v Karélii: „Když se na řece vytvořila zácpa z trámů, našli plavci ten kus, který nejvíc překážel, a odstranili ho. To je nejlepší způsob práce.“
Základny v zemích třetího světa
Andropov razil myšlenku, že se Sovětský svaz musí vojensky vyrovnat nejen Spojeným státům, ale „jakékoli možné koalici potenciálních protivníků“, tedy celému světu.
„Když nám to řekl, všichni jsme ztratili řeč,“ vzpomínal náčelník analytického oddělení KGB Nikolaj Leonov.
Georgij Šachnazarov se zeptal: „Nač nám budou mateřské letadlové lodě a základny v zemích třetího světa?“
„Hlavní události se mohou odehrát na oceánech a ve třetím světě,“ vysvětloval generální tajemník strany. „Tam se přemisťuje pole bitvy, tam se přesunují síly, které padly imperialistům za oběť. A my jsme povinni jim pomoci.“
„Juriji Vladimiroviči, vždyť my se přetrhneme,“ protestoval Šachnazarov.
„Máš pravdu, jsme v těžké situaci,“ souhlasil Andropov. „Ale myslím si, že jsme ještě stoprocentně nevyužili všechny síly, které nám dává socialismus. Pořád je u nás hodně příšerností, nepořádku, pijáctví a zlodějin. Když tohle všechno zlikvidujeme, určitě budeme mít dost sil.“
O Vánocích 1979 vpadla Sovětská armáda do Afghánistánu. Země se už několik let zmítala v krvavých převratech, vraždili tam nejen místní funkcionáře, ale i sovětské poradce i s rodinami. Diktatura, která měla blízko ke komunistům a Sovětskému svazu, nezvládala situaci. Začátkem prosince KGB zjistila, že prezident Hafizulláh Amín se prý chce orientovat na Západ. Andropov to oznámil Brežněvovi. Před rokem zvítězili v Íránu islámští fundamentalisté, kteří se netajili nepřátelstvím vůči Moskvě – hrozil vznik dalšího antikomunistického tábora. Sbližovaly se Washington a Peking – další riziko. A kdyby se Američané usadili v Kábulu, získali by nástupní prostor k útoku na středoasijské republiky, „nejslabší článek v sovětském obranném systému,“ jak si myslel předseda KGB. „Jestliže dnes necháme Afghánistán bez ochrany, pak zítra budeme bránit naše hranice proti muslimským hordám v Tádžikistánu a Uzbekistánu.“
Nejdřív speciální oddíly KGB Alfa zavraždily Amína. Na jeho místo posadili komunisticky smýšlejícího Babraka Karmala. Oficiálně požádala o pomoc „revoluční vláda vedená Babrakem Karmalem“ – a to byl scénář, který Moskvě nevyšel v srpnu 1968 v Praze.
Boje v Afghánistánu se rozrůstaly, agresory znepokojovaly stále odvážnější útoky partyzánů, válka se vlekla a Sovětský svaz uvrhla do izolace. Situace se stala neřešitelnou.
Nová etapa studené války
Politický a hospodářský marasmus Sovětského svazu se za Brežněvovy vlády stupňoval. Jediným efektivně fungujícím státním orgánem nakonec zůstalo KGB. To vedlo i ke „kabegitaci“ společnosti – stále víc důstojníků tajné policie v republikách a oblastech přecházelo do vysokých stranických funkcí. Tímto prorůstáním získával Andropov větší přehled o situaci a také větší moc.
Třebaže zprávy ze zahraničí, které přinášela rozvědka, ukazovaly, že Západ s útokem na Sovětský svaz nepočítá, Andropov jim nevěřil – byl posedlý vidinou imperialistického nebezpečí.
