Spolupráce mezi Německem a Japonskem v prvních dvou letech války fungovala docela dobře. Dokud existovalo železniční spojení přes Sovětský svaz, spolupráci vlastně nebránilo vůbec nic. Po 22. červnu 1941 se spojení po pevnině samozřejmě přerušilo a udržení kontaktu automaticky spadlo na námořní síly.
Aktivitu zpočátku vyvíjela především německá strana. Do konce roku 1943 německé obchodní loďstvo s jistými ztrátami do Japonska posílalo takzvané lamače blokády (rychlé nákladní lodě) a trochou do mlýna přispěla Kriegsmarine operacemi hladinových korzárských lodí.
Rostoucí spojenecká převaha na moři i ve vzduchu však berlínské stratégy přiměla hledat nové cesty. V roce 1942 se první německé ponorky objevily v Indickém oceánu, kde občasně, nicméně relativně úspěšně operovaly také japonské podmořské čluny.
K jisté kooperaci či koordinaci válečných operací chyběl jen kousek. Jako první přijali výzvu Japonci, jejichž ponorky měly k dálkovým plavbám přece jenom lepší předpoklady. Konstruktéři, mimochodem ovlivnění německými „podmořskými křižníky“ z první světové války počítali, že císařské čluny budou v rozlehlém Tichém oceánu operovat na velké vzdálenosti, a přizpůsobili se.
Největší japonské ponorky měly nevídaný výtlak až 2 000 tun čistě jen z toho důvodu, aby se do nich vešlo odpovídající množství paliva a zásob nutných k mnohatýdenním operacím. Třebaže tedy vzdálenost z Japonska do Francie a zpět činila třicet tisíc mil, prostředky k plavbě do Evropy existovaly a velitel japonské ponorkové flotily viceadmirál Teruhisa Komacu soudil, že by byla škoda jich aspoň symbolicky nevyužít.
Dne 22. dubna 1942 malajskou základnu Penang opustil svaz ponorek a dvou pomocných křižníků s úkolem ničit britskou dopravu v Indickém oceánu. Součástí skupiny byla i ponorka I-30 kapitána Šinobua Endóa. Cílem byla Francie, a proto místo torpéd přepravovala slušnou nálož dárečků. Šlo především o jeden a půl tuny slídy nezbytné k výrobě námořních měřících přístrojů a o 650 kg šelaku – sekretu samičky červce lakového vyhlášeného vynikajícími voděodolnými a izolačními vlastnostmi.
Technickou část nákladu tvořila kompletní technická dokumentace pro výrobu leteckých torpéd typu 91. Poblíž Madagaskaru se I-30 od skupiny odpoutala, z pomocného křižníku Aikoku Maru doplnila palivo a zamířila k Mysu dobré naděje. Krátce poté na ponorku zaútočil jihoafrický letoun, nicméně I-30 vyvázla beze škod, pronikla do Atlantiku a už 2. srpna se plavila podél španělského pobřeží.
O poněkud monstrózní závěrečný doprovod se postaralo osm hlídkových bombardérů Junkers a flotila devíti minolovek, v jejichž sevření I-30 bezpečně přistála v přístavu Lorient. Příjezd exotických spojenců si nenechaly ujít špičky německého velení a japonské námořníky kromě obligátní dechovky přivítal sám vrchní velitel Kriegsmarine Erich Raeder s admirálem Karlem Dönitzem.
Druhý den vzácné hosty čekal velkolepý banket a potom celá posádka odjela do Berlína, kde kapitána Endóa Hitler dekoroval Železným křížem. Příležitost si nenechala ujít německá propaganda a vrchní velení Wehrmachtu vydalo oficiální, byť poněkud přehnané prohlášení: „Japonské válečné lodě navázaly kontakt s německými a italskými silami v Atlantiku a od nynějška společně bojují proti nepřátelské dopravě.“
Ponorka I-30 připlouvá do Lorientu.
Zatímco si japonští námořníci prohlíželi Berlín a Paříž, němečtí technici zkontrolovali jejich loď. Zkušebními lety otestovali také palubní hydroplán Jokosuka E14Y a pořízené fotografie propaganda využila k šíření nesmyslu, že ve Francii operuje japonský letecký sbor.
