Středa 17. srpna 2022, svátek má Petra
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 17. srpna 2022 Petra

Oduznání Mnichova na křižovatkách československých a velmocenských zájmů

Takzvané druhé stanné právo, které následovalo po atentátu na Reinharda Heydricha, trvalo od 27. května do 3. července 1942. Světový ohlas atentátu, Lidic, Ležáků i stovek popravených a umučených, to vše v souhrnu dodalo na nové dynamice úsilí, jež mělo zbavit československou státnost mezinárodněprávních otěží z časů Mnichova.

Prezident republiky Edvard Beneš při příležitosti vojenské přehlídky před Buckinghamským palácem ve společnosti královské rodiny. Repro z publikace Dr. Edvard Beneš ve fotografii. Historie velkého života. Orbis, Praha 1946 | foto: VHÚ

Československý odboj nehodlal ve svém zápasu polevit vzdor všem tehdy utrpěným ztrátám. Též od této zásadní odbojové iniciativy, pro niž se používá pojem oduznání Mnichova, letos uplyne osm desetiletí.

Cesty poznání jsou zajisté různé. Mohou mít kupříkladu podobu hledání odpovědí na dvě otázky, které lze v rámci daného tématu pokládat za principiální.

Zaprvé, byla operace Anthropoid motivována konkrétním politickým záměrem, tedy způsobením smrti nejvyššího činitele okupační moci v protektorátu na již zmíněný proces takzvaného oduznání Mnichova? Jinými slovy vyjádřeno, lze vytvářet přímou a výhradní příčinnou souvislost a vazbu mezi atentátem a oduznáním?

Zadruhé, jestliže takováto souvislost vskutku vznikla, je třeba se ptát, do jaké míry a s jakým výsledkem atentát a následné represálie ovlivnily výsledky oduznání a případně další úsilí československého odboje na mezinárodněpolitické scéně?

Na první pohled se může zdát, že vše je v uvedených aspektech již objasněno, a že existuje obecný konsenzus ve směrech, kam cílí vznesené otázky. Jak bude následně nejednou zmíněno, historická realita nebyla tak přímočará a jasná, jak by se mohlo zdát, a určitá podstatná hlediska nejsou v širším veřejném prostoru dostatečně zastoupena. Zde uváděné poznatky jsou stručnou a ve své podstatě elementární syntézou dosažené úrovně vědeckého poznání dané problematiky.

Bilance motivací atentátu

Motivy pro likvidaci nejvýše postaveného činitele okupační moci v Protektorátu Čechy a Morava byly dvojího typu. Rozlišit lze jednak prvotní a určující československý podnět, který měl od počátku silný a ve své podstatě jedině určující emocionální charakter, a jednak navazující, tedy sekundární motivaci britskou. Oproti československé motivaci měla jasně racionální a věcné jádro.

Předpoklad pro mezinárodněpolitické cíle spočíval v přímé účasti československého odboje na frontě protinacistické koalice. Prezident Edvard Beneš sleduje v červenci 1940 defilé československých jednotek v Cholmondeley. Repro z publikace Dr. Edvard Beneš ve fotografii. Historie velkého života. Orbis, Praha 1946.

Dosavadní poznání se s ohledem na československé pohnutky shoduje na faktoru msty, přesněji morálně odůvodněné odplaty za popravy vysokých představitelů domácího vojenského odboje, jež byly vykonány v prvních dnech po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy. Další nacistické zločiny z doby takzvaného prvního stanného práva (28. září 1941 ‒ 20. ledna 1942) oprávněnost těchto pohnutek násobily.

Zástupcům britské organizace Special Operations Executive (SOE) bylo rozhodnutí zaútočit na nejvýše postavený cíl v protektorátu sděleno již 3. října 1941, tedy bezprostředně poté, co o tomto záměru rozhodl plk. gšt. František Moravec, přednosta II. (zpravodajského) odboru ministerstva národní obrany v Londýně. Vedoucí místa SOE velmi rychle pochopila, jaký potenciál daná akce skýtá a jak velký přínos může mít. Zatímco československá vojenská zpravodajská komunita věc posuzovala čistě v intencích národa a národního odboje, britská SOE a jí nadřízená místa ji pojímala v širším strategickém konceptu. V něm pro emoce nebylo místa.