Na jeho pokyn vypracoval Institut zpravodajských problémů první hlavní správy KGB v letech 1978–1979 různé scénáře útoku Západu proti Sovětskému svazu a jeho spojencům. Prvním úderem chtěl údajně zasáhnout přibližně 3 100 cílů na území států Varšavské smlouvy. Tomuto nenadálému překvapení by mohli zpravodajci čelit včasným zjišťováním známek příprav. Podle vojáků byly na bezprostřední přípravu útoku zapotřebí asi tři týdny, nicméně od definitivního rozkazu k jeho spuštění stačí čtyřiadvacet hodin. Právě v tomto posledním dnu se mělo do akce zapojit na sto tisíc lidí a taková činnost se nedá přehlédnout.
Pocit nebezpečí infikoval Andropov i ostatním členům politbyra. Akce na jeho odvrácení nechal vyhlásit Brežněvem na konferenci KGB v květnu 1981 – slova od hlavy strany a státu mají největší váhu. Podle Andropovovy teze Brežněv tvrdil: „Spojené státy připravují atomovou válku!“
Politické byro ÚV KSSS rozhodlo, že všechny rezidentury civilní rozvědky KGB a vojenské výzvědné služby GRU musí zjišťovat známky nadcházejícího nepřátelského úderu. Také požádáme soudruhy ze spřátelených socialistických států, aby se k našemu hledání připojili. Sledování náznaků příprav k útoku představovalo celosvětovou zpravodajskou operaci, jaká neměla obdoby. Dostala název Nenadálý raketový a jaderný útok (VRJAN – Vnězapnoje raketno-jaděrnoje napaděnije), někdy také jenom RJAN.
Když Spojené státy zvolily na podzim 1981 novým prezidentem republikána Ronalda Reagana, starcům v Kremlu zatrnulo. Nový nájemník Bílého domu se netajil svým antikomunismem a nezbytností masivního vyzbrojení USA.
V listopadu centrály KGB a GRU poslaly rezidentům na celém světě přesné pokyny pro akci VRJAN. Varovaly: Poprvé od druhé světové války jsme dospěli k bodu, kdy můžeme počítat s propuknutím třetí světové války.
Většina sovětských vyzvědačů na západních rezidenturách tomuto ohrožení nevěřila. „Brzy jsem poznal, že moji kolegové z útvaru politické rozvědky jsou k RJAN poněkud skeptičtí,“ napsal Oleg Gordijevskij, který sloužil od léta 1982 na rezidentuře v Londýně, v memoárech Příští zastávka poprava. „Možnost jaderné války nebrali příliš vážně, nechtěli však v očích centrály ztratit tvář kvůli neplnění úkolu první hlavní správy. Výsledkem bylo vytvoření nekonečné spirály zpravodajství a vyhodnocování. Zahraniční rezidentury KGB považovaly za povinnost podávat alarmující informace, třebaže jim samy nevěřily.“
Londýn byl nejvěrnějším spojencem Washingtonu, a proto tam měly být známky příprav k útoku velmi zřetelné. „Byli jsme například povinni pravidelně počítat osvětlená okna vládních budov a vojenských zařízení, u kterých se předpokládalo zapojení do jaderného konfliktu. Sčítání jsme prováděli i mimo pracovní dobu a jakoukoli odchylku od normálu jsme museli okamžitě hlásit. Měli jsme také odhalit způsob evakuace vládních úředníků a jejich rodin... Nereálná podstata těchto instrukcí, rozevírající se propast mezi vnímáním centrály a skutečností, perfektně ilustrovala zbytečnost a nebezpečnost většiny činností KGB.“
V Československu se RJAN nazýval „Úder“, později INN – Index nenadálého napadení. V polovině roku 1983 prozradil jeden nejmenovaný československý zpravodajský důstojník Američanům nové podrobnosti o operaci RJAN, uvedl v memoárech Robert Gates, vysoký důstojník CIA. Zřejmě to byl podplukovník Jan Fila, krycím jménem „Šturma“, zástupce náčelníka amerického odboru první správy ministerstva vnitra. Zřejmě sloužil Američanům od doby, kdy působil v New Yorku, později z republiky záhadně zmizel.