Po dvou týdnech testy, opravy a radovánky skončily. I-30 pro bezpečnější zpáteční plavbu obdržela antiradar Metox, čtyři 20mm protiletadlové kanóny, ale nejcennější poklady se ukrývaly v podpalubí. Do I-30 se vešel rozebraný radar Würzburg s projektovou dokumentací, osm torpéd (pět „parních“ typu G7a, tři elektricky poháněná G7e), pět analogových počítačů pro řízení torpédové palby, sonarové vábničky Bold, průmyslové diamanty v hodnotě jednoho milionu jenů, padesát šifrovacích strojů Enigma, řídící systém protiletadlové palby Zeiss a dále plány raketových motorů a protitankových děl.
Ponorka opustila Lorient 22. srpna, už za měsíc obeplula Mys Dobré naděje a počátkem října 1942 přistála v Penangu. Jenže po zastávce v Singapuru narazila na britskou minu, potopila se, a ačkoli se většina posádky zachránila, náklad byl ztracen. Potápěči v příštích měsících sice leccos vylovili, jenže především projektovou dokumentaci zničila slaná voda. Přesto se průkopnická plavba ponorky I-30 považovala za úspěšnou, protože ukázala, že Německo může s Japonskem udržet fyzické spojení.
Německý prapor nad malajským přístavem
Tokijskou pozvánku využít ponorkovou základnu v malajském Penangu pro ponorkové operace dostal Berlín už v prosinci 1942, avšak přijal ji poněkud váhavě. Proti byl především admirál Dönitz, který viděl těžiště námořní války v Atlantiku, nicméně 26. února 1943 dostal od Hitlera rozkaz, aby přece jen do Malajska vypravil aspoň dvě ponorky.
První vyvolenou byla U-511, která vyplula z Lorientu v květnu 1943 s nákladem technické dokumentace k letounům Me 163 Komet, vakcín proti žluté zimnici a s devíti vysoce postavenými pasažéry.
Druhý člun přišel k svému úkolu víceméně náhodou. Šlo o U-178, která právě hlídkovala v Indickém oceánu a jejíž velitel Wilhelm Dommes onemocněl. Po kladné odpovědi na dotaz, zda je s U-178 v doprovodu italské ponorky Luigi Toreli schopen doplout do Malajska, dostal pokyn zamířit k Penangu a vybudovat tam základnu.
Byl nejvyšší čas. Už o několik týdnů dřív se v oblasti objevily jiné dvě italské ponorky – Reginaldo Giuliani a Alfredo Capellini. Jak se tam octly? Mohl za to admirál Dönitz, který italské podmořské čluny považoval v bitvě o Atlantik za málo efektivní a hodlal celou flotilu velkých oceánských ponorek z Bordeaux přeměnit na transportní loďstvo obchodující s Japonskem.
Když v září 1943 Itálie z války odpadla, posádky italských ponorek v Malajsku dostaly na výběr – buď japonské zajetí se vším, co k tomu patří, anebo zachování služby na ponorce pod německými důstojníky. Námořníci se rozhodli podle svého svědomí, na člunech sloužily smíšené posádky, nicméně žádná italská ponorka se do Evropy nevrátila. UIT-23 (ex-Reginaldo Giuliani) zničila britská ponorka Tally-Ho, zbylým dvěma návrat znemožnil neutěšený technický stav a do konce války uvízly ve váhavých opravách na japonské námořní základně v Kóbe.
O to víc se museli činit Němci, zvlášť když průběh roku 1943 ukázal, že hladinovým lamačům blokády definitivně odzvonilo a bez přísunu strategických surovin z Japonska měl německý válečný průmysl dost velký problém.
Největší vítězství Čechoslováků v RAF. Zánik lamače blokád Alsterufer |
Na řešení se mezitím pracovalo. Wilhelm Dommes se uzdravil a v Penangu skutečně s pomocí námořníků z korzárské lodě Thor (ta v listopadu 1942 shořela v Jokohamě) zřídil jakous takous bázi, kterou tvořilo několik úvazišť, dílny v dřevěných barácích a rekreační horská chata, a do konce války jí velel. Pro potřeby větších oprav Japonci poskytli suché doky v Singapuru a čilé kooperaci zdánlivě nic nestálo v cestě.
