V pátek 12. března 1999 předal český ministr zahraničí Jan Kavan své americké kolegyni Madeleine Albrightové ratifikační listiny o přistoupení republiky do NATO. Současně s ním tak učinili zástupci Polska a Maďarska. Slavnost proběhla v Trumanově knihovně ve městě Independence v Missouri – na počest prezidenta, za jehož vládnutí NATO vzniklo.
Stáhněte si článek do čtečky |
Okolo kašny na Hradčanském náměstí v Praze se brzy na jaře 1990 procházeli dva muži. Oba kouřili a zuřivě diskutovali. Poradce prezidenta Havla Jiří Křižan přesvědčoval dramaturga Filmového dabingu Oldřicha Černého, aby mu na Hradě vypomohl.
"Teď jsem se vrátil z Londýna, kde jsem měl rozhovory se šéfy britských tajných služeb. Začínají k nám chodit lidé i z dalších západních služeb. Já na ně nemám čas a neumím tak dobře anglicky, abych se s nimi domluvil. Také dostáváme tajné materiály ze Západu v angličtině, které potřebuju přeložit. Musíme odtroubit studenou válku. Komunistické úředníky, kteří zůstali v prezidentské kanceláři po Husákovi, do toho zapojit nemohu, to jistě chápeš."
Černý to chápal, ale stále s tím nebyl vnitřně srozuměn. Práce v dabingu ho bavila, byla příjemná a dobře placená, nerad by ji opouštěl. Na druhé straně se právě tam s Křižanem skamarádil, v posledních letech pomáhal chartistům včetně Václava Havla udržovat kontakt s ostatním světem.
"Na jak dlouho bys mne potřeboval?" začal zkoumat terén.
"Nadlouho ne, na několik týdnů nebo měsíců," hádal Křižan. "Mohl bys dál zůstat v dabingu, na Hrad bys zajel jenom občas."
"Tak dobře," souhlasil Černý. "A kdy mám začít?"
Křižan mrkl na hodinky: "Teď hned. Ten pán už na nás pět minut čeká."
Šli na Hrad a tam před železnou mříží u vchodu do kanceláře podupával rezident britské MI 6 v Praze. "Jirka mně ho předal a přestal se o tyhle věci starat," říká Černý. "Vzápětí jsem se sešel se zástupcem americké tajné služby."
Od té doby, tedy od začátku března 1990, jezdil Černý ze smíchovské dramaturgie na Hrad stále častěji. Nová práce ho bavila. Pronikal do světa, jehož existenci znal z beletrie a z filmů – teď cítil, že většina autorů těchto děl si neumí zákulisí špionáže představit, že jejich pohledy bývají falešné.
Sám měl s lidmi z téhle sféry jenom nepříjemné zkušenosti. Jeho otce, úředníka, zatklo gestapo v roce 1943. Konfident ho udal, že jako člen odbojové skupiny Věrný pomáhal v Praze zásobovat parašutisty. Zbytek války prožil v koncentráku Buchenwald. Vrátil se odtamtud mezi posledními, jeho dívka Boženka si zoufala, že už ho neuvidí, ale on tam musel ještě něco organizovat. A protože mu tam komunisté zachránili život, přihlásil se do KSČ. Po válce vedl několik podniků. V listopadu 1952 ho zatkla Státní bezpečnost. V zemích pod sovětskou nadvládou probíhal hon na vnitřního nepřítele před tím, než se chtěl Stalin pustit do války se Západem. Každá záminka k obvinění nevinných byla dobrá. StB si vykonstruovala existenci Velké trockistické rady a k tomu přidala údajnou sabotáž národního hospodářství. Ve skutečnosti se v kuchyni u Černých scházela parta kamarádů, aby tam mastila mariáš. Členy této rady odsoudili, Oldřich Černý starší měl strávit za mřížemi nejdéle – dvacet let. Zemřel v leopoldovské věznici v květnu 1956, několik dnů před čtyřicetinami, nejspíš na celkové vyčerpání. Rehabilitovali ho až někdy v polovině šedesátých let.
Syn, který se narodil 17. června 1946 v Praze, vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy anglistiku. Potom nastoupil do nakladatelství Albatros, kde redigoval umělecko-naučnou literaturu pro děti. Kvůli jeho jazykovým znalostem na něj měla zálusk Státní bezpečnost – nejdřív kontrarozvědka, potom rozvědka. Avšak třicetiletý redaktor si během náborového rozhovoru z důstojníků výzvědné služby utahoval. To si nesmí dovolit! Státní bezpečnost si na něj stěžovala řediteli Albatrosu. U něho měl Černý jiný vroubek – odmítl navštěvovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Trpělivost ředitele s odbojným redaktorem na jaře 1976 přetekla – dal Černému výpověď na hodinu.
"Bylo to pro mne požehnání v přestrojení za katastrofu," vzpomíná Černý. "Přestal jsem být svázaný různými nesmyslnými předpisy. Na druhé straně jsem musel uživit rodinu se dvěma dětmi – vykládal jsem na Žižkově vagony s uhlím i s jablky, pomáhal stavbařům při rekonstrukci bytů, dělal jsem nejrůznější práce. Přitom jsem překládal knihy, samozřejmě pod cizími jmény. Hodně mně pomáhala Věra Adlová, komunistická šéfredaktorka nakladatelství Albatros. Potom mi nabídli, abych překládal titulky filmů, opět anonymně. A v lednu 1984 jsem mohl nastoupit v dabingu jako dramaturg, kletba vyprchala."
Domlouval spolupráci se západními tajnými službami – renomé Václava Havla mu to usnadňovalo. Vyjasňoval si s Brity, Američany, Italy a dalšími některá nedorozumění z minulé epochy. Nejsložitější otázky musel řešit s Němci, protože komunistická výzvědná služba se snažila zasahovat i do vnitřních záležitostí Spolkové republiky. Vyhledával lidi vhodné pro práci v tajných službách a potom je doprovázel na zpravodajské kurzy do Velké Británie. Pomáhal při formování nových struktur těchto služeb demokratického režimu.
"Začátkem června mne Jirka Křižan zavolal a řekl mi, že už to tak dál nejde," pokračuje Černý. "Musím dát výpověď v dabingu a stanu se zaměstnancem Hradu. Mezitím se posiloval politický odbor, který řídil Jirka, protože jeho práce se rozrůstala. Vznikla tam bezpečnostní sekce a já ji dostal na starost."
Brzy pochopil, že se odtamtud brzy nedostane. "Souviselo to s naším přibližováním k Západu. Vzal jsem na sebe určité závazky, které jsem musel splnit. S představiteli tamních tajných služeb jsem navázal osobní kontakty, začali jsme si důvěřovat. Musel jsem to dotáhnout do konce."
Když se rozpadla federace, požádal ho český ministr vnitra Jan Ruml, aby se ujal šéfování Úřadu pro zahraniční styky a informace, jak se neutrálně nazývala rozvědka. Nový ředitel musel navázat styky s ministerstvem zahraničí, které disidenti po sametovém převratu zničili. O informace rozvědky nemělo toto ministerstvo ani jiný vládní úřad zájem, někteří úředníci se jich dokonce štítili. Nebylo to nic divného. Tenhle přístup pramenil z instinktivního odsouzení role tajných služeb protikomunistickou opozicí. Černý musel dokázat, že činnost výzvědné služby není opovrženíhodnou věcí, nýbrž nezbytností i pro demokracii.
Navštívil ministra zahraničí Josefa Zieleniece, aby mu nabídl spolupráci. Avšak ministr ho vyhodil a večer žádal ministra vnitra Rumla, aby se Černého zbavil. Ruml odmítl a naopak Zieleniecovi styky s rozvědkou doporučil. Po několika měsících, koncem roku 1993, se podařilo toto spojení navázat – ministerstvo určilo styčného úředníka, který bude s Černým komunikovat. Později dokonce Zieleniec centrálu rozvědky navštívil a původně proponované krátké setkání se protáhlo na celý den, ministr nechal ostatní program zrušit, jen aby se seznámil s metodami práce a získanými informacemi.
Černý objížděl členské státy NATO, stejně jako Izrael a další demokratické země. Všude navazoval kontakty a domlouval výměnu klíčových informací. Spolu s ministrem Rumlem navštívil i Moskvu.
Třebaže se pohyboval ve společnosti šéfů tajných služeb, ministrů vnitra a premiérů, všude nad ním bděla ochranka, ne vždycky byl v bezpečí. Jednou se vrátil z cesty oteklý a malátný, přední lékařští specialisté nad jeho stavem rozumovali, ale na diagnóze ani způsobu léčení se neshodli. Trvalo půl roku, než se z toho vykřesal. Nikdo přesně neví, co se mu stalo, možná snědl v rybě nějaké těžké kovy. Jeho někdejší hostitelé, kteří s ním jedli stejná jídla, vylučují, že by se někdo pokusil o jeho úmyslné otrávení.
Když v létě 1998 zvítězila ve volbách sociální demokracie, Černý z rozvědky sám odešel, aby se vyhnul konfliktům s levicovou vládou. Prezident Havel mu vzápětí nabídl, aby vedl jeho Nadaci Fórum 2000. I to je velmi zajímavá práce – Fórum 2000 svolává každoročně na podzim do Prahy konferenci politiků a myslitelů z celého světa nad aktuálními problémy.
Nicméně o Černého zkušenosti s budováním zpravodajské služby v nové demokracii mají i stále zájem v zahraničí, takže ho zvou univerzity a specializované konference k přednáškám. V roce 2002 založil spolu s dalšími spřízněnými odborníky Pražský institut bezpečnostních studií, který pořádá interní mezinárodní semináře, konference, poskytuje vybraným českým studentům dvousemestrální kurs v bezpečnostních a strategických studiích a školí pro oblast zpravodajství mladé zájemce.
Vývoj Oldřicha Černého po listopadu 1989 je typický pro řadu disidentů i lidí z takzvané šedé zóny. Najednou byli zapotřebí v oboru, o který se dosud nezajímali, ale oni se v něm museli rychle zorientovat, byť za cenu obrovského osobního nasazení a někdy i chyb – ale to je v revolučních podmínkách normální. Nakonec z nich vyrostli uznávaní specialisté.
Summit NATO v Praze. (2002)
Obratem moskevský puč
Puč v Moskvě v létě 1991 otřásl světem. Sovětský svaz se topil ve stále větších politických a hospodářských potížích. Převratem se mohli neostalinisté vrátit k určitému typu diktatury a nastolit zdání pořádku. Západní politici se převratu obávali a ve skrytu duše doufali, že k němu nedojde. Nástup tvrdé linie v Kremlu by ohrozil stabilitu nových demokratických států střední a východní Evropy i Pobaltí, které se nedávno vymanily z komunistického chomoutu. A to by mohlo uvrhnout do chaosu celou Evropu.
Československý ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier měl po dvou vysilujících letech první dovolenou, kterou trávil u přátel na ostrůvku Isla Morada mezi Miami a Key West na jih od Floridy. Jakmile se ráno v pondělí 19. srpna 1991 dověděl o svržení Michaila Gorbačova, spojil se s Prahou. I když pochopil, že ho tam nepotřebují, rozhodl se dovolenou přerušit. Ovšem nejdřív musí promluvit s americkými politiky ve Washingtonu.
Cesta z rekreačního ostrůvku na letiště v Miami nebyla jednoduchá, ale letadlo na československého ministra deset minut počkalo. Ve Washingtonu ho odvezla velvyslankyně Rita Klímová rovnou na ministerstvo zahraničí.