Československý zpravodajec rovněž upozornil na obrovský strach sovětských maršálů z manévrů NATO Able Archer (Zdatný lučištník) plánovaných od 2. do 11. listopadu. Vždyť mají proběhnout v podmínkách atomové války! Nebudou pouze krycí akcí pro zahájení atomového požáru v Evropě? Další pátrání západních tajných služeb zprávu z Prahy potvrdilo a rozšířilo. Západní diplomaté a vojáci začali své sovětské protějšky o překot uklidňovat, aby se nebáli, že nic takového nehrozí.
Velvyslanec Dobrynin hovořil o „paranoidní interpretaci“ Reaganovy politiky.
Na vrcholu moci
Když v lednu 1982 zemřel hlavní ideolog Michail Suslov, nebylo dlouho jasné, kdo ho nahradí. Až 24. května dosadili na jeho místo Andropova, který vzápětí odešel z KGB. Západní politologové předpovídali: Andropov nahradí Brežněva.
Po patnácti letech v čele KGB se Andropov cítil tak mocný, že se v boji proti místní mafii odvážil sáhnout i po lidech, kteří se přátelili s Brežněvovou dcerou Galinou. V lednu 1982 zatkla KGB ředitele Sojuzgostcirka Anatolije Kolevatova a cikánského zpěváka Borise Burjanceva, kteří prodávali kradené věci.
Ostatně Brežněvovo zdraví bylo po několika infarktech a mozkových mrtvicích tak pošramocené, že nedokázal Galinu ochránit. Místo něho vládli od roku 1974 ministři obrany a zahraničí Dmitrij Ustinov a Andrej Gromyko spolu s Andropovem. Scházeli se v Ořechovém sále Kremlu – proto se jim říkalo „ořechové politbyro“.
Brežněv trávil hodně času v kremelské nemocnici. Na Starém náměstí ho zastupoval Andropov. Když v létě chyběla v Moskvě zelenina a ovoce, nařídil Andropov Gorbačovovi a ministru obrany Ustinovovi, aby tento nedostatek odstranili. Podařilo se. Šéf moskevských komunistů Viktor Grišin to nedokázal. „Moskvou šla šeptanda: Andropov bere zavedení pořádku vážně,“ napsal Gorbačov ve svých memoárech Můj život.
Ve středu 10. listopadu 1982 ráno našla ochranka Brežněva v posteli mrtvého. Její velitel okamžitě zavolal Andropova. Členům stranického vedení bylo jasné, že pouze Andropov ho může nahradit. Nikdo jiný neprojevil veřejně o funkci generálního tajemníka zájem. Politické byro souhlasilo a 12. listopadu zvolil ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu novým generálním tajemníkem Andropova.
Po patnácti letech v čele tajné policie KGB byl nejlépe informovaným sovětským politikem. Přesto ho pořád sužovala chorobná představa imperialistického nebezpečí.
Nedostatečně vychovaná společnost
Osmašedesátiletý Andropov nebyl žádným géniem, nicméně znal všechna zákulisí moci a ze členů politbyra byl nejinteligentnější. Navíc se v minulosti nezapletl do žádných machinací, utajené kšefty mu byly cizí.
Nový kremelský vládce si uvědomoval hloubku potíží země. Kupodivu plán na jejich odstranění neměl. Podle Alexandra Jakovleva jeho reformy spočívaly v „sanitární očistě“. Vedoucí skupiny konzultantů oddělení propagandy ÚV KSSS Vadim Pečeněv hovořil ještě přesněji: „Znal jsem ho a setkávali jsme se během šesti sedmi let. Dobře vím, že nebyl ani demokrat, ani reformátor.“
Ve vnitřní politice se Andropov pokusil uskutečnit své představy z let 1964-1965. Použil k tomu jediný způsob, který znal – metodu takzvané autoritativní modernizace.