Na Dálný východ postupně vyrazily čtyři desítky ponorek „skupiny Monzun“, jenže kvůli rostoucí spojenecké převaze cíle dosáhlo jen málo podmořských člunů a ještě méně se jich vrátilo. V době německé kapitulace v květnu 1945 se na Dálném východě nacházelo šest ponorek, jejichž posádky japonské úřady – „do doby, než se budou moci vrátit domů“ – internovaly a německé čluny převzalo císařské námořnictvo. Ačkoli se k tomu v závěru války nové posádky chystaly, žádný nepodnikl ani jednu bojovou hlídku.
Jediná úspěšná mise
Vraťme se k japonským aktivitám. Když v červenci 1943 v Malajsku přistála U-511, na zásah německého námořního atašé v Tokiu, viceadmirála Paula Wennekera, byla předána Japonsku. Obdržela název RO-500 a japonští experti zahájili testy, tedy přesně to, co měla německá ambasáda v úmyslu. Wenneker věřil, že srovnání se špičkovou německou technikou japonské ponorkové konstruktéry donutí k zahájení procesu „kopíruj a vylepšuj“ (což jim šlo vždycky dobře) a boj se společným nepřítelem získá vyšší účinnost. Nicméně Japonci vyhodnotili německou technologii jako příliš složitou, v podmínkách nouzové válečné výroby nehodlali experimentovat a dál pokračovali ve stavbě neohrabaných podmořských křižníků.
Jenže Wenneker měl v rukávu ještě jedno eso. 27. června 1943 z Penangu vyplula ponorka I-8 s nákladem wolframu, cínu, kaučuku, chininu a opia. Kromě vzácných surovin do Evropy cestovalo také 49 pasažérů – vybraných ponorkových námořníků v čele s kapitánem Sadatošim Noritou – aby v Německu absolvovali výcvik. Velením delikátní mise byl pověřen kapitán Šindži Učino; podle vzpomínek současníků velmi zdatný námořník a nadmíru chytrý a uvážlivý velitel.
Na Učinově pověsti asi opravdu něco bylo, protože I-8 na konci srpna skutečně přistála ve francouzském Brestu. Rozhodně se však nejednalo o snadnou plavbu. Když I-8 v Indickém oceánu doplnila palivo z ponorky I-10, zamířila k jižnímu cípu Afriky. Kapitán Učino měl od německých kolegů informace, že právě tam jsou britské a jihoafrické letecké a námořní hlídky asi nejhustší, a proto nařídil kurs daleko na jih.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby I-8 nezamířila přímo do oblasti kolem čtyřicáté rovnoběžky, které námořníci odpradávna říkají „roaring forties“ (řvoucí čtyřicítky). Jinak řečeno, aby se I-8 vyhnula kontaktu s nepřítelem, naprosto záměrně vplula do nejhoršího počasí, které může námořníka potkat. Ponorka sice minula Mys Dobré naděje bez kontaktu s nepřítelem, jenže plula v tak ukrutné slotě, že nic tak hrozného posádka nezažila.
Proti vlnám vysokým jako pětipatrový dům se I-8 s motory vyjícími na plný výkon probíjela rychlostí pouhých pěti uzlů (9 km/h), prkna na palubě se lámala jako zápalky a vichřice rozbila okna na můstku. Kromě toho se I-8 nemohla ponořit, protože vrata hangáru pro palubní letoun se zdeformovala a propouštěla vodu. Ponorce hrozila ztráta stability, možná i převrácení, a proto námořníci uvázaní na laně v akrobatických pozicích celých deset dní a nocí živel z hangáru pomocí kbelíků odčerpávali, než nebezpečnou oblast zdolali a počasí se umoudřilo.
Po provizorních opravách škod radista zachytil německé vysílání, které I-8 informovalo o oblastech s hustými spojeneckými hlídkami a u Azorských ostrovů se Japonci setkali s německou ponorkou U-161. Setkání bylo důležité, protože na japonský člun přestoupil německý styčný důstojník s obsluhou antiradaru Wanze. Námořníci z U-161 na oplátku dostali kanystr kávy. Když I-8 pronikla do Biskajského zálivu, stejně jako I-30 dostala nejdřív vzdušný, později námořní doprovod a 31. srpna přistála v ponorkovém bunkru v Brestu.