Ministr James Baker a jeho náměstek Larry Eagleburger uvítali oba Čechy nejnovějšími informacemi z Moskvy. Zdá se, že tři pučisté se stáhli, ale nedá se nic předvídat.
Nemusí se jednat o krátkodobou krizi – obával se Dienstbier. Aspoň podle naší zkušenosti z osmašedesátého roku. I kdyby pučisté prohráli, může to ovlivnit SSSR v příštích pěti či deseti letech. NATO by mělo ohlásit, že státy střední a východní Evropy, které svrhly komunismus, patří do demokratického světa.
Současně vyslovil obavy, že by Československo mohlo mít potíže s dodávkami ropy – úplně totiž závisí na Sovětském svazu. Potřebujeme vybudovat ropovod se západní Evropou. A také propojit dálniční a komunikační sítě.
Baker souhlasil: Ropovod budeme chápat nikoli jako ekonomickou záležitost, nýbrž potřebu strategickou. Schůzka NATO v Bruselu, která má být v příštích dnech, určitě nové demokracie podpoří.
"Shodli jsme se, že vývoj v SSSR je dnes tak daleko, že návrat stalinismu a brežněvismu není možný," napsal Dienstbier v memoárech Od snění k realitě. "Jim Baker řekl, že USA budou velmi opatrné, aby neuznaly legitimitu pučistů."
Před americkými novináři Baker prohlásil, že USA poskytují plnou podporu "svobodě zemí východní Evropy a uchovávání jejich demokratického zřízení".
"Moskevský puč přinesl i v tomto smyslu jistý psychologický posun v myšlení západních politiků," uvedl Dienstbier. "Do té chvíle byla pro ně myšlenka rozšíření NATO tabu. Ale v rozhovoru s Bakerem jsem zaznamenal náznak obratu. Při neformální debatě o zajištění bezpečnosti náhle s úsměvem poznamenal, že to nahrává našim přáním stát se členy NATO."
Druhý den odletěl československý ministr domů. Na schůzi vlády premiér Marián Čalfa vyzdvihl, že republika rychle reagovala na možné nebezpečí. Ale cítili bychom se bezpečnější, kdybychom byli součástí evropských struktur včetně NATO. Pučisté, které většina armády nepodpořila, se vzdali.
Jaký bude mít Severoatlantická aliance význam až Sověti propustí ze svého poddanství země střední a východní Evropy? Tahle otázka trápila západní politiky a politology už léta. Máme z Evropy odvolat americká vojska? Bude mít NATO ještě smysl? Názory se lišily.
Někdejší prezident SSSR a generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov na tiskové konferenci v Moskvě (17. srpna 2011)
Do neúspěšného pokusu neostalinistů v Moskvě převzít moc dávali všichni přednost dosavadnímu stavu. Shodli se na tom už koncem roku 1989 na Maltě prezidenti Michail Gorbačov a George Bush. Oba bloky – Varšavskou smlouvu a Severoatlantickou alianci – považovali za záruku stability. Proto je ponechají, časem se sblíží, nejdřív se transformují do politicko-vojenské struktury a později do organizace ryze politické. Na tomto základě by měla fungovat bezpečnost střední a východní Evropy. Záštitu by měla převzít Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která vznikla v sedmdesátých letech v Helsinkách jako prostředek k upevňování bezpečnosti na kontinentě.
Tyhle představy potvrdil Dienstbierovi Baker, když krátce po pádu komunismu v Československu, ve dnech 6. a 7. února 1990 pobýval v Praze. "Poprvé jsme měli možnost diskutovat o bezpečnosti po zhroucení bipolárního světa. Baker řekl, že USA i nadále počítají s NATO a se svou vojenskou přítomností v Evropě," napsal Dienstbier. "Pozitivní vývoj ve východní Evropě a v SSSR nedává záruky definitivního a předvídatelného uspořádání, které by umožnilo zrušit NATO. Baker z toho vyvozoval, že Severoatlantický pakt, stejně jako Varšavská smlouva, by měly stále více získávat charakter politicko-vojenské aliance."
Ředitel politického plánování státního departmentu Dennis Ross dodal, že nikdo nemůže předpovídat, jak dopadne přestavba v Sovětském svazu. Proto musí NATO zůstat. Byla to i odpověď na dřívější snahy disentu. V roce 1985 vydala Charta 77 Pražskou výzvu, která požadovala sjednocení Německa, likvidaci Aliance a Varšavské smlouvy i odsun sovětských a amerických vojsk z Evropy. Nicméně ještě na počátku roku 1990 považoval prezident Havel existenci a spolupráci NATO a Varšavské smlouvy za nejvhodnější řešení.
"Nejdále Baker zašel, když řekl, že v případě rozpadu Varšavské smlouvy vidí jako jednu z reálných cest zapojování nově vznikajících demokracií do Evropy například jejich sdružení v nové alianci se státy, které nejsou členy NATO," konstatoval Dienstbier. "Uvažoval tedy o jakémsi neutrálním pásmu mezi NATO a SSSR." Ovšem jak bude vypadat? To si zatím neuměl nikdo představit.
"Když jsme americkému ministrovi oznámili, že chceme stáhnout sovětská vojska z republiky co nejdřív, překvapil nás," vzpomíná Alexandr Vondra, který byl zahraničněpolitickým poradcem prezidenta Havla. "Žádal, abychom zvolnili tempo, oni mají plán na pomalejší odzbrojení celé Evropy."
Ovšem tento postup Praha odmítla. Jednání o odsunu bylo v plném proudu, 26. února 1990 podepsali ministři zahraničí Dienstbier a Ševarnadze v Moskvě dohodu, podle níž poslední sovětští vojáci odjedou v červnu následujícího roku.
V zákulisí se domlouvalo sjednocení Německa. Když přišel Baker 9. února do Kremlu, přiměl Gorbačova k souhlasu, že i východní část, dosud nazývaná Německá demokratická republika, se stane členem NATO. Bonn uplatil tento ústupek velkými finančními půjčkami.
Koncem února zavítala do Washingtonu československá delegace. Václav Havel promluvil v Kongresu – pro republiku nic nechtěl, požadoval však pomoc pro Sovětský svaz, to bude nejlepší záruka vývoje k demokracii v Evropě. Československý prezident – před rokem politický vězeň komunistického režimu – se stal miláčkem Ameriky a díky televizi světovou celebritou. "To byl zlom," vzpomíná Vondra, "získali jsme sympatie pro republiku i pro střední Evropu."
Začátkem března přijel Dienstbier jako první představitel postkomunistické země do centrály Aliance v Bruselu, před ním tam byl jenom Ševarnadze. Generální tajemník NATO Manfred Wörner mu nabídl jednání na všech úrovních a šedesát stipendií pro české a slovenské postgraduální studenty politologie, ekonomiky a sociologie.
Sověti se stále pokoušeli upevňovat Varšavskou smlouvu. Ševarnadze chtěl kvůli tomu svolat ministry zahraničí členských zemí. Dienstbier ho uzemnil: Do Moskvy nepojedu a mám jediný volný den – sobotu 17. března 1990. Schůzka se tedy konala v Praze. Nic nepřinesla – sekretariát Varšavské smlouvy, po němž toužili sovětští diplomaté, nevznikne. Ministři se shodli se jedině na tom, že je důležitá Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE).
Ve stejné době mluvil v Ústavu pro mezinárodní vztahy v Praze Zbigniew Brzezinski, bývalý bezpečnostní poradce prezidenta Cartera. Zdůraznil význam NATO a KBSE, zato rozpuštění Varšavské smlouvy se obával. "Zánik obou aliancí by mohl vést k anarchii," tvrdil. "Institucionální spolupráce mezi nimi by zachovala geopolitickou a teritoriální stabilitu v Evropě." Vzápětí i další veterán americké politiky Henry Kissinger doporučoval, aby se republika neucházela o členství v NATO a v Evropském společenství.
"Obě vojenská seskupení by se měla v radikálně nové situaci postupně proměňovat směrem k ideálu úplně nového bezpečnostního systému, který by předvídal budoucí sjednocenou Evropu," navrhoval Havel v parlamentu Rady Evropy ve Štrasburku 10. května. O týden později předložil Dienstbier v projevu na Harvardově univerzitě projekt na likvidaci nynějších bezpečnostních struktur v Evropě, které by nahradila Evropská bezpečnostní komise v rámci KBSE. Hospodářství regionu by se dalo upevnit jakýmsi druhým Marshallovým plánem – kdyby Západ financoval export z Československa na východ.
Nedělejte nic, co by zkomplikovalo sjednocení Německa! – žádal Dienstbiera v červnu Baker. A potvrdil, že USA likvidaci Varšavské smlouvy nepodporují.
Spojené státy si pořád nedokázaly uvědomit, že bipolární svět padla a že zůstávají jedinou globální mocností.
Avšak většina představitelů členských států neměla o jejím pokračování zájem. Jako vojenskou organizaci ji zrušíme – shodla se. Sověti snažili se tento úmysl blokovat. Ševarnadze dokonce napsal Bakerovi, že by Varšavská smlouva a NATO mohly uzavřít dohodu. To byl podraz – o tom se na zasedání politického poradního výboru nemluvilo. Sověti se jako obvykle pokoušeli jednat za ostatní.
Američany šokovaly názory středoevropských politiků, s nimiž se setkávali v kuloárech. Na semináři na ministerstvu obrany ve Varšavě v červnu 1990 se někdejší disidenti vyznávali z toho, že jejich cíle a hodnoty jsou stejné jako ty, za které bojoval Západ ve studené válce. Jeden polský generál se dokonce zeptal: Mohli byste umístit na našem území americká vojska, jejichž přítomnost by garantovala bezpečnost našeho státu? Generálové James McCarthy a John Shalikashvili nedokázali odpovědět. Debata o možné účasti Polska v NATO pokračovala do noci u baru.
Nicméně oficiálně bylo Polsko zdrženlivé. Přes jeho území vedly zásobovací a komunikační cesty ze Sovětského svazu do východního Německa, kde zůstávala sovětská vojska. Kromě toho si nebyla Varšava jistá, jestli další jednání mezi Moskvou a Západem potvrdí její hranice na Odře a Nise. I na jaře 1991 po odchodu komunistického generála Wojciecha Jaruzelskiho z funkce prezidenta a jeho nahrazení vůdcem Solidarity Lechem Walesou zůstali Poláci opatrní.
Neutralizaci Evropy dával přednost i Henry Kissinger, někdejší poradce Nixona a Forda. V červnu navštívil Havla a Dienstbiera, aby jim předal svůj plán, podle něhož se k tomu měly spojit Československo, Maďarsko a Polsko. Tento politik staré školy si neuvědomoval, že pro někdejší disidenty by to byl krok zpátky. Brzezinski, americký Polák s českou manželkou, zase oživil projekt polsko-československé konfederace z doby druhé světové války. Varšava nadšeně souhlasila, Praha se tvářila mrazivě.
