V Tichomoří se bojovalo úplně jinak než v Evropě. Tíha bojů ležela na bedrech námořnictva a námořní pěchoty, která platila krvavou daň za obsazení každého ostrova. Dobytí těchto zdánlivě bezvýznamných ostrovů (o mnohých z nich ještě začátkem 40. let dohromady nikdo nic nevěděl) bylo nezbytné pro vybudování základen nutných k napadení japonských mateřských ostrovů. Spojenecká vojska se tak krok za krokem přibližovala k Japonsku, vždy o kus daný přibližně doletem taktických letadel.
Japonsko porazil Stalin,ne atomové bomby, tvrdí jiný pohled na věc. |
Klíčem k mateřskému souostroví byly ostrovy Iwodžima a Okinawa. Oba se staly noční můrou „kožených krků“ (přezdívka příslušníků americké námořní pěchoty) a ztráty byly mnohem vyšší, než se předpokládalo v nejhorších odhadech. Na nich se dá demonstrovat odhodlání obránců.
Iwodžima byla od Tokia vzdálená zhruba 1 000 km. To umožňovalo, aby B-29 dostaly stíhací doprovod na celou dobu, kdy se pohybovaly v dosahu japonských stíhaček, a náletů se mohly účastnit i střední bombardéry. To si samozřejmě uměli spočítat i Japonci.
Můj prastrýc si to nikdy neodpustil. Pátrání po Čechovi, který bombardoval Hirošimu![]() |
Od července 1944 měnili ženisté a důlní inženýři ostrov v pevnost se složitou spletí podzemních chodeb a bunkrů. Posádka byla posílena na 21 tisíc mužů a fanatismus obránců byl bezmezný.
Ostrůvek, který měl přibližně 8 km na délku a v nejširším místě 4 km na šířku, byl šest týdnů bombardován dálkovými bombardéry z Marian, další čtyři dny trvalo bombardování dělostřeleckou palbou lodí (7 bitevních, 7 těžkých a 2 lehké křižníky) a nálety palubních bombardérů.
Invaze byla zahájena 19. února a ostrov byl oficiálně dobyt 14. března. To však zdaleka neznamenalo, že boje skončily. Poslední koordinovaný sebevražedný útok „banzai“ byl zaznamenán 26. března a sporadické přestřelky ještě později.
Přes ohromnou palebnou převahu stálo Američany dobytí Iwodžimy, 20 km2 sopečného ostrova, kde nebylo nic než popel, škvára a tři letiště, ztrátu 25 851 mužů. Většinu tvořili samozřejmě ranění, padlo, nebo bylo nezvěstných 5 931 mužů. O intenzitě bojů svědčí i to, že například 4. divize měla pět dní po vylodění (D+5) pouhých 60 procent početních stavů. Většina čet přišla o poručíky i seržanty a mnohým veleli desátníci, nebo služebně nejstarší vojíni.
Z bezmála 21 tisíc obránců bylo zajato pouhých 216 mužů a to ještě byli většinou Korejci zavlečení do pracovních oddílů. Všichni ostatní zahynuli v boji, spáchali sebevraždu, nebo zemřeli zavaleni v jeskyních a podzemních úkrytech poničených palbou a výbuchy táhlých náloží.