„Začalo zavádění pořádku, upevňování kázně a odstraňování korupce,“ napsal v roce 1990 poslanec Nejvyššího sovětu SSSR a náměstek moskevského primátora Sergej Stankevič. „To všechno klasickými metodami, bez široké veřejné informovanosti.“
Zintenzivnil boj proti korupci a černému obchodu. Nechal vyšetřovat bývalého všesvazového ministra vnitra Nikolaje Ščelokova, který se i se svou ženou zapletl do nekalých obchodů. Než ho stačili postavit před soud, spáchal sebevraždu. Rovněž jeho žena, přítelkyně Galiny Brežněvové. Dcery někdejšího nejvyššího představitele se ani nedotkli, ale tím, že ji odřízli od jejích kamarádů, ji dokonale izolovali.
Na plénu ústředního výboru KSSS v červnu 1983 hovořil Andropov o ideologické práci jako ke klíči k řešení všech problémů. „Byl jsem otřesen jeho názorem, že ideologická činnost je dnes vůči všem ostatním prvořadá,“ vzpomínal Vadim Pečeněv. „Vždyť už i Brežněv mluvil o tom, že propaganda může mít úspěch jedině tehdy, když se opře o pevnou půdu sociálně-ekonomické politiky.“
Další jeho myšlenka měla opačný účinek: „My jsme ještě v dostatečné míře nevychovali společenství, ve kterém žijeme.“ Přiznání, že v sovětské společnosti není všechno v pořádku, a je proto nezbytná změna, bylo pro mnohé funkcionáře bombou. Tohle nečekali! Podle britské rozhlasové stanice BBC se tahle idea zrodila mezi Andropovovými poradci už za Brežněva, ale mohla se objevit až po jeho smrti.
Na počátku osmdesátých let pracovala dobrá polovina sovětských zaměstnanců v těžkém a vojenském průmyslu. Tahle situace neumožňovala nějaké znatelné zvyšování životní úrovně obyvatelstva.
Manévry začátkem útoku?
V prosinci 1982 Andropov varoval: „Válečné přípravy USA a NATO se po celou dobu vysoce stupňují, přičemž dosahují úrovně, jakou v historii neznáme.“ Velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin však nic takového nezpozoroval. Nový pán Kremlu ho přesvědčoval, že poprvé od Stalinovy smrti hrozí největší riziko útoku ze Západu.
V březnu 1983 ohlásil Reagan zahájení prací na projektu Strategické obranné iniciativy (SDI – Strategic Defence Initiative) – chtěl zcela novým způsobem zajistit ochranu severoamerické pevniny před sovětským útokem. Antirakety kroužící na oběžné dráze měly útočící balistické střely zneškodnit ještě nad územím nepřítele. Andropov mluvil o „riziku pro celý svět“. Považoval to za součást psychologických příprav USA na atomovou válku.
Krátce nato, v červnu, Andropov dokonce hovořil na tajné části plenárního zasedání ÚV KSSS o tom, že nastává vrchol konfrontace, „jaká nemá v celé poválečné éře obdoby“. Přesto nařídil diplomatům, aby současně sledovali všechny možné náznaky k jednání.
Začala, jak říkají historici, druhá velká etapa studené války. Termín „říše zla“, který použil Reagan pro SSSR, se stal okřídleným pojmem.
V noci na 1. září sestřelil stíhač s rudou hvězdou na křídlech nad Japonským mořem jihokorejské civilní letadlo linky KAL-007, které před tím narušilo sovětský vzdušný prostor. Všech 269 nevinných lidí zahynulo. Tato vražda radikálně změnila atmosféru ve světě. Zdálo se, že se svět řítí k atomové válce.