Generál František Moravec

Skutečnost, že Britové na československý podnět reagovali obratem a s jasným odhodláním i zájmem plně jej podpořit, má své zdůvodnění v tom, že si uvědomili dosud nevídanou šanci, jak naprosto zásadním způsobem poškodit nacistický bezpečnostní aparát, který byl hlavním protivníkem SOE v jejích aktivitách na ploše kontinentální Evropy.

Tuto motivaci v otevřené formě vyjádřil a v zásadě přiznal brigadýr Colin McVean Gubbins, ředitel pro operace a výcvik SOE, tedy muž, který od počátku existence SOE náležel ke třem nejvýznamnějším činitelům vrcholového vedení této britské organizace, působící v rámci ministerstva pro hospodářské vedení války.

Učinil tak 31. května 1942 v interním písemném podání pro svého nejbližšího nadřízeného, jímž byl Sir Charles Hembro, od jara 1942 přednosta sekce SO2 subverze a sabotáže, v zásadě nejvýznamnější složky SOE. Heydrich v té době sice ještě nebyl mrtev, ale v Británii se usuzovalo na to, že utrpěná zranění nepřežije.

Winston Churchill, britský premiér, doprovázený Edvardem Benešem, prezidentem republiky, během přehlídky pozemních jednotek československé branné moci ve Velké Británii. Repro z publikace Dr. Edvard Beneš ve fotografii. Historie velkého života. Orbis, Praha 1946.

Gubbins zde zmínil podstatnou věc. Poukázal totiž na skutečnost, že pro nacistický režim nebude vůbec jednoduché najít za Heydricha natolik všeho schopnou náhradu, která by se mu minimálně vyrovnala. Gubbins tím dal více než jasně najevo, že Heydrichův fyzický zánik nebude pouze splněním původního československého cíle, ale že půjde o profit protinacistické koalice jako celku. SOE totiž věc od počátku posuzovala v širokých strategických rámcích. Pochopila, že zemře-li Heydrich, zvýší se šance na úspěch a účinek diverzních a sabotážních aktivit v režii SOE. Její různorodé akce byly vlastně předvojem plánovaného návratu Spojenců do kontinentální Evropy.

Speciálně pro britskou válečnou strategii bylo podstatné, že nacistický aparát utrpěl podstatnou ztrátu s ohledem na bezpečnostní a obranná opatření v kontinentálním pásmu od okupovaného Norska a Dánska přes Holandsko a Belgii až do Francie, tedy všude tam, kde měli Britové své primární strategické zájmy.

Heydrich v Norsku

Pro aktivní britský přístup bylo od října 1941 bezpochyby mimořádně podstatné, že Heydrich nedlouho před příchodem do protektorátu brutálně utužil okupační režim v Norsku. Metody a postupy, které tam uplatnil v létě 1941, byly velmi podobné těm, které aplikoval v protektorátu na podzim téhož roku. Právě svými činy v Norsku na sebe obzvlášť upoutal pozornost britských stratégů a zpravodajců. Nutno podotknout, že jej sledovali již od 30. let, ale nyní zájem o něj více než značně narůstal.

Nejnebezpečnější muž protektorátu – SS-Obergruppenführer a generál police Reinhard Heydrich.

V zájmu souvislostí je vhodné podotknout, že Norsko mělo pro vedení války z hlediska britské i spojenecké strategie zásadní význam. Šlo o jeho strategickou pozici, jež byla zvláště významná pro vedení války na moři s ohledem na operace nejen v Severním moři, ale i v Atlantiku a hlavně také pro námořní tranzit válečného materiálu od západních Spojenců na východní frontu. Kromě toho zde existovala řada dalších podstatných důvodů.

