Po návratu první vlny japonských ponorek z misí v amerických vodách se na atolu Kwajalein sešli důstojníci s velitelem Šesté (tj. ponorkové) flotily admirálem Šimizuem. Zhodnotili první získané zkušenosti a výsledkem byl návrh na změnu stávající strategie. Pro příště už ponorky neměly primárně nahánět rychlé a dobře ozbrojené válečné lodě, těžištěm ponorkové války se mělo stát ničení nepřátelské logistiky. V situaci pacifického bojiště, kdy každá krabička s náboji musela na bojiště překonat tisíce kilometrů, to dávalo docela dobrý smysl. Návrh byl podstoupen vyšším štábům, avšak kromě zdvořilostních frází typu „velmi si vašich zkušeností ceníme“ se nic konkrétního nedělo.
Hon na admirála Halseyho
Minulé díly: |
Objektivně vzato, nic moc se v daný okamžik ani dít nemohlo, protože v situaci příprav na další plavby se právě u Kwajaleinu 1. února 1942 objevil svaz letadlových lodí admirála Williama Halseyho. Američtí palubní letci zničili tři nákladní plavidla, poškodili dílenskou ponorkovou loď Jasukuni Maru a škodám neunikl ani Šimizuův vlajkový křižník Katori. Sám Šimizu byl při náletu zraněn – a jako správný samuraj vydal svým ponorkám rozkaz Halseyho svaz dostihnout a zničit. Jenže Halsey na odplatu přirozeně nečekal a promptně práskl do bot.
Když bylo zřejmé, že ve stíhací jízdě ponorky neuspěly, tři čluny zamířily do Jokosuky k opravám, zatímco šest ponorek v havajských vodách zůstalo a hledaly jiné cíle. Nedosáhly ničeho, jen I-23 byla z neznámých příčin ztracena. Těžko říci, co se vlastně přihodilo, ale jak bylo popsáno v minulém díle, ke katastrofě mohla stačit banální porucha, třeba v podobě zaseklého ventilu. Každopádně je známo, že I-23 poslední zprávu odvysílala z pozice asi 200 mil od ostrova Oahu a od té doby o ní nikdo neslyšel.
Nejbojovněji si počínal kapitán Kozo Nišino s I-17. V havajských vodách se nezdržoval a vydal se až k americkým břehům. Za cíl zvolil ropná pole Ellwood City v Kalifornii, na něž palubní kanonýři během dvaceti minut vypálili sedmnáct ran. Jeden granát explodoval u ropného vrtu, jiný poškodil přístavní molo a způsobil škodu v řádu několika set dolarů. Ostatní cíl minuly takovým způsobem, že ráno nad záhadnými krátery v polích nevěřícně kroutili hlavou farmáři i pět kilometrů ve vnitrozemí. Japonci ale pochybný úspěch hodnotili mnohem optimističtěji. Podle nich se jednalo o čítankovou ukázku asymetrické války. Věřili, že si Američané uvědomí zranitelnost svého pobřeží a k jejich obraně nasadí prostředky, které budou chybět jinde. Do určité míry se nemýlili.
Nejvyšší velení ovšem s dosavadním průběhem ponorkové války spokojené nebylo. Admirálu Šimizuovi bylo vyčteno, že s Halseyovými letadlovými loděmi tvrdě nezúčtoval a jeho zranění posloužilo jako vhodná záminka k odvolání. Na frontě se už neobjevil a v polovině roku 1943 odešel do penze.