První politik, který nahlas řekl, že by jeho země chtěla vstoupit do NATO, byl v září 1990 maďarský premiér Antall v rozhovoru s Margaretou Thatcherovou. "Maďaři měli ještě větší zájem než Československo a Polsko dostat se jednou provždy ze sovětského vlivu," napsala v knize Roky na Downing Street. "Pan Antall oznámil, že opustí Varšavskou smlouvu a žádal o užší vtahy s NATO, nebo aspoň k Západoevropské unii (WEU). Polsko a Československo si pohrávaly se stejnou myšlenkou. Ujistil mne, že Varšavská smlouva je skutečně v koncích. Když konečně vydechla naposled, byla jsem nakloněna tomu, aby se Východoevropanům nabídlo zvláštní přidružené členství v NATO. Dalším problémem, před kterým stáli Maďaři, Češi a Poláci, byly jejich bezpečnostní složky – do nich hluboko pronikla KGB, a to bylo hlavní překážkou jejich plného zapojení do zpravodajské spolupráce se Západem. Jedině v Československu se vláda zbavila členů komunistické strany ve staré zpravodajské službě."
Madeleine Korbelová Albrightová Alexandr Vondra |
I Wörnera zajímala při jeho návštěvě Prahy na podzim 1990 Varšavská smlouva. "Jejím cílem nebylo přepadnout Západ, ale udržet stalinistické systémy v našich zemích," vysvětloval mu Dienstbier. "To už máme za sebou, není co dále udržovat."
Československo nechtělo podávat přihlášku do NATO. Za prvořadé považovalo dokončení odchodu sovětských vojsk a sblížení s Evropským společenstvím.
Sovětský svaz pro nás už nepředstavuje hrozbu – vyhlásilo NATO v létě 1990. Chtělo tím uklidnit jak Evropu, tak samotnou Moskvu.
Východiskem přidružení k NATO?
Situace v Sovětském svazu se vyhrocovala. Ševarnadze si na zasedání OSN v New Yorku na podzim 1990 posteskl svému československému kolegovi, že generálové komplikují přeměnu Varšavské smlouvy. Gorbačov ustupuje konzervativcům v domnění, že udrží klid a rovnováhu, ale to je omyl.
O tři měsíce později se tento gruzínský politik vzdal na protest proti Gorbačovovým ústupkům funkce. Tím dal signál československým politikům. "Rozhodli jsme se, že musíme rozpustit nejen vojenské struktury, ale celou Varšavskou smlouvu co nejdřív," uvedl Dienstbier. "Aby nebylo pozdě."
V zimě 1990 - 1991 začali Havlovi poradci Alexandr Vondra a Michael Žantovský i šéf jeho kanceláře Karel Schwarzenberg uvažovat o zapojení Československa do Severoatlantické aliance. "Dospěli jsme k tomu postupně," vzpomíná Vondra. "Představa o zajištění bezpečnosti regionu pomocí KBSE, jak ji prosazoval Dienstbier, se nám nezdála schůdná. Celý národ se chtěl vrátit do západní civilizace – a tohle nebylo v souladu. Navíc by vznik Evropské bezpečnostní komise mohl rozkolísat osvědčené NATO. Rovněž západní financování našeho exportu do Sovětského svazu neodpovídala potřebám – československé podniky by nic nenutilo, aby zvyšovaly kvalitu produkce, mohly zůstávat na nižší, která byla pro většinu výrobků východního bloku typická. Bruselská centrála NATO měla zájem, aby tam přijel prezident Havel a promluvil. Během příprav této návštěvy jsme si uvědomovali, že bychom mohli naše ukotvení v Evropě posunout jinam – právě k Alianci."
Diplomat Michael Žantovský
Stejně jako při rozpouštění Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), což byl systém ovládání ekonomiky členských zemí Moskvou, se ujala iniciativy i u Varšavské smlouvy Praha. V lednu 1991 ohlásili tento požadavek ministři zahraničí Československa, Maďarska a Polska na zasedání v Budapešti. Hned se k nim přidali jejich kolegové z Bulharska a Rumunska.
Začátkem února 1991 přijeli do Prahy zástupci Politického výboru NATO. Vondra vyslovil obavy ze situace v Perském zálivu, v Sovětském svazu a v Jugoslávii. Ve východní a střední Evropě se projevují nacionalistické a separatistické tendence. Východiskem není neutralita. Za záruku bezpečnosti v Evropě považujeme pouze NATO. Chceme s ním zesílit spolupráci, aspoň aby nám poskytla nějaké garance. Mělo by to vést k posilování stability celé Evropy.
A jak by přijali Sověti tyto styky? Vondra hosty uklidňoval: Musíme dát záruky, že taková dohoda by nesměřovala vůči nikomu, nýbrž vytvářela stabilitu regionu. Československo nepřipustí, aby jeho území se stalo nástupištěm k útoku proti jiné zemi.
Mezi velvyslance přišel i Havel. Doufám, že vzájemné vazby dostanou co nejdřív pevný rámec – prohlásil. Třeba budeme uvažovat o přidružení k NATO.
"Tyhle myšlenky jsme prosazovali ve dvou liniích," říká dnes Vondra. "Jednak se starými přáteli z Ameriky. My jsme znali spoustu amerických kongresmanů, kteří k nám přijížděli v osmdesátých letech a scházeli se s námi disidenty. Byli však v zajetí reálných cílů – chtěli spolupracovat se Sovětským svazem, aby směřoval k demokracii, a současně podporovali sjednocení Německa. My jsme jim vysvětlovali, že chceme jít dál. Důvěřovali jsme Americe jako národu, zatímco západní Evropě ne. Při rozšiřování NATO šlo o to, aby se Američané angažovali v naší části světa, a tím dosáhli v Evropě rovnováhy s Rusy. A potom jsme komunikovali s lidmi z bruselského štábu Aliance, kde jsme našli velké zastání u Manfreda Wörnera."
"Prezidentskou kancelář na Pražském hradě navštěvovalo množství amerických vládních úředníků a politiků, rovněž lidí z Londýna a Paříže," vzpomíná bezpečnostní poradce Oldřich Černý. "Vždycky se ptali: Jaké jsou vaše nejbližší cíle? Odpovídali jsme: Chceme se stát členy Evropského společenství. A co dál? Chceme vstoupit do NATO. Tím jsme je odzbrojili, jen se nevěřícně usmívali, a znovu se ptali: Jaké jsou vaše hlavní cíle v nejbližší době, řekněme do deseti let? A my jsme odpovídali: Evropské společenství a NATO."
Po rozpuštění Varšavské smlouvy budeme odkázáni sami na sebe – uvědomovali si středoevropští politici. Debatovali o tom maďarský premiér József Antall, polský prezident Lech Walesa a Václav Havel v maďarském městě Visegrád. O šest a půl století dřív, v roce 1335, tam domluvili králové Karel I. Robert z Uherska, Kazimír III. Veliký z Polska a český Jan Lucemburský přátelství a věčný mír. Novodobí politici se jejich příkladem inspirovali a 15. února 1991 podepsali deklaraci o spolupráci svých zemí na cestě k integraci se západní Evropou. Vznikla Visegrádská skupina, která chtěla své úsilí o návrat k evropským kořenům lépe koordinovat.
Západ její založení uvítal. Považoval to za první krůček k institucionalizaci zemí střední Evropy. Avšak to byl omyl.
Lech Walesa, vůdce polského odboje proti totalitnímu režimu na titulní straně amerického časopisu Time v prosinci 1980.
Situaci v Československu podkopávaly snahy některých bratislavských politiků o zvýraznění Slovenska. Radikálové dokonce usilovali o jeho odtržení od českých zemí. Mezinárodněpolitické vazby je nezajímali.
Odchod sovětských vojsk z Československa byl ukončen – ohlásil 25. června na Hradě generálplukovník Eduard Vorobjov Havlovi.
Nátlak postkomunistických zemí na Moskvu byl tak silný, že na další pokračování paktu rezignovala. Sověti se ještě pokusili vpašovat do protokolu o rozpuštění Varšavské smlouvy závazek států, že nebudou vstupovat do jiných vojenských uskupení zaměřených proti druhé straně. Ostatní to odmítli.
Zasedání nejvyšších představitelů států Varšavské smlouvy, které ji rozpustí, se sešlo 1. července 1991 v Praze, v Černínském paláci, budově ministerstva zahraničí. Gorbačov poslal místo sebe viceprezidenta Gennadije Janajeva.
Když měl dokument o konci vojenského paktu podepsat Havel, zjistil, že jeho pero nepíše. Dienstbier mu podstrčil svoje – mělo znak Aliance.
"Praha, kdysi oběť Varšavské smlouvy, se stala městem, kde se Varšavská smlouva jako nástroj studené války dočkala svého konce," prohlásil Havel. Antall dodal: "Skončilo jedno nevydařené manželství, teď může začít přátelství."
Janajev si neodpustil vyzvat NATO, aby se také rozpustilo – jeho výzvu však všichni brali jako povinné řečnické cvičení. Ministr obrany maršál Dmitrij Jazov slzel: "I vy jste nás zradili!" Nepochopili, že konec studené války změnil situaci.
Půldruhého roku po sametové revoluci tedy Československo, stejně jako další země regionu, zpřetrhalo se Sovětským svazem všechny vazby – politické, hospodářské a vojenské. Byl to diplomatický úspěch Prahy, hlavně Havla.
Madeleine Albrightová hovoří ke smutečním hostům o Václavu Havlovi. (23. prosince 2011)
Opatrné sbližování
V létě 1990 obsadila irácká vojska na rozkaz Saddáma Husajna Kuvajt. Arabské státy, stejně jako Organizace spojených národů, vyzvaly diktátora, aby je stáhl. Když odmítl, začala OSN formovat síly na vytlačení Iráčanů. Československo vyslalo do oblasti Perského zálivu protichemický prapor, aby sledoval případný chemický útok Saddámových vojsk. Operace nazvaná Pouštní bouře zahájená v lednu 1991 skončila těžkou porážkou útočníka a osvobozením Kuvajtu.
Poprvé od skončení druhé světové války se československá armáda zapojila do vojenské operace. Třebaže chemici tvořili malou jednotku, západní politici a generálové její účast vysoce hodnotili. V rozhovoru s velvyslankyní Klímovou si poradce prezidenta Bushe C. Boyden Gray jejich účast v Zálivu pochvaloval.
Avšak skupina republikánů založila Klub Johna Randolpha – pojmenovaný po jižanském politikovi 19. století, který požadoval omezení pravomocí federální vlády. Tento klub chtěl vrátit USA k izolacionismu, jaký platil ve dvacátých a třicátých letech. Po skončení studené války pominula sovětská hrozba, a proto by se měli američtí vojáci stáhnout ze zahraničí, USA vystoupit z NATO a ukončit finanční pomoc ostatním zemím. Naštěstí nezískal větší podporu.
Do centrály Severoatlantické aliance v Bruselu se v březnu 1991 chystal Havel. Na závěr své návštěvy podepíše deklaraci o spolupráci republiky s NATO. Avšak někteří západní politici měli z téhle dohody obavy – nepoškodí chystané ukončení Varšavské smlouvy a pozici Michaila Gorbačova?
"Aliance by mohla dobrým zárodkem, základem či pilířem budoucího celoevropského bezpečnostního svazku," rozvíjel Havel v Bruselu myšlenky o systému evropské bezpečnosti.
V dubnu odletěl Dienstbier do Washingtonu. Henry Kissinger, se kterým se znal od roku 1964, kdy se účastnil v Karlových Varech konference Pugwashského mírového hnutí vědců, ho pozval na víkend do svého letního sídla. Debatovali samozřejmě o politice. Kissinger si myslel, že je třeba "postupně rozšiřovat pásmo demokracie a prosperity na ČSR, Maďarsko a Polsko," napsal Dienstbier v memoárech. "Poláci znovu prokazují, že nejsou schopni dohodnout se mezi sebou. V Maďarsku se pohyb zastavil. Trápí ho slovenská otázka. Ptá se, zda by nebylo lepší se rozejít se Slovenskem. Čechy a Morava by na tom podle něho mohly být lépe, kdyby se staly střediskem stability ve střední Evropě."