Věc nejvyššího významu

Britský zájem o dosažení cíle operace Anthropoid neskončil završením výcviku, odletem parašutistů do akce a jejich vysazením na území protektorátu. O tom, jak velký význam jí Britové přikládali, svědčí skutečnost, že věc náležela k agendám, které si vysocí činitelé SOE předávali v době změn na nejvyšších postech. Konkrétně byl takto informován ještě šest týdnů před atentátem Sir Hembro, od jara 1942 přednosta sekce SO2 subverze a sabotáže. Jeho stejně zasvěceným předchůdcem ve funkci byl Sir Frank Nelson.

Dobrovolníci pro zvláštní operace se rekrutovali z řad československé jednotky ve Velké Británii. Na snímku s praporem 1. pěšího praporu rotný Jan Kubiš.

S věcí byli obeznámeni též oba ministři pro hospodářské vedení války, tedy nejvyšší autority SOE, Hugh Dulton (ve funkci do února 1942) a jeho nástupce Lord Selborn. Nutno podotknout, že toto vše mělo interní a přísně utajovanou povahu. Britská vláda a speciálně diplomacie byla jinak ve smyslu veřejných projevů zdrženlivá v ožehavé věci politicky motivovaných atentátů.

Od nejpřísnější konspirace k dodatečnému posvěcení

Z prezentovaných skutečností lze učinit dílčí závěr, a tak odpovědět na první ze vznesených otázek. Z uvedených faktů vyplývá, že motivace operace Anthropoid nebyla účelově založena na konkrétním politickém cíli. Nešlo o výsledek vojensko-politického rozhodovacího procesu. Žádný takový se vlastně vůbec neuskutečnil. Rozhodli o ní pouze vojáci a z nich, vyjádřeno v užším smyslu, úzká zpravodajská komunita, přesněji vedení II. odboru československého MNO v Londýně. Pro něj byl jednoznačně určující princip vendety. O eventuálních následcích či případném politickém využití efektu akce se v jejich kolegiu neuvažovalo.

Prezident republiky a vláda, dva základní pilíře československého prozatímního státního zřízení v exilu. Repro z publikace Dr. Edvard Beneš ve fotografii. Historie velkého života. Orbis, Praha 1946.

Vůle oplatit ránu ranou ještě o několik řádů mocnější byla dokonce natolik silná, že potlačila princip nepodnikat v okupované vlasti žádné akce, které by měly za následek plošnou likvidaci odbojových struktur, tedy hlavně podzemní armády (Obrana národa), fragmentované v důsledku několika rozsáhlých zatýkacích vln gestapa z let 1939‒1941. Zmíněnou zásadu konsenzuálně zastával Edvard Beneš, prezident republiky, div.gen. Sergěj Ingr, ministr národní obrany a také plk. gšt. František Moravec. Její smysl spočíval v uchování alespoň určitého bojového potenciálu odboje pro vhodný okamžik k zahájení celonárodního ozbrojeného vystoupení proti okupantům.

Jedno podstatné politické rozhodnutí zde přece jen bylo. Do počínajících příprav operace Anthropoid zasáhl již počátkem října 1941 prezident Beneš. Plk. gšt. Moravcovi jasně sdělil všechna podstatná rizika, zejména výhradu v tom smyslu, že bez dorozumění s domovem pokládá akci za příliš riskantní. Objektivně správně predikoval i její následky ve smyslu kruté nacistické odvety. Tím ji fakticky zastavil.

Ovšem již netušil, že i přes jeho odmítavý postoj se akce připravuje po vojenské zpravodajské linii dál, a to za nejpřísnějších konspirativních podmínek. Velení II. odboru MNO v Londýně této skutečnosti prokazatelně přizpůsobovalo informace, jež následně předávalo prezidentovi o přípravě a průběhu zvláštních výsadkových operací. Chystaný výsadek byl hlavě státu prezentován s jiným úkolovým zadáním, než ve skutečnosti měl.

V britské válečné propagandě byl přítomen též československý prvek jako součást spojenecké koalice. Na reprodukovaném plakátu byl zastoupen československou státní vlajkou na vrcholu pravého ramene vítězného písmene V a postavou československého příslušníka britského Královského letectva v čele pravé skupiny pochodujících mužů. Pozoruhodné je, že jeho domovenka nestandardně obsahuje pomlčku v nápisu Czecho-Slovakia.

