Dobová americká karikatura z podzimu 1939 vtipně vystihující tehdejší situaci v Evropě
Na samý úvod musíme uvést, že se nám minimálně v České republice a Slovenské republice rozmohl jeden nešvar, tzv. proruský paradoxon. Téměř každý asi tuší, o co se jedná. Jinak pro případné nejjednodušší vysvětlení tohoto jevu si uveďme příklad z praxe. Když vydáme článek o sovětském bombardování českých měst a obcí prvního mírového dne, objevují se pod ním i reakce, „proč nepíšete o americkém bombardování“ a podobně. Když ovšem vydáme článek o americkém bombardování Plzně, Prahy či jiných měst (a že těch článků bylo markantně víc), tak reakce připomínající nálety sovětské pod takovými články nemáte prakticky šanci nalézt. Ostatně již tento fakt je dostatečnou indicií napovídající, odkud vítr fouká.
Jaké výkřiky dezinformátorů padají v souvislosti se zimní válkou |
S tím souvisí další věc, články popisující doložená historická fakta opravdu nejsou přepisováním historie. Je pravda, že učebnice dějepisu vydávané u nás za totalitní komunistické vlády mlčely například o tajném dodatku paktu Molotov-Ribbentrop, o tom, že Sovětský svaz byl na začátku druhé světové války, tedy v letech 1939 a 1940, agresorem (jeho agrese nebyly zvány agresemi, ale prezentovány jako nutné dobro a dokonce osvobození prostého lidu), a v neposlední řadě o Katyňském masakru spáchaném NKVD.
A to je jen zlomek zatajovaných skutečností, kterými se komunisté nechtěli chlubit. Nepochopitelné ovšem je, že i dnes se najdou jedinci, kteří si nejsou schopni relevantní data dohledat a stále věří původní komunistické propagandě, již delší dobu opět bohatě živené z ruské strany.
Rusko nejen pomáhalo nacistickému Německu, ale šlo ještě dál |
A opět pro lehčí pochopení situace. Když někdo bude roky krmen tím, že dva plus dvou jsou tři, a potom mu někdo prozradí, že dva plus dva jsou čtyři, určitě to není přepisování matematiky. Zkrátka je nepochopitelné, že i dnes se najdou jedinci, kteří si nejsou schopni relevantní data dohledat a stále věří původní komunistické propagandě, již delší dobu zase bohatě živené z ruské strany. Uveďme si třeba tajný dodatek paktu Molotov-Ribbentrop, který komunistická historiografie před veřejností zarputile tajila, byť na Západě byl zveřejněn již v roce 1946.
Pokud někdo už programově nechce věřit západním historikům, tak o zahanbující roli Sovětského svazu v prvních letech druhé světové války psali v 90. letech i historici ruští. Lze říci, že v Rusku (resp. nejprve už v pozdním SSSR) existovalo relativně svobodné období pro publikování o těchto tématech v letech 1987 až 2000, s vrcholem otevřenosti přibližně v letech 1989 až 1995.
Přehlídka wehrmachtu a Rudé armády v Brestu, 22. 9. 1939
V roce 1988 se v sovětském tisku začalo otevřeně psát o tajném dodatku paktu Molotov-Ribbentrop, 24. prosince 1989 tento tajný protokol odsoudil sjezd lidových poslanců SSSR (ekvivalent parlamentu) a v roce 1990 Moskva oficiálně přiznala odpovědnost za Katyňský masakr.
A kteří z ruských historiků o nechvalné historii SSSR tehdy psali? Alexandr Jakovlev (1923–2005), jeden z hlavních architektů Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Dmitrij Volkogonov (1928–1995), ruský generál a horlivý stoupenec marxismu-leninismu, kterému byly už v 70. letech zpřístupněny nejtajnější ruské archivy, kde ho zcela konsternovaly důkazy o zločinech bolševické hrůzovlády. Natalja Lebeděvová (1939–2025), vystudovaná historička, která detailně zmapovala Katyňský masakr, díky čemuž se stala členkou vědeckých rad řady polských výzkumných ústavů a navíc získala doktorský titul i na Lodžské univerzitě.
Ale přestaňme házet hrách na zeď a začněme… házet hrách na zeď. Ukažme si na následujících stranách některé konkrétní reakce a příspěvky ze sociálních sítí, ať už přímo lživých či „pouze“ manipulativních, a konfrontujme je se skutečností.