Na Balkáně vypukla občanská válka. Když v roce 1980 zemřel Josip Broz-Tito, který tvrdě vládl Jugoslávii, začaly tam narůstat nacionalistické vášně. Podnítil je srbský prezident Slobodan Miloševič, který chtěl změnit Srbsko v jednotný státní útvar, a proto začal v roce 1989 omezovat suverenitu autonomních vlád Vojvodiny a Kosova. Chorvatsko a Slovinsko se obávali srbské nadvlády, a proto vystoupily v červnu 1991 z jugoslávské federace. Federální vláda a parlament to označily za nepřípustné a proti vzpurným republikám vyslaly armádu. Slovinsko vzápětí nezávislost uhájilo, ale Chorvatsko o ni muselo dlouho urputně bojovat. Evropské společenství se pokusilo zajistit příměří, ale klid zbraní vydržel vždy jenom několik dnů. Nakonec tam OSN vyslala mezinárodní mírové jednotky. Vzápětí se odtrhla Makedonie. Potom vyhlásila nezávislost Bosna. Boje se opět rozhořely.
Západ strašilo i bezpečnostní vakuum ve střední Evropě. Nemůže se i tam rozšířit jugoslávské infekce? Když pobýval v září 1991 polský prezident Lech Walesa v Praze, navrhl, aby KBSE vytvořila ozbrojené síly, které by hasily konflikty. Havel souhlasil, ale současně doporučil nová jednání Československa, Maďarska a Polska s NATO o těsnější spolupráci.
Avšak takovou roli KBSE hrát nemůže! – uvědomovala si většina politiků NATO, stejně jako Havlovi poradci. Několik desítek vlád by se muselo sjednotit na určitém stanovisku a to je prakticky nemožné.
"Neúspěšný moskevský puč vlil do našich snah o vstup do NATO novou dynamiku," říká Vondra. "Začali jsme komunikovat s Poláky, kteří byli dosud opatrní kvůli sovětským vojskům na svém území. Scházeli jsme se s Lechem a Jaroslawem Kaczynskými, poradci Walesy. Nejdřív tajně – v Tatrách, v Praze i jinde. S Maďary jsme se domluvili rychle, ti byli velmi radikální."
Začátkem října 1991 konferovali v Krakově Havel, Walesy a Antall. Havel opět zdůraznil spolupráci zemí Visegrádu s Aliancí. "Chceme navázat užší styky s NATO, formalizovat je, případně jejich charakter stanovit smluvně," prohlásil československý prezident. "Perspektivně lze uvažovat i o možnosti zásahu jednotek NATO mimo území členských států aliance."
Havel a Bush podepsali 22. října ve Washingtonu společnou deklaraci o spolupráci. Američané zatím nechtěli členství v NATO slíbit, aby tím neohrozili pozici Gorbačova. I když všichni cítili, že Sovětský svaz se rozpadá, měli z následků takové státní havárie obavy.
Sbližování postkomunistických zemí se Západem pokračovalo. Před Vánocemi 1991 se v bruselském sídle NATO poprvé sešla Severoatlantická rada pro spolupráci (North Atlantic Cooperation Council, od léta 1997 Euroatlantická rada partnerství – Euroatlantic partnership Council), založená nyní právě kvůli stykům Aliance se zeměmi Varšavského paktu a pobaltskými státy. Tímto způsobem se mělo předejít jejich plnoprávnému vstupu. Přijeli ministři ze šestnácti členských zemí, ze šesti bývalých členů Varšavské smlouvy a ze tří pobaltských států.
Varšavská smlouvaVaršavskou smlouvu podepsali 14. května 1955 zástupci Albánie, Bulharska, Německé demokratické republiky, Polska, Rumunska, Maďarska, Československa a Sovětského svazu. Bilaterální vojenské svazky Sověti přeměnili v komplexní systém se společným velením, doktrínou a strategií, které byly v jejich rukou. Činnost této organizace skončila 1. července 1991. |
Ustavení této rady má význam pro celou Evropu – uvítal ji Dienstbier. Stabilizující vliv NATO se nyní může promítnout i do východní a střední Evropy, takže se zklidní situace na celém kontinentu. To potvrdil i Wörner: Musíme vypracovat novou koncepci bezpečnosti, která bude obsahovat nejen vojenské, ale i politické, hospodářské, vědeckotechnické a další body.
V polovině prosince podepsali v Bruselu zástupci Československa, Maďarska a Polska dohodu o přidružení k Evropskému společenství. Tím učinily další krok k návratu do západní civilizace.
Na Silvestra 1991 se rozpadl Sovětský svaz. Prezidentem nejmocnější země, která se vynořila z těchto trosek, Ruska, byl dost nevypočitatelný Boris Jelcin. Většina postsovětských států se spojila do volného Společenství nezávislých států. Jelcin překvapil: Dlouhodobým cílem Ruska je, aby se stalo členem NATO.
Naivní Walesa ještě v březnu 1992 flirtoval s myšlenkou na jakési NATO II. Nicméně na schůzce Visegradské skupiny v Praze 6. května souhlasil s Havlem a Antallem, že "vztahy mezi trojkou a NATO je třeba povýšit na kvalitativně novou úroveň". Jejich "dlouhodobým cílem zůstává plné členství v NATO".
Nestabilita v Rusku a krvavý rozpad Jugoslávie nutily západní státníky, aby změnili své názory. Na jaře 1992 připustil generální tajemník NATO Wörner na semináři o bezpečnosti střední Evropy ve Varšavě: Třebaže Aliance neměla své rozšiřování v plánu, není důvod, proč by to v budoucnosti neudělala. V soukromých rozhovorech se k tomu přikláněli rovněž někteří američtí vládní úředníci a politologové, nicméně USA žily volbami nového prezidenta.
I Občanská demokratická strana (ODS), která se chystala převzít v Praze vládní moc, potvrdila, že Československo směřuje do Evropského společenství a NATO. "Dali jsme to do programu zahraniční politiky České republiky, který jsem připravoval s Petrem Nečasem a Hynkem Fajmonem," připomíná Vondra.
Výsledky parlamentních voleb v létě 1992 československou politiku ochromily. Ve východní části federace zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko vedené populistou Vladimírem Mečiarem. Jeho požadavky na státní uspořádání byly takové, že si nakonec Slovensko řeklo o samostatnost. Federace se rozpadala napůl parlamentní cestou a 31. prosince 1992 definitivně skončila, naštěstí bez násilí.
Zteč mechanizované jednotky na Dnech NATO v Ostravě
Tvrdý nátlak na Clintona
Na Nový rok 1993 dostala čerstvě vzniklá Česká republika dárek od Severoatlantické rady pro spolupráci – přijetí za člena. A s ní i další státy střední Evropy a Pobaltí.
Prezidentu Bushovi se za pomoci kancléře Kohla podařilo zvládnout sjednocení Německa, aniž by se tím narušily vztahy mezi NATO a Ruskem. To byl ohromný úspěch. Když se jeho nástupce Bill Clinton usadil v lednu 1993 v Bílém domě, nepatřila Evropa mezi jeho vládní priority. Nicméně nejasná situace v Moskvě a pokračující občanská válka Balkáně ho donutila, aby se jí začal zabývat – uvedl Ronald Asmus v knize Dveře do NATO. Svého spolužáka ze studií v britském Oxfordu Stroba Talbotta, novináře a spisovatele, který se o tento region zajímal, Clinton požádal, aby jako náměstek ministra zahraničí formuloval americkou politiku pro Evropu.
A Vondra si uvědomil, že teď musí získat pro vstup do Atlantické aliance novou politickou garnituru ve Washingtonu. Vždyť všichni myslí postaru, jakoby bipolární svět neskončil. Tápou, nevědí, jestli má NATO ještě nějaký smysl.
Musíme pomoci reformátorům v Rusku, aby nastolili demokracii a tržní prostředí – rozhodli se Američané. Na schůzce s Borisem Jelcinem začátkem dubna 1993 ve Vancouveru slíbil Clinton, že s ním vytvoří "strategické spojenectví". "Nic nepřispěje ke globální svobodě, bezpečnosti a prosperitě jako mírové znovuzrození Ruska," prohlásil. Okamžitě ustavili rusko-americkou komisi pod předsednictvím premiéra Viktora Černomyrdina a viceprezidenta Ala Gora, která bude veškerou spolupráci koordinovat. Pro začátek uvolnil Kongres Rusku půjčku ve výši 1,6 miliardy dolarů.
Za dva týdny se Clinton účastnil slavnostního otevření Muzea holocaustu ve Washingtonu. Přijeli i představitelé zemí střední Evropy, které toto nacistické vraždění nejvíc zasáhlo. Židovský spisovatel a filozof Elie Wiesel, který přežil nacistické koncentráky a nyní se podílel na založení tohoto muzea, upozornil prezidenta na vraždění v Bosně, odkud se právě vrátil. "Nemohu spát, když si vzpomenu na to, co jsem viděl. Jako Žid říkám, že musíme něco udělat, aby se v této zemi zastavilo vraždění."
Clinton si pozval evropské hosty 20. dubna ke schůzce, ale měl zpoždění, které se protahovalo. V Bílém domě platil zákaz kouření. Vášniví kuřáci Vondra a Walesa to nemohli vydržet a vyšli na balkon, kde si zapálili, Havel disciplinovaně po cigaretě nesáhl. Přitom se domlouvali, že na amerického prezidenta kvůli NATO tvrdě zaútočí. Hostitel přišel až za dvě hodiny – prý měl neodkladné jednání v Kongresu.
"Naším hlavním problémem je, že žijeme jako ve vakuu," řekl mu Havel, když s ním seděl v Oválné pracovně. "Proto se chceme připojit k NATO. Kromě toho našimi hodnotami a duchem jsme součástí západní Evropy." Nakonec zdůraznil: "Vstup do NATO a do Evropského společenství je ústředním bodem šíření demokracie nejen do střední Evropy, ale i do Společenství nezávislých států."
Walesa mluvil ještě ostřeji: "Všichni se bojíme Ruska." Někdy se polský prezident prý strachuje zapnout rádio, aby nemusel slyšet špatné zprávy z Moskvy. Ovšem vysoce hodnotil stahování sovětské armády z Polska – poprvé v míru. "Jakmile schválí Rusko agresivní zahraničí politiku, bude namířena proti Polsku a Ukrajině."
"Ani jedna z delegací neodešla z těchto setkání s pocitem, že by mohly významně ovlivnit prezidentovo myšlení," napsal Asmus. "Opak byl však pravdou. Vzápětí se prezident svěřil svému poradci pro národní bezpečnost Tomymu Lakeovi, jaký silný dojem na něj vyvolaly jejich touhy a zájem integraci do NATO."
Bill Clinton (25. září 2013)
V Bílém domě začali o tomto problému přemýšlet. V červnu dostal Clinton na tiskové konferenci otázku: Není NATO zastaralé či mrtvé, když nedokáže zastavit krveprolití v Bosně? Odpověděl bez zaváhání: Není mrtvé. Vždyť před několika týdny nás požádali vůdcové zemí střední Evropy o vstup do Aliance.
