Ostatky hrdiny z Normandie se vrátily do IvančicV den nedožitých stých narozenin byly v Ivančicích se všemi vojenskými poctami uloženy ostatky válečného hrdiny vylodění v Normandii a místního rodáka Miloše Knorra. Dosud byla urna s jeho popelem ve Spojených státech. |
Pět dnů čekala výsadková loď MT-41 Derry Cunihy v průlivu La Manche proti normandské vesnici Ouistreham, než se uklidní moře. Na její palubě byli vojáci 43. předzvědného pluku britské armády, který patřil do druhé invazní vlny. Ve dne je ostřelovali Němci děly z Le Havru, v noci tam jejich letadla shazovala miny. Ráno 24. června 1944 dostal kapitán rozkaz, aby zvedl kotvy a přistál v jednom ze dvou umělých přístavů.
Na palubě bylo zhruba šest set mužů britského 43. pluku a mezi nimi i mladý zpravodajský důstojník Miloš Knorr: „Spolu s dalšími pěti mladými důstojníky jsem spal na rohožích v jídelně nad kapitánským můstkem,“ vzpomínal. „Vstávali jsme brzy, aby se tam mohlo snídat. Stál jsem u zrcadla, na podstavci před ním jsem měl šálek s čajem. Najednou zrcadlo zmizelo, jak se rozbilo na tisíc kousků, a šálek se začal třást. Slyšel jsem explozi a tlak vzduchu mě hodil na rohož. To všechno proběhlo během jedné dvou vteřin a já si nejsem schopen vybavit, jestli jsem nejdřív slyšel výbuch a potom se rozbilo zrcadlo anebo to proběhlo v opačném sledu.“
Nadporučík Knorr vyběhl ven a viděl, jak se druhá část lodi utrhla a pomalu se potápí. Ještě vběhl do vedlejší místnosti a zavolal na kamarády: „Vstávat! Potápíme se!“ A protože všude vybuchovala munice, rychle našel hadici a začal hasit požáry. Najednou vedle sebe viděl velitele pluku s druhou hadicí. Lodě typu Liberty stavěli Američané tak, aby i po rozlomení na dvě části mohly obě fungovat samostatně. Ale plameny na první části nebyly k uhašení a pomalu se potápěla. Všichni do záchranných člunů!
Knorr sestoupil třetí od konce, po něm následoval už jenom velitel pluku a kapitán lodi. Sám k tomu řekl: „Z šesti set nás na lodi zůstalo padesát, já byl jedním z nich. Minu přitáhl lodní šroub. Lidi skákali do vody, ale já se rozhodl, že zůstanu, protože jsem si myslel, že pro nás někdo přijede.“ Sto osmdesát vojáků zahynulo, sto padesát jich bylo zraněno a skončilo v nemocnicích na britských ostrovech.
Kvůli ztrátám bylo nutné po vylodění pluk přeorganizovat. Přitom se ukázalo, že český nadporučík se účastní invaze ilegálně. Podle mezivládní dohody byli českoslovenští důstojníci propůjčeni k útvarům pouze na britském území. Zasáhl velitel pluku, který jako bývalý pobočník krále měl všude vlivné známé. Knorr mohl zůstat podle ustanovení z 19. století jako „dočasný poručík Jeho Veličenstva po dobu války a bez nároku na plat“.
Vylodění v první invazní vlně se nezúčastnil žádný Čechoslovák. Ve druhé byl pouze Knorr. Ve třetí sloužili u Angličanů dva Češi: u gardové obrněné divize kapitán Tutsch jako zpravodajský důstojník a pak ještě někdo u automobilových dílen.
Předzvědný pluk jako součást 43. divize bojoval ve Francii, Belgii a Holandsku. „V listopadu jsem na belgicko-holandsko-německých hranicích ochutnal, co to je zákopová válka na sněhu,“ podotkl Knorr. „V prosinci jsme zajišťovali přechody přes řeku Maas, tehdy se pokoušeli Němci proniknout zpátky do Belgie.“
Konec války zastihl pluk mezi Brémami a Hamburkem. Jeho ztráty byly značné. Z 45 důstojníků, kteří se nalodili na invazní loď, zůstala asi polovina. Deset zahynulo, ostatní se léčili ve špitálech. Stejně dopadlo mužstvo. O svém podílu Knorr nikdy moc nemluvil. Ale za všechno hovoří to, že z „dočasného poručíka“ se stal člen Řádu Britského Impéria (dodejme, že kromě něj dostali toto vysoké vyznamenání ještě dva důstojníci pluku).
