Čtvrtek 26. května 2022, svátek má Filip
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 26. května 2022 Filip

Třicet tisíc mil pod mořem. Japonské styky s nacisty byly plné nebezpečí

O zvláštním spojenectví Německa s Japonskem v druhé světové válce se obecně soudí, že mělo jen politický charakter a přímá spolupráce kvůli geografickým podmínkám v podstatě neexistovala. Opak je ovšem pravdou. Obě mocnosti pro vzájemnou kooperaci udělaly opravdu maximum.

Oficiální předávka ponorky RO-501 (ex-U-1224) 15. února 1944 japonské posádce v Kielu | foto: public domain

Spolupráce mezi Německem a Japonskem v prvních dvou letech války fungovala docela dobře. Dokud existovalo železniční spojení přes Sovětský svaz, spolupráci vlastně nebránilo vůbec nic. Po 22. červnu 1941 se spojení po pevnině samozřejmě přerušilo a udržení kontaktu automaticky spadlo na námořní síly.

Aktivitu zpočátku vyvíjela především německá strana. Do konce roku 1943 německé obchodní loďstvo s jistými ztrátami do Japonska posílalo takzvané lamače blokády (rychlé nákladní lodě) a trochou do mlýna přispěla Kriegsmarine operacemi hladinových korzárských lodí.

Rostoucí spojenecká převaha na moři i ve vzduchu však berlínské stratégy přiměla hledat nové cesty. V roce 1942 se první německé ponorky objevily v Indickém oceánu, kde občasně, nicméně relativně úspěšně operovaly také japonské podmořské čluny.

K jisté kooperaci či koordinaci válečných operací chyběl jen kousek. Jako první přijali výzvu Japonci, jejichž ponorky měly k dálkovým plavbám přece jenom lepší předpoklady. Konstruktéři, mimochodem ovlivnění německými „podmořskými křižníky“ z první světové války počítali, že císařské čluny budou v rozlehlém Tichém oceánu operovat na velké vzdálenosti, a přizpůsobili se.

Největší japonské ponorky měly nevídaný výtlak až 2 000 tun čistě jen z toho důvodu, aby se do nich vešlo odpovídající množství paliva a zásob nutných k mnohatýdenním operacím. Třebaže tedy vzdálenost z Japonska do Francie a zpět činila třicet tisíc mil, prostředky k plavbě do Evropy existovaly a velitel japonské ponorkové flotily viceadmirál Teruhisa Komacu soudil, že by byla škoda jich aspoň symbolicky nevyužít.

Dne 22. dubna 1942 malajskou základnu Penang opustil svaz ponorek a dvou pomocných křižníků s úkolem ničit britskou dopravu v Indickém oceánu. Součástí skupiny byla i ponorka I-30 kapitána Šinobua Endóa. Cílem byla Francie, a proto místo torpéd přepravovala slušnou nálož dárečků. Šlo především o jeden a půl tuny slídy nezbytné k výrobě námořních měřících přístrojů a o 650 kg šelaku – sekretu samičky červce lakového vyhlášeného vynikajícími voděodolnými a izolačními vlastnostmi.

Technickou část nákladu tvořila kompletní technická dokumentace pro výrobu leteckých torpéd typu 91. Poblíž Madagaskaru se I-30 od skupiny odpoutala, z pomocného křižníku Aikoku Maru doplnila palivo a zamířila k Mysu dobré naděje. Krátce poté na ponorku zaútočil jihoafrický letoun, nicméně I-30 vyvázla beze škod, pronikla do Atlantiku a už 2. srpna se plavila podél španělského pobřeží.

O poněkud monstrózní závěrečný doprovod se postaralo osm hlídkových bombardérů Junkers a flotila devíti minolovek, v jejichž sevření I-30 bezpečně přistála v přístavu Lorient. Příjezd exotických spojenců si nenechaly ujít špičky německého velení a japonské námořníky kromě obligátní dechovky přivítal sám vrchní velitel Kriegsmarine Erich Raeder s admirálem Karlem Dönitzem.