Pro přijetí nových členů do Aliance z řad bývalých nepřátel se vyslovil německý ministr obrany Volke Rühe v březnu 1993 v londýnském Mezinárodním ústavu strategických studií. Považoval to za příspěvek ke stabilitě Evropy. Avšak jeho představa nebyla v souladu s německou politikou, kancléř Kohl o tom zatím neuvažoval. Britové ji mrazivě odmítli. V létě se k nim přidal republikánský senátor Richard Lugare.
V srpnu zveřejnili studii o rozšiřování Aliance v prestižním měsíčníku Foreign Affairs Ronald Asmus, Steve Larrabee a Richard Kugler, odborníci z firmy RAND, která se zabývá strategickými předpověďmi. "Nebylo to populární," uvedl později Asmus. "Podle mnoha kolegů to byl špatný nápad, který nikam nevede. Nejednou mi důvěrně navrhovali, abych své názory utlumil, a tak předešel potížím v kariéře."
Když Asmus a Larrabee hovořili s Jennome Walkerovou, ředitelkou odboru pro Evropu v Radě národní bezpečnosti, neměli šanci jí přesvědčit. Zato se od ní dověděli: "V celé vládě jsou jenom dva lidé, kteří s vámi souhlasí – prezident a Tony Lake."
Opozice ve Washingtonu se nevzdávala. Walkerová přesvědčovala Lakeho, že rozšiřováním se nemůže nadcházející summit nejvyšších představitelů NATO zabývat. Prezidentův poradce jí odbyl: "Clinton a já tam tento bod vyžadujeme!" Tom Donilov, blízký spolupracovník ministra zahraničí Warrena Christophera, který hledal nové pojetí transatlantických vztahů, v tom spatřoval způsob, jak do NATO vlít nové ideje.
I Madelaine Albrightová, vlivná velvyslankyně USA v OSN a členka kabinetu, myslela postaru. Tato Čechoameričanka, které její pražští přátelé říkali něžně Madlenko, byla dcerou československého diplomata Josefa Korbela, který po komunistickém puči v únoru 1948 zůstal v zahraničí. Na svou rodnou zemi nikdy nezapomněla. Koncem šedesátých let jí radil při sepisování diplomky tehdejší zpravodaj pražského rozhlasu ve Washingtonu Jiří Dienstbier. Hned po pádu komunismu, v lednu 1990, přijela do Prahy. Zamířila za Dienstbierem, nyní ministrem zahraničí, který ji zavedl k Havlovi a k dalším politikům.
"Měl jsem s ní v roce 1993 dlouhý rozhovor v OSN," vzpomíná Vondra, v té době první náměstek ministra zahraničí. "Albrightová patřila k levicovému křídlu demokratů. Vycházela z konceptu transformace KBSE. Musel jsem jí přesvědčovat, že pro nás není tato koncepce přijatelná. Když pochopila, začala nám pomáhat."
Vondra loboval i u dalších amerických politiků. "K pochopení situace přispíval odlesk Havlovy slávy, všichni vzpomínali na jeho návštěvu Washingtonu. A taky pociťovali vinu za Jaltu na jaře 1945, kde se Roosevelt nechal obelstít Stalinem ohledně dalšího vývoje v Polsku a ve střední Evropě."
Koncem srpna 1993 se Walesa a Jelcin ve Varšavě shodli, že zájem Polska o vstup do NATO nesměřuje proti ostatním státům včetně Ruska. Podpisu tohoto dokumentu však předcházela ostrá hádka ministra obrany Pavla Gračova a ministra zahraničí Andreje Kozyreva s Jelcinem. Oba ministři se svým prezidentem zásadně nesouhlasili. V Praze, kam Jelcin vzápětí odletěl, už nedokázal tuto myšlenku veřejně zopakovat.
Prohlášení z polské metropole považovali západní politici za přelom v myšlení Kremlu. První toho využil Wörner na konferenci v Bruselu začátkem září.
Jelcin najednou svůj podpis z Varšavy lehce zpochybnil. V září poslal západním státníkům dopis, ve kterém sice uznával právo zemí střední a východní Evropy ucházet se o členství v NATO, ale doporučoval, aby vztahy mezi Ruskem a Aliancí dostaly přednost – měly by státům tohoto regionu garantovat bezpečnost a společně vytvářet nový celoevropský bezpečnostní systém. Tvrdý postoj moskevského vedení potvrdil Jevgenij Primakov, ředitel Služby zahraniční rozvědky (Služba vněšněj razvedki – SVR), když koncem listopadu 1993 zveřejnil spis, v němž označil NATO za přetrvávající hrozbu Rusku.
Alexandr Vondra
Překlenovací projekt
Postkomunistické státy nejsou na vstup do Aliance připraveny – upozorňovali vojáci. Generál John Shalikashvili, který se chystal přejít z funkce velitele vojsk NATO v Evropě do křesla náčelníka generálního štábu, vystoupil v srpnu 1993 s překlenovacím projektem: Navrhneme jim přechodné období, které nazveme Partnerství pro mír (Partnership for Peace). Členské státy musí splňovat určitá přísná měřítka a my budeme sledovat, jak se s nimi vyrovnávají. Aliance by měla dostat nové poslání – udržování míru – a tohle je jeden ze způsobů.
Na sklonku léta zařadil Lake rozšíření NATO na pořad jednání orgánů Bílého domu. Clinton ho přijal za součást koncepce mezinárodní politiky, která bude podporovat šíření demokracie a omezování obchodních přehrad.
Američany vyděsil pokus o nový pokus puč v Moskvě, tentokrát proti Jelcinovi, kterého považovali za garanta cesty země k demokracii. Ruský prezident rozpustil koncem září 1993 parlament a vyhlásil nové volby. Avšak jeho oponenti v Dumě ho odvolali z funkce a skupina lidí se pokusila získat zbraně. Jelcin vyslal proti moskevskému Bílému domu, v němž sídlil parlament, vojsko, které ho několik dnů krvavě dobývalo.
Ruský prezident jednal autoritářsky. Demokracie v Rusku je skutečně pořád slabá. A Evropa má důvod k obavám, o kterých hovoří Havel a Walesa. Wörner, který jednal ve Washingtonu s Christopherem, toto nebezpečí znovu připomněl.
Nicméně Talbott se obával, že rychlé přijetí nových členů by ruské demokraty oslabilo. Doporučoval pomalejší postup – Shalikashviliho Partnerství považoval za nejvhodnější cestu. Nakonec mu dal zapravdu i Christopher. Lake, který prosazoval okamžitou variantu, zůstal osamocen.
"Stanovili jsme také čtyři principy jako vodítka naší politiky k NATO – k instituci, do které země střední a východní Evropy chtějí vstoupit ze všeho nejvíc," napsala v memoárech Nejlepší ze všech možných světů Albrightová.
"Za prvé jsme se domnívali, že NATO by mělo zůstat jádrem evropského bezpečnostního systému. Žádná jiná instituce neměla stejnou váhu.
Za druhé bylo jenom spravedlivé, aby NATO otevřelo své dveře novým demokraciím za předpokladu, že splní stejná politická a vojenská kritéria jako ostatní členové.
Za třetí měli bychom využít vyhlídky na vstup do NATO jako pobídky pro to, aby země v oblasti zajistily civilní kontrolu nad vojenskými silami, liberalizovaly své hospodářství a respektovaly práva menšin.
A konečně rozšíření NATO se mělo uskutečňovat postupně. Nové demokracie nemohly být připraveny převzít zodpovědnost členů Aliance přes noc a ne všechny postupovaly vpřed stejným tempem. Otevřený a postupný proces by pomohl ujistit Moskvu, že rozšíření NATO na východ bude vstřícným krokem k Rusku a ne krokem proti němu."
Americký ministr Les Aspin seznámil s myšlenkou Partnerství pro mír ministry obrany NATO na zasedání v německém Travemünde ve dnech 20.–21. října 1993. Avšak označil ji za náhradu místo plnoprávného členství. Christopher okamžitě oponoval: To není náhrada, nýbrž most k tomuto členství! V prosinci přijali Partnerství ministři zahraničních věcí.
Partnerství pro mír jako šidítko?
"Začátkem zimy jsme odjeli se Sašou Vondrou do Budapešti na schůzku, kterou pořádali Američané spolu s Maďary, Poláky a Slováky, abychom Partnerství prodiskutovali," vzpomíná Jiří Schneider, který vedl odbor plánování na ministerstvu zahraničí. "Byli jsme zklamaní. Většina z nás chtěla tento projekt odmítnout. Ale Saša nesouhlasil. Tvrdil, že Američané jsou pragmatici, a proto se musíme chopit toho, co nám nabízejí, a plně toho využít."
O tomto rozladění referovali do Washingtonu američtí velvyslanci z Prahy, Varšavy a Budapešti. Clinton se rozhodl, že tam vyšle vyjednavače, kteří odtamtud pocházejí: Shalikashviliho, Albrightovou a Gatiho.
Otec Shalikashviliho byl gruzínský princ a carský důstojník, který uprchl z Ruska před bolševiky do Polska. John, jeho matka a dva sourozenci utekli v roce 1944 před Rudou armádou do západního Německa, kde se k nim přidal otec, který sloužil v Gruzínské legii vytvořené Němci. Maďarský novinář Charles Gati emigroval na Západ po tom, co sovětské tanky rozdrtily na podzim 1956 lidové povstání v Budapešti. Nyní působil na ministerstvu zahraničí.
Tato delegace přistála nejdřív ve Varšavě. Walesu musela dlouho přesvědčovat. Nakonec na Partnerství pro mír kývl, byť s kyselou tváří. Dal by přednost "skoku do NATO", ale spokojí se i s "malými kroky" – poznamenal na tiskové konferenci. Rovněž v Praze a Budapešti po menším zdráhání souhlasili.
Americká delegace obletěla i zájemce, kteří stáli v druhé řadě: Slovensko, Rumunsko, Slovinsko, Bulharsko a Albánii.
Začátkem ledna 1994 schválili projekt Partnerství pro mír v Bruselu nejvyšší představitelé Aliance. Clinton odtud odletěl do Prahy za Havlem. Doprovázela ho Albrightová.
Během neformálních rozhovorů se Američané snažili vysvětlit Čechům pozadí projektu Partnerství pro mír. Rozšíření by mohlo odcizit Moskvu a zatlačit Ukrajinu zpátky do vlivu Ruska – vysvětlovali. Ano, chápu – souhlasil český prezident, ale veřejně řekněte, že Partnerství je prvním krokem k plnoprávnému členství v NATO. Clinton to druhý den při schůzce s prezidenty Visegrádské skupiny potvrdil. A na tiskové konferenci tuto představu znovu zopakoval.
"Přesto jsme Američanům moc nevěřili," konstatoval Oldřich Černý, který se stal ředitelem civilní výzvědné služby Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). "Považovali jsme to za šidítko."
Z Prahy zamířil Clinton do Moskvy. Jelcin se nemohl smířit s rozšiřováním NATO, projekt Partnerství nebral vážně a zdůrazňoval vztahy USA – Rusko. Když se na tiskové konferenci zeptali novináři na Alianci, tvrdil Jelcin, že Rusko bude mezi prvními jejími novými členy – opět kouřová clona.
Ovšem ani ve Spojených státech nebylo dobojováno. Albrightová si nebyla během zpátečního letu nad Atlantikem jistá, že se podařilo dveře do NATO otevřít. Dan Fried z Rady národní bezpečnosti si myslel, že zvítězili oponenti rozšiřování. Také v Pentagonu považovali Partnerství za náhražku.