Zmíněný postup ovšem nelze interpretovat jako zpravodajský komplot. Vojenská zpravodajská komunita takto postupovala z několika podstatných pohnutek. Akci neučinila předmětem řádného vojenskopolitického rozhodovacího procesu z toho důvodu, že nedůvěřovala schopnostem civilních vládních činitelů zachovat nejvyšší stupeň utajení. Z jejího postupu je patrné přesvědčení o tom, že takto koná pro dobro odboje a jeho cílů, a že úspěšně provedená akce bude nakonec akceptována i politiky, kteří se ztotožní s jejím skutečným cílem a významem.

K uvedenému dodejme, že se zmíněný předpoklad po atentátu opravdu naplnil, aniž by ovšem československá exilová vláda znala či tušila skutečné pozadí akce. Na tomto místě je řeč o poměrně málo uvědomované věci. Šlo o deklaraci československé exilové vlády z 29. května 1942, jež byla koncipována jako výzva vůči ostatním spojeneckým vládám ve věci jednoty koaliční fronty v boji za definitivní vítězství nad Německem, po němž mělo přijít potrestání nacistických zločinců.

Vláda v ní a v průvodním dopisu z 2. června 1942 jasně prohlásila atentát za výraz odporu, legitimní obrany a především trestu za Heydrichův krvavý teror, který trval od konce září předchozího roku. V souladu se zde potkala původní motivace vojenských zpravodajců s hledisky vlády. Operace Anthropoid tím byla de facto posvěcena z vrcholové politické úrovně. Následně již praktiky nikdo nezkoumal a nevyjadřoval se k tomu, kdo, jak a za co nesl v rámci odboje svoji odpovědnost. Akce se zdařila, a to bylo ve válce hlavní a rozhodující.

Atentát na Heydricha - 80 let, seriál Technet.cz

Na křižovatkách československých a velmocenských zájmů

Atentát a následné krvavé represálie se setkaly s počátkem nové fáze procesu oduznání Mnichovské dohody. Shoda, kterou nikdo dopředu neplánoval, měla vskutku osudové vyznění i obrovský význam pro úsilí demokratického odboje o obnovu republiky. Oběť stovek a později tisíců mučedníků z českých zemí se stala nevídaně silným morálním apelem a ospravedlněním legitimních nároků odboje ve věci znovuvybudování státnosti na vlastním, v budoucnu osvobozeném území. Tragický dopad druhého stanného práva na českou společnost a zejména hrůzný úděl Lidic dosáhl zakrátko nevídaného, vpravdě globálního ohlasu. Na přelomu jara a léta 1942 přitom stále působila mnichovská zátěž z temného roku 1938.

Oduznání Mnichova si Edvard Beneš vytýčil jako ústřední politický cíl již delší dobu před vypuknutím 2. světové války. Zde je se svou manželkou Hanou na cestě do Spojených států amerických v únoru 1939. Repro z publikace Dr. Edvard Beneš ve fotografii. Historie velkého života. Orbis, Praha 1946.

Československý odboj se od svých počátků soustavně snažil o to, aby vše, co bylo postaveno na Mnichovské dohodě a z ní vyplývalo, bylo jejími signatáři zneplatněno. V tomto smyslu trvale a nejsoustavněji působil prezident Beneš. Pro něj byl Mnichov politickým i hluboce osobním traumatem. Vskutku nejtěžší období jeho snahy o oduznání Mnichova skončilo změnou v čele britského válečného kabinetu. Došlo k ní 10. května 1940, kdy Nevill Chamberlain, zásadní spolutvůrce a signatář Mnichovské dohody, opustil funkci předsedy vlády. Vystřídal jej Winston Churchill, nejvýraznější odpůrce politiky usmiřování nacistů na britské politické scéně.

Britská prestiž v sázce

Ani poté zvrat ve věci britského závazku z Mnichova nebyl samozřejmý a snadno dosažitelný. V Churchillově kabinetu a zvláště na vysokých místech britské diplomacie působila stále řada vlivných činitelů, kteří byli významně spojeni s Mnichovem. Ochota k principiálním změnám pro ně nebyla příznačná. Z řady důvodů nehodlali popřít sami sebe, tedy své postoje z kritické doby, a tak zpochybnit svou dřívější politicko-diplomatickou činnost.

