V létě roku 1939 se začaly oteplovat vztahy mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem, což nakonec vyústilo v uzavření paktu Molotov-Ribbentrop ke dni 23. srpna 1939. Součástí této smlouvy byl i známý přísně tajný dodatek (na Západě poprvé publikovaný už v roce 1946), kde si obě strany vymezily sféry svého vlivu ve východoevropských zeměpisných šířkách.
Chybou by bylo ospravedlňovat podepsání tohoto paktu Sovětským svazem tím, že se nepodařilo uzavřít spojeneckou smlouvu s Francií a Velkou Británií. Pravdou totiž je, že ani Stalin se o rozumné spojenectví s Francouzi a Brity příliš nesnažil, spíše naopak. Ostatně v té době už to hrál na obě strany a ve spojenectví s Němci viděl lepší alternativu. Z jednání se západními mocnostmi můžeme zmínit požadavek, aby případný politický příklon pobaltských států k Německu byl považován za akt nepřímé agrese vůči Sovětskému svazu, což by dávalo Stalinovi volnou ruku s už skutečnou agresí v opačném směru. Takový požadavek byl samozřejmě i v rozporu s mezinárodním právem.
Karikatura k sovětsko-německému paktu, otištěná v amerických novinách The Washington Star dne 9. října 1939, tři dny po pádu Polska. Autorem karikatury je Clifford K. Berryman.
Pakt Molotov – RibbentropTajný dodatečný protokol U příležitosti podepsání paktu o neútočení mezi Německou Říší a Svazem sovětských socialistických republik podepsaní zplnomocněnci obou stran vedli přísně důvěrné rozhovory o otázkách hranic jejich daných sfér vlivu ve východní Evropě. Tyto rozhovory vedly k následujícím závěrům: 1. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna. 2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. 3. Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti. 4. Tento protokol budou obě strany považovat za přísně tajný. Moskva, 23. srpna 1939 Za vládu Německé Říše: Zplnomocněnec vlády SSSR:  Vjačeslav Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. V pozadí přihlíží Joachim von Ribbentrop (v černém) a Stalin (druhý zprava).  Tajný protokol paktu Molotov-Ribbentrop |
V tajném dodatku si Sověti a Němci rozdělili zájmovou oblast následovně. Rudým spadly všanc Finsko, Estonsko, Lotyšsko, část Polska a rumunská Besarábie. Hnědí „se spokojili“ s částí Polska a Litvou. Po dobytí Polska, kdy při jeho dělení došlo k úpravám ve prospěch Německa, byla jako kompenzace přehozena mezi sférami vlivu Litva.
Ale věnujme se teď pouze Finsku, kdy od 9. října 1939 probíhala v Moskvě jednání, iniciovaná Sovětským svazem, o vojenské a hospodářské spolupráci mezi těmito dvěma státy. Trochu problém byl v tom, že Sověti drze předložili i územní požadavky. A to nebylo vše, Sověti si také chtěli vymínit právo podpořit Finsko v případě blíže nespecifikovaného ohrožení, a to i bez žádosti finské vlády (tou podporou mysleli především vstup Rudé armády do Finska).
Územní požadavky zahrnovaly posunutí části státní hranice na Karelské šíji na sever (což bylo vysvětlováno zajištěním lepší obrany Leningradu), předání pěti malých ostrovů ve Finském zálivu (kvůli kontrole mořské cesty k Leningradu), předání finské části Rybářského poloostrova (což se někdy prezentuje jako lepší ochrana přístupů k Murmansku, ale evidentně by to spíše pomohlo kontrolovat finský přístav Petsamo) a nejtroufalejším požadavkem byl třicetiletý pronájem malého poloostrova Hanko při ústí Finského zálivu, kde byl přístav a Sověti si tam chtěli zřídit námořní základnu včetně letiště.
Zlepšení obranyschopnosti čehokoliv jako argument pro zabrání cizího území není možné v civilizovaném světě přijmout. Navíc ze strany neutrálního Finska žádné nebezpečí ani nehrozilo, Finové neměli ambice na někoho útočit, čemuž odpovídala i jejich slabá armáda. Na druhou stranu Sověti disponovali armádou megalomanskou, například tanků měli v roce 1939 více než celý zbytek světa dohromady, přičemž ten zbytek za nimi zaostával ještě s docela velkým mankem. (Je sice pravda, že v roce 1941 začala tzv. pokračovací válka, ale do té bylo Finsko vmanévrováno Německem. Cílem bylo znovudobytí ztraceného území. Pokračovací začala 25. června, tj. tři dny po zahájení operace Barbarossa a dokonce až po sovětských náletech na Finsko.)
Situace před zimní válkou. Červeně jsou označeny územní požadavky SSSR, zeleně pak územní kompenzace nabízená Finsku.
Celková rozloha požadovaného území (před zimní válkou) činila 2 761 km2. Jako kompenzace byly Finsku nabídnuty oblasti Repola a Porajärvi o rozloze 5 529 km2. Když člověk vidí jenom čísla, řekne si, jaký byl Stalin grand, ale opak je opět pravdou. Oblasti to byly víceméně pusté a ze strategického hlediska prakticky bezcenné. Navíc posunutím hranice na Karelské šíji by Finové přišli o Mannerheimovu linii, budovanou právě na obranu proti velkému militantnímu sousedovi.
Jen dodejme, že pověstná Mannerheimova linie, táhnoucí se přes Karelskou šíji, byla ve skutečnosti tvořena především lehkým polním opevněním doplněným ostnatým drátem a minami. Železobetonových bunkrů obsahovala poskrovnu. Hustota fortifikačních prvků všech druhů byla řídká. Přesto se potom za zimní války o tuto linii tříštily sovětské tankové útoky, byť jim předcházela dělostřelecká ostřelování.