Nicméně úřední mašinérie se rozběhla a vysocí důstojníci šestnácti států východní a střední Evropy, donedávna majitelé komunistických legitimací, dostali pozvání do štábu NATO v Bruselu a do Nejvyššího velitelství spojených sil v Evropě (Supreme Headquarters Allied Powers Europe – SHAPE) v Monsu. Začali plánovat první vojenské cvičení. Proběhlo v září v Polsku za účasti vojsk šesti států NATO, šesti bývalých členů Varšavské smlouvy a Ukrajiny.
Později se k projektu Partnerství pro mír připojily další východoevropské země. Jedině Jelcin manévroval, protože konzervativci včetně generálů mu oponovali. Ruský prezident tedy požadoval ještě důrazněji vytvoření speciálních vztahů mezi Ruskou federací a NATO. Moskva nakonec Partnerství podepsala s výhradou, že má na poli evropské bezpečnosti mimořádný význam.
V roce 1994 povolal Christopher velvyslance Richarda Holbrooka z Berlína do Washingtonu. Jako náměstek ministra dostal na starost přípravu rozšiřování. Holbrook si brzy uvědomil, že zatímco politické vedení státu projekt prosazuje, úředníci na střední úrovni, pro něž byla bipolarita pohodlná, ho brzdí.
"Jako ředitel rozvědky jsem objížděl některé země, jako Turecko, Řecko a Španělsko," vzpomíná Černý. "Svým partnerům jsem dopoledne vykládal, proč se chceme stát členy NATO, mluvil jsem nejenom o společné obraně ale také o společně sdílených hodnotách. Odpoledne to tlumočili premiérovi a večer jsem to musel vysvětlovat i jemu."
Krize v Čečensku a v Bosně
Na jaře 1994 skupina kongresmanů vedená vůdcem republikánů ve Sněmovně reprezentantů Newtem Gingrichem usoudila, že rychlé rozšíření NATO přispěje ke stabilizaci Evropy a vytvoří hradbu proti ruskému neoimperialismu. Obávala se, že Clintonova vláda nemyslí tento úkol vážně. Dala to i do programového dokumentu strany Smlouva s Amerikou, který zveřejnila v srpnu. Republikáni požadovali, aby se v lednu 1999 staly členy Aliance Česká republika, Maďarsko a Polsko. Se Slovenskem se už delší dobu nepočítalo, protože tam panoval autokraticky Vladimír Mečiar. Při podzimních volbách ovládli republikáni Kongres a mohli tlačit na vládu ještě důrazněji.
Když zahájila ruská vojska na Kavkaze válku proti odbojným Čečencům, republikáni upozorňovali: Vidíte, to je výraz tohoto neoimperialismu. V bývalé Jugoslávii Rusové nadržovali Srbům, bez ohledu na to, že jejich jednotky nedodržují příměří. Když srbští vojáci ohrožovali mezinárodní mírové síly, musela proti nim americká letadla pod vlajkou NATO několikrát zaútočit.
Válka v Čečensku
Američany stále víc znepokojovala situace v Bosně a Hercegovině. Bosenští Srbové podporovaní jugoslávskou federální armádou bojovali s bosenskými muslimy – vojska obou stran krvavě čistila dobytá území od cizího etnika. Ani oddíly OSN nedokázaly těmto masakrům zabránit. Pod tlakem Washingtonu a Moskvy se podařilo dojednat na základně u Daytonu v USA mírovou smlouvu.
V prosinci 1995 ji v Paříži podepsali zástupci Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny a představitelé USA, Francie, Británie, Německa a Ruska. Klid zbraní budou garantovat jednotky NATO v rámci operace IFOR (Implementation Force – Realizační síly).
Daytonská dohoda přispěla k myšlence, že je třeba Alianci rozšířit. "Bosna teď potvrzovala roli Partnerství pro mír, které nyní poskytovalo ideální rámec pro společný projekt spojenců i jiných v rámci jednotek IFOR," napsal Asmus. Oddíly IFOR o síle 60 tisíc mužů dohlížely od prosince 1995 po celý rok na vývoj v Bosně a Hercegovině po občanské válce. Na žádost NATO tam sloužilo i takřka 900 českých vojáků. Vedle IFOR se rozmístily ruské pluky a obě formace vzájemně spolupracovaly – poprvé se příslušníci NATO a ruských vojsk necítili vedle sebe jako nepřátelé.
Koncem roku 1994 se Jelcin si uvědomil, že nové země by mohly vstoupit do NATO už za dva roky – v době, kdy budou v Rusku prezidentské volby. Krajní nacionalisté by mohli jeho znovuzvolení zmařit. Gore a Clinton Jelcina ubezpečili, že to tak brzy nebude, přece kvůli tomu zřídili Partnerství.
Za nejsilnějšího kandidáta na členství považovaly USA Českou republiku – uvedl Asmus. Češi neměli potíže se svými hranicemi a s menšinami, zahájili reformu armády, jejich politici v čele s Havlem byli prozápadně naladěni. Musí však důkladně zreorganizovat armádu, aby byla operativnější.
"Náměstek ministra zahraničí Richard Holbrook, který začátkem roku 1995 objížděl kandidátské státy, nás upozornil, že ještě musíme vyřešit česko-německé vztahy," vzpomíná Vondra. "Proto jsme připravovali společnou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich rozvoji. Její text podepsali premiér Václav Klaus a kancléř Helmut Kohl s ministry zahraničí v lednu 1997."
Zato Maďaři zápasili s ekonomikou, jejich menšiny v sousedních státech občas požadovaly mimořádná práva – upozornila americká delegace v Budapešti. Nicméně Maďarsko bylo prvním státem regionu, kde se usadila americká armáda – aby mohla operovat proti Srbsku.
Největší nedostatky tížily Polsko, klíčovou zemi regionu. Chyběla civilní kontrola armády, náčelník generálního štábu Tadeusz Wilecki dokonce usiloval o vůdcovství, obchodní podniky prodávaly zbraně státům s pochybnou pověstí, ekonomická reforma nepokročila, projevoval se antisemitismus – ale Walesa tyhle výtky v rozhovoru s Holbrookem zlehčoval. Když v listopadu 1995 zvítězil ve volbách bývalý komunista Alexander Kwasniewski, Washington znejistěl. Nová hlava státu překvapila – oznámila, že jeho socialistická strana požaduje zapojení do NATO a chce všechny podmínky k tomu nezbytné splnit.
Holbrooke v únoru 1995 opětovně varoval Mečiara: Používáte nedemokratické metody! Musíme vás z první vlny zájemců vyřadit. Ale slovenský premiér s tímto hodnocením nesouhlasil.
Estonsko, Litva a Lotyšsko ...
O přijetí usilovaly Estonsko, Litva a Lotyšsko, státy, které Sověti okupovali na počátku čtyřicátých let. Washington je z opatrnosti do první skupiny nezahrnul – obával se Moskvy. V Pobaltí žilo mnoho Rusů a mohlo se stát, že by je šla ruská armáda "ochraňovat". Nicméně USA se zaručily, že na ně nezapomenou.
Odpor proti rozšiřování mezi americkými úředníky přetrvával. I nadále tak smýšlela Walkerová, která opustila Radu národní bezpečnosti a v létě 1995 obsadila úřad velvyslankyně v Praze.
V únoru 1996 se sešel Christopher s novým ruským ministrem zahraničí Primakovem v Helsinkách. Primakov, donedávna šéf rozvědky, tvrdil: Gorbačov a Baker se 9. února 1990 dohodli, že NATO se rozšiřovat do střední a východní Evropy nebude. Washington to odmítl: Hovořili o budoucnosti Německa, nikoli o střední Evropě. Ostatně na jaře 1990 počítali s oběma vojenskými pakty.
První ruský prezident Boris Jelcin a jeho nástupce Vladimir Putin při slavnostní inauguraci
Jelcin se zase snažil přesvědčit Clintona, aby mu slíbil, že pobaltské státy pozvánku do Aliance nedostanou. Prý stačí, když se na tom domluví tajně, jenom oni dva. "Řekl jsem, že to nemůžeme udělat, protože by to především nezůstalo tajné, a kdybych to udělal, podkopalo by to důvěryhodnost iniciativy Partnerství pro mír," napsal Clinton v knize Můj život. "To by se rovnalo vyhlášení nové dělicí linie v Evropě s menším ruským impériem." Rusko však odměnil jiným slibem – USA budou podporovat jeho členství ve Světové obchodní organizaci a v dalších mezinárodních institucích.
Plán na rozšiřování NATO předal poradce pro národní bezpečnost Tony Lake Christopherovi v červnu 1996. Počítal se třemi novými zeměmi a s dohodou mezi Aliancí a Ruskem. V červenci vyhrál Jelcin podruhé prezidentské volby.
V říjnu oznámil Clinton: V roce 1999 – v době padesátého výročí vzniku NATO a desátého výročí pádu berlínské zdi – přijme Aliance nové členy. Dva týdny nato byl podruhé zvolen prezidentem. Určitě k tomu přispělo třicet milionů voličů s kořeny ve střední Evropě.
Ocelová lady Korbelová
V lednu 1997 vystřídala Christophera ve funkci ministra zahraničí Albrightová.
Když poprvé přijela na velitelství NATO v Bruselu, představovali jí jednotlivé velvyslance. Českého zástupce Jaroslava Šedivého znala z dřívějška – a k údivu ostatních mu nastavila tvář k polibku a promluvila s ním česky.
"Máme příležitost přebudovat základy Aliance," prohlásila. "Když se nám to podaří, NATO vytrvá dalších padesát let. A nám se to podaří, tak jako se to podařilo otcům zakladatelům NATO. Když se nám to nepodaří, USA a Evropa se pravděpodobně začnou pomalu od sebe vzdalovat a Aliance zanikne."
"Představa Albrightové o sjednocené Evropě zahrnovala demokratické Rusko," napsal Asmus, kterého jmenovala zástupcem náměstka ministra, a dala mu na starost rozšiřování NATO. "Studená válka byla pro ni bojem proti komunismu jako ideologii, nikoli proti ruským lidem."
Jako žačku Brzezinského ji ruský tisk označil za Ocelovou lady – Gospoda Stal. Když ji Jelcin požádal, aby uznala existenci nového Ruska, odpověděla, že on musí uznat i změněné NATO.
Primakov připustil, že tato tvrdohlavá zastánkyně amerických zájmů je odhodlaná hledat společná východiska s Ruskem. Marně však na ni naléhal, aby jeho vláda mohla spolurozhodovat o záležitostech NATO. Odpověď Albrightové zněla lakonicky: Nikdy nebudeme jednat za zády svých členů. A my vlastně dohodu s Ruskem nepotřebujeme.
Tahle výhrůžka zapůsobila, že Rusové po těžkém boji přistoupili na smlouvu s NATO podle představy Američanů. Moskva nezískala právo veta, ani příslib nerozmisťování jaderných zbraní a oddílů Aliance v nových členských zemích, o což usilovala. Nicméně američtí politici se už před rokem shodli na tom, že tam tyto zbraně a své jednotky nepošlou, pokud je Rusko vojensky neohrozí.
Dohodu podepsali Jelcin a šéfové států NATO v květnu 1997 v Paříži. Těsně před tím chtěl ruský prezident opět vetovat přistoupení pobaltských – marně.
Američané už delší dobu jednali o rozšíření s evropskými partnery. Britové a Němci tuto představu podporovali, Francouzi kolísali. Existují k tomu dva klíčové důvody – svěřil se kancléř Kohl v lednu 1997 Talbottovi. "Za prvé trendy v Rusku nejdou správným směrem. Situace se tam stává stále složitější, s ohledem na NATO i v jiných oblastech. Narůstá tam nacionalismus." Za druhé Jelcin, který je nejlepší z tamních politiků, těžko vydrží celé své volební období.
