Námořníci Země vycházejícího slunce se s ponorkami seznámili 23. října 1904, kdy v Jokosuce přistála nenápadná nákladní loď. V jejích útrobách se ukrývaly bedny s pěti rozebranými, v Americe zakoupenými, vyzkoušenými a následně rozebranými podmořskými čluny třídy Holland A. Kompletace plavidel a výcvik posádek ale trvaly příliš dlouho na to, aby zasáhly do probíhající rusko-japonské války – což byl ostatně primární důvod nákupu. Dlouhodobějším cílem bylo získání zkušeností s novou zbraní.
Širší japonská strategie se od počátku k ponorkám stavěla poněkud ambivalentně. Zatímco ponorkoví důstojníci a námořníci v nich viděli netušené možnosti, přední tokijští stratégové zastávali názor, že ponorkové loďstvo charakterem neodpovídá samurajským tradicím a naukám o čestném boji. Časem se vyšší důstojníci s existencí novinky smířili, avšak v námořním plánování hrála ponorková zbraň dlouhá léta jen pomocnou úlohu. Přesto se už v počátcích něco málo dělo. Vláda ještě před první světovou válkou objednala menší počet francouzských, britských a italských člunů a konstrukční kanceláře zahájily oblíbený japonský proces „kopíruj a vylepšuj“. Jenže snaha k ničemu zásadnímu nevedla a nevalný operační dosah ponorky odsoudil do role prodloužené ruky pobřežního dělostřelectva.
 |
První světová válka leccos změnila. Japonsko si na straně vítězů zabojovalo i ve Středozemním moři, kde v letech 1917–18 drželo až sedmnáct plavidel pro boj s německými a rakousko-uherskými ponorkami. Upřímně řečeno, samurajové toho ve Středomoří moc nezmohli. Nepotopili nic, v podstatě přišli o těžce poškozený torpédoborec Sakaki, ale na druhou stranu zjistili, že ponorková zbraň má hrozivý potenciál. Proto při poválečném dělení kořisti o německé ponorky usilovali a sedm jich opravdu dostali. Jenže jim to nestačilo. Zisk se totiž skládal z pobřežních, středních a minonosných ponorek, zatímco synové Nipponu měli zájem o velké podmořské křižníky schopné operací až u pobřeží Spojených států. Takových plavidel však německé loděnice vyrobily jen několik a zájem o ně měli jiní. Ministr zahraničí Nobuaki Makino dokonce musel skousnout hodně hořkou pilulku, když jej během mírových jednání ve Versailles francouzský premiér Georges Clemenceau nediplomaticky uvedl do reality: „Kdybyste víc bojovali, mohli jste víc mít.“
Učitele hledej v Německu
Když Japonci nedostali, co chtěli, šli na to od lesa. Počátkem roku 1920 v Kielu přistála skupina námořních důstojníků s úkolem sehnat v německých firmách ponorkovou technickou dokumentaci. Dopadlo to ale trochu jinak. Poraženým Německem se v té době potloukalo dost zkušených, leč nezaměstnaných námořních důstojníků a techniků, kteří rádi přijali dobře placenou práci ve vzdálené cizině. Odhady se pohybují v řádu osmi set až tisíce mužů, kteří se v Japonsku do konce dvacátých let vystřídali v ročních či dvouletých pracovních cyklech. A nešlo o nějaké „malé ryby“, císařským technikům předával znalosti i bývalý ponorkový šéfkonstruktér firmy Germaniawerft doktor Hans Techel.
Výsledkem německé „invaze“ do Japonska nemohlo být nic jiného než ponorkový boom. Z celosvětového hlediska se jednalo o unikátní jev, protože v Německu se podmořské čluny vyrábět nesměly, Británie, Francie, Itálie a Spojené státy jen v malých sériích udržovaly vývoj, zatímco Japonsko zbrojilo ve velkém. Po zkušební sérii následovaly další, přičemž hlavní směr určovaly velké oceánské čluny od roku 1924 označované jako I s přidaným číslem. Německá škola podmořských křižníků na nich byla hodně znát, přičemž potřeba dálkových misí předurčila rozměry a výtlak, který se časem vyšplhal až ke dvěma tisícům tun.
Na svou dobu se jednalo o skutečné mastodonty, takřka dvakrát větší než pozdější druhoválečné německé oceánské čluny tříd IX. Velké rozměry však byly nutné kvůli uskladnění požadovaného množství paliva, potravin a pitné vody. Konečným požadavkem námořnictva bylo totiž přání, aby podmořské čluny vydržely několik týdnů operovat u pobřeží Spojených států či Austrálie. Vrcholem předválečných snah se staly tři velitelské ponorky třídy I-9 (pro každou eskadru jedna), které nepostrádaly admirálskou kajutu a ubytovací prostory pro štábní důstojníky.
Oběd v japonské ponorce v propagačním filmovém týdeníku:
Aby se ponorky k cíli neplavily moc dlouho, na hladině dosahovaly velmi slušných rychlostí přesahujících dvacet uzlů. O to neohrabaněji si počínaly pod vodou, když kvůli velkým rozměrům a hydrodynamicky nepříliš zdařilým tvarům maximální rychlost nepřesahovala 8,5 uzle a dosah 80 námořních mil. Bachraté trupy si nerozuměly ani s většími hloubkami a zpočátku měly dno v hloubce 60 metrů, později o dvacet metrů níž a teprve za války postavené čluny se mohly bezpečně ponořit do hloubky aspoň 100 metrů. S obratností na tom byly japonské ponorky také nevalně. Poloměr zatáčky se takřka shodoval s bytelným křižníkem a jen dobře sehraná posádka dokázala svou loď dostat z hladiny do periskopové hloubky do jedné minuty.
Kromě typů I loděnice stavěly také pobřežní čluny označované jako RO, které konstrukčně vycházely ze zdařilého (na svou dobu) britského typu L z roku 1918. Oproti oceánským „bráškům“ měly asi poloviční výtlak, nižší rychlost, slabší výzbroj a víceméně totožné plavební charakteristiky. Třetím typem japonských podmořských plavidel byly miniponorky a ještě o nich bude řeč.