Druhý den vzácné hosty čekal velkolepý banket a potom celá posádka odjela do Berlína, kde kapitána Endóa Hitler dekoroval Železným křížem. Příležitost si nenechala ujít německá propaganda a vrchní velení Wehrmachtu vydalo oficiální, byť poněkud přehnané prohlášení: „Japonské válečné lodě navázaly kontakt s německými a italskými silami v Atlantiku a od nynějška společně bojují proti nepřátelské dopravě.“

Ponorka I-30 připlouvá do Lorientu.

Zatímco si japonští námořníci prohlíželi Berlín a Paříž, němečtí technici zkontrolovali jejich loď. Zkušebními lety otestovali také palubní hydroplán Jokosuka E14Y a pořízené fotografie propaganda využila k šíření nesmyslu, že ve Francii operuje japonský letecký sbor.

Po dvou týdnech testy, opravy a radovánky skončily. I-30 pro bezpečnější zpáteční plavbu obdržela antiradar Metox, čtyři 20mm protiletadlové kanóny, ale nejcennější poklady se ukrývaly v podpalubí. Do I-30 se vešel rozebraný radar Würzburg s projektovou dokumentací, osm torpéd (pět „parních“ typu G7a, tři elektricky poháněná G7e), pět analogových počítačů pro řízení torpédové palby, sonarové vábničky Bold, průmyslové diamanty v hodnotě jednoho milionu jenů, padesát šifrovacích strojů Enigma, řídící systém protiletadlové palby Zeiss a dále plány raketových motorů a protitankových děl.

Ponorka opustila Lorient 22. srpna, už za měsíc obeplula Mys Dobré naděje a počátkem října 1942 přistála v Penangu. Jenže po zastávce v Singapuru narazila na britskou minu, potopila se, a ačkoli se většina posádky zachránila, náklad byl ztracen. Potápěči v příštích měsících sice leccos vylovili, jenže především projektovou dokumentaci zničila slaná voda. Přesto se průkopnická plavba ponorky I-30 považovala za úspěšnou, protože ukázala, že Německo může s Japonskem udržet fyzické spojení.

Německý prapor nad malajským přístavem

Tokijskou pozvánku využít ponorkovou základnu v malajském Penangu pro ponorkové operace dostal Berlín už v prosinci 1942, avšak přijal ji poněkud váhavě. Proti byl především admirál Dönitz, který viděl těžiště námořní války v Atlantiku, nicméně 26. února 1943 dostal od Hitlera rozkaz, aby přece jen do Malajska vypravil aspoň dvě ponorky.

První vyvolenou byla U-511, která vyplula z Lorientu v květnu 1943 s nákladem technické dokumentace k letounům Me 163 Komet, vakcín proti žluté zimnici a s devíti vysoce postavenými pasažéry.

Druhý člun přišel k svému úkolu víceméně náhodou. Šlo o U-178, která právě hlídkovala v Indickém oceánu a jejíž velitel Wilhelm Dommes onemocněl. Po kladné odpovědi na dotaz, zda je s U-178 v doprovodu italské ponorky Luigi Toreli schopen doplout do Malajska, dostal pokyn zamířit k Penangu a vybudovat tam základnu.

Byl nejvyšší čas. Už o několik týdnů dřív se v oblasti objevily jiné dvě italské ponorky – Reginaldo Giuliani a Alfredo Capellini. Jak se tam octly? Mohl za to admirál Dönitz, který italské podmořské čluny považoval v bitvě o Atlantik za málo efektivní a hodlal celou flotilu velkých oceánských ponorek z Bordeaux přeměnit na transportní loďstvo obchodující s Japonskem.

Když v září 1943 Itálie z války odpadla, posádky italských ponorek v Malajsku dostaly na výběr – buď japonské zajetí se vším, co k tomu patří, anebo zachování služby na ponorce pod německými důstojníky. Námořníci se rozhodli podle svého svědomí, na člunech sloužily smíšené posádky, nicméně žádná italská ponorka se do Evropy nevrátila. UIT-23 (ex-Reginaldo Giuliani) zničila britská ponorka Tally-Ho, zbylým dvěma návrat znemožnil neutěšený technický stav a do konce války uvízly ve váhavých opravách na japonské námořní základně v Kóbe.

O to víc se museli činit Němci, zvlášť když průběh roku 1943 ukázal, že hladinovým lamačům blokády definitivně odzvonilo a bez přísunu strategických surovin z Japonska měl německý válečný průmysl dost velký problém.