Nešlo pouze o ně samotné, ale zejména o celkovou prestiž Velké Británie jako velmoci a hlavně o ničím nepřerušenou kontinuitu její vnitřní a zahraniční politiky. Význam podpisu britského premiéra pod Mnichovskou dohodou byl jasný. Jeho zpochybnění by vnášelo nežádoucí pochybnosti též do ostatních mezinárodněpolitických závazků Velké Británie.

Prezident republiky Edvard Beneš při příležitosti vojenské přehlídky před Buckinghamským palácem ve společnosti královské rodiny. Repro z publikace Dr. Edvard Beneš ve fotografii. Historie velkého života. Orbis, Praha 1946

Československý odboj šel ve věci oduznání Mnichova cestou dosahování postupných cílů. Otázka oduznání přitom úzce souvisela se základní politickou doktrínou protinacistické rezistence. Vyjadřovala ji teorie o kontinuitě československé státnosti, již nenarušil ani Mnichov, ani Vídeňská arbitráž a ani události kolem 15. března 1939. Vycházelo se z principu, že vše, o čem prezident a vláda rozhodla v těchto zlomových obdobích, bylo vynuceno pod hrozbou síly a v rozporu s československou ústavou.

Na zmíněné teorii byla postavena zejména legitimita a postupně upevňovaná mezinárodněprávní pozice československého prozatímního státního zřízení v exilu. Od července 1940 jej tvořil prezident republiky, vláda, státní rada jakožto poradní orgán (kvaziparlament), soustava vrcholových exekutivních orgánů, tj. ministerstev, a branná moc v zahraničí.

Po pádu Francie se prvním významným politickým úspěchem odboje stalo uznání prozatímní československé vlády britským válečným kabinetem. Došlo k němu 21. července 1940. Další posun nastal 18. července 1941, kdy britská vláda přestala pohlížet na československou vládu v zahraničí jako na prozatímní kabinet. Ve srovnání s výchozím stavem z let 1938‒1939 šlo o nesporně významné pokroky.

Britské výhrady

Stále ovšem přetrvávala řada nejistot, a to zejména v otázce obnovy republiky v původních státních hranicích podle stavu z 1. ledna 1938, což přímo souviselo s otázkou oduznání Mnichova. Britská vláda a diplomacie vznášely proti československému úsilí o oduznání Mnichova řadu výhrad. Navíc byly stále ještě provázány s ne zcela dořešeným statusem československé vlády. Šlo totiž o její plnohodnotné, jinými slovy bezvýhradné uznání Velkou Británií.

Jedna z nejzávažnějších britských námitek se týkala politicky vysoce senzitivní a sporné otázky jurisdikce československé vlády nad občany německé národnosti. S tím souvisel faktor vstupu jejich exilové politické reprezentace do státní rady. Britská diplomacie vyvíjela tlak směrem k dohodě československé vlády s německou zahraniční reprezentací, v jejímž čele působil sociální demokrat Wenzel Jaksch.

S motivem oduznání Mnichova pracovala též československá válečná propaganda.

Britové se rovněž kriticky pozastavovali nad československou právní teorií o kontinuitě státnosti. Na ní byla mimo jiné postavena Benešova legitimita ve výkonu funkce prezidenta republiky. Vyjadřovali také politické a právní námitky v otázce obnovy státu v původních, předmnichovských hranicích. Problém hranic byl vůbec velice ožehavý, neboť v širším kontextu nešlo jen o britský postoj v záležitosti československých státních hranic, ale také ve vysoce citlivé otázce východních hranic polského státu.

