V roce 1942 vyšla příručka boje zblízka s názvem Get tough! britského důstojníka a specialisty na sebeobranu Williama E. Fairbarna, muže, který se krátce podílel i na výcviku parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Název knihy – v českém překladu Zocel se! – je i výstižným heslem pro několik na sebe navazujících náročných kurzů, kterými většina budoucích československých parašutistů před svým operačním nasazením musela projít.
První myšlenky na možnost provádět zvláštní operace na území okupované vlasti přicházejí ve druhé polovině roku 1940. Československá jednotka ve Velké Británii se tehdy teprve vzpamatovávala z bojů na francouzské pevnině a z politikaření uvnitř jednotky samotné. K prvnímu, předběžnému výběru možných adeptů na zvláštní úkoly došlo již na podzim roku 1940, kdy major Karel Paleček osobně vytipoval z řad jednotky několik vhodných vojáků pro tehdy ještě ne zcela jasné záměry a použití.
Brigádní generál Karel Paleček jako velitel výsadkového vojska československé armády
Vedle možnosti využít dobrovolníky k provádění operací na území Protektorátu se však pracovalo i s představou, že by bylo vhodné vybudovat československou výsadkovou jednotku k podpoře případného povstání. Zamýšlený výsadkový prapor byl však vzhledem k možnostem československé jednotky ve Velké Británii nerealizovatelný a později bylo od této myšlenky zcela upuštěno.
Na jaře 1941 se zpravodajští důstojníci znovu zaměřili na vybrané vojáky československé brigády a nastínili jim možnost zúčastnit se mimořádně nebezpečných úkolů. V době, kdy nebylo jasné, kdy a zda se jednotka zapojí do případných bojů, to byla šance, jak se alespoň nějakým způsobem zapojit do válečného úsilí.
Dobrovolníci pro zvláštní operace se rekrutovali z řad československé jednotky ve Velké Británii. Na snímku s praporem 1. pěšího praporu rotný Jan Kubiš.
Vybraní dobrovolníci se nejprve shromáždili v sídle československého vojenského zpravodajství v Londýně. V budově Porchester Gate vyplnili dotazník a zpravodajci pořídili jejich proslulé fotografie před cihlovou zdí. Odsud se pak vlakem přesunuli do Skotska.
Kurz útočného boje
První fázi přípravy vybraných vojáků představoval intenzivní kurz útočného boje, probíhající v odlehlých výcvikových střediscích ve Skotsku, s krycím označením STS-25. Účelem téměř měsíční přípravy bylo seznámit frekventanty se způsoby vedení záškodnického boje a výrazně zvýšit jejich fyzickou a psychickou odolnost.
Stanice speciálního výcviku STS-25 Traigh House.
První kurz pro vybrané dobrovolníky se konal od 17. července do 7. srpna 1941. Výcvik probíhal v prostoru farem Cammus Darah a Garramour a objektu Traig House u jezera Morar. Instruktorský tým byl tvořen britskými vojáky.
Náplň kurzu byla na svou dobu velice nezvyklá a progresivní. Probíraná látka zahrnovala ženijní, střeleckou, spojovací, topografickou a tělesnou přípravu, stejně jako metody tichého zabíjení a prvky sebeobrany. Frekventanti se názorně učili používat trhaviny, ruční granáty a cvičili pudovou, nemířenou střelbu z pěchotních zbraní. Úkolem fyzické přípravy bylo potlačování strachu z výšek a celkové zvýšení odolnosti.
Překonávání strachu z výšek
Tvrdý výcvik probíhající za každého počasí zahrnoval i pochody na dlouhé vzdálenosti spojené s prováděním sabotážních úkolů. Celý kurz byl pouze úvodem do celkové problematiky znalostí a dovedností, které musel potencionální parašutista vysazený na okupované území zvládnout. Charakter kurzu nebyl selektivní, nešlo tedy o to vybrat nejlepší frekventanty, ale naopak naučit základním dovednostem co možná největší počet vojáků.
Absolvent měl být schopen naplánovat menší přepadovou akci, fungovat v nepříznivém počasí a terénu, získal základy v boji zblízka a seznámil se s řadou pěchotních zbraní a trhavin. Ačkoliv se tyto dovednosti hodily spíše pro boj malých jednotek v nepřátelském týlu, účastníci kurzu získali patřičné sebevědomí a notnou dávku fyzické zdatnosti pro další fáze výcviku. Na základě zkušeností z kurzů pod britským dohledem se později konaly i kurzy pod vedením československých instruktorů
Střelecký výcvik z pěchotních zbraní
Nejdřív vyskočit z balónu
Na kurz útočného boje v mnoha případech bezprostředně navazoval parašutistický výcvik, jenž probíhal na stanici STS-51 na letišti v Ringway u Manchesteru. Na tomto místě se již předtím, od 4. května do 22. července 1941, uskutečnilo pět parašutistických kurzů pro československé vojáky. Každý z nich trval 10 dní a prošlo jím 55 příslušníků čs. brigády.