Největší vítězství Čechoslováků v RAF. Zánik lamače blokád Alsterufer

Na řešení se mezitím pracovalo. Wilhelm Dommes se uzdravil a v Penangu skutečně s pomocí námořníků z korzárské lodě Thor (ta v listopadu 1942 shořela v Jokohamě) zřídil jakous takous bázi, kterou tvořilo několik úvazišť, dílny v dřevěných barácích a rekreační horská chata, a do konce války jí velel. Pro potřeby větších oprav Japonci poskytli suché doky v Singapuru a čilé kooperaci zdánlivě nic nestálo v cestě.

Na Dálný východ postupně vyrazily čtyři desítky ponorek „skupiny Monzun“, jenže kvůli rostoucí spojenecké převaze cíle dosáhlo jen málo podmořských člunů a ještě méně se jich vrátilo. V době německé kapitulace v květnu 1945 se na Dálném východě nacházelo šest ponorek, jejichž posádky japonské úřady – „do doby, než se budou moci vrátit domů“ – internovaly a německé čluny převzalo císařské námořnictvo. Ačkoli se k tomu v závěru války nové posádky chystaly, žádný nepodnikl ani jednu bojovou hlídku.

Jediná úspěšná mise

Vraťme se k japonským aktivitám. Když v červenci 1943 v Malajsku přistála U-511, na zásah německého námořního atašé v Tokiu, viceadmirála Paula Wennekera, byla předána Japonsku. Obdržela název RO-500 a japonští experti zahájili testy, tedy přesně to, co měla německá ambasáda v úmyslu. Wenneker věřil, že srovnání se špičkovou německou technikou japonské ponorkové konstruktéry donutí k zahájení procesu „kopíruj a vylepšuj“ (což jim šlo vždycky dobře) a boj se společným nepřítelem získá vyšší účinnost. Nicméně Japonci vyhodnotili německou technologii jako příliš složitou, v podmínkách nouzové válečné výroby nehodlali experimentovat a dál pokračovali ve stavbě neohrabaných podmořských křižníků.

Jenže Wenneker měl v rukávu ještě jedno eso. 27. června 1943 z Penangu vyplula ponorka I-8 s nákladem wolframu, cínu, kaučuku, chininu a opia. Kromě vzácných surovin do Evropy cestovalo také 49 pasažérů – vybraných ponorkových námořníků v čele s kapitánem Sadatošim Noritou – aby v Německu absolvovali výcvik. Velením delikátní mise byl pověřen kapitán Šindži Učino; podle vzpomínek současníků velmi zdatný námořník a nadmíru chytrý a uvážlivý velitel.

Na Učinově pověsti asi opravdu něco bylo, protože I-8 na konci srpna skutečně přistála ve francouzském Brestu. Rozhodně se však nejednalo o snadnou plavbu. Když I-8 v Indickém oceánu doplnila palivo z ponorky I-10, zamířila k jižnímu cípu Afriky. Kapitán Učino měl od německých kolegů informace, že právě tam jsou britské a jihoafrické letecké a námořní hlídky asi nejhustší, a proto nařídil kurs daleko na jih.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby I-8 nezamířila přímo do oblasti kolem čtyřicáté rovnoběžky, které námořníci odpradávna říkají „roaring forties“ (řvoucí čtyřicítky). Jinak řečeno, aby se I-8 vyhnula kontaktu s nepřítelem, naprosto záměrně vplula do nejhoršího počasí, které může námořníka potkat. Ponorka sice minula Mys Dobré naděje bez kontaktu s nepřítelem, jenže plula v tak ukrutné slotě, že nic tak hrozného posádka nezažila.

Proti vlnám vysokým jako pětipatrový dům se I-8 s motory vyjícími na plný výkon probíjela rychlostí pouhých pěti uzlů (9 km/h), prkna na palubě se lámala jako zápalky a vichřice rozbila okna na můstku. Kromě toho se I-8 nemohla ponořit, protože vrata hangáru pro palubní letoun se zdeformovala a propouštěla vodu. Ponorce hrozila ztráta stability, možná i převrácení, a proto námořníci uvázaní na laně v akrobatických pozicích celých deset dní a nocí živel z hangáru pomocí kbelíků odčerpávali, než nebezpečnou oblast zdolali a počasí se umoudřilo.