V jistém smyslu se zdá, že výše uvedené výhrady tvořily do nemalé míry zástupný problém. Britské vládě a diplomacii umožňoval taktizovat podle potřeby a odsouvat řešení nepříjemných problémů na neurčito. Právě v těchto souvislostech se řešení otázky oduznání Mnichova a dořešení statusu vlády ocitlo v první polovině roku 1942 fakticky na mrtvém bodě. Beneš a vláda nepokládali za politicky únosné, aby německá politická reprezentace v exilu vstoupila do státní rady. Vedoucí činitelé československého odboje tak činili s ohledem na krvavé vyznění prvního stanného práva v protektorátu z období září 1941 až ledna 1942.

Oduznání Mnichova – jaký byl skutečný výsledek?

Prezident Beneš se pokusil odblokovat stagnující proces oduznání 4. června 1942, shodou okolností právě v den Heydrichova úmrtí. Učinil tak setkáním s Anthony Edenem, britským ministrem zahraničních věcí, na nějž pak navazovaly další politicko-diplomatické kroky. Beneš jako mimořádně zkušený diplomat a politik se rozhodl stavět na dvou příznivě působících okolnostech. Byl to jednak rychle rostoucí mezinárodní ohlas atentátu na zastupujícího protektora Heydricha a jednak britsko-sovětská jednání, jejichž výsledkem se stala bilaterální smlouva z 26. května 1942.

Právě s ohledem na zmíněný druhý faktor začala do hry vstupovat prozatím skrytá hrozba. Její rozsah a závažnost se měly v plné síle projevit až v budoucnu, a to za předpokladu, že Sovětský svaz zvrátí strategickou iniciativu na východní frontě ve svůj prospěch a tím rozhodujícím způsobem přispěje k porážce Velkoněmecké říše.

Varování gen. Píky

Beneš a s ním řada československých demokratických politiků si zřejmě nechtěla, nemohla či nedokázala uvědomit za dané situace, že porážka nacismu Sovětským svazem ve skutečnosti nebude znamenat osvobození a návrat nezávislosti států širší střední a jihovýchodní Evropy. Povaha sovětského režimu byla taková, že postup Rudé armády na zmíněná teritoria kremelští vládci pojímali jako šíření zón sovětského mocenského vlivu.

Heliodor Píka na snímku ze spisu StB

Lze doložit, že Beneše o podstatných náznacích jejich dalekosáhlých úmyslů přesvědčivě informoval plk. gšt. Heliodor Píka, náčelník Československé mise v SSSR, prakticky jediný objektivní československý zpravodaj v Sovětském svazu. Do Londýna zasílal politicky nepodmíněné výsledky svých pozorování sovětské reality.

Sovětský tah

Sovětská zahraniční politika byla vysoce nebezpečná v tom smyslu, že její tvůrci dobře pochopili a vycítili, o co Benešovi v květnu a červnu 1942 jde. Příslibem ze své strany se prakticky k ničemu nezavazovali, a tak také nemohli v podstatě nic ztratit. Měli volnost nezatíženého rozhodování, protože Sovětský svaz nebyl signatářem Mnichovské dohody. Cynicky a chladnokrevně se chystali mocensky těžit z československého traumatu, způsobeného Mnichovem.

Benešovi sdělili to, co chtěl slyšet minimálně od jara 1939 a co zatím marně očekával od Britů. Zpravili jej, že Sovětský svaz neuznává nic, co souviselo s Mnichovem a jeho důsledky. Jednoznačně podpořili hlavní československý válečný cíl, tedy obnovu republiky v jejích původních státních hranicích z doby před Mnichovem. Takto se v Londýně vyjádřil 4. června 1942 Alexandr Jefremovič Bogomolov, sovětský vyslanec, a 9. června Vjačeslav Michajlovič Molotov, lidový komisař zahraničních věcí, který v té době pobýval v Londýně na zmíněných britsko-sovětských jednáních.

Nebudeme na sebe útočit. Právě to tvrdil německo-sovětský pakt z 23. srpna 1939. Na snímku je Hitlerův ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop (druhý zleva), sovětský vůdce Stalin a jeho ministr zahraničních věcí Vjačeslav Molotov.

