Sedmapadesátiletý drogový boss přezdívaný El Chapo navíc prchl z vězení už podruhé (více zde).
Maličkosti okolo Prckova útěku
|
Pokud by se ovšem dozorci z vězení Altiplano podívali na Google, mohli by zhruba rok pozorovat, jak mezi věznicí a zhruba kilometr vzdálenou stavbou narůstá nepříliš zřetelná, ale přece jen stopa tunelu, upozornili novináři z New York Times. Možná si také někdo mohl položit otázku kdo, co a proč vlastně se rozhodl zahájit stavbu blíže neurčeného charakteru v písčité pustině. Guzmán, drogový baron s minulostí plnou nepěkných zářezů včetně únosů, vražd a dalších zločinů, které patří k náplni práce velkogangstera, z vězení už jednou uprchl. Bylo to v roce 2001, a když byl opět dopaden, hodně se toho namluvilo o tom, že se to nebude opakovat.
Opakovalo.
Útěkář první třídy
Na začátku tohoto týdne zaznamenaly bezpečnostní kamery umístěné v Guzmánově cele, jak si gangster připravuje koupel. Chvíli se procházel po cele, pak zašel do sprchového koutu - a už se nevrátil.
Když do jeho cely vrazila ostraha, našla ji prázdnou a pod podlahou cely na ně zíral pohodlný vstup do podzemní šachty. Jedno překvapení nešťastní dozorci jakž takž vstřebali, další na ně teprve čekalo. Tunel, kterým El Chapo zmizel, totiž rozhodně nebyla žádná špinavá díra, ale architektonické dílko, které si zaslouží uznání.
Začněme sprchou, kterou vedla Guzmánova cesta ke svobodě. Nepředstavujme si žádný luxus. Narkobarona věznili v nejstřeženější částí Altiplana, vystavěné z kombinace bytelného betonu a oceli. Sama cela představovala v podstatě jen krychlovitou výduť v betonové mase, Guzmánova sprcha byla jen skromné koryto. A právě do tohoto koryta se přes metry betonu architekti únikové štoly dokázali probít.
Jak Guzmán aka Prcek globalizoval a inovoval největší narkomafii světaOrganizačně to bylo na úrovni Amazonu, jen se místo rozličného zboží dodávaly drogy. A finančně na úrovni Facebooku. |
To, co vyšetřovatelé našli v tunelu, svědčí o tom, že ho stavěly chytré a zkušené hlavy. Podlaha stavby je dostatečně bytelná, aby na ni bylo možné položit koleje. Po těch jezdila tam a zpátky jakási motorka s přistavěnou korbou, na které se vyvážela vytěžená suť. V tunelu bylo zabudované osvětlení a samotná stavba byla dost vysoká na to, aby jí mohl pohodlně projít 162 centimetrů (ne) vysoký Guzmán. Ostatně přezdívka El Chapo znamená zhruba tolik co “Prcek”.
Otázkou zůstává přesná technika, kterou stavitelé tunel razili. Jeho první část v dostatečné vzdálenosti od věznice mohla být budována s použitím hrubých metod. Čím blíž ale byli stavitelé k Altiplanu, tím opatrnější museli být. Hluk a otřesy by na probíhající stavbu dřív nebo později musely ostrahu upozornit - ale kdo ví, teď, když už víme, že se útěk zdařil, je snadné vypočítávat, co všechno ostraze “nesmělo” uniknout. Koneckonců uniknout neměl hlavně sám Guzmán a očividným faktem je, že unikl.
Lze předpokládat, že k ražení posledních fází tunelu stavitelé použili některý z malých strojů - “šneků”, které se gangu k pašování drog dobře osvědčily při budování tunelů pod střeženou mexicko-americkou hranicí v Texasu. Na tomto místě je třeba připomenout, že pořídit si stroj na ražení tunelu je - pokud máte dostatečně tučné konto, a to Guzmánovi kumpáni nesporně měli k dispozici - jen o málo těžší než koupě krumpáče a kladiva. Stačí zaplatit, převzít přes nastrčenou firmu a ražba může začít. Tichý a stabilní chod bez zbytečných vibrací je zajištěn, přesně to totiž od “šneků” očekávají i počestní kupci, kteří musí razit v obydlených aglomeracích a chtějí se vyhnout konfliktu s všudypřítomnými a bdělými strážci klidného bydlení.
Stavba tunelu trvala zhruba rok, přičemž proražení jeho poslední části bylo se vší pravděpodobností velmi rychlé. Hrálo se o čas. V úplně posledním stadiu přípravy velkého útěku se do tunelu vydali ptáci. Guzmánovi kumpáni je tam vypustili, aby zjistili, jestli do stavby neunikají jedovaté plyny, které by šéfa zabily. Jak se ukázalo, neunikaly. Rok poté, co byl Guzmán po třinácti letech na útěku ve společné mexicko-americké policejní akci zadržen v Mazatlánu, se po něm znovu slehla země nebo přesněji tunel.