Andropov, který ležel v nemocnici s těžkou poruchou ledvin, zahájil dezinformační kampaň na ospravedlnění tohoto barbarského činu. Začal tvrdit, že posádka jumba KAL-007 pracovala pro CIA a tímto letem kryla jednu supertajnou operaci. Poblíž Sachalinu letěl nad neutrálními vodami americký výzvědný letoun RC-135, jenže ten zmizel z obrazovek sovětských radarů šest minut před tím, než se na jeho místě vynořilo jihokorejské jumbo. Neznámý stroj se pohyboval už 200 kilometrů mimo obvyklý letový koridor a mířil do sovětského vzdušného prostoru.
„Byla to tak očividná lež, že i mnoho kolegů na ambasádě takové poškozování mezinárodní prestiže Sovětského svazu pohoršilo,“ poznamenal Gordijevskij, důstojník KGB, který zběhl na Západ. „Tehdy už vážně nemocný generální tajemník ÚV KSSS Andropov líčil USA v apokalyptických představách a nepřímo naznačoval, že prezident Reagan tajně připravuje atomovou válku.“
O rozkazu proti KAL 007 neměl Andropov ani zdání. Dobryninovi si posteskl: „Udělali to tupohlaví generálové.“ Ovšem pocit nebezpečí z nepřátelského ohrožení, který k tomu vedl, vytvořil on sám.
Jako odezvu na plánované zdokonalení obrany západní Evropy vysunuli Sověti v roce 1983 dále k Západu dva druhy jaderných raketových nosičů na speciálních automobilových podvozcích: na pět stanovišť v NDR a Československu přivezli dvanáctimetrové OTR-22 (v kódu NATO SS-12) o doletu 800–900 kilometrů a na dvě místa v NDR sedmapůlmetrové OTR-23 (v kódu NATO SS-23) o doletu 500 kilometrů. Československá lidová armáda už střely OTR-22 měla, ale pouze s klasickými náložemi. Nyní je Sověti přivezli do Hranic na Moravě i s jadernými hlavicemi, z nichž každá byla mnohonásobně účinnější než první bomba svržená na Hirošimu. Moskevští stratégové počítali nanejvýš se dvěma salvami, proto pro 24 odpalovacích zařízení připravili 39 raket. Poprvé od krize na Kubě poslal Kreml rakety třídy země-země s atomovými náložemi mimo své území. Nové americké rakety Pershing 2 měly být na kontinentu operačně použitelné až po 22. listopadu, přesto Moskva uvedla už 9. listopadu své jaderné síly do pohotovosti.
Už za Chruščova se stalo zvykem, že sovětská rozvědka dodávala do Kremlu zprávy v takovém tónu, v jakém je chtělo politické vedení slyšet. Tahle devalvace objektivity se za Brežněva prohloubila – šéf první správy KGB Leonid Šebaršin mluvil o „zprávách ve falešném kladném smyslu“. Ovšem to je problém, se kterým zápasí rovněž tajné služby na Západě.
Dokonce ani loajalita vůči bývalému předsedovi KGB nezabránila rozvědce, aby nedodávala Andropovovi zprávy obdobně falešně přibarvené. Měly však větší faktickou hodnotu než dřív, protože jejich autoři museli počítat s tím, že ve zpravodajských záležitostech je nový generální tajemník ÚV KSSS ze všech vládců přece jenom nejpoučenější. „Někteří důstojníci první správy KGB působící na Západě měli mnohem větší obavy z panikaření centrály než z hrozby nenadálého útoku Západu,“ uvedl Mitrochin.
Otec rozpadu evropského komunismu
Andropov byl celý život nemocný. V září 1983 odpočíval ve vládní rezidenci na Krymu. Jednou se šel projít, po chvilce se unavil a sedl si na kameny. Nebylo už příliš teplo, šéf státu se nachladil a ulehl do postele. Už z ní nevstal.
Trpěl bolestmi, ledviny přestávaly fungovat. Musel jezdit na dialýzu – nejdřív jednou týdně, potom dvakrát a nakonec i častěji. Ovšem bojechtivost v něm zůstala.