Kurz, který začal 10. srpna, byl však v něčem odlišný. Muži za sebou měli zmíněný kurz útočného boje, a byli tak po fyzické stránce dokonale připraveni. Výcvik spočíval v důkladné teoretické přípravě a většinou pěti seskoků padákem z upoutaného balónu a letadla, včetně seskoku v noci a s materiálem. Přestože se v předválečné československé armádě uvažovalo o výcviku výsadkové jednotky, okupace tyto plány zastavila a pro většinu frekventantů byl parašutistický výcvik naprostou novinkou.
Seskoky se prováděly na britských padácích typu X.
Během pozemní přípravy se budoucí parašutista naučil provádět nezbytné kotouly, skoky z výšky, z jedoucího automobilu a metodiku vysazování otvorem v podlaze. Dalším nezbytným prvkem přípravy bylo balení materiálu a zbraní. Na rozdíl od poválečné praxe v československé armádě si parašutista padák nebalil sám, ale teoreticky se tento úkon učil. Balení padáků měly na starosti většinou příslušnice ženských pomocných leteckých sborů (WAAF).
Dále frekventanti přihlíželi pokročilejším seskokům do vody a hromadnému vysazování. Po důkladném studiu padáku typu X mohl následovat první seskok z upoutaného balónu a poté skutečné seskoky z letounu Whitley. Nejvyšší úrovní pak byl noční seskok ve skupině s kontejnerem. Samotnými seskoky však kurz nekončil. Frekventanti se učili signalizovat ze země kvůli případnému shozu zásob a důkladně nacvičovali odpoutání padáku v případě, že kvůli silnému větru parašutistu táhl po zemi.
Nášivka pro absolventy parašutistického kursu (sbírka J. Vošoust)
Po úspěšném ukončení výcviku v útočném boji a seskoku padákem byli muži zpočátku odesíláni ke svým původním jednotkám, ale později přímo přeřazeni na další stanice, kde se začaly formovat jejich budoucí skupiny. Teprve v této fázi si podle zaměření jednotlivých skupin prohlubovali potřebné znalosti a dovednosti pro skrytou činnost v okupované vlasti.
Poprvé se členové jednotlivých skupin setkali na počátku listopadu 1941 v nově zřízené stanici s označením STS-2 v Bellasis u Dorkingu. Další školení zde již probíhala v izolaci od okolního světa, čímž se zároveň snižovala možnost případného prozrazení úkolů či osob. Z Bellasis (a později z dalších středisek ve Velké Británii a Itálii) pak v případě potřeby odjížděly již připravené skupiny na letiště.
Náhradník Jan Kubiš
Zaměřme se však na konkrétní skupinu a její výcvik a přípravu do akce. Anthropoid v původním složení sestával z rotmistra Josefa Gabčíka a rotného Karla Svobody. Oba patřili mezi absolventy prvního kursu útočného boje a následného parakurzu, stejně jako první parašutista podzimní vlny, svobodník aspirant František Pavelka, vysazený 3. října 1941.
Paradoxně ve stejný den byl oběma vojákům budoucí skupiny Anthropoid oznámen v hrubých obrysech jejich úkol. Tentýž den byli oba vojáci svěřeni do péče britských důstojníků SOE (Special Operations Executive – Výbor pro zvláštní operace) a před půlnocí odjeli na letiště v Ringway u Manchesteru. Zde měli provést dva denní a jeden noční padákový seskok. Od těchto udržovacích seskoků se později upustilo a řadu pozdějších parašutistů tak od posledních seskoků po ten operační dělily měsíce, a dokonce i roky.
Během jednoho ze seskoků se však Karel Svoboda zranil a musel být nahrazen. Na Gabčíkovo přání se stal druhým členem výsadku Anthropoid jeho přítel a absolvent druhého (a v té době posledního dokončeného) kurzu, rotmistr Jan Kubiš, jenž dorazil do londýnské zpravodajské centrály 13. října 1941.
Rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík před proslulou cihlovou zdí v Porchester Gate
Hned následujícího dne odjeli oba rotmistři do Skotska, kde pod vedením, dnes již legendárních specialistů Sykese, Fairbarna, Bushe či Clarka, absolvovali zdokonalovací výcvik ve střelbě, vrhání granátů a kde byl také poprvé nastíněn a trénován možný scénář likvidace Heydricha v automobilu. Po ukončení krátkého školení se oba vojáci přesunuli na stanici STS-21 a pokračovali v nácviku střelby a použití trhavin.
V listopadu přišla skupina Anthropoid do střediska v Bellasis, kde oba její členové pokračovali ve výcviku zaměřeném především na střelbu z pistolí a samopalu, destrukční činnosti a vrhání granátů. Vojákům skupiny Anthropoid se tak v krátkém čase dostalo poměrně intenzivního a specifického výcviku, který mohli jako jedni z mála skutečně reálně využít, a to 27. května 1942 při útoku na Reinharda Heydricha a 18. června stejného roku při boji v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze.
Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.