Po provizorních opravách škod radista zachytil německé vysílání, které I-8 informovalo o oblastech s hustými spojeneckými hlídkami a u Azorských ostrovů se Japonci setkali s německou ponorkou U-161. Setkání bylo důležité, protože na japonský člun přestoupil německý styčný důstojník s obsluhou antiradaru Wanze. Námořníci z U-161 na oplátku dostali kanystr kávy. Když I-8 pronikla do Biskajského zálivu, stejně jako I-30 dostala nejdřív vzdušný, později námořní doprovod a 31. srpna přistála v ponorkovém bunkru v Brestu.

Japonská ponorka I-8 při příjezdu do francouzského Brestu

Námořníci ponorky I-8 při slavnostním obědě v Brestu

Když se do I-8 pustili němečtí a francouzští údržbáři, námořníci kapitána Nority odcestovali k výcviku do Kielu, zatímco kmenová posádka se ubytovala na zámku Chateau de Trévarez. Po výletech do Paříže a Berlína byla I-8 připravena k návratu. V útrobách přepravovala rozebraný motor Daimler-Benz MB 501 používaný v německých torpédových člunech, technické výkresy nejnovějších typů sonarů, chronometrů, zaměřovačů pro horizontální a střemhlavé bombardéry, protiletadlová čtyřčata ráže 20 mm, elektrická torpéda, ba i několik krabic kořistního britského penicilínu. Ani tentokrát nechyběli pasažéři; celkem se k plavbě chystalo čtrnáct japonských a německých důstojníků.

I-8 opustila Brest 5. října 1943 a kapitán Učino řešil takřka kruciální problém. Před odjezdem Němcům slíbil, že odvysílá tři zprávy. Po opuštění Biskajského zálivu měla I-8 oznámit „minuli jsme oblast A“, po překročení rovníku „minuli jsme oblast B“ a od Mysu Dobré naděje němečtí radisté čekali depeši „minuli jsme oblast C“. A to se Učinovi vůbec nelíbilo. Správně tušil, že užvaněná ponorka je mrtvá ponorka, ale když se po odvysílání první zprávy nic nestalo, nařídil odeslat depeši i od rovníku. Za několik hodin se na nebi objevilo letadlo a jen díky bdělým hlídkám I-8 zmizela v hlubinách dřív, než bombardér ponorce věnoval pozornost.

Druhý den Japonci takové štěstí neměli a jiné spojenecké letadlo svrhlo do víru za ponořujícím se člunem hlubinné bomby. Otřesy způsobily zkrat v elektroinstalaci, světla zhasla a do ubytovacích prostor prosakovala voda. Náhoda? To Učino neuměl posoudit. V každém případě ho ani nenapadlo, aby do Německa ještě něco vysílal, měl koneckonců jiné starosti. I-8 se znovu – a tentokrát bez větších škod – probila „řvoucími čtyřicítkami“, s posledními litry nafty přistála v Penangu a Vánoce 1943 posádka oslavila doma v Japonsku. Tehdy to ještě nikdo nemohl tušit, ale I-8 jako jediná z celkem pěti vyslaných japonských ponorek doplula do Evropy a vrátila se celá.

Mise bez návratu

Protože v roce 1943 se spojenečtí dešifranti v nepřátelských radiodepeších víceméně orientovali, o čilém turistickém ruchu mezi Japonskem a Německem se toho dozvěděli dost na to, aby se jim nelíbil. Nějaké informace získali už o plavbě I-8, a tak se japonské cesty do Evropy dostaly v seznamu priorit poměrně vysoko. Proto když se v odposlechu diplomatických kódů objevily zmínky o cestě ponorky I-34 s cínem, wolframem, kaučukem a opiem do Francie, z britské základny Trincomalee na Cejlonu vyrazila ponorka Taurus.