Japonská ponorka I-8 při příjezdu do francouzského Brestu
Námořníci ponorky I-8 při slavnostním obědě v Brestu
Když se do I-8 pustili němečtí a francouzští údržbáři, námořníci kapitána Nority odcestovali k výcviku do Kielu, zatímco kmenová posádka se ubytovala na zámku Chateau de Trévarez. Po výletech do Paříže a Berlína byla I-8 připravena k návratu. V útrobách přepravovala rozebraný motor Daimler-Benz MB 501 používaný v německých torpédových člunech, technické výkresy nejnovějších typů sonarů, chronometrů, zaměřovačů pro horizontální a střemhlavé bombardéry, protiletadlová čtyřčata ráže 20 mm, elektrická torpéda, ba i několik krabic kořistního britského penicilínu. Ani tentokrát nechyběli pasažéři; celkem se k plavbě chystalo čtrnáct japonských a německých důstojníků.
I-8 opustila Brest 5. října 1943 a kapitán Učino řešil takřka kruciální problém. Před odjezdem Němcům slíbil, že odvysílá tři zprávy. Po opuštění Biskajského zálivu měla I-8 oznámit „minuli jsme oblast A“, po překročení rovníku „minuli jsme oblast B“ a od Mysu Dobré naděje němečtí radisté čekali depeši „minuli jsme oblast C“. A to se Učinovi vůbec nelíbilo. Správně tušil, že užvaněná ponorka je mrtvá ponorka, ale když se po odvysílání první zprávy nic nestalo, nařídil odeslat depeši i od rovníku. Za několik hodin se na nebi objevilo letadlo a jen díky bdělým hlídkám I-8 zmizela v hlubinách dřív, než bombardér ponorce věnoval pozornost.
Druhý den Japonci takové štěstí neměli a jiné spojenecké letadlo svrhlo do víru za ponořujícím se člunem hlubinné bomby. Otřesy způsobily zkrat v elektroinstalaci, světla zhasla a do ubytovacích prostor prosakovala voda. Náhoda? To Učino neuměl posoudit. V každém případě ho ani nenapadlo, aby do Německa ještě něco vysílal, měl koneckonců jiné starosti. I-8 se znovu – a tentokrát bez větších škod – probila „řvoucími čtyřicítkami“, s posledními litry nafty přistála v Penangu a Vánoce 1943 posádka oslavila doma v Japonsku. Tehdy to ještě nikdo nemohl tušit, ale I-8 jako jediná z celkem pěti vyslaných japonských ponorek doplula do Evropy a vrátila se celá.
Mise bez návratu
Protože v roce 1943 se spojenečtí dešifranti v nepřátelských radiodepeších víceméně orientovali, o čilém turistickém ruchu mezi Japonskem a Německem se toho dozvěděli dost na to, aby se jim nelíbil. Nějaké informace získali už o plavbě I-8, a tak se japonské cesty do Evropy dostaly v seznamu priorit poměrně vysoko. Proto když se v odposlechu diplomatických kódů objevily zmínky o cestě ponorky I-34 s cínem, wolframem, kaučukem a opiem do Francie, z britské základny Trincomalee na Cejlonu vyrazila ponorka Taurus.
Nicnetušící I-34 mezitím vyplula ze Singapuru a 13. listopadu 1943 nad ránem, asi 30 mil před Penangem, britské hlídky japonskou ponorku navzdory hustému dešti opravdu spatřily. Kapitánporučík Mervyn Wingfield v obavě, že silueta ponorky v dešti zmizí, ani nenařídil ponor a přímo z hladiny odpálil vizuálně zaměřenou salvu šesti torpéd na cíl vzdálený pět kilometrů. Na takovou vzdálenost se zásah rovnal náhodě, ale Wingfield měl buď přesnou mušku, nebo štěstí. Torpédo zasáhlo I-34 přesně pod věží a vrak se rychle potopil na mělké dno.
Torpéda britské ponorky Taurus (na snímku) zabránila v cestě do Evropy japonské ponorce I-34.