Které státy přijmout? Od jara o tom diskutovali náměstci ministrů zahraničí členských zemí. Washington prosazoval Českou republiku, Maďarsko a Polsko. Paříž a Řím chtěly přidat ještě Slovinsko a Rumunsko. Ale tyhle dva státy ještě nejsou pro členství dost kvalifikované – oponovali Američané. Jejich přijetí by mohlo zkomplikovat další kroky, především pozvání pro pobaltské státy. Vždyť třeba Estonsko je na vyšší úrovni než Rumunsko. Výbor náměstků se shodl na třech kandidátech. Někteří státníci se to pokoušeli změnit, ale Bílý dům neoblomili. Ani rumunští a slovinští ministři ve Washingtonu neuspěli.
Definitivně měl rozhodnout summit nejvyšších představitelů NATO v červenci 1997 v Madridu. Po bouřlivé diskusi se všichni shodli na první trojici. Pro další kandidáty se nenašlo dost hlasů – a závěry se přijímají jednomyslně.
Albrightová odletěla do Vilniusu, aby ubezpečila tři prezidenty pobaltských států, že na ně USA nezapomněly. Ovšem požadovala: I vy se musíte změnit a vycházet Moskvě i ruským menšinám vstříc. Když mluvila s Primakovem, ruský ministr strašil: Přijetí tří pobaltských zemí se stane koncem světa!
V prosinci podepisovali všichni ministři zahraničí zemí NATO se svými kolegy z České republiky, Maďarska a Polska přístupové dokumenty. Albrightová seděla vedle čerstvě jmenovaného ministra Jaroslava Šedivého. "Vzala si své pero, psala soustředěně, pak se na vteřinu zarazila a ještě něco dopsala," vzpomínal Šedivý v memoárech Diplomacie je uměním kompromisu. "Vzala ten list papíru, se šťastným úsměvem mi jej ukázala, a i když jsem dobře nemohl rozeznat, na co míří její ukazováček, polohlasem mi řekla: Poprvé jako Korbelová. Na protokolu je podepsána Madelaine Korbel Albright. Když jsme s ní potom s Kovacsem a Geremkem v závěru dne sešli, řekla mi, že to byl první mezinárodně smluvní dokument, pod kterým se jménem USA podepsala vedle Albright i jako Korbel, a že to byl pro ni silný emotivní zážitek."
Americká vláda ještě musela vybojovat poslední kolo v Senátu, který schvaluje mezinárodní smlouvy. Levicoví senátoři se obávali, že rozšíření zradikalizuje Rusko. Pravicoví měli opačný názor: Máte z Ruska zbytečně velký strach.
Některé západní politiky udivoval malý zájem českých občanů o NATO – na rozdíl od Polska a Maďarska. Upozornil na to komentátor New York Times Thomas Friedman 11. února 1998: Pouze 54 % souhlasí se vstupem.
Obtíže s nevypočitatelným Irákem, který odmítal kontrolu svých vojenských středisek skupinami odborníků OSN, nutil západní země, aby se připravovaly k dalšímu střetnutí. Česká vláda chtěla vyslat na podporu spojeneckých sil polní nemocnici. Albrightová tím argumentovala v senátu při diskusi o nových členech NATO. Avšak v českém parlamentu proti nemocnici nebrojili komunisté, jak se čekalo, nýbrž sociální demokraté. Nakonec návrh prošel, ale pod podmínkou, že se nerozloží v útočném pásmu, nýbrž v týlu v Kuvajtu.
Potvrďte, že Moskva nedostane rozhodující roli v NATO! – požadoval senátor Jesse Helms, předseda Výboru pro zahraniční styky. Vyjmenujte vojenské hrozby, kterým může NATO čelit. Kolik bude rozšíření stát a kdo je zaplatí? Nebude to pro nové členy příliš drahé? Ministryně dala jasné odpovědi.
"Levicová demokratka Albrightová vytvořila s ultrapravicovým republikán Helmsem dvojici, která vedla proces ratifikace tak, že v Senátu hladce prošel," pochvaluje si Vondra. Při hlasování 13. dubna 1998 s tímto zákonem souhlasilo 80 senátorů, proti bylo pouze 19 – to byl ohromný úspěch. Clinton ho podepsal o pět týdnů později.
Tímto aktem USA formálně potvrdily, že jsou jedinou globální mocností, protože vliv Ruska se vytratil a vliv Číny ještě nedosáhl nezbytné velikosti. Ovšem hrát tuhle novou roli se Washington učí dodnes – není to snadné.
Váhání sociálních demokratů
Jakmile se stal Vondra začátkem roku 1993 náměstkem ministra zahraničí, začal vstup republiky do NATO vyjednávat. Létal do Bruselu a tam si vyjasňoval, co všechno členství obnáší. Když na jaře 1997 nastoupil jako velvyslanec ve Washingtonu, vystřídal ho Karel Kovanda. Už před pozvánkou z Madridu, 25. června 1997, vznikl Výbor vlády pro integraci ČR do NATO pod jeho předsednictvím.
"Musel jsem zorganizovat meziministerskou spolupráci," vzpomíná Kovanda. "Členství se týkalo nejen zahraničí a obrany, ale i financí, zemědělství, průmyslu, dopravy, životního prostředí. Tahle spolupráce probíhala dobře."
Ovšem nejvíc vadila malá podpora české veřejnosti vstupu do NATO – podle průzkumů veřejného mínění se pohybovala pod 50 procent. "V Maďarsku byla ještě nižší," vysvětluje Kovanda. "Tamní vláda uspořádala referendum, jehož se zúčastnilo velmi málo lidí, ale většina z nich se vstupem souhlasila. Budapešť se tím mohla ohánět. Poláci pro Alianci horovali – kvůli zkušenostem s Ruskem."
V říjnu 1997 zástupci NATO zapochybovali, jestli má Česká republika dobrý systém utajování. Velvyslanec Šedivý to ohlásil do Prahy. Vláda se pustila do přípravy novely zákona o ochraně utajovaných skutečností, který bude platit od poloviny roku 1998 – výsledkem bylo zřízení Národního bezpečnostního úřadu.
Když přiletěl v dubnu 1997 do Prahy nový generální tajemník NATO Javier Solana, bývalý funkcionář španělské socialistické strany, vyžádal si rozhovor s Milošem Zemanem, předsedou České strany sociální demokracie (ČSSD). Čekal od něj podporu. Odešel však udivený a rozčarovaný. Později se zeptal Šedivého: Opravdu mají sociální demokraté odpor ke vstupu do Aliance?
Začátkem následujícího roku narazil Solana v Praze ještě tvrději. Sociálnědemokratický expert na zahraniční politiku poslanec Jan Kavan se ho zeptal: Je možné z NATO vystoupit? Byla to provokace. Kdyby četl zakládací Washingtonskou smlouvu, nemusel se ptát.
Když Kavan navrhoval referendum o vstupu do NATO, musel Solana zavolat Zemanovi, aby ho usměrnil. Tohle přece není politika evropských socialistů! Ani Havel, ani jako ostatní politické strany, lidové hlasování nepotřebovali.
"Na podzim 1997 zformovala zpravodajská divize NATO mezinárodní zpravodajskou pracovní skupinu pro rozšíření vedenou americkou vojenskou službou DIA," říká Andor Šándor, který byl náčelníkem odboru vojenské diplomacie a zpravodajské součinnosti Vojenské zpravodajské služby. "Na její pracovní schůzky začali jezdit zástupci vojenských zpravodajských služeb tří zemí, já tam zastupoval naši armádu. Vyměňovali jsme si názory na podstatu naší práce a na to, co nás bude čekat po vstupu do Aliance. Zároveň jsme hledali přirozené partnery – zpočátku nám velmi pomáhala služba bundeswehru. Zpravodajství je v NATO nejméně integrovanou součástí. Důležitější bývá spolupráce bilaterální. Výměna informací je dobrovolná."
Slovenská informační služba (SIS) plánovala v době Mečiarovy vlády sabotážní akce proti České republice, Polsku a Maďarsku. Měly je diskreditovat, aby jim znemožnila vstup do NATO. Podrobnosti nebyly zveřejněné. Západní tajné služby tehdy omezovaly styky se SIS, ta však úzce spolupracovala s Moskvou.
V prosinci podepsal Jelcin novou Koncepci národní bezpečnosti Ruské federace. Rozšiřování NATO na východ považuje za ohrožení národní bezpečnosti.
Většinu Rusů vstup naší republiky do Aliance zklamal. Dobře si to pamatuje Luboš Dobrovský, který byl v Moskvě velvyslancem: "Zaznamenal jsem dvě reakce. Obyčejní lidé, kteří prošli druhou světovou válkou, někteří i navštívili Československo, si dělali iluze o blízkosti Ruska a České republiky. Naše rozhodnutí pociťovali jako zradu. Jednou jsem šel se skupinou přátel k Rudému náměstí. Tři čtyři dobře oblečení muži, kteří zaslechli češtinu, se nás zeptali, jestli jsme turisté. Odpověděl jsem, že ne a představil jsem se jako velvyslanec. Kultivovaně nám řekli: Zklamali jste nás. My jsme byli zárukou vaší bezpečnosti, dávali jsme vám jistotu. Vy jste se vzdálili k někomu, koho my považujeme za nepřítele. Ještě na to doplatíte. Stanoviska úředníků ministerstva zahraničí byla rozdílná, záleželo na tom, nakolik jsem se s nimi znal – ti důvěrnější nás trochu chápali. Většina z nich se však dívala na NATO jako na organizaci nepřátelskou vůči Rusku – hovořili však o tom s jistou obezřetností."
Když skončily přístupové rozhovory, odešel Kovanda v březnu 1998 do Bruselu jako první velvyslanec u NATO a u Západoevropské unie (West European Union – WEU), založené v roce 1948 západoevropskými státy pro spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti.
Zeman si při obědě se ministrem Šedivým stýskal, že by sociální demokraté byli raději, kdyby o NATO jednala sněmovna, která vzejde z jarních voleb. Ovšem toho se Havel, Tošovský, Šedivý a další politici báli – vzhledem k váhavosti sociálních demokratů by nemusel souhlas projít. A tak se v Praze rozhodovalo, aniž proběhla ratifikace ve všech státech NATO.
Premiér Josef Tošovský oznámil 11. února v parlamentu, že vláda chce požádat o přijetí do NATO. Sněmovna hlasovala o tomto zákonu 15. dubna, a to po jménech. Ze 192 přítomných souhlasilo 154 poslanců, proti byli komunisté a členové Sládkova Sdružení pro republiku. Senát posvětil přístup bez emocí.
V létě 1998 se ujali v Praze vlády sociální demokraté. Zeman se stal premiérem a Kavan ministrem zahraničí. Třebaže měli nálepku pochybovačů o účelnosti Aliance, jejímu rozšiřování nebránili.