Nicnetušící I-34 mezitím vyplula ze Singapuru a 13. listopadu 1943 nad ránem, asi 30 mil před Penangem, britské hlídky japonskou ponorku navzdory hustému dešti opravdu spatřily. Kapitánporučík Mervyn Wingfield v obavě, že silueta ponorky v dešti zmizí, ani nenařídil ponor a přímo z hladiny odpálil vizuálně zaměřenou salvu šesti torpéd na cíl vzdálený pět kilometrů. Na takovou vzdálenost se zásah rovnal náhodě, ale Wingfield měl buď přesnou mušku, nebo štěstí. Torpédo zasáhlo I-34 přesně pod věží a vrak se rychle potopil na mělké dno.

Torpéda britské ponorky Taurus (na snímku) zabránila v cestě do Evropy japonské ponorce I-34.

Zkázu přežilo asi dvacet námořníků uvězněných v ponorce, čtrnácti se podařilo ze železné rakve uniknout a později je z moře zachránil domorodý rybář. Japonci ztrátu I-34 správně pochopili jako varování, avšak brali ji jen jako výsledek zvýšené aktivity britských ponorek kolem Penangu (o týden dřív ve stejné oblasti torpéda ponorky Tally Ho jen těsně minula německou U-178) a pro příště své čluny do Evropy vypravovali z dosud bezpečného Singapuru.

Už za měsíc se na cestu do Francie vydala ponorka I-29 a nedá se říci, že by Japonci něco ponechali náhodě. Misi velel nejslavnější kapitán Takakazu Kinaši, který před víc než rokem jedinou torpédovou salvou potopil americkou letadlovou loď Wasp, zmrzačil torpédoborec O´Brien (potopil se cestou do oprav) a poškodil bitevní loď North Carolina.

Japonský národní hrdina se sešel s kapitánem Učinem, společně probrali možná rizika a I-29 se vydala na cestu. Do jejích útrob se kromě několika obligátních pasažérů vešlo ještě 80 tun kaučuku, 50 tun cínu, 30 tun wolframu, 2 tuny zinku a 3 tuny chininu, opia a kávy. Na to průmysl Třetí říše netrpělivě čekal a éterem se nesly vzrušené depeše, z nichž mělo německé velení s týmy spojeneckých dešifrantů stejnou radost.

Americká rozvědka třikrát minimálně s třídenním předstihem odhadla, kde se japonská ponorka bude v určitou dobu nacházet, avšak stala se divná věc. Vyslané lodě a letouny v odhadnutých oblastech nenašly vůbec nic! Těžko říci, jak to Kinaši dokázal, každopádně se dá říci jen tolik, že starý japonský lišák Američanům prostě vypálil rybník.

Během už tradičního setkání s německou ponorkou u Azorských ostrovů I-29 dostala nový letecký antiradar Naxos a v Biskajském zálivu letecký doprovod, jenže dál to nešlo tak hladce jako v předchozích případech. Něco se změnilo. Pobřežní velitelství RAF konečně disponovalo dostatkem letadel na takřka nepřetržité hlídkování a na nebi se objevily čtyři britské lehké bombardéry De Havilland Mosquito. Zaútočily na pět německých Ju 88 a jeden sestřelily. Pak mosquita vystřídaly bombardéry B-24 Liberator se stíhačkami Bristol Beaufighter a němečtí piloti už japonskou ponorku nedokázali bránit. I-29 na hladině zuřivě kličkovala (ponor Němci na začátku boje nedoporučili), ale ještě jednou měla štěstí, protože všechny svržené pumy ji minuly.

Japonská ponorka nakonec přece jen zakotvila v Lorientu a posádka napětí z boje setřásla na už běžném kolotoči večírků a návštěv evropských pamětihodností. Kapitán Kinaši neméně obligátně od Hitlera převzal Železný kříž. Na zpáteční cestu se paluba I-29 naježila německými protiletadlovými zbraněmi a dělníci do trupu poskládali motory z raketového Me 163 Komet a proudového Me 262 Schwalbe, technickou dokumentaci k létajícím pumám V-1, akustickým námořním minám, radarům a sto dvacet šifrovacích strojů Enigma.

Celou zpáteční plavbu I-29 mlčela a do Singapuru dorazila bez sebemenší úhony v polovině července 1944. Jenže pak zase zaúřadovali američtí zpravodajci. Aby se I-29 nestala cílem vlastního útoku, kapitán Kinaši 20. července odeslal podrobný itinerář plavby do Japonska a tím si podepsal rozsudek smrti.