Začalo to Daidalem
Historie velkých útěků z vězení napsala zatím poslední kapitolu do příběhu, který začal psát před třemi a půl tisíci lety muž, kterého z bájí známe jako Daidala. Tento velký architekt se stal z vůle krétského krále Mínóa vězněm ve své vlastní stavbě, pověstném Labyrintu. Uletěl odtud na voskem poslepovaných křídlech i se synem Íkarem, který se, jak známo, stal obětí touhy létat příliš vysoko.
Byly ale i jiné útěky. Třeba český a římský král Václav Čtvrtý (1361 - 1419) uprchl ze zajetí za pomoci lazebnice Zuzany. Kníže Soběslav Druhý (1128 - 1180) zase dokázal utéct z vězení v hradu Přimda, ale byl záhy chycen, vrácen do své kobky a jeho žalářník mu doslova a do písmene zkrátil řetěz.
Co se tunelů týče, asi nejznámější útěk se povedl skupině šestasedmdesáti spojeneckých letců ze zajateckého tábora u polského města Žagaň. Na jeho hloubení pracovalo šest set mužů, byl dlouhý 111 metrů, vedl v hloubce necelých deseti metrů a vysoký byl asi půl metru. Na jeho vyztužení a vyhloubení zajatci použili například 90 postelí, 52 stolů, 34 židlí, 76 lavic, 1 219 nožů, 478 lžic, 582 vidliček či 250 hrnků.
V tunelu byl vyhlouben i pracovní prostor, instalovalo se osvětlení, jezdil zde po dřevěných kolejích vozík, kterým se na povrch dopravilo asi 130 tun zeminy a písku. Látkový měch vháněl čerstvý vzduch do potrubí z víc než 1 400 plechovek od mléka. Když v noci 24. března 1944 začal útěk, první uprchlík s hrůzou zjistil, že tunel neústí v lese, jak se předpokládalo, ale ve volném prostoru. Přesto se podařilo uprchnout 76 mužům. Všichni, kromě tří, byli později dopadeni, znovu uvězněni a padesát z nich bylo popraveno.
Říkali mu Houdini
Alfred Hinds si celkem právem vysloužil přezdívku Houdini. Během dvanácti let, které strávil ve vězení, se mu podařilo uprchnout třikrát. Hned při tom prvním se mu podařilo neznámým způsobem dostat se skrz zamčené dveře a přes šest metrů vysokou vězeňskou zeď. Druhý útěk se mu ale podařil hned záhy, když ho ostraha eskortovala k soudu. Dva dozorci ho odvedli na toaletu a tam mu sundali želízka. Hinds je ale na záchodě zamkl propašovaným visacím zámkem a uprchl. Z nově nabyté svobody se však dlouho netěšil, protože už za několik hodin byl dopaden na letišti. Třetí útěk se mu potom podařil z chelmsfordského vězení o necelý rok později.
Výčet velkých útěků z vězení by nebyl kompletní aspoň bez stručné zmínky o Alcatrazu. Za devětadvacet let svého fungování zažil ostrov Alcatraz v Kalifornii čtrnáct pokusů o útěk, kterých se zúčastnilo celkem čtyřiatřicet vězňů. Oficiálně skončil každý útěk neúspěchem a většina účastníků při něm byla buď zabita, nebo v krátké době chycena a znovu uvězněna. Existují ale dva útěky z let 1937 a 1962, jejichž účastníci byli sice prohlášeni za mrtvé, ale vzhledem k tomu, že zmizeli beze stopy, traduje se, že se jim podařilo skutečně uprchnout.
Slavnější a známější je útěk, který roku 1962 podnikl Frank Morris a bratři Anglinovi, kterým se údajně podařilo z vysavače sestrojit vrtačku, jíž provrtali betonovou zeď, přelezli vězeňskou zeď a na primitivním voru doplavali na břeh.
Na útěk se přišlo až druhý den ráno, kdy strážní našli v jejich postelích hlavy vymodelované z mýdla, toaletního papíru a lidských vlasů. Pravděpodobnost, že se vězňům útěk skutečně zdařil, je podle odborníků mizivá, mnohem spíš utonuli v moři, které je okolo Alcatrazu studené, zmítají ho prudké proudy a vlnobití, a aby toho nebylo málo, hemží se to tu žraloky.
Útěk z věznice Libby se zase stal jedním z nejslavnějších útěků americké občanské války. V únoru roku 1864 se v nočních hodinách podařilo uprchnout více než 100 zajatým vojákům z vězeňské budovy Libby v Richmondu, nacházející se ve státě Virginia.
Vězňům se nejprve povedlo úspěšně vloupat do sklepení plného krys a odtud začali kopat tunel, kterým se po 17 dnech tvrdé práce dostali do boudy s tabákem; pak pokračovali na svobodu. Ze 109 uprchlíků bylo znova chyceno 48, 59 se úspěšně podařilo utéci a dva se utopili v nedaleké James River.
Autor je šéfredaktorem serveru Ekonomický deník.
