Americký křižník Port Royal pluje klidnou osmnáctiuzlovou rychlostí Hormuzským průlivem, oddělujícím od sebe Ománský a Perský záliv. Je jednou z mnoha válečných lodí střežících bezpečnou plavbu plně naložených tankerů touto strategickou obchodní tepnou. Pozorné hlídky obhlížejí obzor. Vtom ze shluku mírumilovně vyhlížejících rybářských člunů vyrazí rychlá malá loď. Než stačí posádka křižníku zareagovat, na palubě útočícího plavidla se zableskne. O pár vteřin později Port Royal uprostřed trupu s hromovým rachotem zasáhne raketa a exploduje uvnitř trupu. Vyšlehnou plameny. K dovršení všeho do trupu narazí i rychle se řítící člun a výbušniny, kterými je napěchovaná jeho příď, dílo zkázy dokonají.
Těžce poškozený křižník musí odplout k opravám v domácích loděnicích. Válečná loď vyzbrojená nejmocnějšími zbraněmi a pokročilými technologiemi byla vyřazena ze služby obyčejným výbušným člunem podobným těm, které chtěl v předminulém století ruský poručík Stěpan O. Makarov posílat proti zakotveným tureckým lodím.
Revolučním gardám pomohl Wall Street Journal
Tak nějak mohl vypadat černý scénář, který se důstojníkům amerického válečného námořnictva honil hlavou při čtení článku dobře informovaného blogu Good Morning Iran. Ten přinesl informaci o tom, že na sociální síť Twitter unikly plány íránských Revolučních gard. Tato "ozbrojená složka islámské revoluce" připravila útoky na americká válečná plavidla v Hormuzském průlivu. Plánku se vzápětí ujal David Cenciotti z hojně navštěvovaného webu The Aviationist a svět se dozvěděl o taktice gardistického toku. Jeho hlavními body jsou:
- útok raketových člunů maskovaných jako rybářské lodice
- následné útoky íránských ponorek
- koordinované útoky íránského letectva a raket z pozemních základen
- omezení manévrovacího prostoru amerických válečných lodí minami
První reakcí bylo jisté zklamání. Od revolučních gardistů se všeobecně očekávají překvapivá řešení taktických situací, ale jejich plán ve skutečnosti není nic jiného než kopie starší infografiky deníku Wall Street Journal. Ale to nic nemění na tom, že jde o plán, jehož uskutečněním by Íráčané americkému námořnictvu způsobili značné nepříjemnosti.
Rychlé čluny vyzbrojené účinnými raketami se skutečně mohou velmi snadno maskovat za rybářské lodě, kterými se to v Hormuzském průlivu jen hemží. Američané by museli rybáře kontrolovat člun po člunu. To se jeví jako prakticky nesplnitelný úkol. Loděk se na malém prostoru ostře sledovaného průlivu plaví denně stovky a každá z nich se kdykoliv může změnit v nebezpečného útočníka.
Žhavý Hormuzský průliv150 kilometrů dlouhý a v nejužším místě 54 kilometrů široký Hormuzský průliv je ve skutečnosti strategickou tepnou, kudy na palubě obřích tankerů proudí zhruba pětina světové spotřeby ropy denně. V posledních letech je Hormuzský průliv považován také za jedno z míst, kde je vysoce pravděpodobný vznik ozbrojeného konfliktu. Situace se vyhrotila především v souvislosti s mezinárodními sankcemi proti vládě bývalého íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda a neuklidňuje se. Na bezpečnost obchodní plavby tu neustále dohlíží mezinárodní operační svazy válečných lodí. Jejich jádrem jsou plavidla loďstva Spojených států, která by také mohla být primárním cílem útoku íránských revolučních gard. |
Raketových člunů navíc Írán v různých typových řadách provozuje více než stovku. V jejich výzbroji mohou být kromě protilodních střel Kowsar a Nasr také lehké, ale účinné střely, které lze vyrábět v podstatě na koleně. Jak navíc ukázal případ torpédoborce Cole, který byl v roce 2000 vážně poškozen výbušným člunem teroristů, není nic snazšího než napěchovat vcelku libovolné plavidlo trhavinami a namířit ho na cíl.
