 |
Svátky bývají zneužívány znesvářenými stranami k vyprovokování války, tak jako arabské státy zaútočily na Izrael v největší židovský svátek Jom Kipur roku 1973, kdy se život v židovském státě takřka zastavil. Mezi celosvětově nejvýznamnější svátky se řadí Vánoce, které byly mnohokrát zneužity během první a druhé světové války. Například ruské síly zahájily útok na německé pozice ke konci roku 1916 (dle juliánského kalendáře). To na západní frontě bylo zespodu vyhlašováno i dočasné příměří.
Přelom roku je klíčový pro křesťany i ateisty, kteří slaví podle místních tradic po celém světě Vánoce. Zcela mimořádná situace vzniká v době války, kdy boje tyto společensky a nábožensky významné dny mění v utrpení. Neradostná situace nastává pro muže na frontě.
Ne jinak tomu bylo v období Velké války. Mobilizovaní muži v létě 1914 počítali s tím, že do Vánoc budou doma. Nakonec ovšem zabředli v zákopech. Depresivní atmosféru se válčící vojáci snažili rozehnat přáníčky, drobnými dárečky… Dokonce na některých úsecích západní fronty spontánně domluvili zastavení palby. A jak vojáci slavili Vánoce na frontách v ještě ničivějším světovém konfliktu?
Štědrý večer v kruhu nepřátel
Zatímco „vánoční příměří“ z roku 1914 se stalo popularizovanou legendou, tak o třicet let později bojová situace na západní frontě takovéto momenty nenabídla. Nacisté tehdy využili předvánočního času k zahájení ofenzívy v Ardenách. Poslednímu pokusu na zvrácení štěstěny na stranu útočníků na západní frontě měly přispět neprůchodný terén, počasí komplikující operace letectva a také četné vánoční dovolenky spojeneckých důstojníků i běžných vojáků. Přes počáteční krátkodobý úspěch německých sil přešla iniciativa na Spojence (tíhu bojů nesli Američané), kteří je začali kolem 24. prosince vytlačovat zpět z dosažených pozic.
I bojující jednotky se pokusily alespoň na chvíli vydechnout a ozdobit stromečky. Na snímku ženisté U.S. Army blízko německých hranic.
Takovýto stav prakticky vylučoval navázání přátelské atmosféry. Přesto k dočasnému vánočnímu smíru docházelo v malém rozsahu, na jeden z nich zavzpomínal po válce Fritz Vincken. Jako 12letý obýval se svou matkou odlehlé stavení v Ardenském lese nedaleko belgicko-německé hranice. Na Štědrý den si k nim našli cestu zbloudilí němečtí i američtí vojáci.
Matka přijala nejprve skupinku Američanů, jelikož cítila lítost při pohledu na muže třesoucí se zimou a jednoho se zraněním. Naneštěstí za chvíli se objevili i členové Hitlerjugend. Žena si ihned uvědomila, co jim hrozí v případě ukrývání nepřítele. S rodičovským přístupem vysvětlila mladíkům, že v případě složení zbraní je pohostí a že už umíralo lidí dost. Vojáci nakonec odzbrojili, přes počáteční nedůvěru spolu povečeřeli, přespali a ráno se rozešli ke svým táborům.