Zmínění sovětští činitelé v jádru zopakovali to, co sovětská vláda prohlásila již téměř před rokem, v červenci 1941. Nyní, na jaře 1942, Beneš začlenil zmíněný faktor sovětské zahraničněpolitické podpory do nového kola vyjednávání s britskou diplomacií a vládou. Vůči Britům argumentoval tím, že jejich zdrženlivost ve věci oduznání Mnichova může mít neblahý vliv na prozápadní orientaci československého odboje.

Na mysli měl též radikalizaci hledisek domácí rezistence a s tím související příznivý účinek sovětské a komunistické propagandy i celkově negativní naladění vůči západu, podmíněné trpkou zkušeností z podzimu 1938. Současně však před Brity nezakrýval ani ujištění, které ve věci obnovy republiky v původní podobě obdržel od sovětských představitelů.

Reakce Britů

V následné době nastala v principu shodná situace jako před rokem, kdy hrozilo, že Sovětský svaz plně uzná československou vládu dřív, než Velká Británie. Britové i nyní museli jednat. K určitému posunu v jejich stanoviscích je ve své podstatě synergicky tlačil morální účinek zpráv o nacistických krutostech v protektorátu a sovětská zahraniční politika.

Proces hledání obapolně přijatelného řešení vyústil prohlášením ministra Edena z 5. srpna 1942. Formou dopisu jej zaslal Janu Masarykovi, československému ministrovi zahraničních věcí. Zazněl v něm distanc nynější britské vlády od mnichovského řešení československé otázky. V Edenově listu se uvádělo, britská vláda „při konečném stanovení československých hranic na konci války nebude ovlivněna žádnými jejich změnami, ke kterým došlo v roce 1938 a po něm.“ Potvrzovalo se též, že prezident republiky a vláda v Londýně zaujímají shodné postavení jako jiné exilové reprezentace na Britských ostrovech. Diplomatické styky byly povýšeny na úroveň velvyslanectví.

Jan Masaryk (30.prosince 1938)

Zbývá tedy odpovědět druhou otázku z úvodu a konstatovat, jaká tedy byla vlastně objektivní podstata a hodnota nastíněného oduznání, které přišlo zanedlouho po mimořádně významném a současně tragickém jaru 1942. Ano, došlo k formalizovanému oduznání. A právě v tom je jádro a podstata celé věci.

Britská vláda ve skutečnosti pouze písemně vyjádřila to, co verbálně prohlásil premiér Churchill již 30. září 1940 ve svém rozhlasovém projevu při příležitosti druhého výročí Mnichovské dohody. Již tehdy zaznělo, že Británie pohlíží na tento mezinárodněpolitický akt jako na zničený v důsledku okupace českých zemí z března 1939. Ovšem ve skutečnosti jak v roce 1940, tak i o dvě léta později Británie stále pokládala Mnichovskou dohodu za platnou, ale jen pro dobu od podpisu do 15. března 1939. Československý odboj tedy nedosáhl naplnění svého základního cíle, tj. plného oduznání Mnichova. Nelze tedy ani hovořit o odvolání či jiném zneplatnění britského podpisu pod Mnichovskou dohodou.

Kostel sv. Martina v Lidicích

Atentát na zastupujícího protektora Heydricha a vše, co po něm následovalo, vytvořil bezpochyby příznivé prostředí pro jistý posun ve věci oduznání. Nesmírně vysoká morální hodnota odkazu všech obětí tehdejší přetěžké doby se projevila ale spíše v něčem jiném a stejně zásadním. Mezinárodní publicita tragického osudu Lidic, Ležáků a dalších stovek a tisíců obětí nacistického teroru po atentátu udala zcela nový a ve svých důsledcích úspěšný impuls československým iniciativám, které si kladly za cíl potrestat viníky spáchaných zločinů. Postupně se s nimi ztotožnily i vlády hlavních mocností protinacistické koalice, a právě to mělo rozhodující význam pro pozdější ustavení Norimberského tribunálu.

Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.

Autor:

Gamescom 2022

Letošní veletrh her Gamescom 2022 opět pořádá na výstavišti v Kolíně nad Rýnem od 24. do 28. srpna. Slavnostní zahájení proběhne večer předem na Opening Night Live 2022 show 23. srpna.