Nizozemský parlament vyslovil jako poslední ze 16 zemí NATO v prosinci 1998 souhlas přistoupením nových členů. Původně se zdálo, že oficiální akt by mohl proběhnout v lednu 1999. "Avšak na podzim se probudili někteří američtí senátoři a zeptali se v Pentagonu: Splňují noví kandidáti článek 5 zakládací smlouvy, který říká, že v případě napadení jim přijdeme na pomoc – budou umět naše posily přijímat?" vzpomíná Kovanda. "Odpověď zněla: ne! Nejsou schopné splňovat základní technické podmínky, jako třeba znalost angličtiny u jejich pilotů, slučitelnost spojovacích systémů, sladěnost protivzdušné obrany a podobně. Američané okamžitě vytýčili minimální vojenské požadavky a česká armáda se okamžitě pustila do jejich naplňování. Jeden americký generál přilétal dvakrát měsíčně, aby situaci kontroloval. Začátkem roku 1999 Pentagon ohlásil, že armády všech tří zemí jsou ke spolupráci připravené."
Dopisy generálního tajemníka NATO Solany vyzývající ke vstupu přišly do Prahy, Varšavy a Budapešti 29. ledna 1999. Havel podepsal listiny v Trůnním sále Pražského hradu 26. února. "Protokol, který jsem právě podepsal, má pro nás a naše potomky vpravdě historický význam," řekl. "Po mnoha staletích dramatické existence našeho státu je jeho bezpečnost konečně pevně a dobře zaručena, neboť se stává nedílnou součástí celého proamerického světa." Obdobné dokumenty signovali polský Alexander Kwasniewski a maďarský Árpád Göncz.
Američané uspořádali slavnostní předání ratifikačních dokumentů v Trumanově knihovně ve městě Independence v Missouri – na počest prezidenta, za jehož vládnutí NATO vzniklo. V pátek 12. března 1999 je od ministra zahraničních věcí České republiky Jana Kavana a jeho kolegů z Polska a Maďarska Bronislawa Geremeka a Jánose Martonyiho převzala Madeleine Albrightová.
Kavan poděkoval Američanům za roli, kterou při přijetí republiky do NATO sehráli a vyslovil se pro zachování silného transatlantického spojenectví mezi Evropou a Spojenými státy. Česká republika nechce být břemenem Aliance, nýbrž chce plnit všechny své povinnosti i závazky vyplývající z členství.
S Českou republikou, Polskem a Maďarskem se už nedá hrát jako s nějakými žetony v kasinu – uvedla Albrightová. Tyto země se staly spojenci, stanuly v rodinném kruhu. Ocenila, že čeští vojáci nyní slouží v Bosně se silami NATO. Vzpomněla i na svůj český původ. "Já jsem dcerou tohoto regionu, jsem dcerou profesora dějin z této oblasti."
Clinton se předání dokumentů nezúčastnil – snad aby tím trochu uklidnil Moskvu. Nicméně vydal písemné prohlášení: "Národy těchto tří států vědí, co to znamená ztratit svobodu, a nyní nám pomohou bránit ji po mnoho příštích let. Jejich členství učiní Ameriku bezpečnější. Učiní NATO silnějším. A pomůže nám uskutečnit naši společnou vizi Evropy, která bude poprvé nerozdělená, demokratická a v míru."
Oslavy proběhly rovněž v Praze. Před bruselským sídlem NATO se za účasti představitelů nových zemí vztyčovaly jejich vlajky. Zeman pateticky mluvil o "slunečném dnu pro Českou republiku".
Průzkum veřejného mínění ukázal, že 53 procent obyvatel republiky považovalo vstup do NATO za historický mezník českých dějin. Tři pětiny lidí věřili, že toto členství posílí bezpečnost ČR.
Zvláštní zápach po Kavanově iniciativě
Čeští sociální demokraté hráli falešnou hru. Tři dny po tom, co zavlála česká vlajka u štábu NATO, 19. března, kabinet v Praze při první zkoušce zakolísal. Solana zatelefonoval Kavanovi: V Jugoslávii se zkomplikovala situace. Není vyloučeno, že brzy zahájíme její bombardování. Žádáme o váš souhlas, stejně jako od Varšavy a Budapešti. Od ostatních členů ho mám od konce ledna.
Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) válčila od roku 1997 s jugoslávskou armádou a obě strany terorizovaly civilní obyvatelstvo. OSN a NATO nařídily, aby Miloševič jugoslávské vojáky z Kosova stáhl. Když to z větší části udělal, UCK, kterou Američané označili za "nepochybně teroristickou organizaci", se pustila do vyhánění Srbů. Jugoslávci opět zahájili ofenzivu – znovu krev. NATO se rozhodlo, že boje musí skončit a donutí k tomu Srby leteckými útoky.
Kavana Solanův telefonát udivil. Zřejmě nečetl hlášení velvyslance Kovandy. "Zásah v Kosovu visel ve vzduchu už delší dobu," vzpomíná Karel Kovanda. "Zvali mě na porady Severoatlantické rady od léta 1998, ještě než jsme se stali členy NATO. Na těchto schůzích se probírala situace na Balkáně a já jsem o tom podával zprávy do Prahy."
Ministr zahraničí zavolal premiéra Zemana. Neshodli se na ničem. Vláda zřídila "speciální krizovou skupinu". Až 24. března se sešla Bezpečnostní rada státu. Předseda poslanecké sněmovny Václav Klaus se tvářil odmítavě. Prezident Havel bombardování podporoval. Ten večer zahájilo NATO nálety.
V úterý 30. března, během pravidelného zasedání vlády, dostal o půl jedenácté večer Kavan naléhavou zprávu z Bruselu: Začne bombardování "vybraných cílů vysoké vojenské hodnoty". Probíhá takzvaná tichá procedura – pokud země neoznámí do půlnoci své výhrady, s návrhem souhlasí.
Kavan a ministr obrany Vladimír Vetchý vysvětlili ostatním podstatu. S nálety souhlasil místopředseda vlády Egon Lánský a ministr Jaroslav Bašta. S lehkým zaváháním i Zeman. Naproti tomu Pavel Dostál, Jan Fencl, Miloš Kužvart a Antonín Peltrám protestovali.
Vláda několikrát orientačně hlasovala – návrh neprošel. Kavan volal Kovandu: Ať nám termín prodlouží aspoň o hodinu. Zeman ministry nakonec zpracoval. Až 45 minut po půlnoci Kavan ohlásil do Bruselu: Česká vláda nemá námitek. Teprve potom bombardování mohlo začít – Aliance vyžaduje jednomyslnost.
Ráno druhý den si posteskl Kovanda v Bruselu novinářům, že se někteří západní politici nad přístupem české vlády pozastavovali. Rozčilený ministr Dostál žádal v tisku jeho odvolání. Kavan velvyslanci telefonicky vynadal. Kovandův vynucený odchod by nechuť českých sociálních demokratů ještě zvýraznil.
Když rozpačitý tón v Čechách neutuchal, zavolal Kovanda na Hrad. Havel, jehož i ČSSD považovala za autoritu, vydal prohlášení na podporu NATO.
Útoky Aliance ostře kritizoval velvyslanec v Bělehradě Ivan Bušniak. Vytrvale opakoval: Západ situaci nerozumí, protože jeho novináři nejsou objektivní. Když Kavan zadal úředníkům, aby rozpracovali návrh na ukončení bombardování, podílel se na jeho formulaci. V polovině dubna se český ministr domluvil s řeckým kolegou Jorgosem Papandreem, funkcionářem socialistické strany, že návrh předloží společně. Koncem května se oba ministři potkali v Pekingu a tam deklaraci požadující konec náletů a zahájení diplomatických jednání zveřejnili. I metropole komunistické Číny podtrhovala její paradox.
V té době uvažovali západní generálové a politici, že když Miloševiče nepřinutí k ústupkům bombardování, nasadí pozemní armádu. Začátkem června, po ultimátu NATO, které doručil zprostředkovatel Evropské unie Martti Ahtissari, se Milošević vzdal. Později stanul srbský prezident před tribunálem v Haagu – stejně jako srbští, muslimští a chorvatští generálové byl obžalován z genocidy a válečných zločinů proti lidskosti.
Česko-řecká iniciativa byla výkřikem politických naivků dvou socialistických stran. Náměstek německého ministra zahraničí Günter Verheugen láteřil: "Který ďas vás s tím popadl?" A nejmenovaný úředník centrály NATO konstatoval: "Vcelku se nic nestalo. Jenom po tom zbyl takový zvláštní zápach."
Bohužel Zemanova vláda selhávala i nadále – vázla reorganizace armády, u premiéra a ministra zahraničí, obrany a vnitra pracovali úředníci, kteří neměli přístup k přísně tajným materiálům, sociální demokraté byli dál zdrženliví vůči některým operacím NATO. Trvalo dlouho, než se situace zlepšila.
Změna tradičního myšlení
Když utichla studená válka, nikdo neměl jasnou představu o dalším vývoji. Západ by byl nejraději, kdyby oba vojenské pakty garantovaly klid v Evropě.
Avšak čeští politici, kteří vzešli z disentu, měli jinou představu o budoucnosti. Chtěli vrátit Českou republiku a celou střední Evropu do západní civilizace, k níž tento region od nepaměti patřil. Mluvili otevřeně, bez diplomatických zábran a ohleduplností, poučeni špatnými zkušenostmi s ruským medvědem – tím šokovali protřelé západní politiky a diplomaty, ale získávali si veřejnost. Ke změně myšlení ve Washingtonu, Londýně, Paříži a Bonnu nakonec přispěly pád Sovětského svazu, rozkolísanost jeho nástupnických států a krvavý Balkán.
Kdo má na téhle změně myšlení největší zásluhu? Prezident Havel a ministr zahraničí Dienstbier. A nejvíc bezprostředních jednání a přemlouvání má za sebou Vondra – poradce prezidenta, náměstek ministra a velvyslanec v USA. Jejich roli ovšem definitivně posoudí v budoucnosti historici.
Moskva samozřejmě považuje ztrátu svého panství ve východní a střední Evropě za potupu. "Po roce 1989 jsme se vysmekli z ruského vlivu dříve, než na to bylo Rusko samo připravené," domnívá se Luboš Dobrovský. "Najednou se z jejich ohromného teritoria vlivu dostávali středoevropské země v čele s námi. Velký význam měl rychlý odchod vojsk Varšavské smlouvy. To byl další citlivý bod."
Třebaže Rusko kulturně do Evropy patří, současný téměř diktátorský režim rozhodně rysy demokracie evropského střihu postrádá – dodává Dobrovský.
Nekorunovaný vládce Ruska Vladimír Putin touží naplnit úkol, který se nepovedl Gorbačovovi – vypudit americká vojska z Evropy. Spojené státy jsou jedinou mocností, které se Rusko bojí. Británie zůstává za kanálem. Němce si Kreml kupuje, s Francií se domluví. Jestliže by se Američané ze Starého kontinentu stáhli, pokusili by se je nahradit Rusové – stačil by jim politický a ekonomický dohled, vojenské obsazení je zbytečné a finančně nákladné. Rusko považuje Dobrovský za jednu z největších hrozeb současnosti.
"Nemyslím, že Severoatlantická aliance nám zaručí bezpečnost navěky," připomíná Alexandr Vondra. "Za těch dvacet let jsme dokázali hodně. A jak bude silné NATO za dalších dvacet let? Nevím. Vynořuje se spousta otázek. Neuzavřou se Spojené státy do sebe? Nezahltí se Evropa svými problémy? Co se stane, až se znovu zkonsoliduje Rusko? To nedokáže nikdo předpovídat – tak jako nikdo neuměl předpovědět konec komunismu v Evropě. Mezinárodní vztahy jsou dynamické, celý svět se mění. Ovšem i my musíme pečovat o svou bezpečnost a posilovat naše domácí síly. Musíme o sebe dbát, aby se nám ta naše bárka v nějaké bouři nepřevrhla."