Podceňovat nelze ani nebezpečí ze strany íránské ponorkové floty. Ta je se svými 32 ponorkami nejen početná, ale také moderní. Většina ponorek pochází z tohoto století. Výjimkou jsou čtyři původně severokorejské trpasličí ponorky třídy Yugo ze začátku sedmdesátých let minulého století, které Írán získal jako úhradu za dluh Severní Koreje. Kromě nich íránské námořnictvo disponuje jednadvaceti miniponorkami třídy Ghadir. Ty jsou určeny především pro nasazení v mělkých vodách Perského zálivu a mohou odpalovat superkavitační torpéda typu Hoot, což je podle kusých informací verze ruského torpéda Škval.
Ponorky třídy Ghadir jsou pro svou nenápadnost považovány za zásadní ohrožení. O ponorkách Besat, Fateh a Nahang toho mnoho nevíme, snad kromě informace, že je vyprojektovali a postavili příslušníci Revolučních gard. Zbývající trojice ponorek jsou čluny ruské třídy Kilo.
Relativně nejmenší obavy vzbuzují omezené íránské letecké síly, jejichž jádrem jsou staré F-14 Tomcat. Totéž lze říci o raketových útocích. Jistou nervozitu v americkém velitelském sboru vzbuzují pouze nové rakety Hormuz1 a Hormuz2, kterých však Írán zatím nemá ve výzbroji dostatečný počet.
Asymetrická klasika
"Plán íránského útoku jasně demonstruje, že si tato země uvědomuje nedostatečnost vlastních ozbrojených sil," konstatoval blog Good Morning Iran s tím. Zveřejněné dokumenty podle něj dokazují, že pokud by z íránské strany došlo k útoku na americká plavidla, šlo by o klasickou ukázku asymetrického vedení bojových operací. "V první fázi se útočník za využití malých a neortodoxních bojových prostředků pokusí vnést do řad nepřítele zmatek. Ten následně využije a zaútočí balistickými raketami a letectvem. Úhybné manévry nepřítele přitom budou limitovány minovými poli. Jejich poloha je neznámá, ale dá se počítat s tím, že by v případě útoku byla položena."
Američtí vojenští experti si riziko asymetrických bojových střetů dobře uvědomují. Střet v Hormuzském průlivu, jak o něm mluví plány Revolučních gard, by svou povahou dokázal eliminovat vojenskou dominanci světové velmoci. Proto Spojené státy z přední linie postupně stahují nákladná a přitom snadno zranitelná vojenská plavidla a nahrazují je levnějšími a efektivnějšími předsunutými plovoucími základnami.
První z nich je USS Ponce, přestavěná rychlá výsadková loď, která si v operačním nasazení vede zatím ke všeobecné spokojenosti. V co nejbližší době by tuto loď měla doplnit přestavěná Cragside, původně kontejnerová loď společnosti Maersk (o tomto druhu plavidel a možnostech jejich operačního využití jsme psali zde).
Z palub Ponce a Cragside by společně měla operovat lokalizovaně nasazovaná úderná komanda námořní pěchoty podporovaná vrtulníky. Tento způsob boje by mohl být efektivní odpovědí na íránské plány asymetrického boje. Americké daňové poplatníky jistě potěší také skutečnost, že nasazení těchto plavidel vyjde výrazně levněji než použití "velkých" lodí. Od roku 1976 už námořní ochrana ropného obchodu v oblasti Hormuzského průlivu Spojené státy stála astronomických osm bilionů dolarů. Není důvod čekat, až se tato částka zvýší o zničení nákladné válečné lodě obyčejným člunem naditým výbušninami. A to je právě to, nač se radikální proud v íránských ozbrojených silách chystá.