Zkázu přežilo asi dvacet námořníků uvězněných v ponorce, čtrnácti se podařilo ze železné rakve uniknout a později je z moře zachránil domorodý rybář. Japonci ztrátu I-34 správně pochopili jako varování, avšak brali ji jen jako výsledek zvýšené aktivity britských ponorek kolem Penangu (o týden dřív ve stejné oblasti torpéda ponorky Tally Ho jen těsně minula německou U-178) a pro příště své čluny do Evropy vypravovali z dosud bezpečného Singapuru.
Už za měsíc se na cestu do Francie vydala ponorka I-29 a nedá se říci, že by Japonci něco ponechali náhodě. Misi velel nejslavnější kapitán Takakazu Kinaši, který před víc než rokem jedinou torpédovou salvou potopil americkou letadlovou loď Wasp, zmrzačil torpédoborec O´Brien (potopil se cestou do oprav) a poškodil bitevní loď North Carolina.
Japonský národní hrdina se sešel s kapitánem Učinem, společně probrali možná rizika a I-29 se vydala na cestu. Do jejích útrob se kromě několika obligátních pasažérů vešlo ještě 80 tun kaučuku, 50 tun cínu, 30 tun wolframu, 2 tuny zinku a 3 tuny chininu, opia a kávy. Na to průmysl Třetí říše netrpělivě čekal a éterem se nesly vzrušené depeše, z nichž mělo německé velení s týmy spojeneckých dešifrantů stejnou radost.
Americká rozvědka třikrát minimálně s třídenním předstihem odhadla, kde se japonská ponorka bude v určitou dobu nacházet, avšak stala se divná věc. Vyslané lodě a letouny v odhadnutých oblastech nenašly vůbec nic! Těžko říci, jak to Kinaši dokázal, každopádně se dá říci jen tolik, že starý japonský lišák Američanům prostě vypálil rybník.
Během už tradičního setkání s německou ponorkou u Azorských ostrovů I-29 dostala nový letecký antiradar Naxos a v Biskajském zálivu letecký doprovod, jenže dál to nešlo tak hladce jako v předchozích případech. Něco se změnilo. Pobřežní velitelství RAF konečně disponovalo dostatkem letadel na takřka nepřetržité hlídkování a na nebi se objevily čtyři britské lehké bombardéry De Havilland Mosquito. Zaútočily na pět německých Ju 88 a jeden sestřelily. Pak mosquita vystřídaly bombardéry B-24 Liberator se stíhačkami Bristol Beaufighter a němečtí piloti už japonskou ponorku nedokázali bránit. I-29 na hladině zuřivě kličkovala (ponor Němci na začátku boje nedoporučili), ale ještě jednou měla štěstí, protože všechny svržené pumy ji minuly.
Japonská ponorka nakonec přece jen zakotvila v Lorientu a posádka napětí z boje setřásla na už běžném kolotoči večírků a návštěv evropských pamětihodností. Kapitán Kinaši neméně obligátně od Hitlera převzal Železný kříž. Na zpáteční cestu se paluba I-29 naježila německými protiletadlovými zbraněmi a dělníci do trupu poskládali motory z raketového Me 163 Komet a proudového Me 262 Schwalbe, technickou dokumentaci k létajícím pumám V-1, akustickým námořním minám, radarům a sto dvacet šifrovacích strojů Enigma.
Celou zpáteční plavbu I-29 mlčela a do Singapuru dorazila bez sebemenší úhony v polovině července 1944. Jenže pak zase zaúřadovali američtí zpravodajci. Aby se I-29 nestala cílem vlastního útoku, kapitán Kinaši 20. července odeslal podrobný itinerář plavby do Japonska a tím si podepsal rozsudek smrti.
Depeši zachytila stanice na Havaji a do Luzonského průlivu zamířily ponorky Rock, Tilefish a Sawfish, přičemž cenu vítěze získala poslední jmenovaná. I-29 se dostala na radar Sawfish v noci na 16. července 1944 a kapitán Alan Banister mířil přesně. Ačkoli cíl neviděl, podle radarového zaměření na vzdálenost šesti kilometrů odpálil čtyři torpéda, z nichž tři našla cíl. I-29 neměla žádnou šanci a na blízký ostrov doplaval jen jeden námořník.