Ilegálně do Čech
Do republiky se Miloš Knorr poprvé dostal de facto nelegálně, když mu byl jeden měsíc. Matka ho převážela vlakem z Polska domů do právě vznikajícího Československa. „Rodiče se vzali těsně před válkou. Otec pocházel z Ivančic, kde pracoval jako učitel, ale za války byl v Itálii na frontě. Bratr maminky, který byl vojákem těsně za hranicemi v Polsku, u Ostravy, si ji na tu dobu vzal k sobě. Otec tam jednou přijel na dovolenou a stvořil mě.“
Maminka dospěla k názoru, že bude lepší, když se dítě narodí na Moravě, a tak na porod, který se uskutečnil 20. září 1918, odjela do Ostravy: „Vrátila se se mnou nazpět, ale když vypukly revoluce a bouře na konci války, skupina českých vojáků na místním nádraží zabavila lokomotivu a vagon, naložila s matkou i mě a odvezli nás do Československa.“
Mládí strávil Miloš v Ivančicích. Oba rodiče zastávali názor, že mládež má získávat zkušenosti v cizině. „Když mi bylo osm let, poslali mě do jedné německé vesnice na prázdniny. První noc jsem brečel, ale když pro mě po měsíci přijeli, nechtěl jsem domů.“
Jako student místního gymnázia se pak dostal i do Rakouska, a když bylo Knorrovi sedmnáct, poslali jej rodiče pro změnu do Francie. Jazykové znalosti, které takto od mládí postupně získával, se mu později velice hodily.
Odmalička se Knorr zajímal o vojáky, a když odmaturoval, rozhodl se, že půjde k jezdectvu. Ale aby se člověk dostal do důstojnické školy, potřeboval protekci. Máti šla za jedním plukovníkem generálního štábu, se kterým chodila na základní školu: „Můj kluk chce do armády. Mohl bys pomoct?“
„Proč bych měl?“ „Pamatuješ, jak jsme seděli vedle sebe ve škamnech a já tě nechávala opisovat?“
Knorr mohl nastoupit do školy pro důstojníky v záloze v Pardubicích. Když ji absolvoval s vynikajícím prospěchem, přihlásil se v roce 1937 do Vojenské akademie v Hranicích, kde ve studiu pokračoval. Po úspěšném zakončení o rok později nastoupil k 6. dragounskému pluku v Brně.
Brzy přišla nacistická okupace. „Od začátku jsem byl rozhodnut odejít. Rodiče řekli, abych šel. Na začátku války se pokusil odejít do Polska, ale to nevyšlo. Druhý pokus v únoru 1940 už byl úspěšnější. Knorr se napojil na podzemní organizaci, která organizovala útěky jižní cestou. „S malou skupinou jsme přešli Vysočinu na Slovensko. Na statku, kam jsme přišli, nám řekli, ať odneseme lyže na půdu. Tam už bylo asi 100 lyží. Pak nás odvezli vozem taženým koňmi na nádraží.“ Za pomoci jednoho vojáka se uprchlíci dostali dál do Bratislavy a u Zlatých Moravců překročili hranice do Maďarska. „V Budapešti jsme měli jít na francouzské velvyslanectví. Uměl jsem francouzsky, a když mě nějaký Maďar oslovil, odpovídal jsem francouzsky. V podzemí velvyslanectví byl náš konzulát a já tam narazil na spolužáka z důstojnické školy.“
Dál už probíhala cesta poměrně rychle. Všemi možnými dopravními prostředky vedla nejprve do Chorvatska a Bělehradu, kde získali francouzské doklady. „Pak jsme jeli na jih do severního Řecka a Cařihradu, kde nás naložili na francouzskou loď, která nás zavezla do jižní Francie.“
Miloš Knorr v roce 2004
Asi tři stovky uprchlíků na konci března 1940 dorazily do výcvikového tábora v Agde. „Jenom nepatrný počet mladých důstojníků umělo francouzsky. Když tam přišel generál Viest, Slovák, který jako jeden z mála utekl, učinil ze mě svého osobního pobočníka.“
Po pádu Francie se Knorr s ostatními dostal do Anglie. Ale anglicky uměl velmi málo a o výhodné místo pobočníka přišel. Nejprve působil v protiletadlové četě. Zároveň se hlásil do různých kurzů. Angličané byli velmi pohostinní: „Například přijelo auto ke vchodu do tábora a v něm stará dáma, která řekla: Chci pozvat dva důstojníky na večeři.“
Angličané neměli dost důstojníků. Československá vláda v roce 1943 rozhodla, že jim své důstojníky poskytne. Knorr se přihlásil. „Šlo nás asi 150. Dostal jsem se k anglickému pluku, kterému velel bývalý osobní pobočník krále. Oblíbil si mě, a protože potřebovali zpravodajského důstojníka, který uměl německy, jmenoval mě do této funkce.“
Dostal obrněné auto a jezdil se dívat, co se děje. „Uměl jsem i německy, proto jsem vypomáhal s výslechy vojáků. Jakmile slyšeli, že jsem Čech, mluvili mnohem otevřeněji.“
S postupem fronty se Knorr dostal přes Belgii a Holandsko až k Rýnu: „Tam jsme jednou chytili tři čluny s Němci, kteří podminovali most. Nechtěli říct, kam miny dali. Rozkázal jsem je přivázat ke sloupu, že jedeme pryč. Hned začali křičet, že nám miny ukážou.“
Za americké cigarety povolení k průjezdu
Když se 6. května dozvěděl britský štáb, že v Praze vypuklo povstání, zavolal si Knorra velitel divize: „Kapitáne, dávám vám k dispozici auto a jeďte do Prahy. Zůstaňte tam tak dlouho, dokud to budete považovat za nutné.“
Knorr se hlásil u velitele Prahy generála Kutlvašra až po 12. květnu. Už ho nepotřebovali, a tak mladý důstojník zamířil na Moravu. Když v Ivančicích u Brna zaklepal na domovské dveře, matka řekla: „To je Miloš.“ Ale jakmile vkročil dovnitř, radostí omdlela.
