Heinkel He 162, Imperial War Museum Duxford nedaleko Cambridge
Během roku 1944 nebe nad třetí říší ovládly americké a britské letecké síly, čehož bylo dosaženo především nasazením stíhacích letounů Mustang. Denní bombardovací svazy tak měly zajištěnu stíhací ochranu po celou dobu cesty k cíli a následného návratu na základnu. S tím potom souvisel i přirozený bojový úbytek vycvičených stíhacích pilotů Luftwaffe, kdy časově i materiálně náročný pilotní výcvik nestačil nahrazovat ztráty alespoň trochu kvalitními náhradníky.
A proto vznikl program Volksjäger, program takzvané lidové stíhačky. Cílem bylo vyrábět ve velkých počtech proudovou stíhačku jednoduché konstrukce, s významným využitím nedeficitních materiálů. Jednoduchá konstrukce byla kvůli rychlejší výrobě. Nedeficitní materiály (dřevo) jednak řešily obecný problém materiálový (nedostatek kovů, zde slitin hliníku, potřebných pro výrobu zbraní „dospělých“) a jednak umožňovaly zapojit do výroby jako subdodavatele nezbrojařské továrny a dílny (například výrobce nábytku), což také umožnilo větší zapojení méně kvalifikovaných sil ve výrobě (i když potom ten výsledek podle toho někdy tak vypadal).
Soutěž na projekt lidové stíhačky, vypsanou až začátkem září 1944, vyhrála firma Heinkel, a to prý i díky ostřejším loktům samotného pana Ernsta Heinkela. V každém případě firma Heinkel už měla s proudovými letouny nějaké zkušenosti. Ostatně vyrobila i vůbec první funkční proudový letoun na světě, experimentální Heinkel He 178, který se dostal do vzduchu již krátce před válkou 27. srpna 1939. Zapomenout nesmíme ani na prototyp dvoumotorové stíhačky Heinkel He 280, ale Říšské ministerstvo letectví dalo přednost Messerschmittu Me 262, který skýtal mnohem větší potenciál.
První proudový letoun v historii – Heinkel He 178 – na výtvarném díle
Heinkel He 280, prototyp dvoumotorové proudové stíhačky z roku 1941
Firma Messerschmit pak byl výjimkou soutěže na lidovou stíhačku se neúčastnící. Willy Messerschmit, nechtěl především tříštit síly věnované právě typu Me 262 a navíc program lidové stíhačky jako takový spíše zavrhoval. Slova proti lidové stíhačce zaznívala i z velitelství stíhačů Luftwaffe (Adolf Galland a spol), čímž opět stíhači trochu štvali Göringa, tedy nic až tak neobvyklého v tomto vzájemném vztahu.
Otázka je, proč se na programu Volksjäger nezačalo pracovat dříve, když velké problémy přinášely denní americké nálety již od jara 1944. V každém případě zahájení sériové výroby mělo být připraveno už k 1. lednu 1945, takže času na vývoj nebylo nazbyt. Požadované specifikace vedle jednoduché konstrukce a větším podílu nedeficitních materiálů byly dále: pohon proudovým motorem BMW 003, vzletová hmotnost do dvou tun, výzbroj jeden nebo dva 30mm kanony, maximální rychlost 750 km/h a vytrvalost minimálně 30 minut. Někoho možná překvapí malá vytrvalost, ale již asi tušíme, že letoun měl plnit roli tzv. záchytné stíhačky proti bombardovacím svazům.
Bombardovací ofenzíva proti třetí říši, denní nálet létajících pevností, na fotografii vidíme i stíhací mustang.
Bombardovací ofenzíva proti třetí říši, bombardéry B-17 při odhozu pum
Nakonec se ukázalo, že se samotným letadlem v rámci možností problém není. Po tragické havárii prvního prototypu (rozlepila se náběžná hrana jedné poloviny dřevěného křídla a po jeho rozkmitání ještě odlétlo křidélko) a testování dalších letadlo uzrálo a začala jeho sériová výroba. Zato kardinální problém vyvstal se zamýšleným angažmá mladíků z Hitlerjugend. Po krátkém výcviku – sestávajícího z několika skoků na kluzácích Schulgleiter SG 38 a pár „výletů“ na cvičných strojích pístových – se samozřejmě ukázalo, že ke kvalifikaci nejen bojového pilota proudového stroje mají hodně daleko, zkrátka byli v této roli doslova nepoužitelní.
A tak se stala jediná možná a logická věc. Na Heinkely He 162 se přeškolovali již ostřílení – a to někdy doslova – piloti Luftwaffe. Jenže válka v Evropě se blížila rychle ke svému konci. A tak se v dubnu 1944 tyto letouny staly výzbrojí pouhé jedné stíhací eskadry JG1, a u ní konkrétně stíhacích skupin jedna a dva, tedy dvou ze tří. Před příchodem He 162 létala celá JG1 na stíhačkách Focke-Wulf Fw 190. Je zaznamenán pouze jeden potvrzený sestřel na He 162 a stejně tak pouze jeden potvrzený sestřel tohoto letounu. Mnohem větší ztráty letounů He 162 šly na vrub haváriím.
Podzemní továrna na výrobu stíhaček Heinkel He 162 nedaleko Vídně (fotografováno po obsazení Američany)
Heinkel He 162, Planes of Fame Air Museum v kalifornském městě Chino
Srovnejme si také časovou dotaci vývoje německých proudových letounů operačně nasazených za druhé světové války. Od prvotního projektu po zařazení daného typu do operační služby uběhlo v případě Messerschmittu Me 262 celých pět let, u Arada Ar 234 (bombardér) to byly dva roky a osm měsíců, kdežto u „primitivního“ Heinkelu He 162 pouhých pět měsíců. Ale pozor před protočením panenek, od schválení finální koncepce do vzletu prvního prototypu to bylo u He 162 rekordních šest týdnů a kousek.
Do konce války dostala Luftwaffe asi 120 hotových letounů plus dalších 50 per partes, které byly zkompletovány v letištních dílnách. Zdaleka ne všechny tyto stroje Němci stihli zařadit do operační služby. Plány říše v agónii však byly smělé, byť nereálné. Podle první objednávky mělo být už do konce dubna předáno letectvu jeden tisíc He 162 a od května měla činit měsíční výroba dva tisíce těchto strojů.
