Francesco Baracca se narodil 9. května 1888 v severoitalském městě Lugo v provincii Ravenna. Rodiče, bohatí aristokraté a vlastníci latifundií, si malovali budoucnost syna v růžových barvách a poslali ho za vzděláním do soukromých škol. Dobrodružnou povahou oplývající syn to však viděl trochu jinak. Sám preferoval barvy tmavší, více do zelena, a tak roku 1907 po zdárném ukončení školy civilní nastoupil k nelibosti rodičů na elitní vojenskou akademii do Modeny.
V Modeně studoval obor kavalerista, ostatně kůň, o kterém bude ještě řeč, byl ústředním motivem rodinného erbu Baraccových. Kdyby měli v erbu kotvu nebo koníka mořského, možná by Francesco zamířil k námořnictvu.
Profesní dráhu u armády začal u 2. jízdního pluku a v sedle si vedl nadmíru výtečně. Jenže po dvou třech letech se mu oves přejedl a v jeho srdci zapálily pochodeň aeroplány v té době dobývající oblohu nad Evropou. Přání vylétnout jednoho dne do vzduchu bylo tak nutkavé, že se v roce 1912 vydal do Remeše, do jedné z kolébek francouzské aviatiky, aby se zde naučil pilotnímu řemeslu.
Po návratu do Itálie se stal Francesco Baracca platným členem letectva italské armády. Ta byla průkopníkem v oboru bojového nasazení letadel těžších vzduchu. Stalo se tak během italsko-turecké války odehrávající se v letech 1911 až 1912 v severní Africe, na území pozdější Libye. Italové zde vedle čtyř balonů a dvou vzducholodí nasadili také osmadvacet letounů. Baraccu, který by ještě stihl účast v závěrečné fázi této války, však nenasadili. Své pilotní umění mezitím zdokonaloval na mateřském Apeninském poloostrově. V souvislosti s premiérovým bojovým nasazením letounů můžeme podotknout, že v blížící se Velké válce patřily italské letecké síly mezi ty početně slabší, naštěstí jejich protistrana v tomto konfliktu, tedy Rakousko-Uhersko, na tom byla ještě hůře.
Válečná anabáze italského hrdiny
Když 23. května 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku, svému bývalému spojenci, válku, byl Baracca již zkušeným pilotem. Oplýval slušným náletem hodin na řadě typů letadel především francouzských značek Nieuport, Morane a Voisin. Avšak bojových zkušeností Baracca zatím samozřejmě postrádal.
Téměř celý první rok bojů létal na francouzských strojích Nieuport 10, respektive na jejich licenčních exemplářích stavěných v Itálii jako Nieuport-Macchi 10. Byly to průzkumné a cvičné dvoumístné stroje, konfigurací nosných ploch se jednalo o tzv. jedenapůlplošníky.
V nouzi se používaly i jako stíhací, v takovém případě bylo nejlepší nechat druhého člena posádky na zemi, aby svou hmotností stroj nezatěžoval (ona dokonce existovala i jednomístná stíhací verze Nieuportovy desítky, ale na ní Baracca pravděpodobně nikdy nelétal). Minimálně ty původně dvoumístné Nieuporty 10 na roli stíhače výkonově nestačily, a i když se Baraccovi podařilo dostat s tímto strojem soupeři párkrát na kobylku, tak se mu jako na potvoru zasekl kulomet.
Francesco Baracca ve stíhačce Nieuport 11
Peruť, u které Francesco Baracca létal, se koncem zimy či počátkem jara 1916 dočkala přezbrojení na malé hbité stíhačky Nieuport 11, vyvinuté právě z jednomístné verze o něco většího Nieuportu 10. A na Nieuportu 11 dosáhl Baracca 7. dubna 1916 svého prvního potvrzeného sestřelu, když poslal k zemi rakousko-uherský pozorovací dvoumístný dvouplošník Hansa-Brandenburg C.I. Rakušan před tím bombardoval italské polní letiště v Casarsa della Delizia, takže si to sestřelení z pohledu zasahujícího víceméně zasloužil.
První Baraccův sestřel znamenal dokonce vůbec první potvrzený sestřel v historii italského letectva. A vzhledem k tomu, že Itálie válčila v aktuálně probíhajícím konfliktu již téměř celý rok, byl nejvyšší čas s něčím takovým konečně přijít.