Z koncentračních táborů se začali vracet vězni. „Přišli za mnou, abych vedl jeden z prvních transportů. Tři stovky Čechů a Slováků jsme naložili na nákladní auta a já jel svým obrněným vozem. V severním Sasku jsme se dostali do oblasti, kam ještě nedorazila spojenecká armáda. Zajel jsem ke starostovi a řekl mu, že přijede tři sta lidí a že všichni budou ubytováni: dostanou postel a jídlo. Všechno bez protestů zařídil. Starosta mi dal svou ložnici a dokonce mi nabídl i svou dceru jako společnici na noc. To jsem samozřejmě odmítl.“ Knorr konvoj doprovodil až do Plzně. Třikrát vedl kolony nákladních aut, které vozily do Československa bývalé vězně z koncentráku Bergen Belsen poblíž Hannoveru.
Jednou dostal volno k návštěvě rodičů. Za Rokycany ho zastavil sovětský voják: „Dál nesmíte!“ Nakonec se kapitán probojoval k velícímu plukovníkovi. Ten měl nezvyklé otázky: „Kolik je tam Američanů? Kolik mají tanků?“ Český důstojník se divil: „Já jsem u Angličanů. Ale Američanů jsou mraky.“ Když si Rus uvědomil, že se nic nedoví, navrhl aspoň výměnu cigaret – toužil po „amerikách“. Potom dal Knorrovi papír s povolením průjezdu.
Nedávali jsme pozor
Po návratu domů nastoupil jako posluchač Vysoké válečné školy v Praze. Za dva roky tam začal sám přednášet. Zároveň byl činný v Klubu spojeneckých důstojníků. „Členy byli zahraniční českoslovenští vojáci a všichni cizí vojenští atašé. Organizoval jsem tam různá setkání, schůzky i oficiální večeře.“
Komunisté pomalu získávali pozice v armádě i ve státě, ale Knorr tomu příliš pozornosti nevěnoval. Sám to zpětně označoval za chybu: „Měli jsme na to víc myslet a dávat pozor.“ Klub byl později obviněn, že cizím vojákům předává zprávy.
Komunistický puč v únoru 1948 zastihl majora generálního štábu Miloše Knorra v nemocnici – měl nepříjemnou dětskou nemoc, spalničky. Po návratu na Vysokou válečnou školu se dověděl, že jejího velitele generála Aloise Lišku, který velel obrněné brigádě na Západě, už komunisté vyhodili.
Ve své kanceláři našel dopis z ministerstva národní obrany: „Jste zbaven funkce profesora a jste přidělen k brigádě na severní Moravě. Prahu musíte opustit do 48 hodin a bez zvláštního povolení se nevrátíte. Nikdy nebudete smět mít žádnou štábní funkci.“
Generál Alois Fišera, u něhož sloužil jako pobočník ve Francii, mu stroze oznámil: „Zdravotní dovolenou, na kterou máš nárok, ti nedám. Známe se – ty bys utekl. Mám teď potíže, protože včera zmizeli dva důstojníci. Jdi do Šternberka, zdrhni odtamtud. Velitel brigády je komunista, ať z toho má malér on!“
Když Knorr dorazil do Šternberka, velitel pluku z něj chtěl udělat náčelníka štábu, protože právě ztratil spoustu důstojníků. „Slyšel jsem o tvých kvalitách, ale musíš vstoupit do KSČ.“ Knorr si vzal čtrnáct dnů na rozmyšlenou a odjel na zdravotní dovolenou.
Konec prvního dílu. Druhý díl vyšel 22. září 2018.
Text pochází z připravované knihy Karla Pacnera Čeští vyzvědači.