Finové by i s částí územních požadavků souhlasili, ale především pronájem Hanka byl pro ně neakceptovatelný. Pro další jednání se Sověty v těchto otázkách byl i maršál Mannerheim, znalý stavu výzbroje početně slabé finské armády. Série jednání se však protahovala.
Stalin počítal s vojenským řešením v případě, že se Finsko nepodvolí. A zde se nenechme mást, dobýt nechtěl pouze původně požadované oblasti, ale zamýšlel poražení neutrálního Finska na hlavu. První návrh plánu invaze byl vypracován již koncem října. Počítal s dobytím Helsinek, kam měl být přes Mannerheimovu linii veden hlavní směr útoku. Další z celkem čtyř směrů útoku měl vést až k městu Oulu na západním pobřeží Finska, čímž by agresor zemi rozpůlil a tím znesnadnil případnou vojenskou pomoc vyslanou ze Švédska pozemní cestou. Operace měla trvat pouhé tři týdny, což neukazuje na dobrý úsudek tvůrců plánu, protože pro Rudou armádu by to byl v jejím tehdejším stavu, v daném prostředí a ročním období termín šibeniční, i snad kdyby se nikdo nebránil.
Po vítězném tažení by byla menší část finského území (trochu překračovala požadavky vznesené k jednání) přičleněna k Sovětskému svazu a na té větší chtěli Sověti ustanovit loutkovou Finskou socialistickou republiku. Komunistická finská vláda se začala v Sovětském svazu tvořit z emigrantů prchnuvších tam po finské válce za nezávislost. Jenže se ukázal problém po personální stránce použitelných soudruhů z vyšších pater hierarchické pyramidy, protože po Stalinských čistkách už z dané množiny zbývala pouze malá podmnožina.
Poslední sovětsko-finské jednání se konalo v Moskvě od 9. do 13. listopadu, ale opět ztroskotalo na neochotě Kremlu ke kompromisnějšímu řešení. V příštích dnech se sovětský tisk zaměřil na osočování a dehonestaci Finska. Méně nápadné, ale o to tragičtější bylo rozmisťování sovětských sil při hranici s Finskem. Jak už asi každý tuší, jedno nejsilnější z celkem čtyř armádních uskupení se soustředilo pro útok přes Karelskou šíji a to druhé pro útok přes centrální část Finska směrem k Oulu. Přípravy k invazi byly dokončeny 23. listopadu.
Odpoledne 26. listopadu dopadlo na sovětskou vesnici Mainila, ležící asi kilometr od hranice, sedm dělostřeleckých granátů, které zabily čtyři vojáky (tři vojíny a jednoho poddůstojníka) Rudé armády, dalších devět vojáků (sedm vojínů a dva důstojnici) utrpělo zranění. Alespoň tak incident prezentovala sovětská strana, která z něho obvinila Finsko. Ve skutečnosti se jednalo o sovětskou provokaci, což později potvrdil například i raketový a kukuřičný vůdce Chruščov. Předmětná událost se nazývá mainilským incidentem.
Novináři v doprovodu finských vojáků nedaleko Mainily dne 29. listopadu 1939. Zástupci tisku navštívili oblast v souvislosti se sovětskou provokací ze dne 26. listopadu, tedy fingovaného dělostřeleckého ostřelování sovětské jednotky, ze kterého Kreml lživě obvinil finskou armádu.
Přestože finská účast na mainilském incidentu byla prakticky vyloučena, je celá událost zahalena velkými otazníky. Ihned po falešném obvinění nabídli Finové společné vyšetřování události, což Sověti z pochopitelných důvodů odmítli (pachatel zpravidla vyšetřování svého činu nevítá). Zajímavé také je, že Sověti nikdy neuvedli jména obětí a raněných.
V dané oblasti byl rozmístěn 68. střelecký pluk 70. střelecké divize. V plukovních záznamech o mimořádných událostech není o dělostřeleckém přepadu ke dni 26. listopadu žádná zmínka. A to dělostřelecké ostřelování je určitě o poznání mimořádnější událost, než například otravy denaturovaným lihem, zřícení a požáry zemljanek nebo náhodné výstřely z pušek a pistolí, kterými se takové záznamy jenom hemží.
Nevyvratitelný důkaz, že mainilský incident, ať už to bylo cokoliv, žádné oběti neměl, přinesly každodenní záznamy pluku o početních stavech, které se musely hlásit výše a vyplňovaly se opravdu pečlivě. Z nich vyplývá, že od 25. do 29. listopadu neutrpěl 68. střelecký pluk jedinou ztrátu na životech.
Na základě výše uvedeného někteří historici soudí, že k žádnému ostřelování vlastní vesnice dělostřelci Rudé armády (pod vedením NKVD, jak bylo také zdůrazňováno) pravděpodobně ani nedošlo a vše bylo zinscenováno pouze za použití slabých náloží přímo v cílové oblasti.
Mainilský incident posloužil Sovětům k ospravedlnění invaze do Finska, kterou zahájili 30. listopadu 1939. Tak začala více než tříměsíční zimní válka, ve které malé Finsko s 3,7 miliony obyvatel uhájilo svou nezávislost proti Sovětskému svazu se 170 miliony obyvatel. Civilizovaný svět sovětské propagandě na lež o finském ostřelování Mainily neskočil a 14. prosince 1939 byl Sovětský svaz za napadení Finska vyloučen ze Společnosti národů (organizace existující od roku 1920 do roku 1946, kdy byla nahrazena OSN).