Depeši zachytila stanice na Havaji a do Luzonského průlivu zamířily ponorky Rock, Tilefish a Sawfish, přičemž cenu vítěze získala poslední jmenovaná. I-29 se dostala na radar Sawfish v noci na 16. července 1944 a kapitán Alan Banister mířil přesně. Ačkoli cíl neviděl, podle radarového zaměření na vzdálenost šesti kilometrů odpálil čtyři torpéda, z nichž tři našla cíl. I-29 neměla žádnou šanci a na blízký ostrov doplaval jen jeden námořník.

Jako poslední se do Evropy vypravila ponorka I-52 kapitána Kanea Una. Ze Singapuru vyplula na konci března 1944 a spolu se 120 tunami cínu, 113 tunami wolframu, 54 tunami kaučuku, 10 tunami molybdenu a menším množstvím chininu a opia vezla na stáž do německých firem experty přes radarovou a motorovou techniku. A protože německé zkušenosti Japonci nechtěli zadarmo, I-52 přepravovala i dvě tuny zlata.

Všechno šlo dobře až do 6. června, kdy kapitán Uno dostal zprávu o spojenecké invazi do Normandie s doporučením, aby šetřil palivem, protože možná bude muset plout až do Norska. Depeše dále informovala o dostaveníčku s německou ponorkou U-530 s přesným datem a souřadnicemi. A takové zprávy v dané době znamenaly smrt.

Cestu ponorky I-52 ukončily palubní bombatrdéry americké letadlové lodě Bogue.

Setkání s U-530 sice proběhlo podle plánu, na I-52 znovu přestoupil německý styčný důstojník se dvěma námořníky, ale už za několik hodin se vynořená ponorka objevila na radaru bombardéru Avenger z americké letadlové lodě Bogue. Ponorka plula ve zdánlivém bezpečí noční tmy na hladině a teprve hluk leteckého motoru hlídky upozornil, že se něco děje. Nicméně pilot Jesse Taylor nemířil moc přesně a dvě hlubinné nálože nastavené na malou hloubku ponorce patrně moc neublížily. I-52 získala čas k ponoru a zatímco její posádka si určitě oddechla, že je v bezpečí, americký letoun shodil do moře sonobóji.

V další fázi Taylorova útoku sletělo do vody akusticky naváděné torpédo Fido, a když se po chvilce na hladině objevil gejzír značící, že torpédo svůj cíl našlo, do práce se dal Avenger poručíka Williama Gordona. I ten shodil do vody sonobóji, která zaznamenala nepravidelný zvuk lodních vrtulí. Po svržení dalšího akustického torpéda a následné explozi sonobóje zachytila jen zvuky bortícího se trupu. Ráno torpédoborce Janssen a Haverfield na hladině našly velkou naftovou skvrnu, balíky s kaučukem, botu a hejno sytých žraloků... Příběh plaveb japonských ponorek do Evropy se uzavřel.

Zbývá ještě doplnit osud námořníků kapitána Nority, které do Německa dopravila ponorka I-8. Po šestiměsíčním výcviku dostali ponorku U-1224, kterou ve slavnostním ceremoniálu převzali v Kielu 15. února 1944. Přestože stále měla německého velitele, dostala japonské číslo RO-501 a po přesunu do Norska a doplnění paliva zamířila na jih. Ani RO-501 se neplavila s prázdnou a vezla náklad rtuti, olova, oceli, plánů pro stavbu ponorek třídy IXC a raketových motorů.

Oficiální předávka ponorky RO-501 (ex-U-1224) 15. února 1944 japonské posádce v Kielu

Nový přírůstek císařské flotily opustil Kristiansund první dubnový den a za šest týdnů poslal hlášení o pozici poblíž Kapverdských ostrovů. To se ovšem (pokolikáté už?) ukázalo jako zásadní chyba. Vysílání zachytil vysokofrekvenční zaměřovač HF/DF ze skupiny kolem americké letadlové lodě Bogue a po dvoudenní honičce se RO-501 dostala na sonar torpédoborce Francis M. Robinson. Američané zahájili útok a po jediné salvě hlubinných pum zaznamenal hydrofon čtyři menší výbuchy.