  • Nejčtenější

KOMENTÁŘ: Obrana kupuje bezpilotního dědečka. Zda umí bojovat, nikdo neví

Po několika týdnech spekulací o tom, jaké bojové drony česká armáda nakoupí, ministerstvo obrany zveřejnilo, že půjde o...

ANALÝZA: Tchaj-wan v ohrožení. Neptejme se zda, ale kdy bude válka

Premium Uprostřed obav o budoucnost míru ve světě, na pozadí války probíhající mezi dvěma největšími armádami Evropy...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Armáda by mohla dostat německé obrněnce Marder a svá BVP-2 poslat Ukrajině

Válka na Ukrajině rozpoutala v Evropě velké pohyby zbraní a vojenské techniky. Některé země své starší kusy posílají na...

Rusko začíná vyrábět vlastní notebook. Přirovnání k macbookům pokulhává

Po letech vývoje se má letos rozběhnout výroba zcela nového notebooku vyvinutého přímo v Rusku. Stroj s názvem Bitblaze...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Tatry na Technetu: letiště Poprad je vysoko. První linku mělo v roce 1943

Seriál U Popradu vzniklo nejvýše položené československé dopravní letiště, jeho nadmořská výška je 718 metrů. Když se v roce...

Porucha imunity je první známka, že je v našem životě něco špatně, říká lékařka

Premium Lidí s poruchami imunity přibývá. Příčinou je často špatný životní styl, což vede k vážným nemocem, třeba k rakovině....

Bude hůř. Považuji za férové sdělit to divákům předem, přiznal šéf ČT

Premium Inflace, energie, válka na Ukrajině a k tomu nízké koncesionářské poplatky. Současná situace postihla i Českou...

První díl rozhovoru s Shopaholicadel: Práci neseženu, každý den můžu umřít!

Premium Rozhovorům se dlouho úspěšně vyhýbala, nyní ale udělala výjimku a Expresu poskytla exkluzivní sondu do své duše....

  • Další z rubriky

ANALÝZA: Tchaj-wan v ohrožení. Neptejme se zda, ale kdy bude válka

Premium Uprostřed obav o budoucnost míru ve světě, na pozadí války probíhající mezi dvěma největšími armádami Evropy...

Dakota převážela balíček diamantů, po sestřelení u břehů Austrálie zmizel

Na jaře 1942 uchvacují prakticky celou jihovýchodní Asii drápy japonského císařství. Jedním z cílů Japonců bylo dobýt i...

Stíhačky pro Ukrajinu? Možná svatá trojice spolu s Javelin a HIMARS

Ukrajinské vedení hned z kraje konfliktu úpěnlivě žádalo spojence zejména o těžkou techniku, která by umožnila bránit...

Co mají společného golfový míček a letoun F-35? Motor ukrývá i ruský nápad

Premium Co je zač letoun, o kterém se v poslední době tolik mluví a píše, „neviditelný“ americký F-35? Vláda se rozhodla jednat...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Bude hůř. Považuji za férové sdělit to divákům předem, přiznal šéf ČT

Premium Inflace, energie, válka na Ukrajině a k tomu nízké koncesionářské poplatky. Současná situace postihla i Českou...

K vulgárnímu nápisu musela tatéra přemluvit sexem. Teď ho chce pryč

Její nápad se v salónech nikomu nelíbil. Žádný tatér s ním nechtěl mít nic společného, tak moc nápis svou nositelku...

Herečka Anne Heche zemřela, nepřežila následky zranění po autonehodě

Třiapadesátiletá herečka Anne Heche zemřela. Uvedla to její přítelkyně Nancy Davisová. Herečka skončila v nemocnici v...

Stav herečky Anne Heche je téměř beznadějný. Má vážně poškozený mozek

Herečka Anne Heche (53) s největší pravděpodobností nepřežije nehodu, při níž autem narazila do dvoupodlažní budovy v...

Rýn během pátku přestane být splavný. Ekonomické dopady pocítí celá Evropa

Hladina řeky Rýn v německé oblasti Rheingau podle úřadů v pátek klesne na kritickou úroveň, na klíčovém místě naměří už...