„Násilnická psychóza opanovala Spojené státy,“ vzkazoval z lůžka 28. září. „Reaganova vláda jde ve svých imperialistických ambicích tak daleko, že člověk začíná mít pochyby, jestli má Washington vůbec nějaké brzdy ještě před bodem, kdy se musí zastavit každý střízlivě uvažující člověk.“
Během cvičení NATO jeden večer asi na hodinu znenadání umlkla rádiová korespondence západních vojsk. Sověty, kteří ji odposlouchávali, to vyděsilo. Centrály KGB a GRU upozornily své rezidentury, že to může být začátek útoku. Naštěstí se Moskva k preventivnímu protiúderu neodhodlala.
„Po skončení manévrů se paranoia trochu zklidnila a snad se nebudu příliš nafukovat tvrzením, že k snížení napětí přispěly také informace, které jsem jednou týdně předával Britům,“ líčil Oleg Gordijevskij. „Západ začal vysílat více pozitivních signálů týkajících se jaderné problematiky. Při listopadovém rozmisťování okřídlených raket v Británii a pershingů v západním Německu Moskva znovu úzkostlivě zvýšila své požadavky na informace ohledně RJAN.“
Jednání politbyra nyní řídil Černěnko. V prosinci požádal Andropov členy politbyra, aby sekretariát vedl Michail Gorbačov. Tím ukázal na svého nástupce. Avšak někdo ze starců ve vedení tohle doporučení z písemného návrhu vymazal, byl to výraz boje o moc.
Když Andropova začátkem ledna 1984 navštívil Arbatov, měl dojem, že se s ním loučí. Dne 9. února generální tajemník zemřel.
V jeho křesle se usadil věrný Brežněvův žák Černěnko, rovněž těžce nemocný stařec. SSSR se vrátil do epochy stalinismu, nicméně zahnívajícího. Černěnko přežil třináct měsíců. Na sklonku roku už byl tak nemocný, že ho všude musel zastupovat Gorbačov. Zemřel v březnu 1985. Teprve potom mohl zasednout na kremelský trůn korunní princ.
Michail Gorbačov hned začal s revizí politiky. Šéfům vlád sovětského bloku, kteří přijeli na Černěnkův pohřeb, oznámil zásadní změnu: „Nyní budeme dělat skutečně to, co už dávno prohlašujeme – důsledně dodržovat zásadu rovnoprávnosti a nezávislosti, což zahrnuje odpovědnost každé strany za vývoj ve vlastní zemi.“
Tím otevřel cestu k rozpadu sovětského mocenského bloku na přelomu osmdesátých a devadesátých let. I když počítal s tím, že staré svazky přetrvají, jejich rozpad ho nemile překvapil. Neuvědomil si, že vynucené přátelství se nemůže proměnit v přátelství od srdce.
Za otce rozpadu evropského komunismu však musíme považovat Jurije Andropova. Viděl tíživé nedostatky socialistických států, chystal se je odstranit direktivním řízením, ale netušil, že pootevřením vrátek k demokracii, jak to udělal jeho věrný žák Gorbačov, se celý systém rozpadne. Stejně jako on sám nebyl státník, který by dokázal dohlédnout za obzor.
Andropov ostatně selhal i jako všemocný šéf bezpečnosti. Měl nejúplnější a nejlepší informace z celého světa, ale kvůli své ideologické zaslepenosti, kvůli zatemnění svého mozku měl pořád pocit ohrožení.
Jeho lidskou tvář přesně vystihl jeden z otců perestrojky čili uvolňování Alexandr Jakovlev: „Andropov byl lstivý, zrádný a zkušený, ortodoxní do morku kosti, i když se často tvářil jako progresivista.“
Zkrácená kapitola z knihy VELMISTŘI ŠPIONÁŽE