Tentokrát žádné trosky nevyplavaly, ale o ponorce potom nikdy nikdo už neslyšel a německému námořnímu atašé v Tokiu Paulu Wennekerovi nezbylo než hořekovat: „Dojednali jsme, že celá japonská ponorková posádka bude poslána do Německa na výcvik. Myslím, že dostali velmi dobrý výcvik na německých člunech a v německé taktice útoku, naneštěstí však byli chyceni v severním Atlantiku na zpáteční cestě.“

Autor:

80 let od atentátu na Heydricha

27. 5. 1942 provedli českoslovenští parašutisté atentát na zastupujícího říšského protektora na území Čech a Moravy Reinharda Heydricha.

  • Nejčtenější

Češi posílají na pomoc Ukrajině „ďáblův kočár“

Po pondělním zasedání Kontaktní skupiny pro Ukrajinu zazněla na tiskové konferenci několikrát informace, kterou...

V Charkově se skrývá tajemný supertank, příliš drahý pro sériovou výrobu

Válka na Ukrajině vstupuje do nové fáze. Rusové se po Kyjevu stahují i z okolí Charkova a chystají se zřejmě soustředit...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Ukrajinci dostali západní superhoufnice M777. Do akce šla i Bohdana

Ať už si dělostřelectvo v dávných dobách vysloužilo titul královny či krále bojiště, ukazuje se i v jednadvacátém...

České tanky pro Ukrajinu bojují u Mykolajivu. Máme fotky z fronty

Exkluzivně Česká republika před několika týdny začala na východ posílat ruční zbraně a munici a později i dělostřelectvo, tanky a...

Konec přetáčení reklam. Na televizi Prima je musíte přetrpět, nebo zaplatit

Od prvního června nebude možné přetáčet reklamy stanic TV Prima při odloženém zhlédnutí pořadů v IPTV a OTT službách....

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

  • Další z rubriky

Jak se zrodilo Totaleinsatz, nucené pracovní nasazení pro třetí říši

Pátého května 1942 vstoupilo v účinnost vládní nařízení číslo 154/1942 Sb. Přestože jde o právní normu přijatou...

Ocelová lavina na spadnutí. Jak by probíhala ruská mobilizace

Ruská armáda na Ukrajině zabředla do dlouhých krvavých bojů. Sveřepí Ukrajinci brání svou zem odhodlaně a způsobují...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Dohoda s Německem: na stole jsou Leopardy, Pumy a raketomety MLRS

Válka na Ukrajině významně rozhýbala nejen nákupy nových zbraní, ale paradoxně také jejich výměny v rámci evropského...

Armáda si pořídí bojové drony. Velkou šanci mají izraelské

Pokud válka na Ukrajině něco zásadně změní v oblasti vojenství, bude to zejména pozice dronů v jednotlivých armádách....

Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten
Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten

Plavková sezona pomalu klepe na dveře a my pro vás máme speciální soutěž o zeštíhlující gely od přírodní značky bioten. Stačí se jen přihlásit.

Muž s penisem na předloktí. Pěstoval si ho šest let pro transplantaci

Je to vlastně příběh protkaný smutkem, groteskní fyzickou modifikací, ale se šťastným koncem. A též s mnoha otázkami....

Část dětí dostane 5 000 Kč automaticky, zbytek bude žádat elektronicky

Rodiče, kteří na své potomky pobírají příspěvek na dítě, dostanou státní pětitisícovou pomoc automaticky. Ostatní budou...

Češi posílají na pomoc Ukrajině „ďáblův kočár“

Po pondělním zasedání Kontaktní skupiny pro Ukrajinu zazněla na tiskové konferenci několikrát informace, kterou...

V Charkově se skrývá tajemný supertank, příliš drahý pro sériovou výrobu

Válka na Ukrajině vstupuje do nové fáze. Rusové se po Kyjevu stahují i z okolí Charkova a chystají se zřejmě soustředit...

Ukrajinci dostali západní superhoufnice M777. Do akce šla i Bohdana

Ať už si dělostřelectvo v dávných dobách vysloužilo titul královny či krále bojiště, ukazuje se i v jednadvacátém...