Sestřely postupně přibývaly a 25. listopadu 1916, kdy dosáhl pátého, se dle zavedené definice stal leteckým esem. Nejúrodnějším pro něj byl rok 1917, to na jeho kontě přibylo pětadvacet vzdušných vítězství. Čtyři ještě přidal v květnu a v červnu 1918, přičemž to poslední – čtyřiatřicáté – si připsal 15. června. Jeho nejčastější oběti představovaly v rakouském letectvu rozšířené dvoumístné pozorovací dvouplošníky Hansa-Brandenburg C.I, ale sestřelil například i čtyři stíhací Albatrosy D.III v Rakousku licenčně vyráběné, které měly výkonnější motor a pevnější konstrukci než německý vzor.
Nadřízení na bedra Baraccy nakladly i vedoucí funkce, byť ten se do takové pozice alespoň zpočátku kvůli nezáživnému papírování vůbec nehrnul. V květnu 1917, kdy jeho konto obsahovalo deset vzdušných vítězství, se stal velitelem 91. perutě, známé jako „peruť es“ (Squadriglia degli Assi). Zde začal létat na novém SPADu S.VII.
Neuplynul ani měsíc a Baraccovi svěřili velení i celé 10. stíhací skupiny, kam kromě jeho 91. perutě patřily také 70., 78. a 82. peruť. Následující dlouhé měsíce vyplňoval hektický mix bojového nasazení a velitelských povinností za stolem s lejstry a podobně. Hrozícímu vyhoření zabránilo dočasné odvelení do Turína, kde testoval v letu první stíhačku italské konstrukce Ansaldo A.1 Balilla.
K bojovému nasazení u své jednotky se opět dostal začátkem jara 1918. Někdy v té době začal létat i na SPADu S.XIII, byť 91. peruť byla tímto typem částečně vyzbrojena už od listopadu roku minulého. Ale Baracca raději dával přednost sedmičkám vyzbrojeným pouze jedním kulometem před těžšími a méně obratnými třináctkami se dvěma kulomety.
Francesco Baracca před stíhačkou SPAD XIII s namalovaným osobním znakem
Poslední let
Osudného 19. června 1918 v podvečer vzlétla z letiště u města Treviso trojice SPADů S.XIII s úkolem postřelovat palubními zbraněmi pozemní cíle. Na vzdušnou podporu čekali italští pěšáci ze 48. divize, kteří se zuby nehty drželi ve svých pozicích před dotěrně atakujícím nepřítelem. Trojici italských letounů vedl do jámy lvové Francesco Baracca.
Při opakovaných ztečích utrpěly všechny tři stroje zásahy palbou ze země. Císařské kulky naštěstí nevyřadily z činnosti žádný životně důležitý prvek ani jednoho z italských strojů či jejich pilotů. Při houstnoucí protiletadlové palbě na relativně koncentrovanou trojici SPADů dal Barraca svým kolegům signál k rozchodu, a pak již nezbývalo, než aby se dostal každý domů na vlastní pěst.
Ale co čert nechtěl, při zpátečním letu s notně pošramoceným strojem natrefil Baracca na rakouský dvoumístný průzkumný dvouplošník Phönix C.I. Těžko můžeme odhadovat, co se Italovi honilo hlavou a jestli se sám s vidinou dalšího vítězství vrhl na nepřátelský stroj. Jisté je pouze to, že mezi oběma letouny proběhl krátký boj, při kterém měl šťastnou mušku pozorovatel průzkumného phönixu ovládající pohyblivý kulomet. Tím skórujícím střelcem a přemožitelem italského mistra vzdušného boje byl nadporučík Arnold Barwig, sudetský Němec a rodák z moravských Vizovic. Jednalo se o první Barwigův sestřel a hned taková pecka, ale nakonec to byl i jeho sestřel jediný.
Marně čekali kamarádi na italském letišti u Trevisa na svého velitele a hrdinu. Až později italští pěšáci našli trosky letounu roztříštěného o zem, nedaleko ležel i padlý major Francesco Baracca.
Nová role Baraccova koně
Enzo Ferrari v době, kdy byl závodním jezdcem týmu Alfa Romeo.
Příběh zde však nekončí. Francesco Baracca své stíhačky zdobil osobním znakem v podobě vzpínajícího se hřebce odvozeného z rodinného erbu. Od roku 1923 začal podobný znak používat na svých vozech závodní jezdec týmu Alfa Romeo Enzo Ferrari. Stalo se tak na přání Baraccovy matky, znak z letadel jejího syna měl přinést rodící se legendě automobilového sportu štěstí v tomto oboru. Znak následně požíval i Enzův závodní tým Scuderia Ferrari, a když v roce 1947 vznikla automobilová značka Ferrari, vstoupil kůň logicky i do jejího loga.