Jako poslední se do Evropy vypravila ponorka I-52 kapitána Kanea Una. Ze Singapuru vyplula na konci března 1944 a spolu se 120 tunami cínu, 113 tunami wolframu, 54 tunami kaučuku, 10 tunami molybdenu a menším množstvím chininu a opia vezla na stáž do německých firem experty přes radarovou a motorovou techniku. A protože německé zkušenosti Japonci nechtěli zadarmo, I-52 přepravovala i dvě tuny zlata.
Všechno šlo dobře až do 6. června, kdy kapitán Uno dostal zprávu o spojenecké invazi do Normandie s doporučením, aby šetřil palivem, protože možná bude muset plout až do Norska. Depeše dále informovala o dostaveníčku s německou ponorkou U-530 s přesným datem a souřadnicemi. A takové zprávy v dané době znamenaly smrt.
Cestu ponorky I-52 ukončily palubní bombatrdéry americké letadlové lodě Bogue.
Setkání s U-530 sice proběhlo podle plánu, na I-52 znovu přestoupil německý styčný důstojník se dvěma námořníky, ale už za několik hodin se vynořená ponorka objevila na radaru bombardéru Avenger z americké letadlové lodě Bogue. Ponorka plula ve zdánlivém bezpečí noční tmy na hladině a teprve hluk leteckého motoru hlídky upozornil, že se něco děje. Nicméně pilot Jesse Taylor nemířil moc přesně a dvě hlubinné nálože nastavené na malou hloubku ponorce patrně moc neublížily. I-52 získala čas k ponoru a zatímco její posádka si určitě oddechla, že je v bezpečí, americký letoun shodil do moře sonobóji.
V další fázi Taylorova útoku sletělo do vody akusticky naváděné torpédo Fido, a když se po chvilce na hladině objevil gejzír značící, že torpédo svůj cíl našlo, do práce se dal Avenger poručíka Williama Gordona. I ten shodil do vody sonobóji, která zaznamenala nepravidelný zvuk lodních vrtulí. Po svržení dalšího akustického torpéda a následné explozi sonobóje zachytila jen zvuky bortícího se trupu. Ráno torpédoborce Janssen a Haverfield na hladině našly velkou naftovou skvrnu, balíky s kaučukem, botu a hejno sytých žraloků... Příběh plaveb japonských ponorek do Evropy se uzavřel.
Zbývá ještě doplnit osud námořníků kapitána Nority, které do Německa dopravila ponorka I-8. Po šestiměsíčním výcviku dostali ponorku U-1224, kterou ve slavnostním ceremoniálu převzali v Kielu 15. února 1944. Přestože stále měla německého velitele, dostala japonské číslo RO-501 a po přesunu do Norska a doplnění paliva zamířila na jih. Ani RO-501 se neplavila s prázdnou a vezla náklad rtuti, olova, oceli, plánů pro stavbu ponorek třídy IXC a raketových motorů.
Oficiální předávka ponorky RO-501 (ex-U-1224) 15. února 1944 japonské posádce v Kielu
Nový přírůstek císařské flotily opustil Kristiansund první dubnový den a za šest týdnů poslal hlášení o pozici poblíž Kapverdských ostrovů. To se ovšem (pokolikáté už?) ukázalo jako zásadní chyba. Vysílání zachytil vysokofrekvenční zaměřovač HF/DF ze skupiny kolem americké letadlové lodě Bogue a po dvoudenní honičce se RO-501 dostala na sonar torpédoborce Francis M. Robinson. Američané zahájili útok a po jediné salvě hlubinných pum zaznamenal hydrofon čtyři menší výbuchy.
Tentokrát žádné trosky nevyplavaly, ale o ponorce potom nikdy nikdo už neslyšel a německému námořnímu atašé v Tokiu Paulu Wennekerovi nezbylo než hořekovat: „Dojednali jsme, že celá japonská ponorková posádka bude poslána do Německa na výcvik. Myslím, že dostali velmi dobrý výcvik na německých člunech a v německé taktice útoku, naneštěstí však byli chyceni v severním Atlantiku na zpáteční cestě.“
